Jilm sibiřský - skvělý živý plot, nebo prokletí? Mnoho lidí neví, co je čeká a pak může být pozdě

Jilm sibiřský (Ulmus pumila) je známý také pod jménem turkestánský brest. Pod zajímavým názvem se skrývá strom, který však budí rozporuplné reakce. Ti, kdo ho neznají, mohou být z jeho vlastností nadšení. Rychle roste, snese i méně příznivé podmínky a je schopný vytvořit obdivuhodnou zelenou stěnu už během několika málo let. Může se tak zdát, že pro začátečníky nebo ty, kdo potřebují rychle rostoucí dřevinu pro vytvoření plotu, jde o ideální volbu. Ovšem pak jsou tu ti, kteří ho již vyzkoušeli a prvotní radost z bujných klacíků zapíchnutých do země vystřídala hrůza z nezvladatelného organismu a úmorné stříhání několikrát do roka. O jilmu by se dalo říct, tak jako o mnoha jiných věcech, že je dobrý sluha, ale zlý pán. Jenže jeho rychlost a bujnost člověka opravdu zaskočí a pak je těžké ho zkrotit, neřku-li zlikvidovat.

Přesné datum prvního zavedení jilmu sibiřského do českých zemí jsem v dostupných zdrojích nenašel, ale dá se celkem spolehlivě říct, že do širší evropské kultury se dostal jako introdukovaná dřevina už dříve a že v Británii je historicky doloženo jeho zavedení z oblasti Pekingu prostřednictvím sběratelských a školkařských cest. Z pekingského regionu ho přivezl Purdom pro firmu Veitch a následně se dostal do sbírek v Británii, kde byl ceněn i proto, že dlouho odolával grafióze jilmů, což je houbové onemocnění jilmů. To ukazuje, jakým způsobem se tento druh po Evropě šířil: nejprve jako botanická a dendrologická novinka, později stále víc jako praktická dřevina do výsadeb. Podobně tomu bylo u mnoha dalších rostlinných druhů, kde až čas ukázal, že není všechno zalité sluncem tak, jak si člověk myslel.

Do střední Evropy a tedy i k nám se jilm sibiřský dostával hlavně proto, že nabízel přesně to, co krajinné a hospodářské výsadby 20. století často požadovaly: rychlý růst, schopnost snášet sucho, vítr a chudé půdy, a navíc již zmíněnou relativní odolnost vůči grafióze jilmů, která zdecimovala evropské jilmy. To samo o sobě napovídá, proč se v našich podmínkách začal vysazovat. V krajině, která potřebovala větrolamy a ochranné pásy, a ve městech i obcích, kde se hledaly odolné stromy do nepříznivých podmínek, byl takový druh lákavý.

Velkou roli v tom hrála i obecnější zkušenost se zemědělskou krajinou. Větrolamy byly a jsou důležitým prvkem ochrany půdy před větrnou erozí a vysycháním. Současné materiály z Mendelovy univerzity připomínají, že dříve zakládané větrolamy často využívaly rychle rostoucí, ale krátkověké dřeviny právě kvůli rychlému nástupu ochranného efektu. Jilm sibiřský do takové logiky zapadnul velmi dobře. Nebyl to strom, který by si lidé vybírali pro krásu kmene, historickou symboliku nebo výrazný podzimní efekt. Volili ho proto, že fungoval rychle a spolehlivě tam, kde bylo potřeba něco rychle zazelenit a ochránit.

Jilm sibiřský není strom, který by člověka na první pohled nějak ohromil. Vedle starého dubu, košaté lípy nebo javoru, který se na podzim rozsvítí barvami, působí spíš nenápadně. Není to dřevina, kterou bychom si zapamatovali kvůli kráse, ale spíš kvůli tomu, že vydrží skoro všechno. Dorůstá zhruba do pětadvaceti metrů, i když ne vždycky. Když roste v horších podmínkách, bývá nižší a někdy nemá daleko spíš ke keřovitému vzrůstu než k pořádnému stromu. Koruna bývá nepravidelná, někdy trochu řídká. Někdo na tom vidí přirozenost, jinému připadá prostě neupravený. Kůra je tmavošedá a časem rozpraská, mladé větévky mívají šedohnědý až nažloutlý tón a pupeny bývají hnědé, někdy lehce dočervena.

Nejvíc napoví listy. Jsou menší, spíš nenápadné, vejčité až eliptické, zakončené do špičky a po okrajích jemně pilovité. Když si jich člověk všimne blíž, pozná, že jejich báze nebývá tak nápadně křivá jako u některých našich domácích jilmů. A právě to je jeden z detailů, podle kterých se dá odlišit. Shora jsou listy hladké a tmavě zelené, zespodu bývají v mládí jemně chlupaté, později o něco holejší. Ani na podzim z něj není žádná velká podívaná. Nehází syté červené nebo oranžové tóny, spíš jen obyčejně zežloutne a tím to víceméně končí.

Kvete hodně brzy, často už v březnu, ještě než se strom pořádně zazelená. Květy jsou drobné a nenápadné, takže většina lidí je nejspíš ani nezaregistruje. Po nich se objevují typické okřídlené nažky, jaké mají jilmy běžně. Dozrávají už na jaře a právě to je pro tenhle druh docela důležité. Semena se snadno roznášejí větrem a když spadnou tam, kde mají trochu šanci, klíčí poměrně ochotně. Když vhodné podmínky nenajdou, dlouho nevydrží. Chtělo by se říci - zaplaťpánbu za to. Kdyby byla jejich schopnost vyklíčit delší, byl by to nejspíš ukázkový invazní druh.

Jestli něco jilm sibiřský umí, pak je to přežít tam, kde by jiné stromy selhaly. Odborné zdroje ho popisují jako strom odolný vůči chladu, letnímu suchu, větru a velmi různorodým půdám. Právě proto byl vysazován jako větrolam, stínící strom nebo pomocná dřevina na náročných stanovištích. V prostředí, kde bylo třeba rychle dosáhnout efektu, byl mimořádně užitečný. Roste rychle, brzy vytvoří nadzemní hmotu, poměrně dobře snáší řez a dokáže prospívat i ve špatných půdních podmínkách.

Další věc, která mu výrazně pomohla k oblibě, byla zmíněná odolnost vůči grafióze jilmů. Jilm sibiřský není vůči chorobám zcela imunní, ale zdroje se shodují, že je vůči grafióze výrazně odolnější než řada původních jilmů. Proto se začal používat i ve šlechtění a hybridizačních programech. V Evropě i Americe byl vnímán jako genetický zdroj odolnosti a jako možnost, jak si jilm jako skupinu stromů v krajině a sídlech aspoň částečně zachovat.

U nás se jilm sibiřský uplatnil hlavně tam, kde byla žádoucí funkčnost. To znamená především v živých plotech, větrolamech a různých ochranných či doprovodných výsadbách. Často se prodává jako rychlá cesta k optické cloně, zelenému oplocení nebo větrolamu, který má během několika sezon vytvořit kompaktní stěnu. V praxi se tedy jeho využití posunulo od krajinně-hospodářských výsadeb k velmi komerčnímu zahradnickému uplatnění.

Není těžké pochopit proč. Kdo potřebuje za dva tři roky soukromí od sousedů, ochranu před prachem od silnice nebo větrem na otevřeném pozemku, slyší na rychlost růstu. A tady jilm sibiřský prodává sám sebe. Jenže to, co v katalogu vypadá jako samá výhoda, už v něm málokdy bývá doplněno tím, co se děje později: že strom stárne do podoby s křehkým dřevem, že vyžaduje častý řez, že není zvlášť hezký jako volně rostoucí solitér (což ovšem v živých plotech nevadí) a že v některých situacích může unikat do okolí a šířit se samovýsevem. U živého plotu se navíc často pracuje s představou, že pravidelný řez problém vyřeší. Jenže řez omezuje tvar a výšku konkrétní stěny, ne vždy ale řeší ekologické vlastnosti samotného druhu.

Jilm sibiřský se používal i tam, kde bylo potřeba zpevnit svah nebo rychle zazelenit problematickou plochu. Jeho schopnost růst na chudších půdách a v tvrdých klimatických podmínkách z něj dělala vhodnou dřevinu pro funkční, nikoli reprezentativní výsadby. Právě to je asi nejpřesnější shrnutí jeho historického využití: nebyl ceněn pro okrasu, ale pro výkon. Jakmile ale takovou dřevinu začnete sázet ve větším měřítku mimo její původní areál, dřív nebo později narazíte na otázku, jestli jeho výkon není vykoupený příliš vysokou cenou. A to nikoliv tou prodejní.

První velká nevýhoda je estetická a konstrukční. Jilm sibiřský není příliš hodnotný strom pro reprezentativní okrasné použití. Missouri Botanical Garden o něm píše dost přímo: dnes se do krajinářských výsadeb nedoporučuje kvůli slabému, křehkému dřevu, snadno poškozovaným větvím, četným škůdcům a chorobám a malé okrasné hodnotě. Mladý strom působí svižně a slibně, jenže starší jedinci mívají rozpadavou strukturu koruny, větve se za větru nebo pod sněhem lámou a výsledný vzhled bývá spíš neupravený než ušlechtilý. Kdo čeká krásný dlouhověký strom, bývá po letech zklamaný.

Druhá nevýhoda souvisí právě s tou přehnaně opěvovanou rychlostí. Rychle rostoucí dřeviny bývají často krátkověké a „konstrukčně“ slabší než druhy rostoucí pomaleji. U větrolamů to ostatně připomínají i současné materiály o obnově krajinné zeleně: starší výsadby byly často zakládány z rychlerostoucích, ale poměrně krátkověkých dřevin a dnes se řeší jejich dožívání a obnova. Jilm sibiřský do této kategorie dobře zapadá. To znamená, že co rychle vyroste, nemusí být dlouhodobě stabilní. Z krátkodobého hlediska dostanete dřevinu s efektivní rychlostí růstu. Z dlouhodobého hlediska můžete dostat pás stromů, které budou stárnout nerovnoměrně, lámat se a vyžadovat časté zásahy.

Třetí nevýhoda je biologická. Přestože je odolnější vůči grafióze, není bezproblémový. Zdroje zmiňují náchylnost k dalším chorobám a škůdcům, včetně listových skvrnitostí, rakovin, různých hnilob nebo poškození listovými brouky. Jinými slovy: odolnost vůči jedné velké chorobě ještě neznamená, že jde o bezúdržbovou nebo zdravotně bezvadnou dřevinu. Často se prodává skoro jako nezničitelný strom, ale to je zkreslené. On je hlavně tvrdý a houževnatý, ne však bezchybný.

Tohle je nejdůležitější část celého tématu. Jilm sibiřský není v každé zemi a v každé lokalitě stejně problematický, ale odborné databáze a literatura se shodují, že mimo původní areál se na řadě míst naturalizoval a někde se chová invazně. CABI uvádí jako naturalizovaný nebo invazní druh mimo jiné ve velké části USA, Kanadě, Mexiku, Argentině, Španělsku, evropské části Ruska, Estonsku a Austrálii. EPPO ho uvádí jako široce introdukovaný ve východní Evropě a potenciálně invazní ve středním Rusku. České botanické zdroje zase upozorňují, že se v některých oblastech může chovat invazivně. Nejde o to, že by byl všude automaticky katastrofou, ale riziko jeho nekontrolovaného šíření je dobře doložené.

Důvodů je několik. Produkuje velké množství křídlatých semen, která roznáší vítr. Kvete a plodí brzy, takže jeho semena přicházejí do hry v době, kdy může být konkurence jiných dřevin menší. Klíčí rychle, a odborná práce porovnávající původní a nepůvodní populace dokonce uvádí, že rychlejší klíčení nepůvodních populací může být jedním z motorů invazního úspěchu. K tomu vysoká tolerance k suchu, chladu a narušeným stanovištím a máme tu přesně ten typ dřeviny, který se umí prosadit tam, kde původní vegetace bojuje o každou příležitost.

Dalším problémem je hybridizace. EUFORGEN upozorňuje, že jilm sibiřský se v Evropě může křížit s jilmem habrolistým (Ulmus minor) a že vysoká míra hybridizace může zvyšovat jeho invazní potenciál. To už není jen otázka toho, že někde vyroste pár semenáčků navíc. Tady se dostáváme k hlubšímu problému: nepůvodní druh nevstupuje do krajiny jen jako cizí prvek, ale může zasahovat i do genetických vztahů mezi příbuznými původními dřevinami. Pro ochranu původních jilmů to není zanedbatelná věc.

Zde se dostávám k tématu, které se může týkat kohokoliv z nás. Kdo v zahradnictvích (zejména online) neviděl lákavou reklamu na strom, který se dá zapěstovat jako živý plot, který budete mít téměř do roka a do dne? Vysoká míra uchycení, bujný růst, příjemná pořizovací cena. První dva tři roky bude kupující nejspíš spokojený. Jenže pak radost z rychle narostlé zelené stěny opadne a přijde praktické vystřízlivění.

Především je to dřevina, která nutí k pravidelnému řezu. Když si ji někdo pořídí jako živý plot právě kvůli rychlosti, musí počítat s tím, že rychlost růstu znamená i častou údržbu. Co zní v reklamě jako výhoda, se tak po pár sezónách mění v práci navíc. Kdo chce plot, který jednou dvakrát za rok přistřihne a má hotovo, ten si s jilmem sibiřským moc rozumět nebude.

Další věc jsou náletové semenáčky. U dřeviny, která se šíří větrem a rychle klíčí, se musí počítat s tím, že se může objevovat i tam, kde ji člověk nechtěl. V trávníku, ve štěrku, u plotu, v sousedním záhoně nebo za zahradou. Dokud jsou semenáčky malé, ještě se to dá brát jako drobnost. Jenže u rychle rostoucího druhu bývá časový prostor pro snadné odstranění poměrně krátký. Když to člověk nechá být, zanedlouho už netrhá plevel, ale řeší dřevinu.

Problém může být i mechanický. Starší větve jsou křehké a při větru, námraze nebo těžkém mokrém sněhu se mohou lámat. To je nepříjemné u solitérního stromu a ještě horší v blízkosti domu, auta, sousedního plotu nebo frekventovaného místa. U živého plotu to nebývá tak dramatické jako u přerostlého stromu, ale i tam se časem ukazuje, že dřevina není tak „bezstarostná“, jak působila ve chvíli nákupu. Prostě rychle roste, ale konstrukčně to není dub ani habr.

A pak je tu ještě jeden problém, který není na první pohled vidět. Jilm miluje živiny a kvůli rychlému růstu si je bere z okolní půdy ve velkém množství. Brzy tak dojde k tomu, že v blízkosti živého plotu z tohoto stromu bude všechno ostatní jen živořit. Jste ochotní věnovat jilmu i tento prostor navíc?

Ano. A ve spoustě případů je to rozumnější řešení. Jen je potřeba si poctivě přiznat, co od náhrady čekáte. Pokud chcete úplně stejnou kombinaci extrémní rychlosti, odolnosti, nenáročnosti a hustoty, budete vždycky něco obětovat. Buď rychlost, nebo nenáročnost, nebo univerzalitu. Strom, který „umí všechno“, bývá totiž právě ten, který se pak umí šířit víc, než by bylo vhodné. Náhrada tedy často nebude přesnou kopií, ale vyváženější volbou.

Pokud se vám jilmy prostě líbí, logickou alternativou jsou naše původní druhy. Jilm vaz (Ulmus laevis) je domácí dřevina střední a jižní Evropy a u nás roste roztroušeně hlavně v nížinách a úvalech velkých řek, přitom snáší i městské výsadby. Jilm habrolistý (Ulmus minor) a jilm horský neboli drsný (Ulmus glabra) jsou také naše přirozené druhy, i když jejich pěstování komplikuje historický tlak grafiózy. Pokud ale člověk dává přednost ekologické vhodnosti a domácím dřevinám, mají z hlediska krajiny a biologických vztahů jinou hodnotu než nepůvodní Ulmus pumila.

Pro živé ploty a clony bývá často lepší habr obecný (Carpinus betulus). Není tak zběsile rychlý, ale je domácí, velmi dobře snáší řez, roste v různých půdách a dlouhodobě vytváří stabilnější a kulturnější porost. Navíc nepředstavuje ten typ invazního rizika jako jilm sibiřský. Tam, kde nejde o rekordní přírůstky, ale o dlouhodobě spolehlivý plot, bývá habr prostě rozumnější a v zahradnictvích bývá také dobře dostupný. U volnějších krajinných výsadeb pak mohou dávat smysl i jiné domácí dřeviny podle stanoviště, třeba javory, lípy nebo směsi více druhů, které vytvoří pestřejší a odolnější celek než monokulturní pás jednoho agresivně rostoucího stromu.

Ano, ale jen tam, kde člověk přesně ví, proč ho používá a co tím riskuje. Na extrémně suchých a větrných místech, na dočasných funkčních výsadbách nebo v některých technických situacích může stále dávat smysl jako rychlé řešení. Stejně tak má význam ve šlechtění a při hledání odolnosti vůči grafióze. Není to strom, který by měl být automaticky zatracený. Jen už dnes není rozumné tvářit se, že je to univerzální zázrak pro každou zahradu a každou krajinu. To prostě není pravda.

Právě u takových druhů je největší chybou uvažovat jen v horizontu tří let. V prvních letech bývá jilm sibiřský přesně tím, co člověk chtěl: rychlý, zelený, hustý, poslušný. Teprve později se ukáže druhá strana účtu. Křehkost, stárnutí, nutnost řezu, možné nálety, slabší okrasná hodnota a v širším měřítku i ekologické riziko. A to je vlastně důvod, proč kolem něj panuje tolik protichůdných názorů. Každý totiž mluví o jiné fázi jeho života a o jiném typu použití. Zahradník, který potřebuje rychle odclonit pozemek, vidí hlavně začátek. Člověk, který po patnácti letech řeší přestárlý porost a semenáčky po okolí, už mluví o něčem jiném. Oba přitom mají svým způsobem pravdu.

Jilm sibiřský je strom, který dokonale odpovídá moderní lidské slabosti pro rychlá řešení. Vyroste rychle, hodně snese a dlouho budí dojem, že jste si vybrali chytře. Jenže příroda málokdy rozdává samé výhody bez vedlejších účinků. V případě Ulmus pumila jsou vedlejší účinky poměrně zřetelné: slabší okrasná hodnota, křehké dřevo, potřeba údržby, schopnost samovolného šíření a v některých oblastech i invazní chování. Proto je to strom, ke kterému je potřeba přistupovat střízlivě. Ne jako k zázraku, ale jako k nástroji. A nástroj je dobrý jen tehdy, když ho používáte na správném místě a s vědomím jeho limitů.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://botany.cz/cs/ulmus-pumila/

https://ag.colorado.gov/conservation/noxious-weeds/noxious-weed-species-id/siberian-elm

https://www.treesandshrubsonline.org/articles/ulmus/ulmus-pumila/

https://gobotany.nativeplanttrust.org/species/ulmus/pumila/

https://trees.umn.edu/siberian-elm-ulmus-pumila

https://www.denik.cz/zahrada/jilm-sibirsky-zivy-plot.html

https://www.ceskestavby.cz/clanky/pravda-o-turkestanskem-brestu-18-metru-rocne-u-nas-nevyroste-presto-je-skutecne-velmi-rychly-32714.html

https://d-nb.info/1095513435/34

https://www.asz.cz/clanek/9849/moderni-vetrolamy-pomuzou-proti-erozi-i-dalsim-vlivum-zmeny-klimatu/

https://www.invasive.org/browse/subinfo.cfm?sub=3479

https://www.euforgen.org/species/ulmus-pumila