Juan a Eva Perón: chránil nacisty a útočil na intelektuály, ona stavěla nemocnice a školy. Nebo ne?

Juan a Evita Perónovi. Pro jedny zachránci chudých, pro druhé cyničtí manipulátoři, kteří z politiky udělali náboženství a z národa rukojmí. Jenže když se na ně člověk podívá blíž, nepasují ani do jedné škatulky. Byli schopní skutečného sociálního citu i tvrdé moci. Uměli dávat i brát. A hlavně: uměli vyprávět příběh – o Argentině, o lidu a o sobě.

Eva Duarte se narodila v roce 1919 a dospívala v Argentině, kde rozdíly mezi „těmi nahoře“ a „těmi dole“ nebyly jen ekonomické, ale i společenské a kulturní. Evita chtěla ven. Ne „o kousek líp“, ale úplně pryč. Vydala se do Buenos Aires a zkoušela herectví a hlavně rádio – prostředí, kde rozhoduje hlas, emoce a schopnost zaujmout.

Už tehdy se u ní mísily dvě věci, které ji později definovaly: tvrdohlavá ambice a cit pro publikum. Nešlo jen o kariéru. Evita chtěla uznání, postavení – a zároveň v sobě nosila zkušenost někoho, kdo ví, jak chutná chudoba i pohrdání.

Juan Domingo Perón byl o generaci starší (narodil se 1895). Vzešel z armády a politicky se vypracoval v prostředí převratů, zákulisních dohod a neustálého pnutí mezi konzervativní elitou, armádou, odbory a rostoucí městskou chudinou. Argentina nebyla nevinná demokracie, kterou by „pokazil“ jeden muž. Už před ním to byl stát, kde se moc často řešila silou, ne demokratickými volbami.

Perón se po vojenském převratu v roce 1943 dostal do vlivné role – mimo jiné vedl úřad práce (Secretaría de Trabajo y Previsión). Právě tam se naučil klíčovou věc: dělníci nejsou jen masa, ale skutečná politická síla. A když jim konkrétním způsobem zlepšíte život, budou vás bránit jako vlastního.

Setkali se 22. ledna 1944 na charitativní akci v Buenos Aires (Luna Park), pořádané na pomoc obětem ničivého zemětřesení v provincii San Juan.
Jejich setkání by mohlo být dobrým námětem na romantický příběh – a právě proto se o něm později vyprávělo s takovou oblibou. Jenže ať už to mělo jakýkoli romantický nádech, šlo i o pragmatiku: on sílil v politice, ona sílila v médiích. Oba věděli, co je to image. A oba vycítili, že spolu mohou být víc než každý zvlášť.

Vzali se v roce 1945. V Argentině to tehdy nebylo jen „soužití dvou lidí“. Byla to doslova fúze: armádně-politická moc a mediálně-emocionální magnetismus.

V roce 1945 se Perón stal pro část armádních a politických kruhů příliš nebezpečný: populární, samostatný, příliš blízko odborům. Byl zatčen. A pak přišel moment, který perónismus miluje jako svůj mýtus zrození: masové demonstrace 17. října 1945, kdy jeho stoupenci (dělníci, odboráři, lidé z periferií) zaplnili ulice a vynutili si jeho propuštění.

Tady se zrodil základní perónistický příběh: lid proti elitě. A Evita v něm začala hrát roli hlasu lidu – ostrého, emotivního, často nemilosrdného.

Perón vyhrál volby a stal se prezidentem v roce 1946.
Jeho politika se obvykle popisuje třemi hesly perónismu: „sociální spravedlnost, ekonomická nezávislost a politická suverenita“. Prakticky to znamenalo posilování pracovních práv, růst vlivu odborů, snahu o industrializaci a výrazný růst v ekonomice.

Z pohledu mnoha chudších Argentinců se opravdu něco změnilo: mzdy, sociální jistoty, pocit důstojnosti. Proti tomu stála jiná realita: tlak na opozici, silná propaganda, kult osobnosti a polarizace společnosti. Perón si nešel „jen“ pro podporu – on chtěl loajalitu. A kdo nebyl „s námi“, byl snadno vykreslen jako nepřítel lidu.

Eva zvaná Evita (Evička) nebyla „jen první dáma“. Měla politickou sílu, kterou tehdy ženy v Latinské Americe běžně neměly. Vystupovala na masových shromážděních, mluvila jazykem, kterému rozuměli ti nejchudší, a uměla dát lidem pocit, že je někdo konečně vidí.

Zároveň se pustila do velké sociální agendy: podporovala charitu a sociální pomoc skrze nadaci Eva Perón Foundation (založená 8. července 1948). Nadace financovala domy, školy, nemocnice, přímou pomoc – a pro spoustu lidí to nebyla propaganda, ale první konkrétní pomoc, které se kdy skutečně dočkali.

Jenže právě tady začíná její kontroverze: část financování šla přes stát a odbory, což dlouhodobě vyvolávalo otázky, nakolik byla „dobrovolnost“ dárců skutečně dobrovolná. A taky: když se pomoc rozdává pod obřím portrétem Evity a s poděkováním „Perónům“, sociální stát se snadno mění v politickou mašinérii.

Stručně řečeno, Eva Perón skutečně pomohla mnoha lidem. Její aktivitu, osobní přístup a snahu upřímně pomoci není možné popřít. Současně však dokázala vše využít i k posílení vlastního postavení.

Evita také hrála výraznou roli v prosazení ženského volebního práva v Argentině – zákon 13.010 byl schválen v roce 1947.
Ale je fér dodat, že i takový průlom může mít dvojí motivaci: emancipaci i rozšíření vlastního elektorátu. I tím Evita budí emoce dodnes – pro jedny ikona ženské síly, pro druhé chytrá politička, která uměla proměnit ideál v hlasovací lístek.

Perónovo první období (1946–1955) zanechalo dvojí stopu. Na jedné straně sociální politika a nový význam pracujících ve státě. Na druhé straně postupné utahování šroubů: opozice, média a instituce čelily tlaku. A v určité fázi se Perón dostal do ostrého konfliktu s katolickou církví, což v Argentině znamenalo politickou výbušninu.

Rok 1955 byl už vyloženě zemětřesení. 16. června 1955 došlo k bombardování Plaza de Mayo v Buenos Aires – letadla námořnictva a části letectva útočila na centrum města a oblast kolem Casa Rosada; šlo o pokus o převrat a útok si vyžádal vysoké civilní oběti.
A v září 1955 byl Perón svržen vojenským pučem známým jako Revolución Libertadora a odešel do exilu.

Perón nebyl jediný, kdo používal tvrdou moc. Argentina tehdy žila v logice „kdo vyhraje, bere všechno“. Jenže Perón tu logiku nejen přijal – on ji uměl prodat jako morální příběh.

Po válce se do Argentiny dostalo poměrně velké množství bývalých členů nacistického režimu a jejich spolupracovníků – někteří byli žoldáci bez přímých zločinů, jiní byli podezřelí nebo odsouzení za válečné zločiny. Argentina jako stát zůstávala relativně neutrální dlouho a do války vstoupila až na konci, ale Perónova vláda vytvořila podmínky, aby řada těchto lidí našla v Argentině nový domov.

Podle historických výzkumů i archivních dokumentů argentinské úřady a sítě kontaktů podporovaly příchod a usazování bývalých nacistů prostřednictvím tzv. „ratlines“ – únikových tras, falešných pasů a diplomatických kanálů. Někteří bývalí nacističtí představitelé skutečně v Argentině našli azyl a relativní klid, například Erich Priebke nebo jiné osoby spojené s SS nebo spolupracujícími jednotkami.

Existují důkazy, že režim kolem Peróna – včetně jeho blízkého poradce Rodolfa Freude – aktivně podporoval nebo alespoň toleroval příchod těchto uprchlíků, protože v poválečné Evropě byly jejich možnosti omezené a Perón viděl v některých technicích a odbornících přínos pro argentinskou průmyslovou a vojenskou modernizaci.

Perón také otevřeně kritizoval norimberské procesy a některé aspekty poválečného trestního práva spojenců, které považoval za nespravedlivé, což mu pomáhalo ospravedlňovat politiku „útočiště“ pro některé bývalé členy nacistických struktur.

Evita byla milovaná i nenáviděná s intenzitou, která je dnes skoro nepochopitelná. Pro „descamisados“ – chudé a pracující – byla někým, kdo jim dal hlas a viditelnost (sama ten pojem používala a hýčkala). Pro část střední a vyšší třídy však byla zosobněním nevkusu, arogance a nebezpečné demagogie.

Její styl byl záměrný: dramatické projevy, ostré dělení na „lid“ a „oligarchii“, emocionální apel. Někdy to bylo autentické. Někdy to byla metoda. A často obojí najednou – což je na ní možná nejvíc lidské i nejvíc děsivé.

Začala vážně chřadnout už kolem roku 1950, ale dlouho to nikdo oficiálně nepřiznával. Sama se odmítala šetřit a režim kolem ní dělal všechno pro to, aby veřejnost viděla jen obraz neúnavné bojovnice. Rapidně hubla, byla čím dál bledší, často ji sužovaly silné bolesti a vyčerpání, přesto dál vystupovala na balkonech, pronášela projevy a objížděla akce, jako by její tělo neexistovalo. V Argentině tehdejší doby byla nemoc vnímána jako slabost a rakovina jako stigma, o kterém se nemluví – a u Evity to platilo dvojnásob. „První žena národa“ neměla právo být křehká.

Diagnóza rakoviny děložního čípku byla držena v tajnosti a oficiální komunikace byla záměrně mlhavá. Evita podstoupila náročné lékařské zákroky, včetně operace (podstoupila hysterektomii), a léčbu, která byla na tehdejší poměry extrémně zatěžující. Část lékařské péče probíhala téměř konspirativně, mimo dohled veřejnosti i médií. Přesto nemoc postupovala a fyzický úpadek už nešlo skrýt. Ke konci musela být při veřejných vystoupeních podpírána, někdy mluvila vsedě, jindy jen s obrovským vypětím sil. Lidé si všímali, že hlas, který kdysi burácel nad davem, slábne.

Zároveň se zdá, že Evita sama tušila, že čas proti ní hraje. Její projevy se stávaly naléhavějšími, osobnějšími, místy až zoufalými. Mluvila o oddanosti, oběti a povinnosti vůči lidu s intenzitou člověka, který má pocit, že musí říct všechno hned. Někteří historici se domnívají, že právě vědomí blížícího se konce ji vedlo k ještě tvrdším slovům a nekompromisním postojům – jako by chtěla zanechat co nejsilnější stopu, dokud to jde.

V posledních měsících už Evita prakticky mizela z veřejného života. Tělo, které ji celý život poslouchalo jen silou vůle, selhávalo. Přesto se kolem její osoby dál udržoval obraz nezlomnosti, až téměř nadlidské oběti. Když 26. července 1952 ve třiatřiceti letech zemřela, pro mnoho Argentinců to byl šok – ne proto, že by netušili, že je nemocná, ale proto, že si nepřipouštěli, že by někdo tak „velký“ mohl odejít tak rychle a tak lidsky. Právě způsob, jakým svou nemoc skrývala a přetavila v poslední fázi života v politický i osobní symbol, z ní v očích mnohých udělal tragickou postavu – ženu, která se snažila porazit smrt stejným způsobem, jakým celý život vzdorovala chudobě a pohrdání: tvrdohlavostí a odmítnutím ustoupit.

Po smrti se z ní stala legenda. A legenda má jednu vlastnost: přestává patřit rodině a začne patřit davu.

Příběh Evitina těla je jeden z nejbizarnějších politických „posmrtných životů“ 20. století. Po převratu, který svrhl Peróna v roce 1955, nový režim Evitino tělo odstranil z veřejného prostoru a jeho poloha byla roky tajena.
V roce 1957 bylo tělo tajně přepraveno do Itálie a pohřbeno v Miláně pod falešným jménem „María Maggi de Magistris“. V roce 1971 bylo nalezeno a později se postupně vrátilo do „argentinského politického dramatu“.

Je to důkaz, jak extrémně symbolickou postavou Evita byla: i mrtvá byla pro jedny hrozbou a pro druhé relikvií.

Perón v exilu přežil politicky překvapivě dobře: tzv. perónismus byl sice zakazovaný, ale nezmizel. Naopak – zákaz často dělá z ideologie víru. V roce 1973 se Perón po 18 letech vrátil do Argentiny. Jenže návrat nebyl triumfální happy end. Hnutí se mezitím rozdělilo na radikální levici a tvrdou pravici – a to dělení se začalo řešit násilím.

Při Perónově návratu 20. června 1973 došlo u letiště Ezeiza ke střelbě do davu – známé jako Ezeiza massacre (oficiálně nejméně 13 mrtvých a stovky zraněných). To byl okamžik, kdy se ukázalo, že „lid“ už není jeden, ale několik nepřátelských skupin pod stejnou vlajkou.

Perón byl zvolen prezidentem potřetí v roce 1973 a jeho třetí manželka Isabel Perón byla viceprezidentkou. Jenže země se propadala do chaosu a politického násilí. V té době působila také krajně pravicová paramilitární skupina AAA (Triple A), spojovaná s ministrem José López Regou a s částmi státního aparátu; historické zdroje ji dávají do souvislosti s rozsáhlými vraždami a zastrašováním v letech 1973–1976.

Perón už byl starý a nemocný. Zemřel 1. července 1974. Po něm nastoupila Isabel Perón – a Argentina se dál řítila k tragickému období, které vyvrcholilo převratem v roce 1976 a následnou diktaturou.

Perónovi zanechali v Argentině něco, co je zároveň sociální zkušenost i kulturní identita: perónismus. Jako politické hnutí a tradice je dodnes jednou z hlavních sil argentinské politiky.

Jejich dědictví je rozporuplné, protože se dotýká základní otázky:

Je možné dělat sociální spravedlnost bez kultu osobnosti a bez tlaku na odpůrce?

Perón i Evita spoustě lidem reálně pomohli a dali jim pocit důstojnosti. Zároveň vytvářeli systém, který byl postavený na loajalitě, na nepřátelském dělení společnosti a na tom, že stát a hnutí splývají. Není možné je označit za kladné, ale ani za záporné historické osobnosti. Stejně tak není možné říct, že by Juan byl drsný a využívající moc a Evita byla světice.

A Evita? Ta je dodnes jedna z nejsilnějších ženských ikon Latinské Ameriky – pro jedny inspirace, pro druhé varování. A možná je to nakonec přesné: nebyla ani „svatá“, ani „ďáblice“. Byla člověk, který se ocitl u moci v zemi, která miluje spasitele a zároveň je pak nenávidí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://adst.org/2013/09/dont-cry-for-me-argentina-the-tumultuous-times-of-juan-and-evita-peron/

https://www.stoplusjednicka.cz/evita-peron-ochranci-nacistickych-zlocincu-kteri-pozvedli-argentinu

https://biographics.org/evita-and-juan-peron-argentinas-power-couple/

https://www.britannica.com/biography/Eva-Peron

https://archive.nytimes.com/www.nytimes.com/learning/general/onthisday/bday/0507.html

https://en.wikipedia.org/wiki/Juan_Per%C3%B3n

https://amysmartgirls.com/meet-eva-per%C3%B3n-argentinas-most-powerful-and-controversial-woman-ff85d9099b62

https://www.thecollector.com/eva-peron-things-you-didnt-know/