Květina se jménem po štírovi: štírovník růžkatý je odolná rostlina, slouží hmyzu i býložravcům

Štírovník růžkatý není žádná obyčejná žlutá drobotina, jak by se mohlo na první pohled zdát. Jeho květy mají složitou stavbu, poupata se někdy barví do červena a zralé lusky připomínají roztažené prsty nebo drobné rohy. Přilétají k němu čmeláci, včely a motýli, na jeho listech se vyvíjejí housenky a v půdě pod ním pracují bakterie, díky nimž dokáže růst i tam, kde by jiné rostliny strádaly.

Štírovník růžkatý býval dřív tak běžný, že se nad ním nikdo ani nepozastavil. Rostl na mezích, podél cest, na pastvinách, v příkopech i na stráních nad vesnicemi. Lidé jej vídali při senoseči, zvířata jej spásala a hmyz na něm nacházel potravu od konce jara až do pozdního léta. S proměnou luk a trávníků však začal mizet a bylo jasné, že ani tak odolná rostlina nedokáže přežít úplně všechno.

Štírovník růžkatý (Lotus corniculatus) je jedním z mnoha zástupců čeledi bobovitých. Do stejné skupiny patří také jetel, vojtěška, hrách nebo fazol. Většinou se drží nízko v porostu a jeho lodyhy se rozkládají mezi stébly trav. Jen místy se jejich konce zvednou o něco výš, hlavně když se rostlina snaží dostat ke světlu. Někdy jsou lodyhy téměř lysé, jindy jemně chlupaté. Také listy mohou být užší nebo širší podle toho, v jakých podmínkách rostlina vyrůstá.

Nejnápadnější částí rostliny jsou ovšem květy. Vyrůstají v malých skupinkách na koncích dlouhých stopek a mají typický motýlovitý tvar. Nejsou velké, ale jejich žlutá barva je sytá a teplá. Na některých rostlinách se ještě zavřená poupata nebo vnější části květů barví do oranžova či červena.

Štírovník rozkvétá nejčastěji od května a může kvést po celé léto. Pokud je louka posečena dostatečně brzy a rostlina má po seči vláhu, často znovu obrazí a nasadí další květy. I proto bývá důležitým zdrojem potravy v době, kdy už mnohé jarní rostliny dávno odkvetly.

Kdo vidí pouze rozkvetlý štírovník, může nad jeho jménem chvíli tápat. Na žlutých květech není totiž nic, co by připomínalo štíra nebo rohy. Vysvětlení se objeví až po odkvětu.

Na místě květů se vytvářejí dlouhé a úzké lusky. Několik jich vyrůstá z jednoho bodu a rozbíhá se do různých stran. Mohou tak připomínat ptačí nohu s rozevřenými prsty, drobné rohy nebo tělo štíra s končetinami. Právě odtud pochází české jméno štírovník i druhové označení růžkatý.

Jak lusky dozrávají, mění zelenou barvu na tmavší hnědou. Jejich stěny postupně vysychají a napínají se. Nakonec se lusk podélně otevře, jeho dvě poloviny se zkroutí a semena jsou vymrštěna do trávy. Neodletí daleko, ale většinou to stačí. Pokud poblíž vznikne kousek volné půdy, může se tam některé z nich uchytit a založit nový trs.

Štírovník růžkatý je doma na velké části severní polokoule. Roste skoro po celé Evropě, pokračuje přes rozsáhlá území Asie a zasahuje také do severní Afriky. Člověk jej později rozšířil i jinam, protože se využíval jako pícnina a často se přidával do směsí pro louky a pastviny.

U nás jej můžeme potkat skoro všude, kde zůstalo trochu slunce a tráva neroste příliš hustě. Objevuje se na loukách, mezích, pastvinách a suchých stráních, ale klidně i podél cest, na železničních náspech, hrázích nebo v opuštěných lomech. Někdy roste i v městském trávníku, pokud se tam neseká úplně nakrátko a půda není přehnojená. Na úrodnost není nijak zvlášť náročný. Mnohem víc mu vadí, když ho přerostou vysoké trávy nebo křoviny a vezmou mu světlo. Proto se mu často daří právě na místech, která se občas posečou, spasou nebo jinak otevřou.

Právě schopnost přizpůsobit se rozdílnému prostředí vysvětluje, proč jeden štírovník vypadá jinak než druhý. Rostliny na krátce spásané pastvině bývají nízké a rozložité. Na louce se prodlužují a opírají o okolní stébla. Na suché půdě mohou mít menší listy a pevnější lodyhy, zatímco na vlhčím místě působí měkčeji a bujněji.

Na chudších půdách má štírovník výhodu, kterou sdílí s ostatními bobovitými rostlinami. Na jeho kořenech se tvoří drobné hlízky obývané bakteriemi, které jsou schopné poutat dusík ze vzduchu.

Vzduchu je v půdních pórech dostatek, ale rostliny nedokážou jeho dusík přímo využít. Potřebují jej v jiné chemické podobě. Právě tu jim pomáhají vytvářet hlízkové bakterie. Rostlina jim na oplátku poskytuje cukry, které vznikly při fotosyntéze. Je to výměna výhodná pro obě strany.

Díky tomuto spojenectví nemusí být štírovník odkázán pouze na množství dusíkatých látek, které už v půdě jsou. Dokáže proto růst i tam, kde jsou trávy méně bujné a kde se jiné náročnější byliny prosazují jen obtížně.

Květ štírovníku je postavený tak, že se k jeho pylu a nektaru nedostane každý návštěvník stejně snadno. Spodní korunní lístky tvoří člunek, v němž jsou ukryty pohlavní orgány květu. Aby se vysunuly, musí na člunek přistát dostatečně těžký hmyz a zatlačit na něj.

Čmeláci a větší včely to zvládají dobře. Při dosednutí se květ pod jejich vahou otevře a pyl se otře o spodní část těla. Na dalším květu se pak část pylu může dostat na bliznu. Z pohledu rostliny jde o přesně řízený způsob, jak využít pohyb hmyzu k opylení.

Na rozkvetlém porostu může čmelák přecházet z jednoho květu na druhý bez dlouhého přelétání. To je důležité zvlášť v krajině, kde jsou kvetoucí plochy od sebe vzdálené. Několik metrů čtverečních štírovníku dokáže nabídnout stovky květů a po určitou dobu fungovat jako skutečná zásobárna potravy.

Dospělí motýli mohou na štírovník přilétat za nektarem, pro některé druhy je však ještě důležitější jako potrava housenek. Samičky kladou vajíčka na listy nebo mladé části rostlin a vylíhlé housenky se jimi začnou živit.

Štírovník využívají například některé druhy modrásků a vřetenušek. Drobných modrásků si člověk často všimne teprve ve chvíli, kdy se zvednou z trávy a zablesknou se modrou nebo hnědou barvou křídel. Vřetenušky jsou naopak nápadnější. Jejich tmavá křídla s červenými skvrnami vypadají, jako by varovala okolí, že nejde o snadnou kořist.

Právě vztah mezi rostlinou a housenkou připomíná, že zahrada nebo louka plná květů ještě nemusí být automaticky dobrým místem pro motýly. Dospělý jedinec potřebuje nektar, ale jeho larva potřebuje konkrétní živnou rostlinu. Pokud v krajině zůstanou jen okrasné květy bez druhů vhodných pro housenky, motýli se sice mohou krátce zastavit, ale další generace se tam už nenarodí. Štírovník tak není pouze letní „jídelnou“. Pro některé druhy se stává zároveň místem, kde začíná jejich vývoj.

Na první pohled může působit zvláštně, že rostlině prospívá něco tak destruktivního, jako je kosení nebo spásání. Štírovník však po odstranění nadzemních částí obvykle znovu poměrně dobře obráží. Nízký růst mu navíc umožňuje uniknout úplnému zničení, zvlášť pokud zvířata nespásají porost až k holé půdě.

Bez seče by se na mnoha loukách začaly hromadit staré listy a odumřelá stébla. Vysoké trávy by vytvořily hustou vrstvu, pod kterou by ke štírovníku pronikalo málo světla. Později by se přidaly třtiny, kopřivy, ostružiníky a mladé dřeviny. Za několik let by mohla pestrá louka zarůst tak, že by pro nízké světlomilné rostliny nezbylo místo.

Ani příliš časté sečení však není řešením. Pokud se trávník zkracuje každý týden, štírovník nemá čas vykvést. Nějakou dobu sice přežívá při zemi, ale nevytváří semena a postupně slábne. Spolu s květy mizí i potrava pro hmyz. Nejvíce mu vyhovuje něco mezi oběma extrémy. Louka posečená jednou nebo dvakrát za rok, pastvina s přiměřeným počtem zvířat nebo trávník, kde se některé části nechávají déle vyrůst.

Štírovník růžkatý se nepěstuje pouze kvůli květům. Už dlouho se využívá také jako pícnina pro hospodářská zvířata. Jeho mladé lodyhy a listy obsahují poměrně mnoho bílkovin a zvířata je obvykle dobře přijímají.

Ve srovnání s vojtěškou nebývá na nejlepších půdách tak výnosný. Má však jiné přednosti. Dokáže růst na chudších, sušších nebo kyselejších stanovištích a poměrně dobře snáší pastvu. Proto se vysévá do směsí s travami, zejména tam, kde se vojtěšce nebo jiným náročnějším pícninám nedaří.

Pěstované odrůdy mohou vypadat jinak než plané štírovníky z mezí. Člověk vybíral rostliny vzpřímenější, vyšší a bohatší na listy. Porost pícninářské odrůdy tak může být hustý a poměrně mohutný, zatímco divoké rostliny zůstávají nízké a rozložené mezi trávami.

Zajímavou vlastností jsou látky zvané kondenzované třísloviny. V přiměřeném množství mohou ovlivňovat trávení přežvýkavců a snižovat riziko nadmutí, které hrozí například při spásání některých jiných bobovitých pícnin. Účinek však závisí na odrůdě, stáří rostlin a podmínkách, v nichž rostla. Štírovník tedy není nejvýnosnější pícninou za všech okolností. Jeho hodnota spočívá spíše ve vytrvalosti a schopnosti obstát tam, kde by náročnější druhy selhávaly.

Přestože štírovník vypadá nevinně, v jeho pletivech se mohou nacházet látky, které odrazují býložravce. Některé rostliny obsahují kyanogenní glykosidy. Dokud je list neporušený, jsou tyto látky oddělené od enzymů, které je dokážou rozložit. Při rozkousání nebo rozdrcení se však obsah buněk smísí a může se uvolnit malé množství kyanovodíku.

Jednotlivé rostliny se v této schopnosti liší. Některé vytvářejí obranných látek více, jiné téměř žádné. Rozdíly lze najít i mezi rostlinami na jediné louce. Silnější chemická obrana může být výhodná tam, kde rostliny čelí častému okusu. Zároveň však výroba těchto látek spotřebovává energii. V prostředí s menším tlakem býložravců mohou mít výhodu naopak jedinci, kteří více investují do růstu a tvorby semen.

Kvůli kyanogenním látkám se někdy štírovník popisuje jako jedovatá rostlina. Takové označení je ale bez dalšího vysvětlení zavádějící. Běžně se používá jako pícnina a zvířata jej spásají. Obsah obranných látek však není zanedbatelný a rozhodně nejde o rostlinu vhodnou k bezmyšlenkovitému domácímu pojídání nebo přípravě silných bylinných výluhů.

Ve starším lidovém léčitelství se však štírovník používal jako prostředek na uklidnění, při nespavosti nebo nervozitě. Podobné zmínky se objevují především v některých částech jižní a jihovýchodní Evropy.

Také moderní výzkum se zabýval různými látkami obsaženými v rostlině a jejich možnými účinky. Laboratorní nebo pokusné výsledky však samy o sobě neznamenají, že domácí čaj ze štírovníku bezpečně léčí nespavost či úzkost.

Štírovník růžkatý není nejatraktivnější květinou, kterou můžeme ve volné přírodě potkat. Přesto je velmi osobitý a užitečný nejen pro hmyz, ale i pro býložravce. A svojí zářivou žlutí dokáže krásně prozářit i trávník na zahradě nebo kousek skalky.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://botany.cz/cs/lotus-corniculatus/

https://www.ifauna.cz/drubez/clanky/r/detail/7990/8834-poklady-z-prirody-76-stirovnik-ruzkaty/

https://pladias.cz/taxon/data/Lotus%20corniculatus#10

https://temperate.theferns.info/plant/Lotus+corniculatus