Článek
Sexuální vzrušení si většina z nás spojuje s příjemnými pocity. Jenže existuje stav, kdy je tělo vzrušené neustále – bez důvodu, bez touhy, bez možnosti úlevy. Vůbec o to nestojíte, nemáte chuť, chcete se věnovat něčemu úplně jinému a přesto to cítíte. Syndrom permanentního genitálního vzrušení, známý pod zkratkou PGAD, je vzácná, ale velmi nepříjemná porucha, která dokáže člověka zcela vyřadit z normálního života.
Co to vlastně je?
PGAD je stav, kdy má člověk – v naprosté většině žena – pocit silného sexuálního vzrušení, které se nevytratí ani po případném dosažení orgasmu. Nejde o sexuální touhu, ten pocit vzrušení nepřichází s erotickými myšlenkami nebo přitažlivostí k někomu. Tělo se prostě rozhodne, že bude vzrušené, a člověk s tím nemůže nic udělat. Laická rada - tak dosáhni vyvrcholení a budeš mít klid - v tomto případě nijak nepomůže.
Příznaky se liší – některé ženy cítí tlak, brnění nebo i bolest v genitální oblasti, jiné popisují silné pulzování nebo potřebu vyvrcholit, která neustupuje. Orgasmus přináší jen krátkou úlevu, nebo žádnou. U některých lidí se dokonce objevují nevyžádané orgasmy několikrát za hodinu, třeba i v MHD nebo v obchodě. Někomu to může zprvu připadat úsměvné, ale pro většinu pacientek to není žádný sexy zážitek, nýbrž hotové peklo.
„Nechtěla jsem sex. Chtěla jsem, aby to přestalo.“
Tahle slova pronesla jedna z pacientek, když se po letech rozhodla jít s pravdou ven. Její příběh byl zveřejněn anonymně, protože se styděla o tom mluvit i s lékařem. Stejně jako stovky jiných žen.
S podobnými pocity bojovala i Gretchen Molannen z Floridy, která o svém stavu veřejně promluvila v roce 2012. Trpěla PGAD déle než deset let. Popsala ho jako „neustálé utrpení“, které ji zahnalo do izolace. O pár dní později si vzala život.
Podobné příběhy zní jako extrém, ale pro ty, kdo PGAD mají, jsou každodenní realitou. Některé ženy kvůli tomu přestaly chodit do práce, rozpadly se jim vztahy, přišly o přátele. Jiným trvalo roky, než jim někdo vůbec uvěřil, že si nic nevymýšlejí.
Proč k tomu dochází?
Pravda je, že lékaři přesně nevědí. PGAD je složitý stav, který pravděpodobně vzniká z různých důvodů. U někoho to může být problém s nervy – například podráždění pudendálního nervu, který vede signály z pánve do mozku. U jiného se mohou na magnetické rezonanci objevit tzv. Tarlovovy cysty, které tlačí na míšní kořeny.
Některé ženy začaly pociťovat příznaky po menopauze, jiné po vysazení antidepresiv. Existují i případy, kdy se PGAD objevilo po úrazu, po operaci nebo v těhotenství. A u části pacientek se příčina nenajde vůbec.
Co je ale společné téměř všem – lékaři je často odbývali, protože buď o PGAD vůbec neslyšeli, nebo to považovali za „psychický problém“ či přehnanou sexualitu. To celé zhoršuje fakt, že ženy o svých potížích často nemluví ani s blízkými.
Kdy se o tom začalo mluvit?
PGAD jako oficiální pojem se začal používat až v roce 2001, kdy ho popsala americká sexuoložka Sandra Leiblum. Do té doby se o podobných příznacích mluvilo jen ojediněle a spíš jako o „hysterii“ nebo „psychosomatice“.
Od té doby se sice objevily desítky odborných článků, ale pořád jde o málo známou diagnózu. Ani Mezinárodní klasifikace nemocí (ICD-11) zatím PGAD neuznává jako samostatnou nemoc – což komplikuje i přístup k léčbě.
Na permanentním vzrušení není vzrušujícího vůbec nic. Ilustrační foto.
Dá se s tím něco dělat?
Krátká odpověď: neexistuje univerzální léčba, která by fungovala pro každého. Dlouhá odpověď: něco se dělat dá, ale cesta k úlevě bývá zdlouhavá.
V první řadě je potřeba, aby se ženy o svých problémech nebály mluvit. Lékaři se většinou pokoušejí kombinovat různé postupy podle toho, co u konkrétního pacienta funguje:
- Léky na neuropatii.
- Antidepresiva, hlavně pokud vznik PGAD souvisí s vysazením některého z nich.
- Fyzioterapie pánevního dna, která může pomoci uvolnit přetížené svaly a nervy.
- Psychoterapie, hlavně pokud jsou přítomné i pocity úzkosti, studu nebo traumatu.
- Změna životního stylu – některým pomáhá studený obklad, jiným teplá koupel, relaxační techniky, změna polohy při sezení nebo meditace.
Jedna pacientka z Británie popsala, že se jí podařilo stav částečně zvládnout díky kombinaci cvičení, změně stravy a psychoterapie:
„Nikdy to úplně nezmizelo. Ale dnes už to neovládá každý můj den. Můžu jít ven, sednout si do kavárny, být s lidmi. To dřív nešlo.“
Proč se o tom nemluví?
PGAD je výjimečně nepříjemný syndrom – nejen kvůli samotným příznakům, ale i kvůli tomu, jak působí navenek. Představa, že je někdo „pořád vzrušený“, v lidech vyvolává ironii, posměch nebo mylnou představu, že jde o „posedlost sexem“.
Ve skutečnosti je to ale přesně naopak. Pacienti s PGAD často sex odmítají nebo se mu vyhýbají, protože jakýkoli dotyk nebo stimulace jejich utrpení zhoršuje. Život s touto poruchou není vzrušující, ale vyčerpávající.
A tak většina z nich mlčí. Nechodí k lékaři, protože jim ani dřív nikdo nevěřil. Neříkají to partnerům, protože se bojí, že to nepochopí. Mlčí i sami před sebou, protože nevědí, co si s tím počít a často se cítí trapně.
Co dál?
Zatím to vypadá, že s PGAD si ještě nějakou dobu úplně neporadíme. Dobrou zprávou však je, že povědomí o poruše roste – i díky pacientkám, které se rozhodly mluvit. Na sociálních sítích se objevují komunity, kde si lidé radí, sdílejí zkušenosti a pomáhají si.
Zásadní roli hrají i lékaři, kteří se nebojí připustit, že něco neznají – a začnou hledat. Každý případ PGAD je jiný, ale jedna věc je společná: postiženým lidem nelze říct „to si jen namlouváš“. Tělo si prostě dělá, co chce. A nejde to vypnout.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.webmd.com/sex/arousal-disorder
https://www.nature.com/articles/s41598-023-48790-2
https://www.nbcnews.com/health/womens-health/pelvic-women-arousal-genital-disorder-treatment-rcna216197
https://www.prozeny.cz/clanek/sen-muzu-omyl-zeny-se-syndromem-trvaleho-vzruseni-kvuli-desitkam-vyvrcholeni-denne-trpi-35859
https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/i-vibrace-mobilu-me-odrovna-tvrdi-trvale-vzrusene-zeny.A070104_162515_ona_telo_jup
