Masakr u Fort Phil Kearny: kpt. Fetterman a 81 vojáků, které vedl na smrt. Indiáni neměli slitování.

Zimní vítr toho rána řezal do tváře tak, že člověk sotva dokázal udržet oči otevřené. Psal se 21. prosinec 1866, někde v dnešním Wyomingu, uprostřed krajiny, která tehdejším vojákům z Východu musela připadat skoro mimozemsky prázdná. Jenže prázdná rozhodně nebyla.

Napětí mezi Indiány a osadníky

Na pláních kolem Fort Phil Kearny žili Lakotové, Šajeni a Arapahové, pro něž byly tyto pláně domovem, lovištěm, místem, kde jejich rodiny přežívaly zimu. A teď jim přes to všechno začala vést nová cesta – Bozeman Trail. Vozy bílých osadníků mířily do zlatých polí v Montaně, vojáci stavěli pevnosti a ve Washingtonu to všechno vypadalo jako logický krok k lepší budoucnosti. Pro místní kmeny to ale znamenalo něco úplně jiného: další krok k tomu, že budou vytlačeni někam stranou.

Napětí už dávno nebylo jen v rovině nespokojenosti. Oficiálně se tomu říká Red Cloud’s War, válka Rudého oblaku, podle lakotského vůdce, který se rozhodl, že tenhle průchod přes jejich území nebude jen tak trpět. Boje, přepady, mrtví na obou stranách – to všechno bylo realitou už několik měsíců, než došlo na to, čemu se začalo říkat „Fetterman Massacre“ nebo také „Fetterman Fight“.

Představte si tehdejší vojenskou pevnost: dřevěné palisády, uvnitř pár stovek vojáků, kolem nekonečné pláně a kopce. Žádné město za rohem, žádné posily za hodinu. Tady, pokud se něco pokazí, tak se to prostě pokazí úplně.

Opatrný plukovník Carrington a příliš sebevědomý kapitán Fetterman

Velitelem Fort Phil Kearny byl plukovník Henry B. Carrington. Nebyl to typ drsňáka z westernu, co tasí revolver jako první. Byl spíš typ inspektora a stavitele. Dbalo se na to, aby pevnost stála, aby bylo dřevo, zásoby, aby se vůbec dalo přežít. Jenže část důstojníků to brala jako zbabělost. Chtěli „akci“, rychlé výpady, důraznější postup proti Indiánům, kteří se kolem pevnosti objevovali skoro denně.

Jedním z těch, kdo Carringtonovu opatrnost těžko snášeli, byl kapitán William J. Fetterman. Měl za sebou zkušenosti z občanské války a rozhodně si nemyslel, že by ho měli Lakotové nebo Šajeni nějak děsit. Pozdější vyprávění mu dokonce připisují sebevědomý výrok, že „s osmdesáti muži projede skrz národ Siouxů“. Přesný dobový záznam téhle věty ale neexistuje. Objevila se až v pozdějších svědectvích a nejspíš shrnuje celkový dojem z jeho postoje než konkrétní citaci. Jisté ale je, že Fetterman Carringtonovu opatrnost kritizoval a chtěl razantnější přístup.

Na druhé straně byli lakotští a šajenští válečníci, kteří pevnost a Bozeman Trail vnímali jako narušení vlastního prostoru. Mezi nimi se tehdy už mluvilo o mladém bojovníkovi jménem Crazy Horse – Bláznivý kůň. Nebyl ještě slavnou postavou, jakou se stal později, ale rozhodně to nebyl žádný náhodný jezdec v tomhle příběhu. Podle řady pramenů patřil právě on mezi ty, kdo sehráli klíčovou roli v taktice návnady – a ve chvíli, kdy padl Fettermanův oddíl, byl u toho.

Jak se z běžného dne stal den zkázy

Ten den začal vlastně obyčejně. Z pevnosti vyjel jako tolikrát předtím dřevařský konvoj – vozy s muži, kteří měli za úkol přivézt dřevo z lesnatější oblasti asi pět mil od pevnosti. V zimě to nebyl žádný luxus, ale nutnost: dřevo bylo palivo, stavební materiál i základní podmínka, jak přežít zimu.

Jenže dřevaři byli snadný cíl. Otevřený terén, omezená ochrana, pár ozbrojených mužů. Netrvalo dlouho a poblíž se objevila malá skupinka indiánských jezdců. Zaútočili, dřevaři se stáhli do improvizované obrany a z pevnosti bylo vidět, že se zase něco děje. V té chvíli šlo – z pohledu vojáků – o „další z mnoha“ incidentů, které se musely vyřešit, aby dřevo dorazilo do pevnosti a každodenní rutina mohla pokračovat.

Carrington nechal sešikovat odlehčovací oddíl. Velení svěřil Fettermanovi. Celkem 81 mužů – pěchota, jezdci, několik důstojníků, pár civilních dobrovolníků se zbraní v ruce. Nic, co by na první pohled vypadalo jako sebevražda. Podle toho, co později vypověděli další důstojníci, dal Carrington Fettermanovi jasný a jednoduchý rozkaz: neopouštět určitý prostor a hlavně nepřekročit hřeben zvaný Lodge Trail Ridge. Jinými slovy – pomoct dřevařům, ale nepouštět se do riskantního pronásledování.

Tahle věta – „nepřekročit hřeben“ – se pak v celém příběhu neustále vracela. Pro jedny důkaz, že Fetterman rozkaz porušil. Pro druhé pozdější alibi, jímž se Carrington bránil kritice. Shoda panuje v tom, že rozkaz padl; co přesně si z něj Fetterman odnesl a jak o něm přemýšlel v terénu, už dnes nikdo neřekne.

Oddíl vyjel z pevnosti kolem jedenácté dopoledne. Vojáci v těžkých kabátech, koně dýchající páru, zbraně, které v mrazu nebyly zrovna ideální na rychlé přebíjení. Všechno to působilo jako rutinní akce: vyrazit, odehnat útočníky, zajistit dřevaře, vrátit se.

A pak se kdesi před nimi objevili. Jezdci – sotva hrstka, kteří se ukázali na dohled, zaprovokovali a začali ustupovat. To je motiv, který se v líčení téhle bitvy vrací pořád: malá návnada, která má vojáky vytáhnout z jejich „bezpečné zóny“. Uvádí se, že mezi těmito jezdci byl právě Crazy Horse. Malý oddíl, který se párkrát otočí v sedle, něco zakřičí, vystřelí, a pak „jako by se lekl“ a ujíždí pryč.

Vojáci na něco takového slyší snad v každé době. Vidíš nepřítele, který zjevně ustupuje, a před tebou je šance „jim to dát sežrat“, ukázat, že se pevnost nebojí. V tu chvíli už oddíl nebyl soustředěný jen na dřevaře – začal pronásledovat návnadu. A to znamenalo jediné: překročit Lodge Trail Ridge, přesně tam, kam Carrington podle svědectví výslovně zakázal jezdit.

Za tímhle hřebenem už pevnost neviděla nic. Žádná přímá podpora, žádná děla, žádný vizuální kontakt. Pro Carringtona se oddíl v tu chvíli prostě „ztratil za kopcem“. Pro Lakoty a Šajeny to byl signál, že past úspěšně zaklapla.

Když Fettermanovi muži sjeli z hřebene dolů, ocitli se v údolí, které na mapě vypadá docela nenápadně. Široký prostor, zvlněný terén, svahy a rokle kolem. V tu chvíli se ukázalo, že malá skupinka jezdců nebyla tím pravým problémem. Skutečný problém byl v tom, co tam čekalo schované.

Odhady se liší, ale nejčastěji se mluví o několika stovkách až zhruba tisícovce indiánských bojovníků – Lakotů, Šajenů a Arapahů. Byli rozmístění tak, aby se mohli rychle stáhnout dohromady ve chvíli, kdy se vojáci ocitnou dostatečně daleko od hřebene. A přesně to se stalo. Malá návnada přestala prchat, ostatní vyrazili vpřed.

Všechno to muselo proběhnout strašně rychle. Vojáci měli předovky – účinné, ale pomalé na nabíjení, zvlášť v zimě a v chaosu. Proti nim jeli jezdci, kteří dokonale znali terén, věděli, kam se stáhnout, odkud zase vyrazit. Některé indicie z pozdějšího rozmístění těl naznačují, že se oddíl při boji rozpadl na menší skupinky – pěchota se snažila zaujmout obranné postavení, kavalerie se dostala dál a byla obklíčena zvlášť.

Nikdo z vojáků nepřežil. Všech 81 mužů bylo zabito. Co se tam přesně dělo minutu po minutě, už je navždy jen předmětem rekonstrukcí. K dispozici je jen to, co po bitvě našli další vojáci, a výpovědi Indiánů o tom, jak bitva probíhala z jejich strany. Většina historiků se shoduje, že ta řež netrvala hodiny – spíš desítky minut, možná ještě méně.

Na straně Indiánů se ztráty odhadují velmi různě – někde se mluví o zhruba třinácti padlých, jinde o několika desítkách. Přesné číslo neznáme, protože jejich padlí nebyli evidováni způsobem, jaký známe z armádních záznamů. Ale jisté je, že poměr sil i ztrát vyzněl jednoznačně ve prospěch Lakotů a Šajenů.

Odpoledne z pevnosti vyrazila záchranná jednotka. Carrington musel tušit, že je zle – oddíl se nevracel, signály nepřicházely. Když se záchranná skupina dostala na místo, našla jen rozptýlená těla. Někde leželi muži pospolu, jinde jednotlivě. Všichni ale mrtví.

Dobové zprávy zmiňují „zohavení“, a často velmi drasticky. Ale tady je potřeba brzdit fantazii. U řady těl byly skutečně nalezeny stopy válečných a rituálních úkonů – odebrané skalpy, zásahy do těl po smrti, rituální symboly. To odpovídá tradicím mnoha prérijních kmenů, pro které vítězství nad nepřítelem nebylo jen otázkou boje, ale taky duchovních a symbolických úkonů.

V americkém tisku se ale objevovaly i popisy, které šly mnohem dál a mluvily o extrémním mučení zaživa. Problém je, že tyhle historky často nemají konkrétní oporu v přímých svědectvích a nejspíš byly součástí propagandy – obrazu „barbarského nepřítele“, který měl mobilizovat veřejnost. Ověřené je, že těla nesla stopy rituálů a zranění z boje. Všechno ostatní je potřeba brát s velkou rezervou.

Pro vojáky, kteří na místo dorazili jako první, to ale musel být šok tak jako tak. Viděli úplně zničený oddíl. Nezůstal nikdo, kdo by vyprávěl, co se stalo.

Tohle se nedalo přejít mávnutím ruky. 81 mrtvých v jedné akci, na „divokém Západě“, kde se dosud předpokládalo, že moderně vyzbrojená armáda má proti indiánským bojovníkům jasnou převahu – to byla rána do sebejistoty.

Carrington byl v té době už nějakou dobu pod tlakem nadřízených, kteří očekávali razantnější výsledky. Teď se navíc ocitl v pozici velitele, pod nímž padl celý oddíl. Kritika byla tvrdá a rychlá. Brzy byl z velení odvolán. Později se snažil bránit – psal podrobné zprávy, vydal vlastní verzi událostí, v níž zdůrazňoval, že Fetterman dostal jasný rozkaz, který porušil, a proto zavlekl muže do pasti za hřeben.

Fetterman už mluvit nemohl. Byl mrtvý, stejně jako poručík Frederick Brown a ostatní důstojníci. Zůstaly jen výklady těch, kdo přežili v pevnosti, a zprávy těch, kdo těla viděli až po bitvě. To je vždycky prekérní situace: mrtví už nemohou nic namítnout.

Moderní historici mají tendenci vidět odpovědnost rozdělenou. Carrington nenesl vinu za to, že oddíl padl úplně – v terénu v té chvíli nebyl – ale nesl odpovědnost za celkové nastavení taktiky, za vztahy s podřízenými i za to, jak jasně či nejasně byly rozkazy formulovány. Fetterman zase pravděpodobně špatně odhadl situaci, podcenil protivníka a nechal se strhnout k pronásledování návnady, což bylo přesně to, co Lakotové a Šajeni potřebovali.

Nakonec to totiž nebyl žádný náhodný chaos. Na straně indiánských kmenů šlo o promyšlenou akci, která měla jediný cíl: vylákat vojáky z pevnosti, dostat je do nevýhodného terénu a tam je zničit.

Fettermanova porážka nebyla jen jednorázová tragédie. Měla následky. Válka kolem Bozeman Trail pokračovala, ale pro americkou vládu byla tahle bitva varováním. Ukázalo se, že udržet stezku za každou cenu stojí hodně životů a že odpor Lakotů a jejich spojenců není jen „o pár přepadeních“.

V následujících letech došlo k dalším střetům. Jedním z nich byla třeba Wagon Box Fight v létě 1867, kde americký oddíl, vyzbrojený novými opakovačkami, dokázal vzdorovat početné přesile a bránit se z improvizovaných dřevěných vozů. Tohle vítězství stabilizovalo armádní morálku, ale nezměnilo fakt, že dlouhodobé držení stezky bylo extrémně náročné.

Nakonec se Spojené státy rozhodly pro krok, který by bez takových porážek byl těžko představitelný: v roce 1868 uzavřely novou Fort Laramie Treaty, dohodu, v níž se zavázaly Bozeman Trail opustit a pevnosti vyklidit. Fort Phil Kearny, Fort Reno a další stanoviště byla vyprázdněna a krátce poté je indiánští bojovníci vypálili.

Z dnešního pohledu je to jeden z mála momentů, kdy se dá říct, že indiánské kmeny přiměly Spojené státy vojensky ustoupit. Ne proto, že by ve Washingtonu najednou propukl příval empatie, ale proto, že cena za udržení stezky byla příliš vysoká a výhled do budoucna dost nejistý.

To, čemu se říká Fetterman Massacre, tak v sobě nese několik vrstev. V americkém prostředí se dlouho zdůrazňovala hlavně ta, kde jde o brutální porážku „statečných vojáků“ obklíčených „divochy“. V lakotských vzpomínkách se naopak mluví o „Bitvě sta padlých“, o vítězství, které ukázalo, že i proti mocné armádě se dá vyhrát, když se její velitelé nechají zlákat do chyb. Historikové dnes používají často neutrálnější názvy – Fetterman Fight - Fettermanova bitva – a snaží se tyhle různé pohledy poskládat dohromady.

Zbytek – slavné věty, některé krvavé detaily, heroické sebeprezentace jednotlivých velitelů – je už víc v rovině legend, interpretací a drobných lží, kterými si každá strana žehlí vlastní dějiny.

Když si to člověk odmyslí, zůstane obraz dost prostý: důstojník, který přecení situaci, vojáci, kteří jedou za nepřítelem do terénu, který neznají, a na druhé straně protivník, který tenhle terén a chyby druhých využije beze zbytku. A někde v pozadí za tím vším rodiny, které přišly o syny a muže – ať už v uniformě Spojených států, nebo v šatech prérijních kmenů. V konečném důsledku tak nikdy není vítězů - jen poražených.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.ebsco.com/research-starters/history/fetterman-massacre

https://warfarehistorynetwork.com/article/fetterman-massacreon-the-bozeman-trail/

https://www.historynet.com/the-fatal-fetterman-fight/

https://www.wyohistory.org/encyclopedia/new-perspectives-fetterman-fight

https://irishamericancivilwar.com/resources/fetterman-fight/

https://cowboystatedaily.com/2024/06/23/the-american-west-fettermans-massacre-was-high-drama-on-the-high-plains/