Když spravedlnost selhala - život 14letého George Stinneyho ukončilo elektrické křeslo.

Když se řekne „justiční omyl“, většině lidí naskočí pár notoricky známých případů. Příběh George Stinneyho Jr. mezi ně patří. Čtrnáctiletý chlapec z malého městečka Alcolu v Jižní Karolíně byl v roce 1944 během pár týdnů obviněn, odsouzen a popraven. Nešlo přitom jen o selhání jednotlivců, ale o souběh předsudků, tlak okolí, mizernou obhajobu a tehdejší právní praxi, která uměla semlít ty nejslabší. Dnes je Stinneyho jméno symbolem toho, co se stane, když se rychlost a rasové stereotypy postaví nad spravedlnost.

Alcolu byla typická jižanská industriální osada - pár ulic, pila, továrna, kostely, obchod, škola. Ne psané, ale přesto pevné pravidlo rozdělovalo život na „bílou“ a „černou“ část. Afroameričané měli horší domy, horší přístup ke vzdělání i práci a prakticky nulový vliv na veřejné dění. V takovém prostředí vyrůstala i rodina Stinneyových. Otec dřel v místním provozu, matka se starala o domácnost a děti. George byl drobný kluk, který chodil do školy, pásl králíky a pomáhal doma - prostě normální dětský život v chudých poměrech.

Na jaře 1944 projížděly kolem domu Stinneyových dvě bílé dívky, jedenáctiletá Betty June Binnicker a osmiletá Mary Emma Thames. Ptaly se na určitou rostlinu, kterou sbíraly. George a jeho sestra s nimi krátce promluvili - a tím to mělo skončit. Jenže večer se dívky nevrátily domů. Druhý den byly nalezeny mrtvé, zabité tupými údery do hlavy. V malém městě to vyvolalo paniku a zlost. A v atmosféře segregovaného jihu se velmi rychle hledal „pachatel“, který by zapadl do předsudků doby.

Policie se zaměřila na Stinneyho prakticky okamžitě. Důvod? Byl poslední, o kom se vědělo, že dívky viděl, a byl černý. Vyšetřovatelé oznámili, že se během výslechu přiznal. Jenže nebyl u toho právník, nebyli u toho rodiče, neexistuje nahrávka ani podepsaný protokol. Bylo to slovo dospělých autorit proti slovu vyděšeného dítěte. Přitom pozdější svědectví Stinneyho sestry i dalších lidí tvrdila, že George byl v době, kdy měly být dívky zabity, doma nebo poblíž sestry. To ale tehdy nikoho zvlášť nezajímalo - městem cloumaly emoce.

Na místě činu nebyla žádná forenzní práce, jakou známe dnes: žádné otisky v moderním smyslu, žádná balistika, žádné DNA (ta ostatně vznikla až o desítky let později). Neexistoval pevný časový rámec, který by vraždu přesně zasadil do určité hodiny, chyběl jasný popis nástroje činu i konzistentní rekonstrukce událostí. Případ táhlo kupředu jediné: údajné přiznání. V prostředí, kde černý kluk nemohl čekat slitování a kde se úřady obávaly lynče a veřejných nepokojů, bylo namísto trpělivé práce vyšetřovatelů „rychlé řešení“ považováno za ctnost.

Proces proběhl v dubnu 1944 a je dodnes studovaným příkladem, jak proces nemá vypadat. Porota byla složena výhradně z bílých mužů. Státní zástupce přečetl verzi s „přiznáním“ a pár svědeckých výpovědí, obhájce nepovolal žádné svědky, nezkusil rozbít klíčové teze obžaloby, neřešil, jak byl výslech veden. Celé líčení se vešlo do jediného dne. Poradní místnost poroty stačila sotva na nadechnutí - do deseti minut byli porotci zpět s verdiktem: vinen. Trest byl automatický: smrt na elektrickém křesle.

Abychom správně pochopili tehdejší realitu: v Jižní Karolíně bylo možné udělit trest smrti i čtrnáctiletému obžalovanému. Neexistovaly dnešní standardy ochrany nezletilých při výslechu, neexistovala povinnost poučit obviněného o právu nevypovídat tak, jak ji známe z pozdější praxe, a právo na efektivní obhajobu bylo hodně teoretické, zvlášť pokud šlo o chudou černošskou rodinu.

Od rozsudku k popravě uběhly sotva tři měsíce. George byl převezen do státní věznice v Kolumbii. Byl drobný, vážil něco přes čtyřicet kilo. Elektrické křeslo bylo konstruované pro dospělé muže; dozorci improvizovali, aby mu elektrody držely na hlavě. Ten obraz - dítě v zařízení určeném pro dospělé - se stal symbolem celého případu. Po zapnutí proudu bylo po všem. V matrikách zůstalo, že v moderní éře Spojených států nebyl nikdo mladší popraven.

Po popravě se rodina Stinneyových ocitla pod tlakem a výhrůžkami. V Alcolu nezůstali; přestěhovali se, snažili se začít jinde a mlčky nést stigma, které společnost přilepila na jejich jméno. O případu se mluvilo málo a opatrně. Teprve s odstupem let, když se měnilo společenské klima a sílila ochota podívat se minulosti do očí, se začalo veřejně diskutovat, co se tehdy vlastně stalo - a co všechno bylo špatně.

Zperspektivněno dnešními standardy, případ trpěl téměř vším, co si umíme představit: nezletilý vyslýchaný bez rodičů a právníka; „přiznání“ bez záznamu a podpisu; porota bez jediného černošského porotce; obhajoba, která neprověřila alternativní vysvětlení; žádný forenzní důkaz, který by spojoval chlapce s vraždou; extrémní časový tlak a veřejná hysterie. Dnes by takový proces neprošel ani prvním soudem. Tehdy prošel během několika hodin - a vzal život.

Roky po popravě vypovídala Stinneyho sestra, že v klíčový čas byla s Georgem doma. Mluvili i další pamětníci, kteří popsali vyhrocenou atmosféru ve městě a strach z lynče. Nebyla to kouzelná hůlka, která by přinesla jasného „pravého“ pachatele, ale byla to mozaika pochybností, jež se v čase skládala dohromady. Příběh přestal být „jasný“ - a začal být lidsky i právně problematický.

Po sedmi desetiletích se případ znovu otevřel. Právníci a historici popsali, že Stinney nedostal spravedlivý proces, a že tehdejší „důkazy“ by dnes neobstály. Soud v Jižní Karolíně v roce 2014 rozsudek z roku 1944 zrušil. Rozhodnutí neřeklo: „George je prokazatelně nevinný“ - to už po tolika letech a bez fyzických důkazů nebylo ani možné. Řeklo ale jasně: „Proces byl krajně nespravedlivý a porušil základní práva obžalovaného.“ Prakticky to znamenalo, že stigma vraha bylo z jeho jména sňato a že historie musí ten případ číst jinak.

Někdo by mohl namítnout: „Je to stará věc, doba byla jiná.“ Jenže právě proto je důležitá. Právní stát se pozná podle toho, jak se chová v nejtěžších chvílích - když veřejnost tlačí, když noviny křičí titulky, když je emočně snazší někoho rychle označit a potrestat. Stinneyho případ je lekce o tom, že spravedlnost potřebuje čas, pochybování, kvalitní obhajobu a ochotu říct „nevíme“ tam, kde důkazy nestačí.

Ještě jeden kontext je důležitý: dnešní Spojené státy mladistvé nepopravují. Cesta k tomu byla dlouhá a vedla i přes mnohé veřejné debaty a změny pohledu společnosti na odpovědnost dětí. To, co bylo v roce 1944 legální, by dnes bylo nemyslitelné. Příběh George Stinneyho se stal jedním z argumentů, proč je trest smrti u nezletilých - a podle mnohých i obecně - příliš riskantní. Justiční omyl je totiž nevratný.

Kolem případu se za desetiletí nabalily obrazy a metafory: malý chlapec na obrovském křesle, sklouzávající helma, improvizace dozorců. Některé detaily známe spolehlivě, jiné vypráví pamětníci a novinové články, které nesou pečeť doby a emocí. Podstatné ale zůstává stejné: chyběly důkazy, proces byl uspěchaný a obhajoba slabá. A výsledek - smrt dítěte - je neslučitelný s představou opatrné a férové justice.

Příběh George Stinneyho dnes rezonuje v knihách, dokumentech i diskusích o reformě trestní justice. Připomíná se v článcích o dějinách lynčování a segregace, v debatách o povinné přítomnosti rodičů a advokátů u nezletilých, v úvahách o tom, jak poroty skládáme a jak chránit obhajobu před společenským tlakem. Je to příběh, který z osobní tragédie vyrostl v obecné varování.

Tahle kauza není jen o vině a nevině. Je o procesu. O tom, že pravidla, která někdy působí jako „zdržování“ - presumpce neviny, důsledná práce s důkazy, právo mlčet, právo na poradní čas poroty, na kvalitní obhajobu - vznikla z bolestných zkušeností. Když je obejdeme, dějí se věci, které už nejdou napravit. Stinneyho příběh nás nutí mít k trestnímu řízení pokoru: raději desetkrát zpochybnit „jasnou věc“, než jednou poslat na smrt dítě.

Nakonec je dobré pamatovat, že za spisovou značkou byl čtrnáctiletý kluk. Doma měl sourozence, mámu, tátu, své malé radosti a strachy. Neuměl se hádat s dospělými právníky, nerozuměl jazyku soudní síně, neuměl ovlivnit, kdo bude sedět v porotě. A právě proto má trestní řízení povinnost chránit ty nejslabší - děti, chudé, lidi bez zkušeností a bez hlasu. Když to neudělá, dopadne to jako v roce 1944 v Alcolu.

George Stinney Jr. dnes není jen jméno z učebnic. Je to připomínka, že v justici se neměří „rychlost“ řešení, ale jeho spravedlnost. A že společnost, která to bere vážně, si musí dávat pozor na vlastní předsudky. Ne proto, abychom přepisovali minulost, ale abychom v budoucnu nemuseli podobné příběhy psát znovu.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.theguardian.com/theobserver/2014/mar/22/george-stinney-execution-verdict-innocent

https://allthatsinteresting.com/george-stinney-jr

https://exhibits.stanford.edu/saytheirnames/feature/george-stinney

https://eji.org/news/george-stinney-exonerated/