Korjukivka 1943: jeden z největších masakrů civilistů v Evropě. Nacisté zabili téměř 7 000 lidí

Lidice, Ležáky, Javoříčko, ale i Khatyň, Oradour-sur-Glane a další. To jsou známá jména míst, která jsou spojena s nacistickými zločiny proti civilistům. Ale míst, kde nacisté řádili a dopouštěli se nelidských zvěrstev, je víc a některá místa rozsahem hrůz i předčí ta známější. Jedním z takových míst je i Korjukivka. Město v dnešní Černihivské oblasti, kde nacisté a jejich spojenci na začátku března 1943 zavraždili zhruba 6 700 až 7 000 lidí a zapálili 1 290 domů. Podle ukrajinských historických institucí šlo o největší nacistickou represivní akci proti civilnímu obyvatelstvu v Evropě za druhé světové války.

Na Korjukivce je děsivé nejen číslo mrtvých. Hrůza té události je i v její podobě. Nebyl to nálet na továrnu, při kterém zahynuli civilisté. Nebyl to ani frontový chaos. Byla to promyšlená trestná akce proti obyvatelům jednoho konkrétního místa. Lidé byli shromažďováni ve skupinách, zavíráni do větších budov a stříleni. Jiní byli zabíjeni doma nebo na ulicích. Domy, v nichž se vraždilo, pak pachatelé zapalovali. A když ani to nestačilo, 9. března se vrátili, aby město dopálili a dorazili ty, kteří první dny přežili.

Právě proto Korjukivka není jen další tragédie z války. Je to ukázka toho, jak vypadal nacistický teror tam, kde se spojila pomsta, zastrašování a naprosté odlidštění obětí. Okupační moc nešla po konkrétních vinících, ale po celém společenství. V logice takových represí se město stalo rukojmím. Jestli v jeho okolí působil odboj, jestli partyzáni udeřili na posádku, jestli se okupanti cítili ohroženi, odpovědí nebyl boj s ozbrojenými protivníky, ale masakr sousedů, rodin, dětí a starých lidí. Už samotný Ukrajinský institut národní paměti popisuje motiv akce dvěma slovy: pomsta a zastrašení.

Sever Ukrajiny, lesnatý kraj poblíž běloruských hranic, byl pro partyzánský boj vhodný a sovětské oddíly tam skutečně působily. V okolí města operovalo partyzánské uskupení spojené se jménem Oleksije Fedorova.

Podle ukrajinských historiků se partyzánské uskupení v únoru 1943 vrátilo z Brjanské oblasti a zázemí si vytvořilo v lesích u Korjukivky. Odtud znovu podnikalo útoky proti okupantům a v okolních vesnicích si zajišťovalo zásoby. Němci a jejich spojenci přitom už předtím reagovali po svém: vypalovali další obce a brali příbuzné partyzánů jako rukojmí. Ani Korjukivka nebyla výjimkou. I tam byli zadrženi členové jejich rodin a všechno ukazovalo na to, že jim hrozí poprava.

Válka často svádí k černobílému vidění. Jenže skutečný život okupovaných území býval mnohem složitější. Partyzánská válka dokázala nacistům působit ztráty, narušovat zásobování a udržovat odpor. Současně ale civilní obyvatelstvo žilo kvůli partyzánům v prostoru, kde každá podobná akce mohla vyvolat brutální odvetu. To samozřejmě nijak nepřenáší vinu z pachatelů na oběti. Ale je potřeba si uvědomit, že mezi okupanty a odbojem stála ještě třetí skupina: obyčejní lidé, kteří si žádnou válku nevybrali a přesto platili nejvyšší cenu. V Korjukivce se to ukázalo v nejhorší možné podobě.

Bezprostřední záminkou k masakru byl partyzánský útok z noci na 27. února 1943. Podle Ukrajinského institutu národní paměti byl rozkaz k útoku vydán v době nepřítomnosti Oleksije Fedorova jeho zástupcem Mykolou Popudrenkem. V materiálech je zmíněn i osobní motiv velitele čety Feodosije Stupaka, jehož dva malí synové byli uvězněni v korjukivské věznici a manželka zastřelena. Partyzáni poté německo-maďarskou posádku v Korjukivce přepadli, zničili část její infrastruktury, osvobodili vězně a ukořistili zbraně i zásoby. V radiogramu odeslaném 2. března do Moskvy Popudrenko hlásil zničení skladišť, telefonní stanice, části železniční infrastruktury i osvobození 97 vězňů, ačkoli vzpomínky účastníků uvádějí nižší počet.

A pak přišlo ráno 1. března 1943.

Do Korjukivky dorazil trestní oddíl ze Snovsku. Osada byla obklíčena. Lidé byli pod záminkou kontroly dokumentů nebo prostě silou vyháněni z domů a shromažďováni po skupinách zhruba po padesáti až stu osobách do větších budov. Tam je vrazi stříleli. Podle ukrajinských materiálů se vraždilo mimo jiné v restauraci v centru města, kde padlo až pět set lidí, ale také ve školách, správních budovách nebo zdravotnických objektech. Současně projíždělo Korjukivkou až deset aut s ozbrojenci, kteří prohledávali domy a zabíjeli obyvatele přímo v jejich příbytcích i na ulicích. Jakmile byla některá část města „vyčištěna“, přišel oheň. Hořely domy, v nichž se ještě před chvílí žilo. Hořely budovy proměněné v popraviště. Hořely celé ulice.

Takové masové vraždění znamenalo jediné. Rozpad konkrétních domácností. Přerušení rodinných linií. Místnosti, ve kterých ještě ráno někdo chystal jídlo, a odpoledne v nich už byly mrtvoly a plameny. Děti, které možná nechápaly, proč je někdo žene z domu. Staré lidi, kteří už nemohli utéct. Korjukivka nebyla jen „objekt represe“. Bylo to živé město, které během několika hodin přestalo existovat ve své původní podobě. Nešlo jen o zabití tisíců lidí, ale také o vědomé zničení místního světa, který ty lidi držel pohromadě.

Masakr v Korjukivce neskončil 1. března. Zabíjení pokračovalo i další den a spolu s ním hořelo celé město. Požár byl tak velký, že jeho záři bylo vidět široko daleko. Lidé později vzpomínali, že rudé nebe bylo patrné i ze Snovsku, Sosnyce a Cholmů.

A ani tím to neskončilo.

9. března se vrazi do Korjukivky vrátili. Vrátili se, aby dorazili to, co ještě zůstalo. V ruinách se pořád schovávali lidé, kteří přežili první dva dny, a někteří se mezitím vrátili v domnění, že to nejhorší už mají za sebou. Neměli. Kdo padl do rukou vojákům, zemřel. Nacistům nestačilo město vypálit a povraždit tisíce lidí. Bylo potřeba se vrátit a zkontrolovat, jestli tam ještě někdo zůstal naživu.

Počet obětí nejde určit úplně přesně. Černihivská oblastní komise, která po válce vyšetřovala nacistické zločiny, uvedla ve zprávě z 17. prosince 1943 číslo 6 700 zavražděných a 1 290 vypálených domů během 1. a 2. března.

Stejně tak je výmluvný rozsah materiálního zničení. V Korjukivce shořelo 1 290 domů a podle dobových údajů zůstalo stát jen deset cihlových budov. Korjukivka byla téměř systematicky vymazána. A právě tento rozměr úplného zničení vysvětluje, proč je Korjukivka v ukrajinské paměti vnímána nejen jako masakr, ale i jako symbol všech vypálených obcí a měst na okupovaném území. UINP připomíná, že nacistické trestní oddíly na území Ukrajiny v letech 1941 až 1944 zavraždily ohněm přes 50 000 civilistů ve více než 670 sídlech. Korjukivka v tomto strašlivém seznamu vystupuje jako největší případ.

Právě srovnání s jinými známými tragédiemi je důvod, proč Korjukivka tolik zaráží. UINP uvádí, že v Lidicích bylo zabito 320 lidí, ve francouzském Oradour-sur-Glane 642 lidí a v běloruské Khatyni 149 lidí. Každé z těch míst je samostatnou katastrofou. Ale právě vedle nich je vidět, jak mimořádná Korjukivka byla. Ne o pár obětí, ale násobně. To, co se v evropské paměti stalo symbolem nacistické brutality, bylo v Korjukivce ještě rozsáhlejší, a přesto zůstalo mnohem méně známé.

Proč? Na to neexistuje jediná jednoduchá odpověď. Jedna část vysvětlení je politická a paměťová. Ukrajinský institut národní paměti přímo píše, že v Sovětském svazu se z paměti na Korjukivku nestal jeden z hlavních symbolů nacistických zločinů a že výrazněji ožívala až v nezávislé Ukrajině. Novější ukrajinská vyjádření také připomínají, že ačkoli byl zločin zachycen i v materiálech norimberského tribunálu, dlouho se o něm nemluvilo tak, jak by rozsah tragédie odpovídal. Oběti existovaly, dokumenty existovaly, ale z Korjukivky se nestalo jméno, které by se pevně usadilo v celoevropském historickém vědomí.

Druhá část vysvětlení je možná nepříjemnější. Korjukivka totiž narušuje některé zjednodušené obrazy války, které se snáze vyprávějí veřejnosti. Nejde v ní jen o střet okupantů a bezbranné obce. V pozadí stojí aktivní partyzánská válka, přímý útok na posádku a otázka, jakou cenu za takové operace platilo civilní obyvatelstvo. To ovšem neznamená, že by snad vina byla rozptýlená. Není. Za masakr nesou odpovědnost jeho pachatelé, tedy nacistické okupační síly a jejich spojenci. Ale právě složité okolnosti kolem odplaty, partyzánského zázemí a poválečné sovětské interpretace mohly přispět k tomu, že se z Korjukivky nestal tak „jednoduše použitelný“ symbol jako v jiných případech.

Když se dnes o Korjukivce píše jako o jedné z největších jednorázových vražd civilistů v okupované Evropě, není to přehánění. Vyplývá to z rozsahu doložených ztrát i z charakteru akce. Na rozdíl od řady jiných nacistických zločinů tu nešlo o deportaci do tábora, pochod smrti nebo dlouhodobé vyhlazování v širším regionu. Šlo o soustředěný, rychlý a drtivý útok proti jednomu místu a jeho obyvatelům. I proto ukrajinské instituce opakovaně používají formulaci, že šlo o největší takovou represivní akci v Evropě.

V posledních letech se to mění. Památka obětí je na Ukrajině připomínána důrazněji a Korjukivka se znovu vrací do veřejného prostoru jako jméno, které by nemělo zůstat jen lokální připomínkou. Významným symbolem bylo i to, že německý prezident Frank-Walter Steinmeier v říjnu 2021 Korjukivku navštívil a uctil oběti masakru. Ukrinform tehdy připomněl nejen samotnou pietu, ale i to, že materiály norimberského procesu označují tuto tragédii za největší masové vyhlazení místního obyvatelstva na okupovaných územích během druhé světové války.

Dva dny vraždění. Návrat 9. března. Přibližně 6 700 mrtvých podle vyšetřovací komise, asi 7 000 podle pozdějších souhrnů. 1 290 spálených domů. Pouhých deset cihlových budov, které zůstaly stát. A město, jehož jméno se přesto na dlouhá desetiletí nedostalo do evropského seznamu těch nejznámějších varování.

Korjukivka tedy není jen příběh o tom, co nacisté udělali jednomu ukrajinskému městu. Je to i příběh o selektivní paměti Evropy. O tom, jak některá jména zakoření a jiná se propadnou do stínu, i když by měla stát vedle nich. O tom, že velikost tragédie sama o sobě nezaručuje, že si ji budou pamatovat i lidé za hranicemi místa, kde se stala. A také o tom, že historická spravedlnost někdy začíná až prostým vyslovením jména, které bylo příliš dlouho stranou. Korjukivka si připomínku zaslouží.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://uinp.gov.ua/informaciyni-materialy/zhurnalistam/informaciyni-materialy-do-80-h-rokovyn-koryukivskoyi-tragediyi

https://euromaidanpress.com/2018/03/30/the-forgotten-tragedy-of-koryukivka-how-the-nazis-exterminated-a-town-of-7000-souls/

https://uinp.gov.ua/informaciyni-materialy/statti/koryukivska-tragediya-1943-roku-anatomiya-zlochynu

https://en.wikipedia.org/wiki/Koriukivka_massacre

https://uatv.ua/en/march-1st-marks-koriukivka-massacre-perpetrated-nazis-sad-day-ukraines-history/

https://alchetron.com/Koriukivka-massacre

https://www.ukrinform.net/rubric-society/3328161-steinmeier-honors-koriukivka-massacre-victims.html

https://english.nv.ua/nation/mfa-recalls-1943-nazi-massacre-in-koriukivka-50588764.html