Článek
Carl Panzram se narodil 28. června 1891 v Minnesotě jako Charles Panzram, syn německých přistěhovalců. Později používal různá jména a přezdívky, ale do dějin kriminalistiky vstoupil právě jako Carl Panzram. Už jeho dětství bylo neklidné. Nešlo o dítě, které by jen občas zlobilo nebo se dostalo do běžného klukovského průšvihu. Panzram kradl, utíkal, pral se a poměrně brzy se dostal do střetu se světem dospělých, který na podobné děti neměl žádný citlivý nástroj.
Amerika na přelomu 19. a 20. století nebyla místem, kde by se někdo dlouze zabýval dětskou psychikou, traumatem nebo nápravou. Problémové dítě se mělo zlomit. A pokud nezabral výprask doma, přišla polepšovna. Panzram se do ní dostal ještě jako chlapec. Později tvrdil, že právě tam zažil brutální bití, ponižování a sexuální násilí. To samozřejmě jeho pozdější zločiny neomlouvá. Ale pomáhá to pochopit, z jakého prostředí se vynořil člověk, který později psal o nenávisti tak otevřeně, až z toho mrazí.
U něj se člověk pořád vrací k jedné nepříjemné otázce. Narodil se jako člověk bez svědomí, nebo z něj jeho doba a prostředí udělaly někoho, kdo už v lidech neviděl nic než nepřátele? Jednoduchá odpověď neexistuje. Jisté je jen to, že Panzram velmi brzy pochopil svět jako místo, kde silnější ubližuje slabšímu. A místo, aby se tomu vzepřel, přijal to jako vlastní zákon.
Život tuláka, vězně a násilníka
Po útěcích z domova a prvních trestech se Panzram začal pohybovat po Spojených státech jako tulák. Jezdil načerno vlaky, kradl, vloupával se do domů a střídal svobodu s vězením. Nebyl to zločinec jednoho velkého činu, ale člověk, jehož celý život se postupně proměnil v nepřetržitý řetězec násilí, útěků a návratů za mříže.
Vězení ho nezastavilo. Spíš ho ještě víc zatvrdilo. Tehdejší americké trestnice byly tvrdé, kruté a často samy plodily další násilí. Panzram později popisoval, že byl bit dozorci i vězni, že byl ponižován a že v něm každá podobná zkušenost jen prohlubovala nenávist. Jenže Panzram nebyl jen pasivní oběť systému. Byl i aktivní pachatel. Ubližoval lidem, protože chtěl. Sám to tak také psal.
Jeho zločiny zahrnovaly vloupání, loupeže, žhářství, útoky, znásilnění a vraždy. Vlastními slovy se chlubil desítkami vražd a obrovským počtem sexuálních útoků. Ne všechno, co tvrdil, je možné ověřit. Podle dostupných údajů se mu spolehlivě připisuje menší počet potvrzených vražd, zatímco sám se přiznával k jednadvaceti zabitím.
Jeho autobiografie je mimořádně cenný, ale zároveň problematický pramen. Psala ji ruka pachatele, který neměl potřebu se kát. Naopak měl sklon ukazovat sám sebe jako ztělesnění nenávisti. Některé jeho výpovědi proto mohou být přehnané nebo nepřesné. Jenže i kdyby část z nich nebyla pravdivá, pořád zůstává dost ověřených faktů na to, aby šlo o jeden z nejtemnějších kriminálních příběhů amerických dějin.
Carl Panzram
Vloupání k bývalému prezidentovi a začátek další temné kapitoly
Jedna z nejznámějších epizod jeho života se odehrála v roce 1920. Panzram se tehdy vloupal do domu bývalého amerického prezidenta Williama Howarda Tafta v New Havenu. Ukradl šperky, cennosti a také pistoli Colt ráže .45. Peníze z loupeže mu podle pozdějších líčení umožnily koupit menší jachtu, kterou pojmenoval Akista.
Tahle část jeho života působí skoro jako temný dobrodružný román. Jenže nešlo o dobrodružství, ale predátorské násilí. Panzram se pohyboval mezi přístavy, najímal mladé muže nebo chlapce pod záminkou práce, a některé z nich pak podle vlastních přiznání napadal a vraždil.
Panzramovy zločiny byly odporné a často mířily proti lidem, kteří se neuměli bránit. Nešlo o souboj silných mužů, jak se někdy podobní pachatelé snaží stylizovat. Šlo o násilí na zranitelných obětech. Právě v tom je jeho příběh tak odpudivý. On sám se sice rád líčil jako muž ve válce proti světu, ale ve skutečnosti často útočil na ty, kteří měli nejmenší šanci se bránit.
Nenávist jako životní program
U některých vrahů člověk narazí na snahu omlouvat se, lhát, hrát divadlo, vysvětlovat své činy jako nehodu nebo slabost. Panzram byl jiný. On se nesnažil působit lidsky. Ve svých textech naopak opakovaně zdůrazňoval, že necítí lítost a že jeho život byl veden nenávistí.
Jeho pozdější autobiografie vznikla díky vězeňskému dozorci Henrymu Lesserovi. Lesser se k němu nechoval jako většina ostatních. Dával mu drobné peníze na cigarety, později mu poskytl papír a tužku. Panzram, překvapený takovým projevem obyčejné lidskosti, začal psát. Vznikl text, který byl později vydán pod názvem Killer: A Journal of Murder.
Nejde o četbu pro slabé povahy. Není to zpověď člověka, který hledá odpuštění. Spíš surový záznam mysli pachatele, jenž sám sebe viděl jako nepřítele lidského rodu. Panzram v něm tvrdil, že zavraždil 21 lidí, spáchal tisíce krádeží a loupeží a dopustil se více než tisíce sexuálních útoků.
Na tom textu je znepokojivé nejen to, co popisuje, ale i tón. Panzram nepíše jako člověk, který se zhroutil pod tíhou viny. Píše chladně, útočně, místy skoro posměšně. Jako by chtěl dokázat, že v něm nezůstalo nic, čeho by se dalo dotknout.
Proč je Panzram tak děsivý i mezi jinými vrahy?
Carl Panzram nepatří mezi zločince, kteří veřejnost fascinují uhlazeností, inteligencí nebo zvláštní schopností manipulovat. Nebyl to Ted Bundy s pověstí společenského a zdánlivě normálního muže. Nebyl to ani vrah, který by dlouhé roky žil dvojí život za zdí spořádané rodiny. Panzram byl násilný, hrubý, výbušný a prakticky nepřetržitě v konfliktu se světem.
Právě proto je ale jeho případ v něčem syrovější. Není tu žádná maska. Žádná uhlazená fasáda. Žádný předstíraný soucit. Panzram jako by se ani nepokoušel tvářit jinak, než jaký byl. Když ho lidé označovali za monstrum, on se tomu vlastně nebránil. Jen by možná dodal, že se jím stal proto, že svět sám je monstrózní.
Pravda, jeho dětství a vězeňské zkušenosti byly podle všeho plné brutality. Ano, tehdejší systém často selhával. Ale mnoho lidí prošlo násilím a nestali se z nich sérioví vrazi. Panzramova osobnost musela mít i vlastní temné jádro. Traumatické prostředí mohlo jeho zlo prohloubit, vyostřit a nasměrovat, ale těžko ho může celé vysvětlit.
Poslední zločin v Leavenworthu
Ke konci života byl Panzram vězněn ve federální věznici Leavenworth v Kansasu. Tam v roce 1929 zabil vězeňského zaměstnance Roberta Warnkeho. Podle dostupných zdrojů ho napadl železnou tyčí. Za tuto vraždu byl odsouzen k smrti.
Ani tehdy neprojevil snahu trestu uniknout. Naopak odmítal odvolání a rozčilovaly ho pokusy lidí, kteří chtěli jeho popravu zastavit. Pro odpůrce trestu smrti byl možná příkladem člověka, kterého vytvořil krutý systém. Pro Panzrama samotného to ale žádnou roli nehrálo. Nechtěl být zachráněn. Nechtěl být napraven. Nechtěl být příkladem lidského omylu. Chtěl zemřít jako někdo, kdo se světu nikdy nepodřídil.
Popraven byl oběšením 5. září 1930 ve věznici Leavenworth.
S jeho popravou se spojuje známý výrok, který měl pronést těsně před smrtí, když údajně pobízel kata, aby si pospíšil. Podobné poslední věty bývají u historických zločinců často tradované a ne vždy stoprocentně doložené ve všech detailech. V Panzramově případě ale odpovídají obrazu člověka, který až do konce používal nenávist jako poslední způsob, jak mít nad situací kontrolu.
Oběť systému, nebo člověk odpovědný za vlastní zlo?
Panzramův příběh svádí ke dvěma jednoduchým výkladům. První říká - byl to zrůdný člověk, hotovo. Druhý říká - byl produktem násilné společnosti, která ho zničila dřív, než mohl žít normálně. Ani jeden výklad však nestačí.
Kdybychom řekli jen to první, přehlédli bychom, že dětské polepšovny a věznice jeho doby často skutečně fungovaly jako školy brutality. Kdybychom řekli jen to druhé, vzali bychom mu odpovědnost za konkrétní lidské oběti.
Carl Panzram nebyl jen „výsledek poměrů“. Byl to pachatel, který vědomě ubližoval, znásilňoval a zabíjel. Ale zároveň nebyl stvořen ve vzduchoprázdnu. Jeho život ukazuje, co se může stát, když se vrozená agresivita, psychopatické rysy, rané násilí, instituční krutost a absence jakékoli skutečné pomoci spojí do jednoho člověka.
Dnes se o Panzramovi mluví hlavně v souvislosti se sériovými vrahy, vězeňským násilím a otázkou, jestli je možné některé pachatele vůbec napravit. Jeho případ se objevuje v knihách, dokumentech i kriminologických textech.
Jeho příběh tak není jen příběhem vraha. Je to i temný obraz doby, která věřila, že násilí napraví násilí, že bití vyrobí poslušnost a že zničené dítě lze prostě zavřít za dveře. U Panzrama se to nepodařilo. Ze dveří se jednou vrátil dospělý muž, který už nechtěl patřit k lidem. Stal se z něj člověk, který se naučil svět nenávidět tak dokonale, že nakonec sám sebe proměnil v nástroj té nenávisti.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://plzenoviny.cz/carl-panzram-ohavny-zivot-plny-vrazdeni-jako-msta-za-vlastni-utrpeni/
https://www.lifee.cz/odporny-psychopaticky-vrah-carl-panzram-pri-vlastni-poprave-nadaval-katovi-ze-je-prilis-pomaly-3899f
https://volny.centrum.cz/clanek/carl-panzram-muz-ktery-chtel-znicit-svet-a-malem-se-mu-to-povedlo-189734?lp=1
https://refresher.sk/37280-Carl-Panzram-vrazdil-mucil-a-znasilnoval-napric-celym-svetem-Mstil-se-spolecnosti-za-sexualni-obtezovani-a-tyrani-v-detstvi
https://murderpedia.org/male.P/p/panzram-carl.htm
https://www.historydefined.net/carl-panzram/
