Článek
Jen málokdo by i po tolika letech od jeho smrti nevěděl, kdo byl Pablo Escobar. Jeho pověst kokainového krále a narkobarona je stále živá, v nedávné době připomenuta také skvělým seriálem Narcos od Netflixu. Muž mnoha tváří, který byl pro chudé obyvatele Kolumbie takovým „Robinem Hoodem“, pro jiné byl však teroristou, vrahem a zločincem, kterého chtěla dostat jak kolumbijská, tak i americká justice.
Zločincem už od mládí
Pablo Emilio Escobar Gaviria se narodil do chudé rodiny farmáře a učitelky v Rionegru jako jedno ze sedmi dětí, ale vyrůstal v Medellínu, druhém největším kolumbijském městě, s nímž bylo jeho jméno následně celoživotně spjato.
Poctivá povolání jeho rodičů na něj neměla evidentně žádný vliv, neboť na dráhu zločinu se dal už jako velmi mladý. Vydělával si nelegálním prodejem cigaret, falešných losů, kradl a prodával náhrobní kameny, později i auta. Za jednu takovou krádež automobilu byl i poprvé chycen a souzen. Tehdy možná došlo k prvnímu opravdu násilnému projevu - svědkové krádeže zemřeli za záhadných okolností a on se tak dostal na svobodu. Podobné okolnosti a smrt svědků později nastala ještě mnohokrát.
O několik let později se přeorientoval na drogy. Nejprve pracoval pro různé pašeráky a podílel se také na únosech lidí, za které požadoval výkupné. Netrvalo dlouho a stal se šéfem Medellínského drogového kartelu, který založili bratři Vásquezové.
Vzestup kartelu a pohádkové zbohatnutí
Kartel Medellín se postupně propracoval na přední místo mezi všemi kartely. Kokain, který produkoval a distribuoval, byl známý pro svoji vysokou čistotu. Pod vedením Escobara došlo k vytvoření řady pašeráckých tras, přičemž jednou z hlavních cílových destinací pro jeho kokain byly Spojené státy americké. Měsíčně odhadem „vyexpedoval“ kolem 80 tun kokainu a netrvalo dlouho a jeho kartel se stal hlavním dodavatelem drogy do USA.
Escobar byl proslulý i svou vynalézavostí, s jakou dokázal vymýšlet všemožné způsoby, jak kokain do Států propašovat. Když na konci 80. let zahájily kolumbijské úřady tažení proti Escobarovi a jeho kartelu, zabavily neuvěřitelných 20 helikoptér, 32 lodí a 142 letadel. Kromě toho i několik desítek nemovitostí. Escobar vlastnil i ponorky, které k pašování využíval.
Escobar se poměrně rychle stal pohádkově bohatým. Na jednu stranu neustále vedl bitvy s ostatními kartely, na stranu druhou si dokázal užívat hromady peněz, které si pašeráctvím vydělal. Vyrůstal v chudobě, což se na něm podepsalo a už se nechtěl nikdy ocitnout takto chudý. Zároveň však měl ale pochopení pro ostatní chudé obyvatele Kolumbie a mnoho peněz věnoval na vybudování společensky přínosných staveb jako byly školy, nemocnice… Pochopitelně to do určité míry byla i vypočítavost, protože si tímto způsobem získával přízeň a podporu obyčejných lidí.
Podobné projekty pak vedl i po roce 1982, kdy byl v parlamentních volbách zvolen jako náhradník do Poslanecké sněmovny. Jeho úkolem byly různé komunitní projekty, takže se podílel i na stavbách domů, sportovních hřišť a dalších veřejných staveb.
Místní lidé ho do určité míry považovali za svého „Robina Hooda“, který bohatým bral a chudým dával. Jen těžko si dokážeme představit, v jaké chudobě a nuzných podmínkách museli tito lidé žít, když se jejich oblíbencem stal člověk, který jim sice umožňoval lepší životní podmínky, ale zároveň vedl drogový kartel, který se podílel na vraždách policistů, soudců, některých politiků a dalších významných osob.
O jeho nezměrném bohatství vypovídá i jedna z historek, podle které bez váhání spálil v průběhu noci přes dva miliony dolarů, jen aby udržel svou dceru v teple, zatímco byl na útěku. A pokud by se to někomu zdálo málo, jeho bratr později vypověděl, že peněz měl takové množství, že je zakopával v barelech na utajovaných místech a ročně musel odepsat kolem dvou miliard dolarů kvůli tomu, že je zničily krysy a další hlodavci. Jeho celkový majetek byl odhadován na zhruba 30 miliard dolarů, ale skutečnou částku nevěděl nejspíš ani sám Escobar.
V Antioquii, což je oblast na severovýchodě Kolumbie, jejíž metropolí je právě Medellín, si díky obřím ziskům mohl postupně nakoupit pozemky o rozloze 20 km2. Zde si pak postavil přepychovou haciendu, kterou nazval Hacienda Nápoles podle Neapole. Escobar vlastnil nemovitostí mnohem více, ale tato se stala jeho útočištěm. Kromě haciendy samotné zde bylo fotbalové hřiště, tenisový kurt, býčí aréna, ale i rozlehlá zoologická zahrada, kde mimo jiné choval hrochy, uměle vytvořená jezera, sochy dinosaurů…
Po jeho smrti byla hacienda a přilehlé plochy vyrabovány místními obyvateli a některá zvířata ze zoo unikla na svobodu, jiná byla přemístěna do různých zoo. Mezi uniklými zvířaty byli i čtyři hroši, kteří zde neměli přirozené nepřátele a ve volné přírodě se přemnožili. Současně se stali i nebezpečím pro místní obyvatele, protože jsou teritoriální. Útoky jsou čím dál častější, popř. dochází i k autonehodám. Kromě nebezpečnosti vůči lidem jsou však také jako invazní druh pohromou pro místní přírodu a její původní druhy. Vláda se snaží hrochy odchytávat a přemisťovat do zoologických zahrad a rezervací, kastrovat a diskutuje se také i o jejich vybití, než za sebou nechají úplnou spoušť.
Filantropická činnost, politika i vlastní vězení
Escobar věděl, jaké to je být chudý, a tak část svého bohatství rozdával mezi místní lidi. Nechával postavit školy, nemocnice, sportovní stadiony, ale i domy pro chudé obyvatele. Kolumbijci ho tak do značné míry milovali a chránili. Jeho filantropická činnost tak byla svým způsobem i jistá vypočítavost. Své popularity pak využil při volbách v roce 1982, kdy byl zvolen do parlamentu. Jeho politická činnost ale poměrně brzy skončila, po dvou letech musel rezignovat kvůli tomu, že byla odhalena trestná činnost, které se dopouštěl. Kampaň, která měla za cíl toto odhalení, stála život ministra spravedlnosti, který za ní stál.
I když ho chudý lid miloval, jeho popularita nebyla věčná. Sám Escobar se držel hesla „plata o plomo“, což znamenalo, že problémy řešil buď úplatkem, nebo kulkou. I když preferoval první způsob, v případě potřeby se neštítil ani vražd. Policie, soudci, politici, vládní úředníci… nikdo si nemohl být jist životem, pokud mu šlápnul do cesty. V roce 1989 měl mít Escobar údajně vinu na výbuchu bomby v letadle, kterým měl cestovat informátor.
O dva roky později nabídnul úřadům, že se jim vzdá, pokud si pro sebe bude moct postavit věznici. Nabídka nepřišla jen tak, výměnou za to měl být nižší trest, a právě i vlastní věznice. I když se to může zdát jako absurdní požadavek, kterému rozhodně nikdo nevyjde vstříc, úředníci souhlasili. Bylo to nejlepší a nejsnazší řešení, jak dostat Escobara a neriskovat u toho vlastní krk. Než se vzdal, byla upravena kolumbijská ústava, která nově bránila vydávání Kolumbijců do Spojených států.
Escobar pochopitelně využil svého bohatství a podle toho si uzpůsobil i věznici. La Catedral, jak se věznice nazývala, disponovala fotbalovým hřištěm, saunou nebo nočním klubem, ale také technickým vybavením jako počítači nebo telefony. Escobar si tam tak mohl žít v luxusu. Ten však netrval dlouho, protože když přímo ve věznici umučil a zavraždil dva členy kartelu, rozhodla se kolumbijská vláda, že ho přemístí do standardní věznice. Než tak však mohla učinit, Escobarovi se podařilo utéct.
Smrt při přestřelce, nebo sebevražda?
Po jeho útěku z vězení po něm začala kolumbijská vláda pátrat. Spekuluje se, že byla podporována i Američany, kteří měli o Escobara eminentní zájem, ale také konkurenčními drogovými kartely, zejména kartelem Cali.
2. prosince 1993, den po svých 44. narozeninách, byl objeven v domě v Medellínu. Původní záměr policie bylo zatčení, ale Escobar společně se svým bodyguardem uprchl na střechu domu, kde následně došlo k přestřelce, při níž byl zastřelen. Několik kulek skončilo v jeho trupu a jedna kulka mu prostřelila hlavu. Dodnes se tak diskutuje o tom, zda byl zastřelen, nebo se zastřelil sám. V žádném případě totiž nechtěl padnout do rukou Američanům.
Pohřben byl na hřbitově Monte Sacro, přičemž na pohřeb mu přišlo okolo 25 tisíc lidí. V Medellínu a jeho okolí byl totiž místními i nadále považován za Robina Hooda, který obyčejným lidem pomáhal. Někteří se za něj modlili jako za svatého, což jen dokládá, jak silný byl jeho vliv v této oblasti.
Medellínský kartel se postupně rozpadl a jeho nadvládu převzal kartel Cali, který se u moci udržel až do poloviny 90. let.
Hacienda Nápoles a Escobarova rodina
Hacienda byla pochopitelně zabavena kolumbijskou vládou a postupně přeměněna na zábavní park s luxusními hotely a výhledem na zoo. Menší stavby byly určeny pro chudé obyvatele.
Escobarova žena, dcera a syn uprchli v roce 1995 z Kolumbie a našli po dlouhém cestování útočiště v Argentině. I když byl za svého života Escobar své ženě nevěrný, ta ho stále milovala a nikdy na něj nezanevřela. I proto byla ušetřena pomsty konkurenčního kartelu, který ji za to respektoval a nechal na pokoji i její děti. U syna se musela zaručit, že se nebude za otce mstít.
Escobarův syn veřejně odsoudil otcovy násilné činy a požádal potomky zavražděných politických činitelů o odpuštění.
----------
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://en.wikipedia.org/wiki/Pablo_Escobar
https://www.dotyk.cz/magazin/pablo-escobar-fakta.html
https://www.lidovky.cz/relax/lide/pred-70-lety-se-narodil-kolumbijsky-drogovy-kral-pablo-escobar-ve-sve-dobe-nepritel-cislo-jedna.A191130_160436_lide_ele
https://zpravy.aktualne.cz/zahranici/obrazem-pablo-escobar-kolumbie-drogy-kokain-kartel-narcos
https://www.novinky.cz/clanek/koktejl-escobarovi-hrosi-suzuji-kolumbii-vlada-je-chce-vyvezt-ekologove-vybit-40429569
https://www.csfd.cz/film/56207-narcos/prehled/
