Článek
Když se pravděpodobně v roce 1928 (přesné datum jeho narození není známo, jednotlivé zdroje uvádějí jiné, přesné záznamy neexistují) Idi Amin narodil, nikoho by tehdy nenapadlo, jakým způsobem se zapíše do historie své země.
Byla krutost jeho vrozenou součástí, nebo se takovým stal vlivem doby a společenské situace?
Zřejmě od každého něco. Amin se narodil do obyčejné rodiny, jeho otec byl pokládaný za alkoholika a matka byla údajně čarodějnicí, kvůli čemuž se prý krátce po jeho narození rozešli. Pravděpodobnější však je, že byla klasickou bylinkářkou, léčitelkou a porodní asistentkou, což však mnohdy znamenalo pro lidi totéž co čarodějnice.
Malý Idi zůstal s matkou. Vzhlížel k členům Královských afrických střelců (King´s African Rifles), což byla britská koloniální jednotka, kterou z velké části tvořili domorodí obyvatelé. Když dospěl do potřebného věku, nastoupil nejprve jako pomocný kuchař a zároveň absolvoval vojenský výcvik. Amin neoplýval intelektem, ale byl silný, fyzicky zdatný, vyhovoval mu jasný řád a disciplína. Postupně stoupal v hierarchii, ale protože nebyl ani po delší době schopný říct anglicky více než „Dobré ráno, pane“, trvalo delší čas, než dosáhl maximální možné hodnosti, která byla určena členům tmavé pleti.
Kromě služby se věnoval i plavání, hrál rugby, stal se šampionem v těžké váze. Jen těžko by tehdy někdo hádal, kam se budou ubírat jeho další kroky a jak se z celkem přátelského vojáka stane monstrum.
V roce 1947 byl převelen do Keni, kde měl dohlížet na klid. O dva roky později bojoval na severu Keni proti somálským rebelům a v roce 1952 proti rebelům Mau Mau. Byl povýšen na desátníka a o rok později na seržanta. Další povýšení zabralo celých šest let, než se v roce 1959 stal praporčíkem, což byla nejvyšší hodnot, které jako člověk tmavé pleti mohl dosáhnout. V roce 1961 se na čas stal nadporučíkem a byl tak druhým Uganďanem, který se stal důstojníkem.
V té době už si však jeho nadřízení všímali, že se vymyká svým založením od jiných vojáků. Vůči nepřátelům byl surový až brutální, neměl problém ani s mučením zajatců.
Nezávislost Ugandy a vzestup Amina
Roku 1962 dosáhla řada afrických zemí svobody a nezávislosti. Prvním prezidentem se stal Edward Mutesa a Amin byl povýšen nejdříve na kapitána a o rok později na majora.
O tři roky později se prezidentem stal Milton Obote, který byl původně premiérem. Nový ugandský prezident rozhodně nebyl symbol poctivosti a nových, svobodných časů. Zrušil tradiční ugandská království a soustředil veškerou moc ve svých rukou - stal se autokratem.
Ještě v dobách jeho premiérské pozice využíval Obote Amina jako člověka na špinavou práci. Amin byl ideální člověk. Nepříliš chytrý, ale zato precizní. Neptal se, vykonal. Bez skrupulí a výčitek. Jeho cílem byli často kritici Oboteho, většinou lidé z jiných kmenů, kteří se záhy začali stávat potravou místních šelem.
Amin se společně s Obotem zapletli i do pašování zlata a slonoviny z Konga do Ugandy, kvůli čemuž požadoval ugandský parlament vyšetřování. Za získané zlato a slonovinu měl Amin pašovat do Konga zbraně pro vojáky, kteří byli proti tehdejší konžské vládě.
Aby se vyhnul vyšetřování a trestu, zrušil Obote ústavu a zavedl novou, kterou zrušil ceremoniální předsednictví krále Mutesy, sám sebe povýšil na výkonného prezidenta a Amin se stal plukovníkem a velitelem armády. Mutesa odešel do exilu do Spojeného království, kde zůstal až do své smrti.
Kdo s čím zachází…
Obote skončil podobně jako Mutesa, kterého donutil k vyhnanství a zaujal jeho místo. Mezi jím a Aminem došlo k roztržkám, neboť oba se snažili, získat si podporu a pojistit si svoji pozici. Aminovi pomohly i západní mocnosti, kterým se příliš nelíbil Oboteho příklon k socialismu. Když se Amin navíc dozvěděl, že ho Obote plánuje zatknout za zpronevěru, příliš dlouho neváhal a v době, kdy byl Obote na summitu Commonwealthu, provedl s pomocí izraelských vládních agentů vojenský převrat (25.1.1971).
Oboteho nechal obvinit z korupce a nadržování jednomu regionu. Většina lidí byla ráda, že Oboteho éra skončila a doufali v lepší zítřky. To ještě netušili, že čistokrevné zlo teprve přichází.
Obote se uchýlil do exilu v Tanzanii, kde se pokusil seskupit společně s asi 20 tisíci příznivci a o rok později se pokusili neúspěšně získat převratem svoji moc zpátky.
Těžce zkoušení Uganďané
Po svém nástupu k moci se Amin dušoval, že vojenská vláda bude jenom dočasná, než vzejde nová z voleb. K tomu však nedošlo. Sám sebe dekretem prohlásil za prezidenta, a vrchního velitele ozbrojených sil, vojenské soudy postavil nad občanské právo. Na důležitá a vysoká místa jmenoval své spřízněné vojáky a nové ministry civilního kabinetu informoval o tom, že budou podléhat vojenské zdvořilosti. Nechal rozpustit původní zpravodajskou službu a nahradil ji Státním výzkumným úřadem. V následujících letech se stalo sídlo této nové zpravodajské agentury místem utrpení a smrti.
Po neúspěšném Oboteho převratu se začal Amin krutě mstít. Mezi první terče patřili vojáci, kteří byli příznivci Oboteho nebo jen patřili k etnickým skupinám, které ho podporovaly.
Začalo to pomalu a nenápadně. Obvykle šlo o fingovaná přepadení, autonehody… postupně však ztrácel zábrany a začalo se vraždit i za bílého dne, bez jakýchkoliv skrupulí a snah o utajení. V červenci 1972 nechal zmasakrovat vojáky etnika Acholi a Lango, kteří patřili mezi Oboteho příznivce. Dalšími oběťmi se stávali i příslušníci jiných skupin, obyčejní lidé, intelektuálové ze všech skupin obyvatel jako soudci, právníci, úředníci, novináři, umělci, náboženští vůdci, zkrátka kdokoliv, kdo jen teoreticky mohl být nebezpečím pro Amina nebo si dovolil ho zkritizovat. Celkový počet mrtvých se odhaduje na zhruba 300 000, Amnesty International ho odhaduje dokonce na půl milionu.
Řezník z Kampaly
Aminovi se kvůli jeho zálibě ve vraždění a mučení přezdívalo též Řezník z Kampaly nebo Řezník z Ugandy. Henry Kyemba, který byl v jeho vládě tři roky ministrem, se ve své pozdější knize o Aminovi rozmýšlel nad tím, co mohlo stát za Aminovou zálibou v krutých praktikách. Podle něj byl kmen Kakwa, ze kterého Amin pocházel, známý praktikováním krvavých rituálů na mrtvých nepřátelích. Mezi ně patřilo například vyřezávání kousku masa zabitého nepřítele, aby si vítěz podmanil jeho duši, nebo ochutnání jeho krve, aby se duch stal neškodným.
Amin tyto praktiky dotáhnul ještě dál. Povídá se, že sám pojídal lidské maso a označil je za „poněkud slané“. Své nepřátele nechával často před smrtí mučit. Mnohdy jim nechal useknout končetiny, které museli držet tak dlouho, dokud neomdleli. Další předhazoval živé krokodýlům nebo je nechal zmrznout v ledové vodě.
Kromě mučení nepřátel se traduje, že nechal zabít i některé ze svých manželek či jejich blízkých. Jedné své nevěrné manželce měl prý nechat useknout končetiny včetně hlavy, nechat je přišít zpět na špatná místa a pak donutit děti, aby se na mrtvou a zohavenou matku dívaly. Jednoznačné důkazy však chybí a tak nelze jednoznačně tvrdit, že vše proběhlo přesně takhle. Že měl prsty ve smrti každého, kdo se mu znelíbil, o tom však není nejmenších pochyb.
Západní podpora brzy vyprchala
Zatímco zpočátku měl Amin podporu západních mocností, kterým stačil ke spokojenosti fakt, že socialisticky smýšlející Obote byl vyhnán a Amin, který velmi rychle pochopil, co západní země chtějí, se na první pohled tvářil jako spojenec.
Jeho hrůzovláda však začala Západ postupně odrazovat od podpory (a zásobování zbraněmi) a když se začal paktovat s dalšími diktátory včetně Kaddáfího a přiklonil se k Sovětskému svazu, bylo po předchozím „spojenectví“ veta. Amin mimo jiné přijal islám a často se vyjadřoval protiizraelsky.
Aminovi to však příliš nevadilo, moc měl už pevně v rukou, v zemi se zbavil většiny svých nepřátel. V rámci obnovy země vydal dekret, kterým vyhostil asijské a evropské obyvatele, kteří nebyli ugandskými občany a jejich podniky předal do rukou svých příznivců. To, co mělo původně pomoci pozvednout upadající ekonomiku, se ukázalo být posledním hřebíčkem do pomyslné rakve. Neschopní a neznalí noví vlastníci dovedli podniky ke krachu, což vedlo téměř ke kolapsu celé ekonomiky.
Amina se báli i jeho vlastní lidé. Nikdo si nemohl být jistý životem, neboť paranoidní diktátor byl schopen zabít nebo nechat zabít kohokoliv. Brzy ze země prchali všichni lidé bílé barvy pleti. Utéct se snažili i ti, kteří patřili k etnikům, které Amin neměl v oblibě, ale často narazili na jeho vojenské síly a stálo je to život. Azyl v zahraničí hledali i jeho vlastní ministři.
Útok na Tanzanii, který vedl k exilu Amina
Na začátku roku 1977 jmenoval Amin generála Adrisiho viceprezidentem Ugandy. Možná si ho tak chtěl zavázat, neboť v armádě rostl poměr příznivců Adrisiho na úkor příznivců Amina. Opakovaně docházelo k neúspěšným pokusům o převrat, při jednom z nich byl Amin dokonce zraněn. Stoupenců Amina postupně ubývalo, zejména i vlivem bortící se ekonomiky.
Když Adrisi po těžké autonehodě skončil v nemocnici v Káhiře a Amin ho v nepřítomnosti zbavil funkcí a obvinil z odchodu řady vysoce postavených úředníků, Adrisiho přívrženci se domnívali, že autonehoda byla útokem ze strany Amina. Na podzim 1978 se jednotky věrné Adrisimu vzbouřily a Amin proti nim poslal svoje jednotky. Vzbouřenci prchali přes hranice Tanzanie a boje se tak postupně přesunuly i za hranice. Skutečný důvod, proč Amin zahájil invazi a snažil si přivlastnit i část Tanzanie, není úplně znám. Některé zdroje tvrdí, že chtěl odvrátit pozornost od vnitřních problémů své země, jiné se zase kloní k tomu, že ztratil kontrolu nad některými jednotkami a aby si udržel tvář, souhlasil s invazí a připojením části Kagery, což byl tanzanijský region.
Zpočátku měl pocit, že se invaze zdařila, ale brzy byl vyveden z omylu. Když Tanzanie začala připravovat protiofenzivu, zalekl se a aby neztratil tvář, veřejně nabídl tanzanijskému prezidentovi, že se oba dva utkají tváří v tvář v boxerském duelu, jehož výsledek by byl platným řešením místo vojenského konfliktu. Tanzanijský prezident Nyerere pochopitelně výzvu ignoroval a provedl protiútok.
Následující měsíce se nesly ve znamení těžkých bojů a ustupující Aminova armáda se stahovala ke Kampale, i přesto, že byla podporována Kaddáfím a Organizací pro osvobození Palestiny. Kromě toho se snažil Amin získat podporu i v Iráku a Saúdské Arábii. 11.4.1979 však byl nucen z Kampaly uprchnout pomocí helikoptéry. Nejdříve prchnul do Libye, kde zůstal do následujícího roku, ale následně se přesunul do Saúdské Arábie, kde ho přijala královská rodina a umožnila mu útočiště a podporu výměnou za to, že zůstane mimo politické dění.
Amin i nadále podporoval zbytky svých příznivců a financoval část armády. Řada jeho stoupenců pokračovala v krvavých bojích i v dalších letech až desetiletích, dokonce pro něj chtěli dosáhnout amnestie a znovunavrácení do čela země. Sám Amin, v azylu v Arábii, byl toho názoru, že Uganda se bez něj neobejde. Taktéž nikdy nezalitoval toho, co v Ugandě provedl.
V roce 1989, bez vědomí královské rodiny, odcestoval se svým synem do Zairu, kde chtěl opět zmobilizovat povstalce a dobýt Ugandu, zmítanou v další občanské válce. Byl však rozpoznán a zatčen zairskými bezpečnostními silami. Následovalo dlouhé kolečko vyjednávání, kam vlastně s Aminem. Zair ho chtěl vyhnat zpět, ale Arábie byla uražena jeho porušením dohody a zneuctěním pohostinnosti a nechtěla ho přijmout zpátky. Ugandě ho Zair vydat nechtěl, a tak ho vyhostil do Senegalu, který ho měl poslat do Arábie, která ho však i nadále odmítala přijmout. Místo toho se dostal zpět do Zairu. Až po apelech marockého krále se Arábie uvolila a dovolila Aminovi návrat k nim. Na oplátku však musel slíbit, že už se nebude účastnit žádných rozhovorů a nebude se míchat do politiky. Amin souhlasil a v Arábii strávil zbytek života, necelých 30 let. V přepychu, aniž by byl souzen. Smrt si ho našla až v roce 2003.
Milton Obote znovu na scéně
Po úprku Amina se prezidentem Ugandy stal opět Milton Obote. Zvolen byl na základě voleb, které byly ale mnohými považované za zmanipulované. Že by se poučil ze své předchozí prezidentské éry nebo z období vlády Amina, to se říct nedá. V roce 1986 byl svržen Yowerim Musevenim, který je prezidentem dodnes. Když v roce 2001 vyhrál druhé volby, sliboval, že budou jeho poslední, ale svůj slib nedodržel. Naposledy kandidoval a vyhrál v roce 2021. I když je jeho režim v mnoha ohledech mírnější a demokratičtější, jeho zásahy vůči opozici jsou přinejmenším diskutabilní.
--------------------
„Jeho Veličenstvo doživotní prezident, polní maršál al Hadži doktor Idi Amin, pán všeho tvorstva na souši i ve vodě, dobyvatel Britského impéria v celé Africe a především v Ugandě.“ Idi Amin, titul udělený sebou samým
Byl tedy Idi Amin výtvorem své doby? Nebo to byla právě jeho krutost a vzestup k moci, co formovalo následující roky hrůzovlády? Tak, jak to už bývá, došlo pravděpodobně k souhře náhod, kdy okolnosti dovolily Aminovi dát průchod své kruté nátuře. Ale pokud si budeme říkat, že to není u některých afrických diktátorů nic zvláštního a je to v tamních kulturách běžné, pak bychom měli mít na paměti, že za smrtí více jak čtvrt milionu lidí nestojí jen samotný diktátor a jeho příznivci, ale i západní mocnosti, které jeho režim dlouhou dobu podporovaly.
Anketa
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://en.wikipedia.org/wiki/Idi_Amin
https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/105313/syn-carodejnice-v-cele-statu-pred-50-lety-zacal-teror-idiho-amina-reznika-z-kampaly.html
https://www.dotyk.cz/magazin/idi-amin-20191228.html
https://www.finmag.cz/firemni-kultura/266401-idi-amin-reznik-z-kampaly-a-posledni-skotsky-kral
https://cs.wikipedia.org/wiki/Yoweri_Museveni
