Článek
Ráno 24. dubna 2013 bylo v Savaru na okraji bangladéšské Dháky horko a dusno, jak už to na jaře bývá. V osmi patrech budovy zvané Rana Plaza hučely generátory, šicí stroje běžely naplno a mezi stoly se proplétaly desítky dívek v barevných šátcích. Zboží muselo z továrny odejít včas, termíny tlačily. Všichni věděli o prasklinách ve zdech, které se objevily už den předtím, ale vedení uklidňovalo, že je to jen „kosmetická vada“. Lidé se báli zůstat doma, protože bez odpracované směny by nedostali zaplaceno. A tak nastoupili.
Reshma měla neuvěřitelné štěstí v neštěstí
Mezi nimi i devatenáctiletá Reshma Begum. Pocházela z chudé rodiny z venkova; do města přišla kvůli práci, která i přes nízkou mzdu znamenala možnost posílat domů peníze. V továrně se rychle naučila držet tempo: rovné švy, žádné výmluvy, přesčasy brané jako samozřejmost. Ten den ji však zneklidňoval jemný, ale vytrvalý chvějivý zvuk, který se mísil s vibrováním podlahy. Vzhlédla a všimla si vlasové trhliny nad oknem. Nikdo se však na to neptal; každý věděl, že otázky jen zdržují od práce.
První ostré prasknutí přišlo bez varování. Jako když někdo přelomí tlustou větev. Pak další, rychleji za sebou. Vzduch zhoustl prachem, svět se naklonil a Reshma instinktivně sáhla po hraně stolu. Beton se svezl dolů, kovové nosníky se zkřivily, žárovky praskaly jedna za druhou. Křik přehlušil stroje, a pak už jenom rachot a temnota. Během vteřin se celé patro proměnilo v chaotickou hromadu betonu, oceli, kabelů a těl.
Když Reshma přišla k sobě, uvědomila si, že se nemůže pohnout. Tělo měla sevřené mezi deskou stolu a kusy zdi, nad hlavou úzkou štěrbinu, skrz kterou cítila slabý závan vzduchu. Všude kolem byla tma a jemný prach, který se lepil na rty. Zkoušela volat, ale hlas se jí lámal. Někde poblíž někdo sténal, jinde se ozývalo bušení. Po chvílích zoufalého křiku se snažila šetřit síly. Nahmatala ve své kabelce malou láhev vody a pomačkaný sáček sušenek. Jako zázrakem zůstaly po ruce.
Čas pomalu plynul, zatímco se Reshma snažila v sutinách přežít
První hodiny, možná dny, je těžké oddělit. V prostoru velkém sotva na otočení hlavy se čas nedal přesně odhadnout. Reshma si stanovila jednoduchá pravidla: dvě až tři drobná sousta denně, jeden malý doušek vody ráno a jeden večer. Kdy je ráno a kdy večer, odhadovala podle hluku, který zvenčí někdy zesílil, jindy zmizel. Přitiskla ucho k trubce, která vedla neznámo kam, a do kovu klepala v pravidelných intervalech. Někdy zaslechla odpověď, jindy nic. Ticho bylo nejhorší.
Vzpomínala na domov, na matku, která jí kdysi říkala, že v těžké chvíli se má soustředit na jeden konkrétní obraz, třeba na světlo. A tak si Reshma znovu a znovu vybavovala dveře jejich domu a obdélník světla, který na ně dopadal odpoledne ze dvora. Dýchala pomalu a opatrně. Když začala panika, počítala. Jedna, dvě, tři. Padesát. Znovu od jedné. V té tmě a stísněnosti se lidské tělo rychle vzdává, ale mysl se umí chytit drobností. A někdy to stačí.
Záchranné práce venku běžely v horečném tempu. Dobrovolníci, vojáci, dělníci s holýma rukama přenášeli bloky betonu, poslouchali detektory, volali do škvír. V prvních dnech tahali živé, pak už častěji mrtvé. A postupně naděje slábla. Po týdnu se zdálo, že už není koho zachránit. Přesto Reshma třikrát denně klepala do trubky, pravidelně, jako modlitbu.
Záchrana přišla na poslední chvíli, ale pořád včas
Když uběhlo neuvěřitelných sedmnáct dní, ozvalo se shora něco jiného než obvyklé skřípění a páčení. Znělo to jako hlasy velmi blízko. Reshma začala klepat rychleji a hlasitěji, byť síly jí docházely. „Jsem tady,“ zašeptala. „Jsem naživu.“ Voják, který zaslechl tlumený zvuk, zavolal další. Nejdřív si mysleli, že slyší pohyb trosek, ale pak se slabý hlas ozval znovu. Začal závod s časem a s křehkostí dutin, které se mohly kdykoli sesunout.
Trvalo hodiny, než se k ní dostali. V okamžiku, kdy ji vytáhli na povrch, zavládlo v okolí nečekané ticho – jako by se samou úlevou na vteřinu zastavily i stroje a autogeny. Pak se dav rozkřičel a tleskal; někteří plakali. Reshma, pokrytá prachem, s očima přimhouřenýma proti světlu, dýchala rychle, ale odpovídala na otázky. Lékařům se do rukou dostala živá žena, která strávila v troskách dva týdny a tři dny s pár sušenkami a lahví vody. Řekli, že je to téměř nemožné, ale přesto se to stalo.
V nemocnici jí kapaly infuze, ledviny dostávaly šanci znovu naskočit a tělo si zvykalo na světlo a pravidelnou stravu. Novinářů bylo plno, kamerové štáby kroužily po chodbách, politici přicházeli potřást rukou. Reshma mluvila tiše a krátce. Vyprávěla, jak si rozdělovala jídlo, jak si dávala pozor na dýchání, jak se snažila neusnout na dlouho, aby neztratila pojem o světě. A jak si slíbila, že pokud vyjde z trosek živá, už se do továrny nevrátí.
Budova Rana Plaza před zřícením
Rana Plaza jako symbol hamižnosti, vykořisťování a absence bezpečnostních pravidel
Zatímco se zotavovala, na povrch vyplouvaly podrobnosti o budově. Rana Plaza původně neměla nést těžké šicí stroje ani velké generátory. Některá patra byla přistavena načerno, bez povolení a bez respektu k nosnosti. Na konstrukci se šetřilo, výztuže byly slabé. Den před kolapsem inspektoři i samotní dělníci upozorňovali na trhliny ve zdech a sloupech. Přesto padl příkaz přijít do práce. Všechno, co se nemělo sejít, se sešlo: chamtivost, tlak na termíny, ignorování rizik. A cena byla strašná.
Oficiální bilance hovoří o více než jednom tisíci mrtvých a tisících zraněných. Čísla jsou důležitá, ale často zakryjí tváře. V ulicích Dháky se tehdy ještě dlouho potkávaly ženy s fotografiemi manželů a dcer, které se už nenašly. Na hromadách trosek se mísily barevné látky s betonem a olejem ze strojů. V místních mešitách se konaly tiché modlitby za ty, jejichž těla se nikdy nevrátila domů.
Příběh Reshmy se stal výjimkou, která potvrdila pravidlo. Zatímco ona přežila, stovky dalších ne. Ale právě díky ní se tragédie dostala na titulní stránky po celém světě a donutila lidi přemýšlet, kdo a za jakých podmínek šije levné tričko v nákupním centru. Značky, které si v Bangladéši nechávaly šít, začaly slibovat nápravu. Vznikly nové bezpečnostní rámce a dohody, začaly se dělat systematičtější kontroly statiky, elektroinstalací a únikových cest. Vyplatily se kompenzační fondy. Ne všechno fungovalo dokonale, ne všechno se změnilo hned a všude, ale poprvé po letech se vážně mluvilo o tom, že bezpečnost a důstojnost práce nesmí být vedlejší položkou v kalkulaci ceny.
Pomáhal každý, kdo mohl. Více jak tisíci lidem však už pomoci nebylo.
Reshma po propuštění z nemocnice skutečně svůj slib dodržela. Do továrny se nevrátila. Přijala práci v jednom z dháckých hotelů, kde jejím úkolem bylo starat se o čistotu ve veřejných prostorách. Nebyla to práce snů, ale byla bezpečná, pravidelná a bez hluku strojů, který jí ve snech připomínal pád. Při rozhovorech říkala, že je vděčná za život, ale že ostré zvuky a vibrace jí dodnes zrychlují tep. Trauma si nenese na viditelném místě; je uvnitř.
Když se dnes mluví o Rana Plaza, někteří připomínají data a paragrafy, jiní morální odpovědnost bohatých zemí, které poptávají „rychlou módu“. Všechno z toho je relevantní. Ale důležité je pamatovat i na konkrétní lidský rozměr. Na mladou ženu, která se držela při životě díky kapce vody, kousku sušenky a vytrvalému klepání do trubky. Na záchranáře, který v hluku demoličních prací zaslechl slabou odezvu a měl odvahu říct: „Slyšíte to taky?“ Na rodiny, které rok co rok nosí květiny na místo, kde stávala budova.
Sedmnáct dní v temnotě se vejde do několika řádků, ale nedá se zapomenout. Reshma nechtěla být symbolem, jen se chtěla vrátit domů. Svět z ní symbol udělal proto, aby si mohl připomínat, že za každým kouskem oblečení je příběh – někdy obyčejný, jindy tragický. A že skutečná cena věcí se nepočítá jen v penězích, ale i v tom, kolik bezpečí a respektu se vejde do zdí, které drží střechu nad hlavami lidí uvnitř.
Až příště někdo sáhne po tričku s cenovkou nižší než večeře v restauraci, možná si vybaví i tenhle příběh. Ne proto, aby se cítil provinile, ale aby se ptal: kdo ho ušil, kde a za jakých podmínek.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.tbsnews.net/economy/rmg/miracle-girl-reshmas-rejuvenated-life-73129
https://www.theguardian.com/world/2013/may/10/bangladesh-survivor-reshma-begum
https://www.bbc.com/news/world-asia-22795054
https://news.sky.com/story/bangladesh-miracle-survivor-lands-hotel-job-10443728
https://www.independent.co.uk/news/world/asia/i-will-not-work-in-a-garment-factory-again-surviving-seamstress-reshma-begum-tells-of-her-17day-ordeal-in-rubble-of-collapsed-dhaka-building-8614604.html
