Když bílé kápě vraždily: děsivý vzestup a pád Ku-Klux-Klanu

Rok 1865. Tennessee, malé město Pulaski. Šest bývalých vojáků poražené Konfederace se schází u whisky a cigár, aby založili „bratrský spolek“. Chtěli pobavení, rituály, trochu recese. Nazvali se Ku-Klux-Klan – podle řeckého kyklos (kruh) a anglického clan. Na začátku šlo o hru s maskami, jenže v poraženém a zdevastovaném Jihu se takové hry mohly rychle změnit v něco jiného. A tak se i stalo.

Amerika se právě snaží slepit po občanské válce. Otrokářský systém padl, Afroameričané získali svobodu a volební právo, republikánská vláda z Washingtonu se snaží zavádět rovnost. Na Jihu to ale vře. Mnoho bývalých plantážníků a vojáků se cítí poníženo. A právě tam, v jejich ztrátě moci, vyrůstá první Ku-Klux-Klan.

V bílých hábitech a kápích jezdí po nocích jezdecké hlídky. Zastrašují černošské rodiny, vypalují školy, bijí a zabíjejí. V některých krajích si Klan doslova uzurpuje moc – soudci, šerifové, úředníci se bojí.
Oficiálně mluví o „pořádku a ochraně tradic“. V praxi jde však o teror, který má čerstvě osvobozeným otrokům ukázat, kde je jejich skutečné místo.

Klan dostává pevnější obrysy, když se k němu připojuje bývalý generál Konfederace Nathan Bedford Forrest. Organizuje hnutí do hierarchické struktury, zavádí tituly jako Grand Wizard nebo Dragon a rozšiřuje jeho vliv po celém Jihu.

Forrest byl charismatický i nebezpečný muž – a právě on proměnil neorganizované místní bandy v organizovanou armádu strachu. Násilí roste, atentáty a lynče se stávají běžnou zprávou. Reakce vlády na sebe nenechává dlouho čekat. Prezident Ulysses S. Grant povolává armádu a Kongres schvaluje zákony známé jako Enforcement Acts – umožňují federálním soudům trestat teroristické činy a zasahovat proti klanovým spolkům. Forrest ustupuje a kolem roku 1871 se první vlna Klanu rozpadá.

Jih sice zůstává rasově rozdělený, ale první pokus o organizovanou bílou nadvládu je na čas zlomen.

Píše se rok 1915. Amerika je už jiná – průmyslová, moderní, přistěhovalecká. A také vystrašená. V Georgii se na hoře Stone Mountain rozhoří ohnivý kříž. Stojí pod ním muž jménem William Joseph Simmons, samozvaný kazatel a milovník symbolů, který oživuje jméno Ku-Klux-Klan.
Pomáhá mu film, který právě trhá rekordy – Zrození národa režiséra D. W. Griffitha. Černochy v něm hrají běloši s černě natřenými tvářemi a Klan zachraňuje bělošské ženy před „barbary“. Z kina se stává propaganda a ze symbolu studu znovu atrakce.

Nový Klan je nyní také jiný. Masovější, modernější, organizovaný jako podnik. Členské průkazy, noviny, pochodně, hymny, přísahy. A obrovské množství peněz.
Ve 20. letech se k němu hlásí až pět milionů lidí – tentokrát nejen z Jihu, ale i z amerického Středozápadu a severních měst. Nejde už jen o černochy: Klan brojí proti Židům, katolíkům, imigrantům, odborářům, komunistům i „nemravným ženám“. Hlasitě se staví za prohibici a „morální Ameriku“.

Jeho vliv proniká i do politiky. V Indianě je guvernér členem Klanu, stejně jako starostové a senátoři. V roce 1925 pochoduje Washingtonem 50 000 členů Klanu v bílých róbách s pochodněmi – legálně, s policejní ochranou.

Klan se pokouší vybudovat si pověst hnutí, které má být respektováno, ale nakonec ho zničí vlastní lidé. V Indianě je zatčen místní boss David Curtiss Stephenson. Je obviněn ze znásilnění a vraždy mladé ženy a odsouzen. Ve snaze pomstít se zveřejňuje dokumenty o korupci a vydírání ve vedení organizace.

Noviny začínají psát otevřeněji, veřejnost se odvrací, v některých městech členové Klanu čelí hromadným žalobám. Hospodářská krize a daňové úřady dorazí zbytek. V roce 1944 je národní organizace rozpuštěna. Na jihu i severu sice přežívají místní menší spolky, ale druhá vlna KKK je u konce. Zbyl po ní ohořelý kříž a zničená pověst.

50. léta přinášejí novou Ameriku: integraci škol, černošské studenty pod ochranou vojáků, hnutí vedené Martinem Lutherem Kingem. A s tím i odpor. Na starém Jihu znovu povstávají malé frakce Ku-Klux-Klanu. Už to sice nejsou miliony, ale pár tisíc odhodlaných extremistů je také víc než dost. Bombové útoky, vraždy, zastrašování – to je jejich arzenál.

Nejznámější zločin přichází v Birminghamu roku 1963, když v baptistickém kostele výbuch zabije čtyři malé dívky. Zločin otřese zemí, FBI spouští vyšetřování a po letech dopadne pachatele, kteří byli členy Klanu.

Do konce 60. let se federální agenti snaží Klan rozbít zevnitř. FBI infiltrovala jeho buňky, média přinášejí reportáže o brutalitě, která měla zůstat skrytá. Klan reaguje rozštěpením. Vznikají desítky malých skupin, které se navzájem obviňují ze zrady. V 70. letech už má hnutí jen pár tisíc členů.

Mnohé případy se dočkaly uzavření až po desetiletích. V roce 1987 soud rozhodl ve prospěch matky lynčovaného Michaela Donalda z Alabamy a přiznal jí odškodné, které znamenalo bankrot pro organizaci United Klans of America. Poprvé padl verdikt, že i nenávistné hnutí jako celek může nést finanční odpovědnost za zločiny svých členů.

Podobné civilní žaloby se staly precedentem. Ukázaly, že i když trestní soudy často selhávaly, právo nakonec dokáže najít cestu, jak zločiny nenávisti postihnout.

Ve 21. století už Ku-Klux-Klan není mocná organizace, ale spíš jméno, které používá pár desítek skupin rozptýlených po Spojených státech. Odhady mluví o několika tisících aktivních členech, často napojených na neonacisty nebo tzv. „white power“ hnutí.

Některé pořádají pochody, jiné se přesunuly na internet, kde šíří stejnou rétoriku jako dřív – jen modernějším jazykem. Místo pochodní teď hoří diskusní fóra. Klan sledují organizace jako Southern Poverty Law Center nebo Anti-Defamation League, které mapují nenávistné skupiny v celé zemi. Jeho současný vliv je spíš symbolický než skutečný. Ale symboly mají dlouhý život.

Ku-Klux-Klan je varováním, jak snadno se strach ztracené jistoty může proměnit v ideologii nenávisti. První Klan se zrodil z ponížení po porážce. Druhý z obav před moderním světem. Třetí z odporu k rovnoprávnosti. Všechno mělo jeden společný jmenovatel – strach z toho, že se svět mění a že „oni“ budou mít stejná práva jako „my“.

Dnes už Klan nemá armádu ani guvernéry, ale jeho stín přetrvává v řečech o „ztracené Americe“ a „ohrožené identitě“. Je to připomínka, že demokracie není samozřejmost a že i svoboda může shořet, když lidé přestanou hlídat, komu dávají moc – a komu kříž.

Ku-Klu-Klan je dnes možná spíš jen symbolickou vzpomínkou, ale síly, které ho přivedly k opakovanému zrodu, jsou síly, které společnost provázejí už celé věky. Strach z neznámého, z chudoby, frustrace a nespokojenost. Přestože se jedná o aspekty, které může ve svém životě ovlivnit každý z nás (aspoň do určité míry), ve chvílích, kdy je zasažena významná část společnosti, může se plamen nenávisti a agrese znovu rozhořet. A je jedno, který rok se píše, o kterou zemi se jedná a kdo je zrovna údajným nepřítelem.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.ebsco.com/research-starters/history/birth-ku-klux-klan

https://www.splcenter.org/resources/extremist-files/ku-klux-klan/

https://www.okhistory.org/publications/enc/entry?entry=KU001

https://www.fbi.gov/history/famous-cases/kkk-series

https://www.georgiaencyclopedia.org/articles/history-archaeology/ku-klux-klan-in-the-reconstruction-era/

https://www.tshaonline.org/handbook/entries/ku-klux-klan