Když rodič „zabíjí“ své dítě - syndrom barona Prášila je spíše vzácný, ale o to nebezpečnější

Předstírání choroby. Zní to neškodně, ale ve skutečnosti to neškodné vůbec není, zvláště pokud je pozornost zaměřena na druhého. O čem je řeč? O Münchhausenově syndromu.

Když baron Prášil prášil…

Co má společného baron Prášil a Münchhausen? Jedná se o jednu a tu samou osobu, Karla Friedricha Hieronymuse von Münchhausena, zvaného také baron Prášil. Tento německý baron, cestovatel a jízdní důstojník žil v letech 1720-1797. Tento šlechtic vstoupil do ruské armády a účastnil se dvou bitev proti osmanským Turkům. Když se pak vrátil do své rodné země, stal se známý díky svým údajným vyprávěním, která byla natolik přehnaná, že si díky nim vysloužil přezdívku baron Prášil a tato přezdívka se později stala označením pro každého, kdo měl tendenci lhát a zveličovat skutečnosti. Baron Prášil například údajně letěl na dělové kouli, vylezl po stonku tureckého bobu až na Měsíc, zažil takový mráz, že nastydlo a omrzlo Slunce a také například uniknul z bažin tak, že se sám vytáhnul za svůj cop. Jeho příběhy byly později sepsány a také byla natočena řada filmů.

Jeho jméno dalo v pozdější době název poruše, která spočívá, podobně jako jeho vyprávění, ve vymýšlení si. V případě tohoto syndromu ve vymýšlení si o zdravotním stavu.

Münchhausenův syndrom má dvě formy

Münchhausenův syndrom spočívá v chování, kdy postižený předstírá zdravotní problémy, aniž by mu něco skutečně bylo (kromě této poruchy).

Kromě toho ale existuje druhá varianta, tzv. Münchhausenův syndrom by proxy (v zastoupení), kdy postižená osoba předstírá zdravotní problémy u druhé osoby, nejčastěji matka předstírající zdravotní problémy u dítěte. Za tímto účelem má také potřebu zdravotní problémy úmyslně navozovat, aby mohla požadovat lékařskou intervenci.

Onemocnění pravděpodobně provází lidstvo odjakživa. První případ člověka, který simuloval nebo si vymýšlel příznaky, popsal již antický lékař Galén. V průběhu časů bylo takových osob popsáno více, přičemž každý lékař pojmenovával poruchu jinak. Například v polovině 19. století použil lékař Carner výraz terciární hysterie. Poprvé pojmenování Münchhausenův syndrom použil lékař Asher v roce 1951. Syndrom popsal podle vlastních zkušeností s pacienty, kteří byli přijati do nemocnice kvůli akutním stavům. Pacienty navíc spojovala společná tendence dramaticky popisovat své životní příběhy.

Někteří odborníci tento termín příliš rádi nemají, protože může vzbuzovat pocit, že lidé postižení tímto syndromem jsou simulanti a jejich problém není ve skutečnosti nijak vážný. Je pravda, že si problémy vědomě vymýšlejí a předstírají. Přestože jsou problémy vědomě vymyšlené, jsou k tomuto chování motivováni nevědomě.

Syndrom se projevuje nejčastěji u mladých dospělých, ale v některých případech může k projevu dojít i v nižším, dětském věku.

Příčiny nejsou zcela jasné

Co je přesnou příčinou nebo příčinami tohoto syndromu, to lékaři s jistotou nevědí. Původně se zvažovalo, že postižený touží po tom být středem pozornosti, touží po lécích nebo je paradoxně z nějakého důvodu zaujatý vůči zdravotníkům a předstíráním problémů se je snaží oklamat a tak dosáhnout jistého uspokojení.

U řady pacientů byly rozpoznány i problémy během jejich dětství, nejčastěji citová deprivace, zneužívání, ztráta rodičů apod. Během hospitalizací se setkali s péčí a pozorností, které se jim jinak nedostávalo a tak si spojili nemoc s příjemným naplněním citových potřeb. Toto spojení nemoci a citového uspokojení si přinesli až do dospělého života, kde více či méně úmyslně a (ne)vědomě předstírali zdravotní problémy, aby se opět cítili dobře díky pozornosti, které se jim dostane. Další z teorií je ta, že jde o lidi, kteří mají potřebu být středem pozornosti, být zajímavými a moci vyprávět o svém neobvyklém životě a problémech, přičemž při předstírání zdravotních problémů se jim jako pacientům dostane dostatečné pozornosti. Postavení pacienta jim může dodávat také falešný pocit sebevědomí a důležitosti.

V některých případech je pravděpodobnou příčinou i jejich pocit, že předstíráním zdravotních problémů a následnou péčí od lékařského personálu se vyhnou nepříjemným situacím, které by je jinak čekaly. V nemocnici nebo alespoň doma ve zdravotní neschopnosti mohou hledat úlevu či únik. Pokud se tak skutečně stane, může v nich toto zjištění posilovat podvědomé spojení zdravotních problémů a úniku od nepříjemností.

Někteří pacienti se mohou dožadovat dokonce bolestivých a nepříjemných vyšetření. V takových případech je pravděpodobně přítomen i sklon k masochismu.

Genetické příčiny dosud nebyly objeveny, a tak se předpokládá, že porucha nemá genetické předpoklady. Na druhou stranu však u postižených bývá mnohdy přítomna i nějaké jiné onemocnění, např. afektivní porucha či porucha osobnosti, a tato onemocnění už genetické předpoklady mívají. U některých pacientů byly nalezeny v mozku abnormity jako frontální nebo temporální atrofie.

Příznaky

Hlavním příznakem je předstírání zdravotních problémů, popř. jejich úmyslné vytváření. Cílem je dosáhnout pozice pacienta a tento status si udržet. Podle typu předstíraných problémů (nebo skutečných, ale uměle vytvářených) lze dělit příznaky takto:

Tyto příznaky často doprovázejí symptomy, které jsou obecné a vyskytují se u mnoha dalších zdravotních problémů, nebývají specifické - např. nevolnost, zvýšená teplota, hypoglykémie, průjem…

V případě, že podstoupí nějaký zákrok, mají tendenci se dál sebepoškozovat, bránit hojení rány a vyžadovat další péči. Postupem času, když začnou být lékaři skeptičtí a pacient získá pocit, že už se mu nedostává náležité péče, začne mít tendenci vstupovat s lékaři do názorového konfliktu, na jehož konci vyhledává jiné zdravotnické zařízení, kde celý cyklus začíná nanovo.

U psychických potíží bývá časté předstírání depresí, poruch paměti, orientace, halucinace… Někdy to dochází až tak daleko, že mají tendenci vyhrožovat sebevraždou, popř. se o ni pokoušet, ale nikoliv s úmyslem ji skutečně provést. Když jsou přijati do lékařského zařízení, obtíže obvykle ustupují až do okamžiku, kdy hrozí, že budou opět propuštěni. V takovém případě se jejich stav dramaticky změní a potíže se zase vrátí.

Diagnostika

Diagnostika bývá, zejména zpočátku, velmi složitá. Tito pacienti většinou velmi úspěšně předstírají zdravotní problémy a lékaři ve snaze něco nezanedbat začínají sérii vyšetření, léčbu příznaků a ve vážných případech nakonec dojde i na chirurgické zákroky. Určitým „majáčkem“ může být skutečnost, že příznaky spolu někdy nesouvisí, mění se, neodpovídají zjištěným nálezům, vzájemně se popírají. V některých případech má postižený i tendenci vyprávět přehnané příběhy. Pokud však lékař získá podezření, že by se mohlo jednat o tento syndrom (nebo jiný podobný) a konfrontuje se svým podezřením pacienta, ten obvykle reaguje negativně a mění lékaře či lékařské zařízení.

Nevýhodou je, že i při přítomnosti Münchhausenova syndromu může existovat potenciální riziko, že pacient skutečně trpí i nějakým zdravotním problémem, popř. že při snaze předstírat zdravotní problémy si skutečně ublíží. Nazvat tyto pacienty simulanty by však nebylo přesné. Simulanti ve svém jednání obvykle přestanou, pokud dosáhnou svého - tedy různých výhod, které jim zdravotní neschopnost může přinést (neschopenku, úlevy atd.), nebo pokud naopak zjistí, že svého nedosáhnou ani při sebevětší snaze. Lidé s Münchhausenovým syndromem sice podobně jako simulanti předstírají zdravotní neduhy, ale narozdíl od nich k tomu cítí nutkání a nemohou si pomoci. Dokonce mohou být přesvědčení, že těmito problémy skutečně trpí.

V řadě případů jsou tito pacienti chybně diagnostikováni podle příznaků, které vykazují. V některých případech dojde k diagnostice pacienta lékařem, který rozpozná, že se jedná o vymyšlené problémy, ale poruchu zamění např. za histriónskou poruchu osobnosti. Situaci znesnadňuje skutečnost, že tito pacienti se dokáží ponaučit z předchozích zkušeností a svoje jednání a předstírání neustále zlepšují, takže je diagnóza stále těžší.

Vzhledem k absolvovaným vyšetřením, zákrokům a léčbě může sekundárně docházet ke skutečným problémům vzniklým na základě prodělané léčby. Prognóza není příliš optimistická, i v případě psychiatrické léčby se po jejím ukončení postižený často vrací ke svému předchozímu jednání a pokračuje v něm dál.

Jedná se o stejný syndrom, nicméně postižený nepředstírá zdravotní problémy u sebe, ale u osoby blízké, většinou na postiženém závislé. Nejčastěji k tomu dochází u matek, které projektují svoje nutkání do svých dětí.

Rodič u dítěte předstírá zdravotní problémy, v horším případě zesiluje ty stávající nebo dokonce vytváří záměrně nové. V těchto případech pak často dochází i k odnětí dítěte, aby jej rodič nemohl dál ohrožovat na zdraví nebo dokonce životě.

Rodič v tomto případě uspokojuje svoji potřebu skrze dítě a navíc (ve srovnání se syndromem bez zastoupení) těží z pozornosti a soucitu okolí, které mu vykazuje respekt za to, jak starostlivě pečuje o dítě a snaží se mu pomoci.

Zjistit, že se jedná o syndrom Münchhausena by proxy není vůbec snadné, podobně jako v prvním případě. Indiciemi bývá, že dítě nereaguje na žádnou léčbu, jednotlivé symptomy nemusí mít nic společného a nedá se z nich odvodit nějaký jednoznačný závěr. Pokud je dítě ve střídavé péči, pak si lze také všimnout časových souvislostí, kdy je v horším stavu jen u jednoho z rodičů.

V případě konfrontace pak rodič zatvrzele odmítá podíl na stavu dítěte, odmítá, že by ke zdravotním problémům přispíval, a to i tehdy, kdy jsou důkazy jednoznačné.

K tomuto jednání vedou rodiče těžko definovatelné důvody. V naprosté většině se nejedná o touhu po nějakém materiálním zisku (dávky apod.), ale po uspokojení psychických potřeb, a to na nevědomé úrovni. V některých případech se k tomu podobně jako v prvním případě může přidružit ještě nějaká jiná porucha. V řadě zjištěných případů měla matka navíc lékařské vzdělání, což jí dávalo možnost lépe ovlivňovat zdravotní stav dítěte, aniž by si toho někdo všimnul, nebo se na to přišlo při vyšetření.

Přestože rodičem trpícím Münchhausenovým syndromem v zastoupení může být jak matka, tak i  otec, v cca 95 % jde o ženy, z toho naprostou většinu tvoří matky dítěte, několik málo procent tvoří zdravotní sestry či opatrovnice.

Většina případů se týká vztahu rodič - dítě, přičemž rodič trpí poruchou a dítě je obětí. V menší míře však může jít i o vztah dítě - rodič, kdy dítě je již v dospělém věku a pečuje o rodiče ve věku pokročilém, kterého zneužívá. A popsány byly i případy, kdy se jednalo o vztah vlastník - zvíře, kdy člověk trpící touto poruchou způsoboval zdravotní potíže svému zvířeti (psovi, kočce…).

Následky Münchhausenova syndromu by proxy

Závažnost následků se odvíjí od intenzity snah rodiče a také od délky doby, po kterou zdraví dítěte ovlivňuje.

V případě pouhého předstírání nemusí být následky na fyzickém zdraví nikterak závažné, ale mohou se významně podepsat na psychickém stavu dítěte. To je vystaveno strachu z ohrožení vlastního života, často bývá izolováno od ostatního světa a uzavřeno ve svém pokoji, takže trpí nedostatkem sociálních interakcí, zejména se svými vrstevníky. Může dojít k nezdravému poutu na pečujícího rodiče. Současně s tím musí čelit ustavičným návštěvám lékaře, vyšetřením, která mohou být i nepříjemná či bolestivá.

Pokud nejsou problémy dítěte jen předstírány, ale rodič k jejich vzniku aktivně přispívá, pak může být dítě významně ohroženo nejen na zdraví, ale i na životě. Podávání látek, které způsobují zdravotní potíže, například vytrvalé průjmy, poruchy soustředění, záchvaty, to vše ovlivňuje zdravotní stav a v některých případech může jít i o těžko vratné změny na zdraví. V extrémních případech může být indicií o zneužívání dítěte tímto způsobem fakt, že v rodině už jedno dítě bylo, trpělo také zdravotními problémy a zemřelo.

Častá bývá manipulace se vzorky moči, aby se při vyšetření následně ukázal nějaký problém. Popsán byl i případ, kdy rodič podal dítěti obrovské množství soli, což se projevilo velmi závažnými problémy, dítě bylo hospitalizováno, ale bohužel nepřežilo. Běžné pak bývá i podávání malých dávek jedu, který dítě nezabije, ale způsobuje mu setrvalé závažné potíže.

Dítě může začít trpět depresí, začít se sebepoškozovat, může mít i suicidální (sebevražedné) myšlenky. Celá situace se pak může projevit i na jeho pozdějších vztazích, nejen se členy rodiny, ale i s případným partnerem. Některé oběti pak mají problém řešit v dospělosti své skutečné zdravotní problémy s lékařem, lékařským zařízením se vyhýbají a tak riskují, že se jim nedostane potřebné péče.

Terapie bývá složitá. U zneužitého dítěte závisí na jeho skutečném zdravotním stavu, u rodiče jde ale o složitý proces, kdy je potřeba, aby zneužívající rodič pochopil celou situaci, uvědomil si svoji roli a skutečnost, že příčinou problémů je právě on a jeho porucha. Pokud to přijme, pak je šance na zlepšení, přičemž druhý rodič obvykle zaujímá roli kontrolora. Pokud však rodič tuto svoji zodpovědnost není ochoten přijmout, pak nebývá jiného řešení, než dítě odejmout.

Münchhausenův syndrom by proxy v kultuře a skutečné případy

Tento nebezpečný, ale zároveň zajímavý syndrom, který se dá zdravým člověkem jen těžko pochopit, se stal námětem i některých knih nebo filmových děl. Ty byly často zfilmovány na základě skutečných případů, z nichž některé uvádím níže.

Pravděpodobně první žena, která byla odsouzena za své jednání, kterého se dopustila na základě Münchhausenova syndromu v zastoupení. Tato sociální pracovnice žila příkladným životem, aktivně se účastnila společenských aktivit, věnovala se dobročinnosti, vozila děti na akce… Rozhodně byste nečekali, že někdo tak obětavý a na první pohled láskyplný se může dopustit něčeho tak strašného, jako je otrava dítěte.

Svoji dceru Tiu adoptovala z korejského sirotčince ve věku šesti měsíců. Doma na ni čekal krásný dětský pokojíček plný barev a hraček. Měla se mít jako královna. Radost však kazil jen špatný zdravotní stav malé holčičky. Ustavičné infekce a těžké průjmy, kvůli kterým někdy ztratila i polovinu své váhy. Pak následovalo „lepší“ období, kdy Priscilla se svojí holčičkou vyrazila do bazénu nebo do kostela. A pak opět strmý pád a dítě leželo v nemocnici na pokraji smrti.

Lékaři byli zoufalí. Prováděli testy i drobnější vyšetřovací zákroky, holčičce zavedly do nosu a do žil hadičky. Občas testy prokázaly příliš vysoký obsah sodíku, což si lékaři jen těžko vysvětlovali a zvažovali, že nadměrnou sekreci může způsobovat nějaký nádor. Vyšetření ale nic neukazovalo. Situace nakonec zašla až tak daleko, že lékaři byli nuceni provést laparotomii - řezem otevřeli celou břišní oblast od hrudní kosti až po kost stydkou, aby mohli podrobně vyšetřit každý orgán. Vůbec nic však nenalezli.

Celou tu dobu se Priscilla o svoji holčičku příkladně starala a pečovala o ni. Spřátelila se i s celým lékařským kolektivem, který jí vyjadřoval úctu a soucit.

Tři měsíce před druhými narozeninami byla malá Tia nalezena v postýlce celá modrá, v křeči, pokrytá zvratky a průjmem. Ani rychlý odvoz do nemocnice už nepomohl, její mozek přestal fungovat a druhý den ji odpojili od respirátoru. Při pitvě se nic nezjistilo.

Krátce poté adoptovala Priscilla další dítě, opět z Koreje. Rok uplynul a malá Mindy byla hospitalizována v nemocnici s podobnými příznaky, jaké měla Tia. Všichni byli překvapeni a lékaři byli na pochybách, že by dvě nepříbuzné děti mohly trpět podobnými nevysvětlitelnými problémy. Opět bylo zjištěno, že Mindy vylučuje příliš velké množství sodíku. Mindy byla umístěna na JIP a o případ se začali zajímat vyšetřovatelé. Následně byla Mindy umístěna do dětského domova, nicméně vyšetřovatelé v domě Phillipsových nic nenašli a Priscilla se svým partnerem zažádali o navrácení dcery do péče.

Zatímco čekali na soudní řízení, za Priscillou přišli do práce policisté a zatkli ji za vraždu Tii. Dva lékařští experti prozkoumávali Tiiny záznamy a došli k názoru, že sodík musel pocházet z vnějších zdrojů. Na základě dalších okolností dospěli k tomu, že sodík musela podávat dceři sama Priscilla. V roce 1979 byla odsouzena za vraždu 2. stupně a z ohrožení života malé Mindy. Veřejnost se rozdělila na dva tábory - jedni jí stále věřili a jsou dodnes přesvědčení, že je nevinná. Druzí však o vině nepochybují.

Už od útlého dětství musela malá Gypsy Rose podstupovat vyšetření a zákroky, které ve skutečnosti vůbec nepotřebovala.

Matka jí celou dobu tvrdila, že trpí leukémií, epilepsií a dalšími závažnými nemocemi. O tom také úspěšně přesvědčila i širší okolí a lékaře, kteří její dceru vyšetřovali. Musela užívat velké množství léků, kvůli kterým přišla například o většinu zubů. Mnoho let strávila bezdůvodně na vozíku a dokonce musela podstoupit i odstranění slinných žláz, čehož matka dosáhla tím, že dceři aplikovala lokální anestetika, což vedlo k nadměrnému slintání. Aby toho nebylo málo, byl jí vytvořen i břišní vývod pro trubici na zavádění potravy a léků.

Celý případ skončil tragicky. Jak Gypsy Rose rostla, její matka vůči ní začínala být agresivnější a údajně ji připoutávala a bila. Dívka si tak ve věku 23 let našla tajně na seznamce přítele, kterého přesvědčila k tomu, aby jí pomohl matku zabít. Oba dva skončili nakonec ve vězení, Gypsy Rose byla po osmi letech podmínečně propuštěna. Její přítel dostal doživotní trest.

I u nás byl v nedávné době zjištěn případ Münchhausenova syndromu by proxy. Jednalo se o ženu z Klatovska, která takto ovlivňovala své dvě malé dcery. Naštěstí jim nezpůsobovala zdravotní potíže, pouze si je vymýšlela a zveličovala. V některých případech se snažila ovlivnit vzorky moči tím, že do nich přidávala krev. Dcery trpěly převážně jenom tím, že byly popotahované po lékařských zařízeních a zbytečně vyšetřovány.

Vyšetřování ukázalo, že matka trpí tímto syndromem, ale dětem naštěstí nechtěla ublížit, pouze se snažila pod vlivem své poruchy získat pozornost lékařů. I z tohoto důvodu byl případ nakonec odložen, ale na ženu a její děti dohlíží sociálka.

K nepříliš častému případu došlo i na veterinární klinice. Zdejší veterinární sestra opakovaně vpichovala svému psovi inzulin, čímž dosáhla toho, že pes trpěl křečemi a záchvaty, v horším případě i upadal do komatu. Následně sestra vyžadovala provedení potřebných vyšetření a léčbu. Naštěstí se toho dožadovala na klinice, kde zároveň i sama pracovala. Ostatní pracovníci si postupně začali všímat toho, že psovi je vždy výrazně hůře a má těžko vysvětlitelné příznaky, když má jejich kolegyně volno.

Obvykle je jasné, kdo je agresor a kdo je oběť. V případě Münchhausenova syndromu by se však dalo mluvit o tom, že obětí jsou obě strany. Největší obětí jsou samozřejmě ti, kteří jsou zneužíváni druhou osobou kvůli dosažení pozornosti od lékařského personálu, protože ti jsou také ohroženi na životě. Ale i agresor je svým způsobem oběť, neboť koná na základě poruchy, nikoliv vědomým a úmyslně zlým způsobem. Nezbývá než doufat, že povědomí o tomto sice nepříliš častém, ale nikoliv raritním onemocnění bude natolik rozšířené a lékaři si na něj vzpomenou v případech nevysvětlitelných potíží (zejména u dětí), že nebude docházet ke zbytečným zákrokům a dalšímu ohrožování života ze strany postiženého.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Karl_Friedrich_Hieronymus_von_M%C3%BCnchhausen

https://www.solen.cz/pdfs/psy/2004/02/04.pdf

https://www.wikiskripta.eu/w/M%C3%BCnchhausen%C5%AFv_syndrom

https://sancedetem.cz/munchhausenuv-syndrom-v-zastoupeni-kdyz-rodic-dela-ze-zdraveho-ditete-nemocne

https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/77682/munchhausenuv-syndrom-by-proxy-kdyz-matka-zabiji-sve-dite-aby-byla-litovana.html

https://www.reflex.cz/clanek/kultura/94703/kdyz-mamy-nici-sve-deti-psychiatricka-diagnoza-munchhausenuv-syndrom-by-proxy-v-popularni-kulture.html

https://www.denik.cz/ze_sveta/gypsy-rose-blanchard-vrazda-propusteni.html

https://www.reflex.cz/clanek/kultura/94703/kdyz-mamy-nici-sve-deti-psychiatricka-diagnoza-munchhausenuv-syndrom-by-proxy-v-popularni-kulture.html

https://www.novinky.cz/clanek/krimi-u-deti-si-vymyslela-nemoci-neublizila-jim-rekla-policie-a-pripad-odlozila-40411451

https://vetkom.cz/zverokruh/dle-temat/co-by-mel-veterinar-vedet-o-syndromu-barona-prasila-n463429.htm

https://nikkimeredith.com/articles/the-heart-of-a-tragedy/

https://www.idnes.cz/onadnes/vztahy/matka-dite-munchhausenuv-syndrom-v-zastoupeni-nemoc-psychika.A190811_222323_vztahy-sex_abr