Kanibal z Wysterie: A. Fish působil jako milý děda, ale byl sadistickým vrahem. Ubližoval i sám sobě

Albert Fish patří k nejtemnějším kapitolám americké kriminalistiky. Děsí nás nejen tím, co udělal, ale i tím, jak vypadal: nenápadný, zdvořilý, postarší muž s klidným hlasem. Typ, kterému byste podrželi dveře a ani na vteřinu nepomysleli, že může být nebezpečný. O to větší šok přichází, když se člověk začte do jeho života – do dětství poznamenaného násilím, do let plných sebepoškozování a náboženských bludů, do zločinů, které si vybíraly ty nejzranitelnější oběti. Fishův příběh je varováním před pohodlnou představou, že zlo „poznáme na první pohled“. V jeho případě se totiž maskovalo jako slušnost a pobožnost.

Hamilton Howard „Albert“ Fish se narodil 19. května 1870 ve Washingtonu, D. C. Otec byl už ve vysokém věku, matka jen těžko vycházela s penězi. Když bylo chlapci pět let, otec zemřel a matka jej z existenčních důvodů umístila do sirotčince. Podle Fishových pozdějších slov tam zažíval systematické bití a ponižování. Tehdy došlo k prvnímu zlomu: bolest se v jeho mysli začala brzy spojovat s vybičovaným vzrušením. Tato nešťastná, zvrácená asociace se s ním táhla do dospělosti a stala se pak jedním z klíčů k pochopení jeho motivace.

Po návratu domů z ústavu se navenek nic zvláštního nedělo. Uvnitř už ale probíhal proces, který se obracel proti němu i proti okolí. Fish vyhledával tělesnou bolest, zraňoval se, rozvíjel sadomasochistické rituály a zároveň se začal zaměřovat na děti – nejprve v rovině fantazií a voyeurismu, později aktivněji. Zvenčí byl tichý, nenápadný, poslušný. Uvnitř se skládala výbušná směs deviací, pocitu viny a podivně chápané zbožnosti.

Na přelomu století se přestěhoval do New Yorku, živil se jako malíř pokojů a příležitostný dělník. V roce 1898 se oženil; s manželkou měl šest dětí. Rodina si pamatovala především přísnost a náboženské rituály, ne však výbuchy brutality. Fish byl úzkostně skromný, šetřil, někdy i hladověl „pro očistu“. Zároveň se trýznil způsoby, které lékaři po jeho zadržení viděli na rentgenu: v pánevní oblasti měl zapíchnuté a časem vrostlé desítky jehel. Šlo o dlouhodobé sebepoškozování, které si sám předepsal jako trest i očistu.

Děti vychovával přísně a rituálně; modlitby, kázeň, odměny a tresty. Zpětně se zdá neuvěřitelné, jak dovedně dokázal oddělit „normální“ tvář otce od skryté posedlosti bolestí a kontrolou. V práci i sousedství působil jako spolehlivý člověk, který mluví potichu a vždy poděkuje. Právě tahle maska – starostlivého, zbožného muže – mu dlouho zajišťovala volný pohyb a důvěru cizích lidí.

První prokazatelné zločiny se objevují ve 20. letech. Je pravděpodobné, že tomu předcházelo období obtěžování a pokusů, které zůstaly bez trestu. Fishův modus operandi byl jednoduchý, a o to účinnější: vyhlédnout si dítě, oslovit ho s lákavou záminkou (sladkost, drobná práce, výlet), odlákat na klidné místo a tam mít prostor pro naplnění sadistických fantazií. Ziskovou motivaci neměl; šlo o kombinaci sexuální deviace, bolesti a podivně chápaného „pokání“. Často mluvil o hříchu a očistě a své násilí rámoval náboženským jazykem.

Když byl později zatčen, chlubil se desítkami až stovkami obětí. Tato čísla se dnes berou s odstupem: část je zjevná snaha šokovat, část nejspíš kryje činy jiných pachatelů. Přesto i několik doložených případů ukazuje mrazivý vzorec: obětí bývaly velmi malé děti, které bylo snadné oklamat a přemístit, a na něž Fish uplatňoval kombinaci manipulace a fyzického násilí.

Zlom přišel v červnu 1928. Fish se představil jako „Frank Howard“, údajný farmář hledající pomocníka. V rodině Buddových v New Yorku si získal důvěru natolik, že mu rodiče dovolili vzít jejich desetiletou dceru Grace na „narozeninovou oslavu“ své neteře. Grace odešla s laskavým šedivým pánem a už se nikdy nevrátila.

Fish dívku odvedl do opuštěného domu v oblasti Wysteria, kde ji zabil a zčásti zkonzumoval. Dlouhé roky nenašla policie žádnou pevnou stopu. Až v roce 1934 přišel rodině Buddových dopis – chladně psaný, s hrůznými detaily, které mohl znát jen pachatel. Právě díky obálce a její původní zásilce dokázali vyšetřovatelé vystopovat ubytovnu, kde Fish bydlel. Když pro něj policie přišla, choval se klidně a bez odporu. Vypadal, jako by ho příchod konce spíš uvolnil, než vyděsil.

Po zatčení začal Fish doznávat i jiné případy. Přiznal se k zabití osmiletého Francise McDonnella (1924) na Staten Islandu; chlapec byl nalezen uškrcený. Zmínil také únos čtyřletého Billyho Gaffneyho (1927), jehož tělo se nenašlo. U některých činů odpovídaly okolnosti i detaily z jeho popisu, jinde chyběly přímé důkazy. Historici proto rozlišují mezi tím, co je doložené, a tím, co je pravděpodobné. I konzervativní odhady však mluví o více než jednom zločinu s fatálním koncem.

Vyšetřovatelé si brzy uvědomili, že mají co do činění s pachatelem, který se dokázal učit ze svých chyb. Nepoužíval auto, aby po něm nezůstávaly stopy; cestoval pěšky a městskou dopravou. Byl trpělivý, sledoval rodiny, všímal si zvyků a otevřených dveří. Navíc dovedl měnit jména a působit důvěryhodně. V předkamerové éře to byla kombinace, která policii znesnadňovala práci.

Psychiatři, kteří Fishe zkoumali po zatčení, popisovali škálu poruch: sadomasochismus, pedofilii, náboženské bludy a pravděpodobné psychotické epizody. Fish sám mluvil o hlasech svatých, o krvi jako o „svátosti“ a o nutnosti vykupovat hříchy bolestí. Přesto prokazatelně plánoval, skrýval se a lhal – schopnosti, které se s těžkou nepříčetností neslučují. Právě tento rozpor – nemoc a zároveň výpočet – se stal středobodem jeho soudu.

Takzvaný „Grace Budd letter“ zaslaný v roce 1934 patří k nejhrůznějším dokumentům americké kriminalistiky. Jeho síla netkví jen v obsahu, ale i ve stylu: věcnost, chlad, moralizování a lživé vzpomínky vedle přesných detailů. Dopis byl pro policii darem i prokletím. Dar, protože přinesl stopu k pachateli. Prokletí, protože odhalil způsob myšlení člověka, jenž se vnímal jako vykonavatel „vyšší vůle“ a své činy si rámoval náboženským jazykem. Není náhodou, že právě dopis je v učebnicích profilace dodnes citován – a také připomínán jako memento, že zločinci mohou využívat religiózní slovník k legitimizaci násilí.

Proces se konal v březnu 1935. Obhajoba předložila řadu posudků, které zdůrazňovaly Fishovu duševní nemoc: halucinace, sebepoškozování, sexuální deviace, náboženské bludy. Někteří psychiatři byli přesvědčeni, že by měl být považován za nepříčetného. Státní zástupce naopak poukazoval na jeho chladné plánování, krycí jména, výběr odlehlých míst a snahu zahlazovat stopy. Připomínal, že po právní stránce je nepříčetnost vyhrazena těm, kdo v době činu nedokázali rozlišit mezi dobrým a zlým nebo ovládat své jednání.

Porota dospěla k verdiktu, že Fish je příčetný a vinen. Odsoudila ho k trestu smrti. V atmosféře doby – poznamenané senzacechtivými titulky i autentickým děsem rodičů – to byl závěr, který veřejnost čekala i požadovala.

Albert Fish byl popraven 16. ledna 1936 na elektrickém křesle ve věznici Sing Sing. Zachoval klid, nemluvil o lítosti. Po letech se rozšířila legenda, že kovové jehly v jeho těle způsobily poruchu přístroje. Seriózní prameny to nepotvrzují; jde spíš o mýtus, který kolem případu vyrostl. Poprava proběhla standardně a bez problémů. Zůstala po ní prázdná židle a dlouhá řada otázek, které bylo snazší potlačit než zodpovědět.

Fishův případ je důležitý pro kriminalistiku, psychiatrii i sociologii. Připomíná limity policejní práce bez moderních technologií i sílu obyčejného důkazu – poštovní obálky. Ukazuje, jak snadno společnost podlehne představě, že zlo má výraznou, „démonickou“ tvář, a jak nebezpečné je to klišé. A v neposlední řadě vrací diskusi k otázce trestní odpovědnosti duševně nemocných: kdy je choroba polehčující okolností a kdy už jen kulisou, za níž stojí promyšlené násilí.

Zabývat se případy, jako je Albert Fish, není samoúčelná morbidita. Má to význam aspoň ve třech rovinách. Zaprvé, prevenční: predátor nevypadá jako filmový záporák, může být tichý, přátelský a zdvořilý. Zadruhé, právní: spor o příčetnost ukazuje, že spravedlnost není jen o trestu, ale i o pochopení hranic odpovědnosti. A zatřetí, mediální: senzace a legendy kolem podobných případů snadno zastiňují fakta – přitom právě přesná fakta jsou to, co chrání veřejnost lépe než křiklavé titulky.

Když Fish usedl na elektrické křeslo v Sing Sing, psal se leden 1936 a Amerika se zvolna probouzela z hospodářské krize. O pár let později dějiny přinesly hrůzy, které relativizovaly i ty nejtemnější zločiny jednotlivců. Přesto zůstává Fishův příběh mementem: zlo může být drobné, nenápadné a dokonale všední. A proto je tak nebezpečné. Není to příběh o „monstru“, které spadlo z nebe. Je to příběh o člověku, který se naučil zneužívat důvěru a bolest – a o společnosti, která to neviděla, dokud nebylo pozdě.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.aiafs.com/images/article-albert-fish.pdf

https://www.alcatrazeast.com/crime-library/serial-killers/albert-fish/

https://www.thoughtco.com/serial-killer-albert-fish-973157

https://people.com/he-ate-a-10-year-old-then-wrote-her-parents-11767908