Článek
Když Tomio Okamura v televizi prohlásil, že řešením vysokých cen energií a pohonných hmot by bylo znovu odebírat plyn a ropu z Ruska, nešlo o přeřeknutí ani o jednorázovou provokaci. Řekl to jako součást širšího postoje: Česko by se podle něj mělo „vícezdrojově“ energeticky zabezpečit a pro něj je nejdůležitější, aby čeští občané a firmy měli co nejlevnější energie. Zároveň argumentoval tím, že se ruské energie do Evropy stejně dodávají.
Na první poslech to může znít skoro neškodně. Dokonce rozumně. Energie jsou pro lidi citlivé téma. Zdražení se neodehrává v tabulkách ministerstva financí, ale v domácnostech, ve splátkách, v nervozitě, v malých každodenních obavách, jestli se to zase nezhorší. Politik, který řekne, že chce levnější elektřinu, levnější plyn a levnější pohonné hmoty, přece mluví jazykem běžného člověka, který každý den řeší svoje závazky a potřeby. Nemluví jazykem expertů, ale jazykem někoho, kdo ví, že lidé neplatí složenkami z principu, nýbrž z peněz, kterých často nemají nazbyt.
A právě proto je potřeba brát takový výrok vážně. Ne ho odbýt jako další populistickou větu, nad kterou se člověk jen unaveně pousměje. Podobné výroky mají sílu právě proto, že se opírají o něco reálného: o únavu, o ekonomický tlak, o pocit, že „běžný člověk“ zase jednou doplácí na velkou politiku. Kdyby v tom nebyla ani špetka pravdy, nemělo by to žádný účinek. Jenže ona v tom jistá pravda je a týká se velké části obyvatel. Jenže není celá.
Tomio Okamura, 2015
Je fér si přiznat, že stát opravdu nemá fungovat jako kazatelna. Má chránit vlastní občany. Má dělat všechno pro to, aby se lidé nepropadali do chudoby, aby podniky nekrachovaly a aby politická rozhodnutí nepadala výhradně na bedra těch nejslabších. Když někdo řekne, že ho zajímá cena energií, neříká nic špatného ani hanebného. Naopak. V normální zemi je to legitimní starost. Nikdo nemusí být morálně horší člověk jen proto, že se bojí drahého života víc než geopolitických abstrakcí. Kdo tohle nevidí, nerozumí společnosti, jaká skutečně je.
Jenže právě tady začíná ta podstatná část sporu. Otázka totiž nestojí tak, zda mají lidé právo chtít dostupné energie. Samozřejmě že mají. Skutečná otázka zní jinak:
Od koho je ještě přijatelné je kupovat a co jsme ochotni přehlédnout, aby byly levnější?
Protože plyn a ropa z Ruska nejsou jen zboží. V okamžiku, kdy je prodává režim, který rozpoutal válku proti sousední zemi, přestává být řeč o obyčejném obchodě. Od února 2022 Evropská unie i jednotlivé státy reagovaly na ruskou invazi sankcemi a postupným omezováním energetické závislosti. Česká vláda opakovaně uváděla, že země už na ruském plynu závislá není a že se zbavila i závislosti na ruské ropě; připomínala přitom dřívější míru závislosti, která u plynu dosahovala 97 procent a u ropy zhruba poloviny.
To je podstata celé věci. Několik let se v Evropě mluvilo o tom, že energetická závislost na Rusku není jen ekonomický problém, ale bezpečnostní chyba. Že levný ruský plyn nebyl „výhodná nabídka“, ale nástroj vlivu. Že krátkodobá výhodnost zakrývala dlouhodobou vydíratelnost. A že pokud jednou přijmeme logiku, podle níž je možné kvůli levnější energii přehlížet povahu režimu, se kterým obchodujeme, pak jsme se vlastně ničemu nenaučili.
Obhájce Okamurova výroku by na to řekl: dobře, ale běžný člověk přece nežije z morálních gest. Morální čistota mu nezaplatí topení. Neudrží fabriku v chodu. Nezlevní dopravu ani nájem. A navíc, dodávky ruských energií se podle Okamury do Evropy stejně dostávají, jen oklikou a pokrytecky. Jinými slovy: proč si máme hrát na zásadové, když realita je stejně špinavější, než veřejně přiznáváme? I to je argument, který zní silně, protože míří na něco, co lidé cítí: na rozpor mezi vznešenou rétorikou a nečistou praxí.
Jenže ani tento argument není celý. I kdyby část ruských surovin do Evropy proudila nepřímo, neplyne z toho, že je správné to povýšit na politický program. Rozdíl mezi nedokonalou realitou a vědomým politickým rozhodnutím je obrovský. Jedna věc je, že mezinárodní ekonomika není hermeticky čistá. Druhá věc je nahlas říct: vraťme se k tomu, bylo to výhodnější. To už není popis světa. To je návrh, jaký ten svět chceme.
A právě tady se dostáváme od pouhé techniky k etice.
Má naše pohodlí nějakou hranici? Má existovat bod, za kterým už neřekneme „je to pro nás výhodné“, ale „tohle už prostě nechceme, i kdyby se nám to ekonomicky hodilo?“
Nejde o pózu. Každá společnost si dřív nebo později musí určit, jestli některé věci nejsou na prodej. Ne proto, že by si mohla dovolit luxus být ctnostná, ale proto, že bez těch hranic se z ní stává jen společenství spotřebitelů, ne občanů. Jestli lze v době války obnovit obchod s režimem, který ji vede, jen proto, že to na chvíli zmírní tlak na ceny, pak se z morálních principů stává dekorace. Něco, co vystavíme v dobrých časech, ale v těžších chvílích bez rozpaků uklidíme do sklepa.
Mně na Okamurově výroku vadí právě tohle. Ne jen geopoliticky. Ne jen stranicky. Lidsky. Protože v sobě nese ostudný druh morálního účetnictví: tady jsou naši občané a jejich účty, tady je nějaká válka, nějaké mrtvé děti, nějaké zničené město, nějaký autoritářský režim - a mezi tím vším se udělá tabulka, kde se spočítá, co je pro nás momentálně výhodnější. Jako by se otázka zúžila na pouhou cenu komodity. Jako by z obchodního vztahu zmizel člověk. Jako by nebyl rozdíl mezi partnerem, s nímž prostě jen nesouhlasíme, a režimem, který systematicky používá násilí jako nástroj politiky.
Ano, stát má být pragmatický. Ale pragmatismus bez hranic už není pragmatismus. Je to cynismus.
Cynismus je chvíle, kdy člověk už sice ví, že něco není správně, ale rozhodne se, že to nebude považovat za podstatné. Když se morální stránka věci nepopře, jen se odsunuje bokem jako nepříjemná překážka na cestě k pohodlnějšímu řešení. Právě tak na mě podobné výroky působí. Ne jako realistická politika, ale jako nabídka, abychom si trochu otupili svědomí a říkali tomu „hájení národních zájmů“.
Jenže národní zájem není jen cena benzinu. Národní zájem je také to, v jakém světě chceme žít, na čem stojí naše bezpečnost a co jsme schopni sami sobě vysvětlit při pohledu do zrcadla. Země, která si před pár lety pracně vybudovala alternativní cesty pro dodávky ropy a plynu, neudělala jen infrastrukturní krok. Udělala i politické rozhodnutí, že nechce být vydíratelná. Rozšíření transalpského ropovodu TAL a zajištění kapacit v LNG terminálech bylo právě součástí této změny.
Samozřejmě, někdo může namítnout, že politika není seminář z etiky a že voliči nevolí svědomí, ale účinnost. Jenže i účinnost má různé úrovně. Krátkodobě může být účinné skoro cokoli. Krátkodobě by bylo účinné ustoupit vyděrači, vrátit se k závislosti, přimhouřit oči nad tím, odkud proudí peníze a kam potom tečou dál. Skutečné politické vedení se ale pozná podle toho, že umí rozlišit mezi tím, co je výhodné jen tento měsíc, a tím, co je únosné dlouhodobě.
Odpůrci Okamurova výroku mluví o tom, že nákupem energií z Ruska bychom znovu posílali peníze režimu, který vede válku proti Ukrajině, a zároveň si zpátky otevírali dveře k ruskému vlivu. Kritici také připomínají zkušenosti s nespolehlivostí ruských dodávek a s tím, že závislost znamená i možnost vydírání. To jsou přesně ty argumenty, kvůli nimž se Česko snažilo od ruských surovin odstřihnout.
Není normální chtít vykupovat vlastní nepohodlí spoluprací s režimem, jaký představuje Putinovo Rusko.
Něco takového se dá politicky vyslovit, pořád jsme svobodná a demokratická země. Dá se za to dokonce získat potlesk části obyvatel. Ale normální by to být nemělo.
Právě to považuji za největší nebezpečí podobných výroků. Ne že by okamžitě změnily kurz země. Spíš pomalu posouvají hranici přijatelného. Zvykají společnost na myšlenku, že všechno je nakonec směnitelné. Že existuje jen správně nebo špatně spočítaná cena. Že charakter partnera je druhořadý, pokud je nabídka dost výhodná. A že válka je sice smutná, ale ne natolik, aby měla mít přednost před naším pohodlím.
Jenže právě v tom se společnost pozná. Ne v době hojnosti, kdy si může dovolit být zásadová bez nákladů, ale ve chvíli, kdy ty náklady skutečně existují. Hodnoty nejsou to, co vyznáváme, když nás nic nestojí. Hodnoty jsou to, co odmítneme udělat i tehdy, když by to pro nás bylo výhodné.
Chápu člověka, který má strach z drahoty a chce od politiků slyšet hlavně konkrétní úlevu. Chápu i to, proč podobná rétorika zabírá. Co ale nechci přijmout, je představa, že z této pochopitelné lidské obavy automaticky plyne právo vrátit se k obchodování s agresorem a tvářit se, že jde jen o praktické řešení. Neplyne.
Protože některé věci se opravdu nemají „vykupovat“. Ani levnějším plynem, ani levnější ropou, ani pocitem, že jsme to aspoň na chvíli měli snazší. Pokud totiž začneme vlastní pohodlí vykupovat obchodem s režimem, který pošlapává všechno, k čemu se sami hlásíme, nebude to důkaz realismu. Bude to jen důkaz, že naše zásady měly cenu - a ta cena byla nakonec nižší, než kolik činila složenka za energie nebo paliva.
A to je na tom celé možná to nejsmutnější. Ne že takový výrok zazní. Ale že v zemi, která sama dobře ví, co znamená žít ve stínu imperiální arogance z Moskvy, to vůbec může někomu připadat jako rozumný návrh.
Článek byl sepsán na základě vlastního názoru autora a informací z následujících zdrojů:
https://www.seznamzpravy.cz/clanek/domaci-politika-okamura-resenim-drahych-energii-by-bylo-znovu-odebirat-plyn-a-ropu-i-z-ruska-303800
https://www.novinky.cz/clanek/ekonomika-okamura-se-chce-vratit-k-ruskemu-plynu-a-rope-40572783
https://www.idnes.cz/zpravy/domaci/tomio-okamura-vera-kovarova-rusko-suroviny-energie-energetika.A260411_141846_domaci_linh
