Článek
Varani komodští jsou fascinující tvorové, kteří jsou zároveň největšími a nejtěžšími žijícími plazy. Působí líně a těžkopádně, ale umí být proklatě rychlí a jejich kousnutí jsou brutální, kořisti obvykle nedávají příliš šancí na únik a přežití. Dlouhou dobu se věřilo, že jejich hlavní zbraní jsou toxické bakterie v jejich tlamách. Tento mýtus byl později vyvrácen, ale dodnes mu mnoho lidí věří.
Varan komodský (Varanus komodoensis)
Varani komodští jsou obří ještěrky, které mohou měřit až kolem tří metrů (včetně ocasu), přičemž ocas je téměř tak dlouhý jako samotné tělo. Vážit mohou i přes 100 kg, ale průměrná váha se pohybuje kolem 80 kg. I při této nemalé váze jsou poměrně schopnými a rychlými běžci - dokáží vyvinout rychlost až 20 km/hod., ale neběhají delší úseky.
Ve svém přirozeném prostředí jsou vrcholovým predátorem, ale většinou jsou jejich kořistí mršiny. Pokud se však v blízkosti žádná nenachází, nemají problém si něco ulovit a v řadě případů došlo i k napadení člověka. Jejich čich je v tomhle směru naprosto nezastupitelný - pach krve, tlejícího masa či čehokoliv, co by mohlo být vhodnou potravou, dokáží vycítit až na 9 kilometrů.
Jejich mohutná tlama je vybavená 60 ostrými zuby, které se často mění (po zhruba 1,5 měsíci). Špičky zubů jsou navíc pokryty povlakem s obsahem železa, který pomáhá udržovat perfektní ostrost. Výrazný je také rozeklaný jazyk, který podobně jako jiní plazi vystřelují z tlamy a tzv. ochutnávají vzduch, zda neucítí pach kořisti. Čich je ostatně jeho nejvyvinutější smysl a v příjmu pachů mu pomáhá vomeronasální Jacobsonův orgán, kterým disponují i jiná zvířata. Pro plazy se jedná o hlavní čichový orgán. Zrak je slabší, zejména za šera. Podobně špatně vidí nepohyblivé objekty, proto pokud se člověk chce pohybovat v jeho blízkosti (např. zoologové, dokumentaristé apod.), měl by se vyvarovat rychlejších pohybů, které by mohly vyvolat zájem a následný útok plaza. Podobně slabý je i sluch. Jeden čas se věřilo, že jsou varani možná úplně hluší, ale to vyvrátila ošetřovatelka, na jejíž hlas varan reagoval, aniž by byla vidět. Rozsah toho, co varani slyší, je však výrazně menší než třeba u člověka.
Varan komodský
Fascinující je jejich schopnost pozřít ohromné množství masa - může se jednat o objem rovnající se až 80 % jejich vlastní tělesné hmotnosti. Když najdou mršinu nebo něco uloví, jako první začíná žrát nejsilnější samec, postupně se přidávají menší samci a samice, a nakonec i mláďata. Mláďata si však musí dávat velký pozor, protože byla zdokumentována i predace varanů na vlastních mláďatech - malí varánci tak většinu času žijí ve větvích stromů, kde jsou v bezpečí před potravychtivými dospělými. Také bylo pozorováno chování, kdy se mláďata válejí ve fekáliích, aby chytila jejich pach, protože tomuto pachu se dospělí jedinci přirozeně vyhýbají.
Trávení je až extrémně pomalé. Proto jsou varani schopní mít mezi jednotlivými příjmy potravy velké časové rozestupy. V podstatě jsou schopni přežít i na jednom příjmu potravy měsíčně, pokud bude množství dostatečné. Nejedná se tedy o predátory, kteří by byli neustále na lovu. Pokud však už loví, většinou dávají přednost přepadnutí ze zálohy.
Jejich kůže je vrásčitá, drsná a tuhá, pokrytá tzv. osteodermy, což jsou kostěné šupinky. Pevná kůže je chrání před zraněním, ale i před tepelnými a povětrnostními podmínkami - často vyhledávají suché a horké oblasti, i když polednímu žáru se vyhýbají. Jako i ostatní plazi jsou studenokrevní neboli exotermičtí - jejich tělesnou teplotu reguluje vnější teplota. Přední končetiny jsou silné a pomáhají varanovi ve šplhání, nebo naopak při vyhrabávání děr, v čemž mu pomáhají ještě silné a ostré drápy. Jejich schopnost hrabat je nepříjemná pro místní obyvatele - stávalo se, že na hřbitovech vyhrabávali nebožtíky, kterými se pak živili.
Varany komodské najdeme především na indonéském ostrově Komodo, ale i na několika dalších přilehlých ostrovech. Jsou poměrně dobří plavci a jedna samice je v podstatě schopna založit novou kolonii, neboť se může rozmnožit i partenogeneticky bez přispění samce. Podle IUCN jsou vedeni jako zranitelní. Nejvíce je ohrožuje, tak jako v mnoha jiných případech, ztráta jejich přirozeného prostředí. Dále pytláctví a klimatické změny, v neposlední řadě i zvyšující se turismus. Přestože mohou být varani pro člověka nebezpeční, případů, kdy by zaútočili bez předchozí provokace, je naprosté minimum. Mladí jedinci jsou vůči člověku velmi plašší a starší se setkání také raději vyhnou nebo jenom hrozí syčením a kýváním hlavy.
Vražedné bakterie nebo toxické bílkoviny?
S varany komodskými se spojuje jeden mýtus. Podle dřívějších pozorování panoval názor, že v tlamě zvířat se nachází mnoho nebezpečných bakterií, které varan během napadení kořisti přenese do ran. Následně tyto bakterie dříve, či později napadenou kořist usmrtí. Tento předpoklad však vyvrátil zoolog Bryan Fry z Queenslandské univerzity, který prokázal, že bakterie v tlamě varanů nejsou nijak odlišné od bakterií v tlamách jiných masožravců. Kromě toho, varani mají paradoxně poměrně čisté tlamy. Po krmení mají tendenci si tlamy otírat o zem, větve nebo rostliny, aby si ji očistili. S očistou jim pomáhá i jejich jazyk.
K vytvoření mýtu pomohla i skutečnost, že jednou z oblíbených kořistí varanů jsou vodní buvoli. Ti po napadení unikli, ale zanedlouho uhynuli na sepsi ze znečištěných ran. Jenže bakterie, které se jim do ran dostali, nebyli jen z tlamy varanů, ale i ze špinavé vody, do které se ukryli. Voda, v níž hledají bezpečí, je obvykle stojatá, obsahující trus buvolů a množství bakterií. To, že se dané bakterie našly i v tlamě varanů, tedy nebyl přenos od varanů přes buvoly do vody, ale naopak se dostaly z vody do tlamy při pití varanů. Ve svém přirozeném prostředí žijí vodní buvoli v čerstvých bažinách. Na ostrovy ale byli vysazeni a musí si zde vystačit právě s malými vodními dírami naplněnými znečištěnou vodou, která infikuje jejich rány.
Co tedy tak paralyzuje pokousané oběti? Je to jed, který varani vylučují během kousání. Zatímco např. u hadů vedou jedové kanálky ke špičákům, u varanů je těchto kanálků více a jak varani kousají do oběti, dochází k jeho vylučování. Jed následně výrazně snižuje tlak, urychluje ztrátu krve kvůli zamezení srážení a způsobuje oběti šok, takže ta není schopna se dostatečně bránit.
Varani ani nemají kdovíjak silný stisk čelistí, třeba podobně velký krokodýl má stisk až 5× větší. Co jim chybí na síle skusu, to jim přebývá na síle krčních svalů, díky kterým může silou vytrhávat maso z kořisti.
K vytvoření mýtu trochu napomohly i krvavé sliny, které lze u varanů spatřit. Ty však neznamenají, že by se v jejich tlamě vyskytovaly kusy hnijícího nebo krvácejícího masa, které by bylo zdrojem bakterií. Zuby varanů, kromě železitého povlaku, bývají částečně potažené ještě gingivální (dásňovou) blankou, která se pravidelně protrhává, a to způsobuje drobné krvácení.
Zajímavostí je, že vůči vlastními jedu jsou imunní - když během šarvátky zraní jeden varan druhého, nepodlehne kousnutý kus otravě.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://nationalzoo.si.edu/animals/komodo-dragon
https://www.pnas.org/doi/10.1073/pnas.0810883106
https://www.nationalgeographic.com/animals/article/komodo-dragon-venom
https://www.uq.edu.au/news/article/2013/06/fear-of-komodo-dragon-bacteria-wrapped-myth
https://www.rainforestcruises.com/guides/komodo-dragon-facts
https://www.beano.com/facts/animals/komodo-dragon-facts
https://www.goeco.org/article/10-fact-about-komodo-dragons
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8702757/
https://pmc.ncbi.nlm.nih.gov/articles/PMC8702757/
