Článek
Některé lidské osudy se čtou jako román, jenže jsou skutečné. Příběh Isabel Godin des Odonais, ženy, která ve druhé polovině 18. století prošla sama amazonským pralesem, přičemž všichni její společníci zemřeli, je jedním z nich. Je to příběh o lásce, nezdolné vůli, ale i o obrovské ceně, kterou za to musela zaplatit.
Dívka z hor
Isabel Gramesón se narodila roku 1728 v andském městě Riobamba (dnes na území Ekvádoru). Její otec byl španělský správce, takže Isabel vyrůstala v prostředí, kde nechybělo vzdělání ani kulturní rozhled. Nebyla to žádná obyčejná koloniální dívka – ovládala španělštinu, francouzštinu, rozuměla kečuánštině a dokonce dokázala číst z inkaských „quipu“, šňůr s uzly, které sloužily jako paměťová pomůcka a jakási náhražka psaného záznamu.
V roce 1741, když jí bylo pouhých čtrnáct let, se provdala za Jeana Godina des Odonais. On byl Francouz, kartograf a přírodovědec, který do Jižní Ameriky přišel jako člen slavné expedice, která měla změřit velikost zemského rovníku. Ona byla mladá dívka, do které se zamiloval. Přestože jejich věk a původ byly odlišné, spojila je vzájemná náklonnost, která přerostla ve skutečné partnerství.
Portrét Isabel Godin des Odonais
Odloučení bez naděje
Štěstí ale netrvalo dlouho. Jean odcestoval roku 1749 do Francouzské Guyany, aby vyřídil rodinné záležitosti po smrti svého otce. Isabel měla za ním brzy přijet, jenže mezi koloniálními mocnostmi se rozhořel politický spor. Portugalsko a Španělsko mu zakázaly cestu přes své državy a on zůstal uvězněn na druhé straně kontinentu.
Z krátkého odloučení se stala muka trvající více než dvacet let. Isabel mezitím v Riobambě pohřbila všechny své děti, přišla o část rodiny a jen čekala na zprávu od svého milého. Jean se opakovaně snažil vyjednat návrat, ale byrokratické překážky byly silnější než jeho vůle. Přesto se oba nevzdávali myšlenky, že se znovu jednoho dne shledají.
Výprava do neznáma
Když se konečně otevřela možnost znovu manžele spojit, Isabel neváhala. V roce 1769 se rozhodla vydat na cestu přes Andy a amazonský prales, aby dorazila k řece, kde na ni měla čekat loď do Guyany. Nebyla sama – šli s ní její bratři, synovec, služebnictvo i domorodí průvodci. Celkem čtyřicet dva lidí.
Jenže Amazonie není přívětivé místo. Hned od začátku je pronásledovaly nemoci, vyčerpání a problémy s dopravou. Když neměli dost lodí, museli putovat pěšky podél toku řeky. Vládlo vlhko, vedro, hmyz přenášel infekce a každý krok znamenal nebezpečí.
Smrt jednoho po druhém
Výprava se začala hroutit. Nejprve onemocněli služebníci, pak Isabelin synovec, postupně i její bratři. Někteří zemřeli přímo před jejíma očima, jiní se ztratili v noci a už je nikdy nenašla. Nakonec byla obklopena jen mrtvými těly. Celá skupina, která měla chránit a doprovodit jednu ženu, se proměnila v její noční můru.
Isabel zůstala úplně sama.
Devět dnů v pekle džungle
Následujících devět dnů přežila jen díky zoufalé vůli žít. Neměla zásoby, jedla ovoce, které našla, a vejce ptáků. Pila vodu z potoků a brodila se bahnem. Ve dne ji sužovalo slunce a hmyz, v noci strach a zvuky pralesa.
Podle dobových svědectví jí během těchto dnů vlasy úplně zešedivěly – jako kdyby se celé utrpení zhmotnilo v jejím vzhledu. Sama, bez mapy, bez zbraně a bez šance na návrat, šla pořád dál. Nemyslela na nic jiného než na to, že se chce shledat s mužem svého života.
Záchrana a znovushledání
Když už byla na pokraji sil, narazila na čtyři domorodce, kteří ji našli vyčerpanou a polomrtvou. Ti ji odvedli k řece, kde se jí podařilo dostat na loď. Odtud putovala dál dolů po Amazonce, až nakonec 22. července 1770 dorazila do přístavu Oyapock, kde se po více než dvaceti letech znovu setkala se svým manželem.
Setkání bylo podle záznamů tak emotivní, že se stalo doslova událostí. Po letech čekání, po smrti všech blízkých, po cestě, která všechny ostatní stála život, stála před Jeanem jediná přeživší – jeho žena.
Konec v klidu
Manželé zůstali nějakou dobu v Guyaně a roku 1773 se přestěhovali do Francie. Usadili se v klidném městečku Saint-Amand-Montrond, kde žili už bez dramat, která provázela jejich mládí. Jean zemřel v březnu 1792, Isabel ho následovala v září téhož roku.
Odkaz, který přetrval
Isabelin příběh přežil staletí. Dodnes se o něm píše v knihách i populární literatuře. Je symbolem oddanosti, odvahy a vůle přežít. Zoologové dokonce po ní pojmenovali druh opice – Pithecia isabela.
Kdyby zůstala doma a čekala, nejspíš by o ní dnes nikdo nevěděl. Tím, že se vydala na cestu, která by byla smrtelnou pastí i pro zkušené muže, a že ji přežila úplně sama, se stala legendou. Ženou, která dokázala projít peklem Amazonie, jen aby znovu objala svého muže.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://thepulloftheland.com/amazons-ii-isabel-godin-love-and-grit/
https://jeanwilsonmurray.com/2018/11/16/isabel-godin-surviving-the-amazon-with-determination-and-faith/
https://en.wikipedia.org/wiki/Isabel_Godin_des_Odonais
https://www.adventuress-travel-magazine.com/isabela-godin.html
https://thatshouldbeamoviewebseries.com/index.php/2022/11/01/that-should-be-a-movie-the-journey-of-isabela-godin/
https://carteancienne.com/en/blogs/histoires-d-aventuriers/dona-isabel-amazon
