Když katolický lid toužil po krvi - protestant J. Calas byl mučen a popraven za čin, který nespáchal

V Toulouse se na podzim roku 1761 nestalo nic „velkého“ v tom smyslu, jak si velké události obvykle představujeme. Žádná bitva, žádná revoluce, žádný převrat. Jen jedna rodina, jeden mrtvý syn a město, které se rozhodlo, že už dopředu ví, kdo za to může. A právě proto je „případ Calas“ tak důležitý. Ukazuje, jak rychle se může právo změnit v rituál – a jak snadno se dá lidský život rozdrtit ve jménu pořádku, víry a domnělé morálky. A  fanatismu, který by ovšem nikdo nepřiznal.

Jean Calas (1698–1762) byl protestantský obchodník s látkami, hugenot žijící v převážně katolickém Toulouse. Byl souzen, mučen a popraven za vraždu vlastního syna Marca-Antoina, přestože vinu až do konce popíral. O několik let později byl posmrtně rehabilitován – hlavně díky kampani Voltairea, který z případu udělal symbol náboženské nesnášenlivosti a justičního selhání.

Když se řekne „osvícenství“, člověku naskočí rozum, vzdělání, encyklopedisté a postupné bourání pověr. Zkrátka cesta k lepším a rozumnějším zítřkům. Jenže každodenní realita byla často mnohem špinavější. Ve Francii byla katolická víra státním náboženstvím a protestanti neměli plnoprávné postavení. Otevřené pronásledování už nebylo tak brutální jako za Ludvíka XIV., ale protestanti pořád žili ve stínu: opatrně, tiše, s vědomím, že stačí jedna pomluva – a úřady, sousedi i soud se na ně mohou sesypat.

Toulouse bylo navíc město s pověstí zvlášť vyhrocené náboženské atmosféry. Právě v takovém prostředí se může i banální neštěstí rychle změnit v „důkaz“ toho, co si většina přeje slyšet.

V noci z 13. na 14. října 1761 našli v domě Calasových mrtvého Marca-Antoina. Byl nalezen mrtvý v přízemí rodinného domu/obchodu a brzy se objevily řeči, že šlo o oběšení. Co následovalo, bylo pro dobu typické: sebevražda nebyla jen osobní tragédie, ale také hřích a „zločin“ se společenskými následky. Rodina se proto snažila situaci vysvětlit tak, aby syn nebyl označen za sebevraha. Podle pozdějších rekonstrukcí se zprvu mluvilo o vraždě neznámým pachatelem a teprve potom o možnosti, že šlo o sebevraždu, kterou rodina záměrně maskovala, aby se vyhnula potupě a postihům.

Zároveň se téměř okamžitě rozjela fáma: Marc-Antoine prý chtěl přestoupit ke katolicismu a otec ho z náboženské nenávisti zabil, aby tomu zabránil. Problém byl, že fáma zněla uvěřitelně těm, kteří už dopředu věřili, že „protestanti jsou schopní všeho“. A v Toulouse takových lidí nebylo málo.

Z dochovaných materiálů je jisté, že Marc-Antoine zemřel v říjnu 1761 a že brzy vznikla verze o „vraždě kvůli konverzi“.
Za pravděpodobné – ale ne absolutně „dokázané“ v dnešním forenzním smyslu – se obecně považuje, že Marc-Antoine spáchal sebevraždu. I Voltaire později argumentoval motivy, jako byly osobní potíže a dluhy z hazardu, ale tyto detaily pocházejí z dobových svědectví a polemik, ne z moderního vyšetřování.

Když se do případu vložily městské úřady, nešlo jen o zjištění pravdy. Šlo o veřejný pořádek, o náboženskou autoritu a o to, aby město dostalo jasný příběh s jasným viníkem. Proces se rozjel rychle a atmosféra byla zjitřená i mimo soudní síň – dobové i pozdější souhrny přímo zmiňují roli rozhořčeného davu a horlivost některých místních magistrátů.

Klíčový moment: soudní instituce v Toulouse přijala jako hlavní vysvětlení vraždu otcem – navzdory tomu, že Calasovi vinu odmítali a že existovala svědkyně z domácnosti, katolička Jeanne/Jeannette Viguière, která otce z vraždy neusvědčila.

Nikdo se neptal „co se stalo“, ale „jak do našeho obrazu zapadnou fakta“. Pokud nezapadnou, upraví se obraz – nebo se fakta odsunou a neberou se v potaz.

Francouzské právo tehdy znalo mučení, které mělo z obžalovaného dostat přiznání nebo jména spolupachatelů. U Jeana Calase došlo na dvě fáze, často popisované jako „ordinaire“ a „extraordinaire“, tedy stupňované mučení. Popisy se v detailech liší podle pramenů, ale obecně šlo o extrémní fyzický nátlak, který měl zlomit člověka, nikoli ověřit důkazy.

V některých zdrojích se uvádí například násilné natahování končetin, lití velkého množství vody do krku a následné lámání údů železnou tyčí při výkonu trestu. U množství vody se v literatuře objevuje konkrétní údaj 17 litrů, který je často citován, ale jde o detail převzatý z vyprávění a pozdějších popisů, nikoli o číslo, které by tehdejší úředník zapisoval s přesností dnešní dokumentace. Podstatné je, že Calas mučení přežil bez přiznání.

Mučení se mělo stát „důkazem“ díky přiznání Calase. Jenže Calas se nepřiznal – a přesto byl odsouzen. Když ani mučení „nevyrobí“ přiznání, co pak vlastně soudu zůstává? V Toulouse to však zjevně ničemu a nikomu nevadilo.

Dne 9. března 1762 byl Jean Calas odsouzen. O den později, 10. března 1762, byl popraven lámáním v kole, jedním z nejkrutějších trestů tehdejší Evropy. Některé francouzské prameny doplňují, že po určité době na kole mohl následovat tzv. „retentum“, tedy urychlení smrti (například uškrcením), a že tělo bylo následně spáleno. V tom, co přesně a kdy následovalo, se zdroje trochu liší.

Calas však zemřel bez doznání. Systém vzal život člověku, aniž by získal to, co považoval za vrchol důkazu - přiznání.

Odsouzením to neskončilo. Rodina nesla stigma „vrahů“ a „kacířů“ a byla vystavena tlaku. V dobových případech tohoto typu nebylo výjimečné ekonomické zničení a společenské vyobcování – a i když se konkrétní kroky v detailech lišily, společným jmenovatelem byl pád z běžného života do právního a sociálního pekla.

Právě v této fázi se příběh posouvá od lokální tragédie k celoevropské kauze. Jeden z Calasových synů, Pierre, se dostal do Ženevy, kde se příběh propojil s člověkem, který měl dost reputace i tvrdohlavosti, aby ho vytáhl na světlo.

Voltaire se o případu dozvěděl přes zprostředkovatele a zpočátku prý nebyl automaticky na straně rodiny. To je důležité, protože z něj nedělá svatého s aureolou, ale člověka, který se nechal přesvědčit studiem dokumentů a rozhovory – a pak už nepustil. Postupně dospěl k názoru, že Marc-Antoine nejspíš spáchal sebevraždu a že obvinění z „vraždy kvůli konverzi“ stojí na pomluvách a na ochotě soudu věřit nejhoršímu o protestantovi.

Voltaire začal shromažďovat materiály, organizovat podporu a rozjíždět kampaň, která by dnes připomínala kombinaci investigace, PR a právního lobbingu. V roce 1763 vydal Traité sur la tolérance (Pojednání o toleranci), text, který využívá Calasův případ jako výchozí bod pro útok na náboženský fanatismus a na justici, která mu slouží.

Voltaire nebyl neutrální reportér. Měl svůj světonázor a uměl psát tak, aby to bolelo. Ale právě jeho schopnost udělat z případu veřejnou věc byla rozhodující.

Případ se nakonec dostal až před královskou radu (Conseil du roi). V červnu 1764 došlo ke zrušení rozhodnutí toulouského parlamentu kvůli procesním vadám a byla nařízena revize. Zdroje se shodují, že šlo o zásadní zlom: stát tím (byť opatrně) připustil, že v Toulouse mohlo dojít k justičnímu excesu.

V roce 1765 pak přišlo definitivní rozhodnutí, které rehabilitovalo Jeana Calase a očistilo i ostatní obviněné. Francouzské oficiální shrnutí Ministerstva spravedlnosti uvádí datum 9. března 1765 jako okamžik definitivní rehabilitace a zároveň zmiňuje odškodnění rodiny.

Případ Jeana Calase není jen historická kuriozita. Je to učebnicový příklad toho, jak se spravedlnost dokáže zdeformovat, když se proplete s ideologií a když soud začne pracovat se „správným příběhem“ místo s důkazy. Není náhoda, že se z Calase stal symbol – v jedné řadě s dalšími oběťmi, které francouzská paměť spojuje s náboženskou a justiční tvrdostí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.themarshallproject.org/2015/03/13/broken-on-the-wheel

https://www.justice.gouv.fr/actualites/actualite/laffaire-calas

https://www.newadvent.org/cathen/03149a.htm

https://www.britannica.com/biography/Jean-Calas

https://mathewlyons.co.uk/2023/09/26/the-slow-death-of-innocence-the-trial-and-execution-of-jean-calas/

https://www.executedtoday.com/2012/03/10/1762-jean-calas/

https://www.theparisreview.org/blog/2015/03/13/broken-on-the-wheel/