Karl Brandt - Hitlerův osobní lékař a důvěrník. Nikdy nepřiznal vinu či lítost, po válce byl oběšen.

Karl Brandt se skoro vždycky objevuje pod stejnou nálepkou: „Hitlerův lékař.“ Je to krátké, úderné a zdánlivě výstižné. Jenže právě v tom je problém. Tahle věta působí, jako by tím bylo řečeno všechno podstatné. Jenže není. Ano, Brandt skutečně patřil k Hitlerovu osobnímu lékařskému doprovodu. Byl mu nablízku. Jenže právě tahle blízkost mu otevřela cestu k moci, jakou si běžný lékař neumí ani představit. Jeho život ale není jen příběhem o tom, že se někdo ocitl vedle diktátora. Je to příběh o tom, jak se medicína může nenápadně změnit v nástroj státní správy. A jak se jazyk péče a odbornosti dokáže posunout až k rozhodování o tom, kdo má právo žít a kdo ne.

Brandt nebyl okrajovou postavou. Nebyl jen někdo, kdo „byl u toho“. V nacistickém zdravotnickém systému patřil k lidem, kteří měli přímý přístup k Hitlerovi a zároveň skutečné pravomoci. Rozhodoval. Spoluvytvářel systém. A patřil mezi ty, kteří stáli u zrodu programu známého jako Aktion T4 – státem organizovaného zabíjení lidí s postižením a duševně nemocných, které bylo úmyslně schované za pojem „eutanazie“.

Karl Brandt se narodil 8. ledna 1904 v Mülhausenu v Alsasku, tehdy ještě součásti Německého císařství. Vyrůstal v rodině, jejíž hlavou byl pruský armádní důstojník. Samo o sobě to nezní nijak výjimečně. Jenže prostředí, ve kterém člověk vyrůstá, se často projeví až později. Disciplína, řád, důraz na poslušnost a hierarchii se v takové rodině berou jako samozřejmost. Ne jako téma k diskusi.

U Brandta se to později projeví poměrně jasně. Rozhodnutí shora nejsou něco, o čem by se přemýšlelo. Jsou to fakta. Pochybnosti nejsou známkou odpovědnosti, ale spíš něčím, co překáží. Odpovědnost se pak snadno rozplyne v systému, kde je vždy někdo „nad tebou“.

Brandt vystudoval medicínu a vybral si chirurgii. Obor, který člověka učí jednat rychle, přesně a bez váhání. V krizových situacích je to nutné. Zároveň si ale člověk zvykne na odstup. Pacient se změní v případ. Diagnóza v problém, který je potřeba vyřešit. Operace ve výkon.

Empatie zůstává, ale je pevně svázaná profesionalitou. A právě tenhle druh chladného uvažování se dá snadno přenést i mimo nemocnici.

V roce 1932 Brandt vstoupil do NSDAP. Stalo se to ještě před tím, než Hitler definitivně upevnil svou moc. Nešlo tedy o pozdější formální krok z donucení. Bylo to rozhodnutí, které učinil v době, kdy se ještě dalo couvnout.

Když se mluví o „Hitlerově lékaři“, často se vybaví obraz nenápadného muže někde v pozadí. Brandt takovou postavou nebyl. Do Hitlerova okolí se nedostal náhodou ani omylem. Byl mladý, ambiciózní a schopný chirurg, který se v konkrétní situaci osvědčil.

V srpnu 1934 se stal Hitlerovým doprovodným lékařem. To znamenalo pravidelný a přímý přístup k centru moci. A v nacistickém systému platilo jednoduché pravidlo: blízkost k Hitlerovi často znamenala víc než formální funkce nebo hodnost.

Rok 1939 byl moment, kdy se to celé zlomilo. Už to nebyly jednotlivé případy nebo debaty někde v zákulisí. Často se v té souvislosti připomíná případ Gerharda Kretschmara, těžce postiženého kojence, jehož stav měl Karl Brandt posoudit. Ne proto, že by byl jediný nebo výjimečný, ale proto, že se k němu později znovu a znovu vracelo. Sloužil jako precedent. Jako příklad, na kterém se dalo ukazovat, že rozhodování o životě je možné převést do „odborné“ roviny a zbavit ho emocí. Právě podobné případy pak posloužily jako jeden z argumentů pro rozšíření nacistické „eutanazijní“ praxe.

V září 1939 byl Brandt spolu s Philippem Bouhlerem pověřen vedením programu, který se začal označovat jako Aktion T4. Ten název neměl žádnou hlubší symboliku. Nevznikl kvůli ideologii. Byl to prostě název podle adresy – Tiergartenstraße 4 v Berlíně. Odtud se všechno řídilo. Tam se rozhodovalo, plánovalo a rozesílaly se pokyny dál. Papírově, úředně, systematicky.

Cíl byl formulován jednoduše a bez okolků. Odstranit lidi, kteří byli označeni jako „nevyléčitelní“, „neužiteční“ nebo „zátěž“. V praxi to znamenalo pacienty psychiatrických ústavů, lidi s mentálním postižením, lidi s těžkým tělesným postižením a také děti narozené s vážnými vrozenými vadami. Žádná teorie, žádná abstrakce. Konkrétní lidé, kteří se do těchto kategorií prostě nevešli.

Program fungoval jako úřad. Formuláře. Posudky. Komise. Transporty. Rozhodnutí se dělala u stolů, ne u lůžek. Lékaři často rozhodovali jen podle papírů. Člověk mohl být odsouzen k smrti, aniž by ho kdokoli z rozhodujících kdy viděl.

Brandtova role byla právě v tomhle klíčová. Nebyl to člověk, který by sám zabíjel. Byl to ten, kdo systému dodával odborné krytí. Lékařský jazyk. Razítko. Pocit, že jde o „péči“.

Počty obětí se liší, obvykle se ale mluví o desítkách až stovkách tisíc lidí. Podstatné je, že Aktion T4 posloužila jako zkouška metod, které byly později použity při masovém vyhlazování.

V červenci 1942 byl Brandt jmenován říšským komisařem pro zdravotnictví a záchranné služby. V praxi to znamenalo rozhodovat o personálu, nemocnicích, lécích a prioritách.

A v nacistickém státě tahle rozhodnutí nikdy nebyla neutrální. Vždy šlo i o to, kdo je považován za hodného péče a kdo už ne.

Brandt nebyl jen civilní lékař. Měl hodnosti v SS a byl pevnou součástí státního aparátu. Právě proto po válce patřil mezi hlavní obžalované. Nebyl vedlejší figurou. Byl důležitou součástí mechanismu.

Ke konci války se Brandt dostal do konfliktu s Hitlerem a byl zatčen. Zdroje se v tom, co bylo příčinou, poněkud liší, většina hovoří o tom, že se Brandt pokusil ukrýt svoji rodinu, aby se mohla bezpečně vzdát postupující vítězné armádě. Hitler to bral jako zradu a nechal Brandta odsoudit k smrti. Člověk, který pomáhal budovat systém, kde byly lidé pouhými položkami a kde se rozhodovalo, kdo může žít, a kdo ne, se tak sám stal snadno odstranitelným ve chvíli, kdy přestal být užitečný. Himmler však tehdy pomohl odsunutím výkonu trestu a díky tomu se Brandta zmocnili nepřátelští vojáci. Trestu smrti se však nevyhnul, odsouzen k němu byl i podruhé.

Po válce stanul Brandt před soudem v rámci tzv. Doctors’ Trial, oficiálně United States of America v. Karl Brandt et al. Obžaloba se týkala válečných zločinů a zločinů proti lidskosti, především v souvislosti s programem Aktion T4 a lékařskými experimenty.

Brandt byl uznán vinným, odsouzen k smrti a 2. června 1948 popraven oběšením ve věznici Landsberg.

Jedním z hlavních výsledků procesu byl Norimberský kodex. Soubor pravidel, která měla zabránit tomu, aby se lidé stali materiálem pro experimenty. Nevznikl jako teorie. Vznikl jako reakce na praxi.

A právě proto má dodnes váhu.

Otázka, jak tohle mohl dělat lékař, se nabízí sama. Jenže Brandtův příběh není jen o jednom člověku. Je o mechanismu. O tom, jak se profese založená na pomoci dokáže v určitém politickém prostředí přesvědčit, že jedná správně, protože jedná „v zájmu celku“.

Stačí změnit slovník. Neříkat zabíjení, ale eutanazie. Neříkat člověk, ale případ. Neříkat oběť, ale zátěž.

Karl Brandt dnes není jen historickou postavou. Je varováním. Ukazuje, jak snadno se odborný jazyk, hierarchie a administrativa mohou stát nástrojem odlidštění.

Jeho život se nedá shrnout jednou větou. Není to jen „Hitlerův lékař“. Je to příběh o lékaři, který pomohl proměnit lidský život v položku systému. A právě proto by neměl být vnímán jako dávná minulost. Spíš jako připomínka toho, že hranice se většinou nepřekračují skokem. Ale pomalu. Krok za krokem. Až si nikdo nevšimne.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://spartacus-educational.com/GERbrandtK.htm

https://nasregion.cz/hitleruv-osobni-lekar-si-vyslouzil-dva-tresty-smrti-ten-druhy-jiste-opravnene-148381/

https://collections.ushmm.org/search/catalog/pa1058520

https://www.jewishvirtuallibrary.org/karl-brandt

https://nuremberg.law.harvard.edu/documents/authors/335-karl-franz-f-brandt

https://nuremberg.law.harvard.edu/nmt_1_intro

https://en.wikipedia.org/wiki/Karl_Brandt

https://www.dotyk.cz/magazin/karl-brandt-30000505.html

https://www.hitler-archive.com/index.php?t=Karl%20Brandt