Článek
Nedávno jsem v obchodě vyslechl část rozhovoru dvou prodavaček, které pravděpodobně řešily chybějící zboží nebo peníze a jejichž hovor se po chvíli stočil do trochu filosofické roviny. Pohoršování se nad krádeží je zcela pochopitelné a u prodavačů, kteří mívají hmotnou zodpovědnost, je to o to pochopitelnější. Jedná se o zavrženíhodný čin, kterého se dopustí jedna osoba vůči druhé osobě nebo skupině jiných osob, a to obvykle za účelem vlastního obohacení. Legendy o Robinu Hoodovi, který okrádal bohaté, aby dával chudým, nyní nechám na chvíli stranou. Ostatně, krádež je zmíněna i v Písmu svatém a je jedním z bodů Desatera - Nepokradeš.
Po chvíli jedna z prodavaček prohlásila: „Kdybych se dozvěděla, že můj manžel někde něco ukradl… okamžitě bych se s ním rozvedla.“
Druhá se na chvíli zamyslela: „A co kdyby…“
„Žádné co kdyby,“ přerušila tok její myšlenky opět první z nich. „Pro mě je to stejné, jako kdyby někoho zavraždil. Vražda nebo krádež, oboje je naprosto nepřípustný. Okamžitě bych se rozvedla a bylo by mi jedno, proč to udělal. A on to má stejně, kdybych něco ukradla já, rozvedl by se se mnou také.“
Slibuji, že ti zachovám lásku, úctu a věrnost, že tě nikdy neopustím a že s tebou ponesu všechno dobré i zlé až do smrti. K tomu ať mi pomáhá Bůh. Amen. (manželský slib v katolické církvi)
V naší zemi není převaha lidí, kteří by podstupovali při uzavírání manželství církevní obřad a vzájemně si slibovali výše uvedené. Kromě toho, každá církev má oficiální znění svého slibu trochu jiné. Ale nejspíše se shodneme, že na tom zase tolik nezáleží. I když snoubenci podstoupí úřední obřad, očekává se, že si také budou chtít být věrní a být si vzájemnou podporou v časech dobrých i zlých. Samozřejmě když opět odhlédneme od případů, kdy se lidé berou z jiných pohnutek.
Kam až sahá naše oddanost druhému? Kde je bod, za kterým se cítíme být zproštěni svého slibu? A můžeme být takového slibu vůbec zproštěni?
Doba je uvolněná a nikdo nikoho v manželství nedrží. Dalo by se říct naštěstí. Ženy už nebývají závislé na muži a je tak pro ně snazší špatný vztah ukončit a hledat štěstí jinde. Podobně ani muži nejsou vázaní, aby se o ženu, s níž už být nechtějí, starali až do smrti. Na druhou stranu, velká uvolněnost také přinesla nižší ochotu společně překonávat životní trable a svůj vztah tak posilovat.
Tak jsem se zamyslel, co by se muselo stát, respektive co by moje polovička musela udělat, aby to pro mě znamenalo okamžité ukončení našeho vztahu. Doteď jsem na to však nepřišel, protože narozdíl od jedné z prodavaček, minimálně by mi záleželo na okolnostech, které k tomu vedly. Dokonce i v případě vraždy. Mohl bych odsoudit samotný čin, ale byl by to důvod k rozvodu?
Když jsme zamilovaní, často na tom druhém vidíme jen to nejlepší a ten druhý se také snaží předvést to nejlepší ze sebe, zatímco svoje špatné stránky skrývá. Když zamilovanost odezní, začneme si všímat i různých zlozvyků, méně dobrých vlastností, můžeme zjistit, že v některých oblastech máme více než rozdílné názory, což může vést k názorovým třenicím. Jak čas plyne, na něco si zvykneme, někde se obrousí hrany a něco nás vytáčí stále dokola. V mnoha případech to ale není nic, co by nás mělo rozdělit. Žijeme spolu roky a máme pocit, že toho druhého známe skrz naskrz. Někteří tento pocit mají dříve, jiní později. Někteří ho možná nezískají nikdy.
Je však možné, abychom toho druhého skutečně znali? Vezměme si nedávno v médiích propíraný případ Francouze, který své ženě po dobu deseti let podával tajně omamné látky a zdrogovanou ji nechával znásilňovat. Spolu však žili už celých 50 let. Jeden by řekl, že to je dostatečně dlouhá doba na to, abychom dokázali druhého prohlédnout a znát nejen jeho dobré, ale i stinné stránky. Jak ale realita ukazuje, ani půl století nestačí na to, abychom dokázali druhého dokonale znát. Nebo aspoň tak, že nás něčím takhle drsně nepřekvapí.
Rozvod po něčem tak otřesném je zcela pochopitelný, stejně tak jako pocit, že člověk 50 let žil s člověkem, kterého vůbec, ale vůbec nezná. Když ale odhlédneme od podobných extrémů, mohla by třeba zmíněná krádež být tím, co bude impulsem k rozvodu?
Jako mnoho lidí, kteří žijí ve spokojeném manželství, i já jsem přesvědčen, že svoji ženu znám natolik, že mě nemůže ničím vyloženě zaskočit. Pokud bych se tedy, čistě hypoteticky, dozvěděl, že se dopustila krádeže, byl bych přesvědčen, že za tím musí být zákonitě něco víc, než jen pouhá touha se obohatit na úkor jiných. Zoufalý čin, propukající psychická nemoc, cokoliv… Samotná krádež by tedy pro mě nebyla impulsem k zavržení ženy, s níž sdílím život.
Dilema by nastalo ve chvíli, kdy by žádný závažný důvod nebyl a skutečně by potvrdila, že se chtěla „jen“ obohatit. V takovou chvíli bych zřejmě zapřemýšlel nad tím, kde a jestli došlo ke změně, protože bych byl přesvědčený, že by to nikdy neudělala. Žil bych celé ty roky v omylu a neznal tuhle její stránku? To, že jí takový čin přijde v pořádku? Byla taková vždy a teď jen měla příležitost? Znamenalo by pro mě takové zjištění to, že se budu chtít rozvést?
Opět asi musím konstatovat, že ne. Přinejmenším bych chtěl, abychom si o tom otevřeně promluvili a pokusili se najít způsob, jak tuhle krizi překonat, přičemž součástí řešení by muselo být, že už se takového jednání nikdy nedopustí. Mohl bych jí v tom však věřit? Co když si jen dá větší pozor, aby nebyla chycena při činu? Nabořenou důvěru vnímám jako největší kámen úrazu. Je to jako při nevěře - řada lidí by ji byla schopna odpustit, ale do myšlení se jim neustále vkrádá otázka, jestli se to neopakuje. Ta nejistota a ztráta důvěry pak bývá hlavní příčinou, proč pár nevěru nakonec neustojí.
Pokud by se to opakovalo, pak by asi řešení v podobě rozvodu mohlo být na místě. Protože by to byl jiný člověk, než se kterým jsem si myslel, že žiji a se kterým bych chtěl žít. Nebo ne? Ve skutečnosti by to byl pořád ten samý člověk, jen já se o něm dozvěděl něco, co jsem do té doby nevěděl. Dokázalo by to otřást vztahem?
Když už se člověk dostane k tomu, že by krádež mohla vést k rozpadu vztahu, musí vzít v potaz ještě jednu okolnost. O jak závažnou krádež by se jednalo?
Přestože se většina z nás shodne, že krádež je zavrženíhodný čin a stejně tak by se velké množství lidí dušovalo, že by nikdy nepokradli, faktem je, že nějaké formy krádeže se dopustil nebo stále dopouští skoro každý z nás. Ovšem je to široce řečeno. Pokud bývám nedochvilný, pak druhou stranu okrádám o její čas. Téměř nikdo by to však za krádež nepovažoval, jen za bezohlednost, zvláště pokud se jedná o opakované jednání. Některé firmy „optimalizují“ své daně takovým způsobem, že se z legálního způsobu dostanou k daňovým únikům. I to je svým způsobem krádež. Za minulého režimu bylo běžné, že si lidé v zaměstnání „přisvojili“ materiál, který pak např. využili na stavbě vlastního domku. I dnes mají někteří lidé pocit, že si mohou z práce vzít třeba drobné kancelářské potřeby - například propisku. Jenže i přivlastnění si obyčejné propisky je… krádež. Rozvedl by se někdo se svým partnerem jen proto, že si vzal v práci propisku a nevrátil ji? Těžko…
Máme tedy pocit, že krádež je hanebný čin, ale přesto jsme mnohdy ochotni ji tolerovat a dokonce ji za krádež ani nepovažovat, přestože se o krádež stále jedná. Sami si tak nastavujeme měřítko toho, co je ještě akceptovatelné, a co už není.
Závidím dotyčné prodavačce, jestli má opravdu takhle jednoznačně jasno. Protože já nemám a mohl bych o tom přemýšlet celou věčnost a rozebírat to ze všech stran. A to jde „jen“ o krádež. Co kdyby šlo o život?
Jak to máte vy? Co by pro vás bylo jednoznačným impulsem k rozvodu? A snažili byste se dopátrat okolností, nebo by vám na nich také nezáleželo?
Zdroj:
https://www.novinky.cz/clanek/zahranicni-francouzka-kterou-manzel-nechal-omamenou-znasilnovat-jinymi-muzi-vypovidala-u-soudu-40487159
