Článek
Oběť, která vyrůstala ve špatném prostředí a na skutečně šikmou plochu se dostala kvůli zážitkům z vězení, nebo kriminálnice, která by to „rozjela“ tak jako tak? Příběh japonské dívky Kazuko Fukudy je zpočátku spíše smutný, později však drsný a ukazuje, kam až se člověk může dostat, když ztratí zábrany.
Když Kazuko Fukuda v roce 1982 zavraždila svoji kolegyni, netušila, že se tím zapíše do japonské kriminalistické historie. Z celkem obyčejné ženy (i když za sebou už pár vroubků měla) se během jedné noci stala nejhledanější vražedkyní v zemi. Následujících skoro 15 let pak strávila na útěku. Měnila identity, absolvovala dokonce sedm plastických operací a vydávala se za desítky různých osob, aby se vyhnula spravedlnosti. Její příběh je fascinující a tragický zároveň. Jak daleko je člověk schopný zajít, když se snaží přežít a uniknout následkům vlastních činů?
Kazuko Fukuda (*1948, †2005)
Kazuko se narodila v japonském městě Matsuyama, prefektura Ehime. Její rodiče se rozešli, když byla ještě malé dítě a její matka se o ni musela zvládnout postarat sama. Bylo nedlouho po válce a Japonsko bylo v podstatě v troskách. Velká města byla zničená po náletech, ekonomika na bodu mrazu. Lidé trpěli bídou, měli hlad, podvyživenost obyvatel nebyla nic vzácného a zdravotní péče byla nedostatečná. Mnoho japonských žen, zejména těch, co se musely uživit samy a často ještě měly dítě, se živilo nejstarším řemeslem - nabízely své tělo. Nejinak tomu bylo i v případě matky malé Kazuko. Ta provozovala své služby přímo u sebe doma a malá Kazuko bývala často svědkem. Život byl rušný zejména v noci a doma se střídali chlapi jako na běžícím pásu. Rozhodně to nebylo něco, v čem byste jako dítě chtěli vyrůstat. Na druhou stranu, byl to jeden z mála způsobů, jak uživit sebe a dítě, takže mít to její matce za zlé by nebylo fér.
Jak Kazuko vyrůstala, stále víc si fixovala tento matčin způsob obživy a v podstatě jej přijala za svůj. Vnímala to jako normální způsob, jak se žena může uživit. Současně však toužila po lepším příjmu a ideálně s menší námahou. V 18 letech, v roce 1966, spolu se svým přítelem vyloupili dům, jenže nebyl jen tak někoho. Jednalo se o dům úředníka finanční správy a policisté se tak činili víc, než kdyby se jednalo o někoho obyčejného.
Pro lepší pochopení tehdejší doby je potřeba také uvést, že Japonsko bylo v 70. a 80. letech velmi bezpečnou zemí, kde policisté měli spíše estetickou a formální funkci, často hlídkovali i neozbrojení. Současně však v Japonsku fungovala zločinecká organizace Jakuza. Mnoho lidí by tehdy řeklo, že právě Jakuza, byť sama zločinecká, fungovala proti jiným zločincům více než preventivně. Pro Kazuko však Jakuza nepředstavovala hrozbu a tak vykradení domu vnímala i se svým přítelem jako skvělou příležitost, jak přijít k rychlému a snadnému zisku.
Jenže policie je dopadla a Kazuko skončila ve věznici Matsujama. Věznici, která byla neblaze proslulá korupcí a kterou Jakuza považovala za svůj osobní „píseček“, kde si mohla při dostatečném uplácení dozorců dělat, co chtěla. Uvěznění členové (někdy i členové zvenčí) tak mohli hrát hazardní hry, kouřit, pít a znásilňovat uvězněné ženy. Kazuko se tak stala jednou z jejich obětí, což mělo hluboký dopad na její psychiku a zakořenilo v ní jednoznačné přesvědčení - přežít za každou cenu.
Když ji propustili, tak se provdala, ale svazek vydržel velmi krátce. Rozvedla se, aby se zanedlouho provdala znovu. Druhý svazek byl klidnější a spokojenější. Kazuko měla postupně několik dětí, ale problém byl, že si žili až příliš spokojeně a na příliš vysoké noze. Tak vysoké, že si ji nemohli reálně dovolit. Situaci řešili půjčkami a postupně se začali utápět v dluzích. Dlužili nejen známým, ale obrovskou částku dlužili i úvěrovým společnostem. Navzdory tomu si Kazuko stále potrpěla na značkové oblečení, ráda hrála hazardní hry a pila. Začala pracovat jako hosteska v kabaretu, kde se věnovala zákazníkům. Práce ji bavila, protože zákazníci jí často kupovali cigarety i drahé pití, ale současně nebýval povolen fyzický kontakt. Nemusela si tak vydělávat vlastním tělem, ale současně byla dobře placená a ještě měla alkohol zadarmo. Bohužel ani dobře placená práce nestačila na to, aby z ní byla schopná splácet dluhy.
Netrvalo dlouho a začala si všímat jiné hostesky, Atsuko Jasuoky. Ta byla vždycky v pohodě a Kazuko si všímala, že Atsuko měla po ruce vždy dost peněz. Jednou dokonce zahlédla její otevřenou peněženku, kde bylo množství bankovek, které si vydělala na spropitném. A tak se jí Kazuko zeptala, zda by ji mohla někdy přijít navštívit…
V srpnu 1982 došlo k oné osudné návštěvě. Během návštěvy však došlo k hádce a Kazuko Atsuko uškrtila. Následně jí z bytu odcizila peníze i cenné věci včetně ošacení v hodnotě zhruba 10 milionů jenů. Tělo kolegyně pak zakopala na horském úbočí poblíž Matsuyamy.
S vraždou si příliš těžkou hlavu nedělala. Podle japonského zákona totiž stačilo k promlčení vraždy pouhých 15 let. Kazuko tak měla jasný plán. Musí dokázat 15 let unikat pozornosti policie a když se podaří, bude si moct dál žít naprosto svobodně.
Začala používat vymyšlená jména a v průběhu let dokonce sedmkrát podstoupila plastickou operaci obličeje, kdy si nechala změnit nos a oči, aby působila jako jiný člověk. Jediné, co měly všechny její identity společné, byla láska k alkoholu, hazardním hrám a obliba ve výrazném oblékání. Obvykle pracovala v restauracích nebo barech v různých městech po celé zemi. Jednou si jí všimnul policista a řekl jí, že mu připomíná hledanou osobu. Kazuko se od srdce zasmála a nabídla mu, ať jí vezme otisky prstů. Policista po takové reakci usoudil, že o hledanou ženu nejde a otisky jí nakonec vzít nenechal. Kazuko tak spravedlnosti těsně unikla.
Léta plynula a Kazuko už si byla celkem jistá, že dokáže vydržet tak dlouho, než bude její zločin promlčen. Policie se však snažila a byla si vědoma blížícího se limitu promlčení, a tak nabídla dokonce milion jenů za pouhou informaci o Kazuko. Nabídka odměny se vyplatila. Jedna z návštěvnic restaurace, kde Kazuko pracovala, ji nahlásila policii. Ta využila situace a nechala sejmout otisky prstů z lahve, kterou předtím Kazuko držela. Otisky se shodovaly a policie tak mohla Kazuko zatknout. Povedlo se to pouhých několik hodin předtím, než by byl její zločin promlčen.
Kazuko byla obviněna a shledána vinnou. První soud ji odsoudil na doživotí. Sice konstatoval, že nešlo o úmyslnou vraždu, kterou by měla předem naplánovanou, ale stále šlo o úmyslné jednání. Kazuko se odvolala, ale odvolání bylo nakonec zamítnuto a Nejvyšší soud potvrdil v roce 2003 rozsudek.
Umístěna byla do věznice Wakayama, kde ale zanedlouho (v roce 2005) podlehla krvácení v mozku, když pracovala v tamní vězeňské továrně. Svůj zločin si tak v podstatě ani neodpykala a spravedlnosti v určitém směru nakonec unikla.
Její příběh však zacloumal celou japonskou společností, a to v mnoha směrech. Jednak poukázal na to, že dětská traumata se mohou významně propsat do života dospělého jedince a také v něm vytvořit jakési nastavení způsobu přežití za každou cenu, i kdyby tou cenou měla být vražda. Za druhé došlo k přehodnocení promlčecí lhůty u vražd, která byla zcela zrušena. A za třetí se pozornost společnosti upnula i na plastickou chirurgii, která svými výkony může pomoci zločincům lépe unikat.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://crimereads.com/kazuko-fukuda-the-woman-of-seven-faces/
https://daydaynews.cc/en/fashion/278386.html
https://www.tokyoreporter.com/japan-news/special-reports/heisei-flashback-kazuko-fukuda-the-woman-of-seven-faces
https://www.thefreelibrary.com/Takamatsu%2BHigh%2BCourt%2Bupholds%2Blife%2Bterm%2Bfor%2Bkiller%2Bhostess.-a068641253
