Článek
Když člověk začne zkoumat jednotlivé vrstvy nacistického režimu, postupně zjišťuje, že vedle těch známých příběhů existují i takové, které se dlouhá léta držely spíš na okraji. Ne proto, že by byly méně podstatné, ale protože o nich bylo pro všechny nepříjemné mluvit. Jedním z těchto příběhů je Akce T4 – program, který měl působit dojmem, že jde o jakousi „péči o nemocné“, přitom ve skutečnosti představoval chladně fungující mašinérii na zabíjení lidí, kteří do nacistické vize společnosti nezapadali.
Jak se rodila představa, že stát má právo určovat, kdo „má smysl“
V době, kdy Hitler přišel k moci, se o takzvané „rasové hygieně“ a eugenice mluvilo po celé Evropě i v USA. Nešlo o německý vynález, jen nacisté posunuli myšlenku do extrému a dali jí obrovskou moc.
Už v roce 1933 vznikl zákon, který umožňoval nucené sterilizace lidí, o nichž komise usoudila, že jejich potomci by byli „zátěží“. Tehdy se to mnoha Němcům zdálo drsné, ale pořád jakž takž přijatelné – prezentovalo se to jako snaha o zlepšení zdravotního stavu národa. To byl první krok, po němž se začala posouvat hranice toho, co si stát může dovolit.
Když pak nacisté zjistili, že společnost sterilizace víceméně přijala, začala v politických kruzích rezonovat myšlenka, že existují lidé, jejichž život „nepřináší společnosti nic“. A když se v nacistickém Německu začalo mluvit o „nic“, často se tím nemyslelo nic metaforického – šlo o předstupeň rozhodnutí, že takový člověk může být odstraněn.
Hitler dal programu T4 tichý souhlas v roce 1939. Nemusel vydávat žádné velkolepé rozkazy. V hierarchii, kde se loajalita měřila schopností porozumět jeho představám, stačil náznak.
Philipp Bouhler měl program T4na starosti po organizační, administrativní a politické stránce. Když byl později zajat Američany, spáchal po devíti dnech v zajetí sebevraždu.
Lidé, kteří se nemohli bránit
T4 zasáhla především ty, kteří byli odkázáni na péči druhých: pacienty psychiatrických léčeben, lidi s těžkými mentálními i fyzickými postiženími, děti s vrozenými vadami, seniory trpící demencí, dospělé s chronickými psychózami nebo epilepsií.
Formuláře, které rozhodovaly o jejich osudu, byly zarážející svou jednoduchostí. Několik kolonek, v nichž lékař zaškrtl, zda je člověk schopen práce, zda je vzdělavatelný, zda jeho léčba „může vést ke zlepšení“. Ani u jednoho políčka neexistoval prostor pro nuance – buď ano, nebo ne. Člověk, jehož život byl plný vztahů, drobných radostí, zranitelnosti i minulosti, se najednou scvrkl na několik slov a křížků, které posuzovaly údajnou „hodnotu jeho existence“.
T4 se tak od začátku opírala o nelidskou představu, že lidskost je něco, co lze měřit: výkonem, inteligencí, zdravotním stavem, přínosem. Kdo nezapadl do tabulek, ten prostě překážel.
Jak fungovala samotná mašinérie
Když měl člověk v posudku tři červené křížky od tří různých hodnotitelů, znamenalo to prakticky rozsudek smrti. Pacienti byli převáženi do speciálních zařízení – budov na pohled nenápadných, často původně sloužících jiným účelům. To, co se skrývalo uvnitř, ale nemělo s medicínou společného vůbec nic.
Někdejší lázně nebo léčebny se změnily v místa, kde nacisté poprvé vyzkoušeli to, co později použili ve vyhlazovacích táborech: plynové komory. Zvenku působily jako sprchy, ale dovnitř se přiváděl oxid uhelnatý.
Celý proces se snažil budit dojem řádu. Lékaři měli bílé pláště, personál zachovával profesionální chování, papíry byly vedeny pečlivě. Jenže za zdánlivou „organizovaností“ byla jen snaha zakrýt to, že lidé – kteří do té doby někomu chyběli, někomu patřili, někdo je měl rád – mizeli a půlce jejich rodiny nikdo nic nevysvětlil.
Po smrti následovalo krematorium a falešná dokumentace. Urny se posílaly rodinám, i když v nich často nebyl popel toho, kdo byl uvedený ve formuláři. Vyrobila se verze příběhu, která měla být uvěřitelná. Pro mnoho lidí ale nebyla.
Hitlerův lékař Karl Brandt celý temný projekt řídil. Lékař bez zábran, který postižené lidi nevnímal jako plnohodnotné. Po válce odsouzen k trestu smrti a oběšen.
Reakce společnosti: od ticha k odporu
I když nacistický režim stavěl propagandu na strachu, lidé si začali všímat, že se v jejich okolí děje něco zvláštního. Do léčeben posílali své děti nebo příbuzné s nadějí, že jim bude pomoženo, a místo toho dostávali zpět urny s příslibem, že „žalostný stav se zhoršil nečekaně rychle“.
To už bylo příliš i pro část duchovních. Nejznámější z nich, biskup Clemens August von Galen, vystoupil veřejně a ve svých kázáních nazval vraždy pravým jménem. Jeho slova se šířila mezi lidmi, opisovala se, šeptala se v domácnostech. Na režim to působilo jako studená sprcha – ne kvůli morální námitce, ale proto, že T4 začínala ohrožovat jeho podporu.
V roce 1941 Hitler program navenek zastavil. Jenže to neznamenalo, že zabíjení ustalo. Změnila se jen forma. Pacienti začali umírat pomaleji: podvýživou, předávkováním, zanedbáním péče. Už nešlo o masové převozy, ale tichou likvidaci v běžných zařízeních. O to hůř se to později dokazovalo.
Proč má T4 tak důležité místo v historii nacismu
Když se historici dívají zpětně na T4, je z ní vidět jasná linka, která vede k pozdějším genocidám. Nejen technická – plynové komory, rozvržení zařízení, logistika, administrativa – ale i psychologická. Režim si ověřil, že pokud se o vraždění mluví jazykem medicíny a „racionalizace“, někteří lidé si na to dokážou zvyknout. To je hrozný, ale pravdivý poznatek.
Další věcí je personál. Mnoho lidí, kteří v T4 začínali jako „odborníci“, bylo později převeleno do vyhlazovacích táborů v Polsku. Uměli ovládat komory, věděli, jak organizovat transporty, jak zakrývat stopy. A především: už překročili hranici, za kterou se zabíjení stalo rutinní prací.
T4 byla v mnoha ohledech generální zkouškou na to, co přišlo později. Hrůzné na tom je, že fungovala překvapivě „hladce“.
Oběťmi byly z velké části především děti, které byly fyzicky nebo duševně postižené.
Po válce: spravedlnost, která přišla jen zčásti
Není těžké představit si, že po pádu nacismu se všichni viníci T4 ocitli před soudem. Realita však byla mnohem komplikovanější. Část organizátorů sice stanula před tribunály, někteří byli odsouzeni nebo popraveni, ale mnoho dalších se k odpovědnosti nikdy nedostalo.
Soudy měly problém s důkazy, často chyběly přesné záznamy a řada pachatelů se hájila tím, že jen „plnila příkazy“. Jiní se tvrdohlavě drželi tvrzení, že věřili, že jednají „v souladu s tehdejším zákonem“. A veřejnost, unavená válkou, neměla vždy sílu požadovat důsledné potrestání každého jednotlivce.
Teprve v 60. a 70. letech se o programu začalo znovu mluvit a objevovaly se snahy připomenout památku obětí. Na některých místech dnes stojí památníky, malé expozice, někde jen jednoduché desky se jmény. Někdy stačí ta jména číst a člověk pochopí víc než z desítek stránek v učebnicích.
Viktor Brack, třetí nejdůležitější muž. Zcela bez zábran a morálky řídil Aktion T4 po provozní stránce. Zajišťoval, aby vše fungovalo. Spolutvůrce plynových komor.
Proč má smysl mluvit o T4 i dnes?
Možná nejdůležitější otázka je, proč se tím vším ještě zabývat. Jenže právě příběh T4 ukazuje, že největší nebezpečí nevzniká náhle – rodí se z malých ústupků, z přijetí logiky, která člověka redukuje na parametr.
T4 je připomínkou toho, že jazyk může být nebezpečný nástroj. Že je rozdíl mezi péčí o nemocné a mezi tím, co nacisté nazvali „eutanazií“ a „hygienou národa“. A že pokud se společnost nechá přesvědčit, že existují „neužiteční“ lidé, kteří jsou pro stát jen přítěží, tak se otevírá prostor pro zlo, které se tváří jako racionální řešení.
A možná je dobré si připomenout i to, jak rychle se odborník – lékař, úředník, někdo respektovaný – může stát součástí systému, který popírá samotný základ lékařské nebo lidské etiky. Ne kvůli vrozené krutosti, ale často kvůli tomu, že se bojí vystoupit z řady.
Akce T4 není jen kapitolou z dějin nacismu. Je to malé varování v celkovém příběhu velké katastrofy. Ukazuje, jak rychle se může společnost vzdát soucitu, když jí někdo nabídne zdánlivě logický, technický, čistý pohled na svět. A taky ukazuje, že nejhorší věci nevznikají vždy z nenávisti – někdy je stačí obalit autoritou a tvářit se, že jde o „péči“.
A když si člověk položí otázku, jak je možné, že se tolik lidí na programu podílelo, odpověď možná není v tom, že by byli krutí. Spíš v tom, že přestali přemýšlet o lidském životě jako o něčem, co je samo o sobě hodnotou. A to je něco, co má smysl připomínat znovu a znovu.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://encyclopedia.ushmm.org/content/en/article/euthanasia-program
https://www.gedenkstaette-hadamar.de/en/history/the-t4-programme-and-the-hadamar-killing-centre-1941/
https://cupola.gettysburg.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=2142&context=student_scholarship
https://www.jewishvirtuallibrary.org/background-and-overview-of-the-nazi-euthanasia-t-4-program
https://www.britannica.com/event/T4-Program
