Článek
Příroda má pro nás i v dnešní době řadu překvapení. Když už si myslíme, že o něčem víme všechno nebo máme jasnou představu, dokáže nás vyvést z omylu. To je příběh i latimérie podivné, ryby, kterou jsme znali z fosílií miliony let starých a kterou jsme považovali za vyhynulou. Jenže pak se v síti s úlovkem objevilo něco, co tam nepatřilo. Co vlastně podle nás už vůbec nepatřilo do tohoto světa. A dlouhou dobu jsme to dokonce odmítali uznat.
„Tohle přece nemůže být ono.“ Prosinec 1938
Objev moderní latimérie se váže k Jižní Africe a ke jménu, které se do učebnic dostalo právem: Marjorie Courtenay-Latimer. Byla kurátorkou muzea v East Londonu (Jihoafrická republika) a v prosinci 1938 se dozvěděla o neobvyklé rybě v rybářském úlovku. Zdroje se liší v tom, jestli rybu poprvé viděla 22., nebo 23. prosince – ale na konkrétním datu tolik nezáleží. Důležité bylo, že poznala, že je „jiná“. Nejen nezvyklá. Cize působící. Jako by sem nepatřila.
Ryba měřila přibližně 1,5 metru, měla tvrdé šupiny jako brnění a ploutve, které nepůsobily jako ploutve – spíš jako masité „končetiny“. Courtenay-Latimer ji zkusila zachránit pro vědu (což u velké ryby bez zázemí a bez mrazáku není nic snadného, naopak je to logistická noční můra). A hlavně napsala ichtyologovi J. L. B. Smithovi. V tom dopise ještě netušila, že právě posílá zprávu, která se bude citovat desítky let.
Smith pak rybu popsal vědecky a pojmenoval ji Latimeria chalumnae – část jména na počest Courtenay-Latimer, část podle řeky Chalumna.
Co latimérie vlastně je – a proč je tak důležitá
Latimérie patří mezi lalokoploutvé ryby (Sarcopterygii). Většina ryb, které známe (kapr, štika, treska), má paprskoploutvé ploutve – tenké paprsky, které drží ploutev jako vějíř. Lalokoploutvé ryby mají ploutev postavenou jinak: ploutev vyrůstá z masitého laloku a uvnitř je kostra, která v principu připomíná základ končetiny. Není to „ruka“ ani „noha“ a latimérie není náš přímý předek. Ale je to vzdálený příbuzný v linii, ze které se kdysi dávno vyvinuli čtyřnožci (a tedy i my).
Latimérie tak sice není druh, u něhož bychom si mohli říct, že jsme z něj kdysi vzešli. Ale podobně jako Tiktaalik nese velmi staré konstrukční prvky, ze kterých později vzešli čtyřnožci. Ale latimérie tu na rozdíl od Tiktaalika žije i dnes.
Dva druhy, dva světy
Dlouho se zdálo, že existuje jen jedna žijící latimérie: Latimeria chalumnae v západní části Indického oceánu (Komory a okolí). Pak se ale v 90. letech objevily zprávy z Indonésie a nakonec byl v roce 1999 popsán druhý žijící druh: Latimeria menadoensis, „latimérie celebeská“, často popisovaná jako hnědavě zbarvená.
V roce 2025 se ještě podařilo získat in situ (v přirozeném prostředí) snímky indonéské latimérie pořízené potápěči v oblasti Maluku – a vědecky to bylo popsáno i v odborné literatuře. Ne že by latimérie čekala na fotografa. Spíš jsme my teprve dorostli technikou a vytrvalostí do hloubek, kde ona žije.
Marjorie Courtenay-Latimer se svým objevem
Jak vypadá tvor, který „neměl existovat“?
Latimérie působí na první pohled neohrabaně. Má robustní tělo, tvrdé šupiny a velké ploutve, které vypadají, jako kdyby měly klouby. Některé detaily jsou vyloženě „divné“ i na rybu:
- Ploutve na lalocích: nejsou to jen blány, ale struktury s masitou bází a kostěnými prvky uvnitř.
- Zvláštní ocas: klasický rybí „vějíř“ to není, latimérie má ocasní ploutev členěnou tak, že působí trojlaločně.
- Intrakraniální kloub: lebka je stavěná tak, že se její části mohou vůči sobě pohybovat; v praxi to pomáhá při sání kořisti a otevírání tlamy.
- „Rostrální orgán“: v oblasti rypce má orgán spojovaný s vnímáním elektrických signálů (tzv. elektrorecepce), což dává smysl v šeru a tmě hlubin.
Život v hlubinách, jeskyních a v nočním režimu
Latimérie je typický obyvatel hlubších vod a okrajů podmořských svahů. Často se popisuje, že přes den odpočívá v jeskyních a výklencích (třeba v sopečných útvarech) a aktivnější je v noci, kdy vyplouvá za potravou. V jejím světě není „den“ a „noc“ o světle, ale o režimu bezpečí a pohybu.
Je pomalá, nejedná se o žádnou svižnou rybu, ale naopak velmi šetří energii. V hlubinách je totiž každý zbytečný pohyb luxus, zvlášť když žijete způsobem, který je založený na trpělivosti. Loví ryby a hlavonožce, přičemž spoléhá na překvapení, krátký výpad a sání.
Způsob jejího života je ale zároveň nevýhodou pro bližší vědecké zkoumání. Pozorování v hlubinách je komplikované samo o sobě a latimérie bohužel není živočich, kterého by bylo možné chovat v nádrži.
Latimérie - exponát ve vídeňském muzeu
Reprodukce a životní tempo: tady latimérie šokuje podruhé
Dlouho se uvádělo, že latimérie má extrémně dlouhou březost – někde mezi zhruba 13 měsíci a 3 lety.
Jenže v roce 2021 vyšla práce založená na analýze šupin (na principu čtení růstových struktur), která posunula náš obraz latimérie ještě víc směrem k „životu v pomalém filmu“. Autoři došli k tomu, že latimérie může mít mnohem vyšší věk, dospívá velmi pozdě a že březost může trvat přibližně 5 let. Takhle dlouhá březost může být ale velkým problémem pro populaci - jakákoliv ztráta dospělého jedince je v podstatě průšvih, který se bude táhnout generace.
Další zajímavostí u latimérie je její vejcoživorodost. Znamená to, že mláďata se vyvíjejí uvnitř těla samice a rodí se pak živá (na rozdíl od jiných ryb, které kladou jikry). Uvádí se, že v jednom vrhu bývají jednotky až nižší desítky mláďat. To sice není špatné, ale s ohledem na pozdní pohlavní dospělost a extrémně dlouhou březost je to pořád velmi pomalé rozmnožování.
„Živoucí fosilie“
Termín „živoucí fosilie“ se na latimérii lepí jako magnet. Je to chytlavé a intuitivní. Latimérie ale není zmražená v čase. Evoluce se nezastavila. Jen to vypadá, že některé její základní rysy jsou dlouhodobě stabilní – což může znamenat, že v jejím prostředí fungují dobře. A když něco funguje dobře a prostředí se nemění skokově (což je pro hlubiny v oceánu poměrně typické), příroda nemá důvod to přestavět od nuly. Ve výsledku to znamená, že latimérie je spíš „živý důkaz kontinuit“ než „živá minulost“. Jde o moderní rybu, které se ale od té pravěké změnila jen minimálně.
Ochrana: problém nejsou jen sítě, ale i naše zvědavost
O latimérii se často říká, že je ohrožená hlavně náhodnými úlovky. Hlubinné sítě a určité typy rybolovu dokážou zasáhnout i druhy, které se cíleně neloví.
U africké latimérie se dlouhodobě objevuje hodnocení kriticky ohrožená. U celebeské latimérie se zase mluví o velmi omezeném počtu potvrzených pozorování a o zranitelnosti hlubinných ekosystémů, kde žije.
Latimérie je „vzácná“ i mediálně. Každé zveřejněné místo výskytu je potenciální pozvánka – a ne vždy jen pro vědce. Proto se u citlivých nálezů často přesná lokalita úmyslně nezveřejňuje.
Když se v roce 1938 vytáhla z moře, lidé z toho udělali senzaci. Dnes už máme druhý žijící druh, moderní genetiku, hlubinné expedice, video, fotografie z přirozeného prostředí – a pořád přitom platí, že latimérie je spíš otázka než odpověď.
Otázka zní: co dalšího tam dole žije, aniž bychom o tom měli tušení? A co všechno dokážeme zničit dřív, než to vůbec pochopíme?
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.novinky.cz/clanek/koktejl-podivny-tvor-ktery-mel-vyhynout-prezil-do-dnesnich-dnu-je-k-videni-v-ostrave-40052549
https://animaldiversity.org/accounts/Latimeria_chalumnae/
https://www.nature.com/articles/s41598-025-90287-7
https://www.fisheries.noaa.gov/species/african-coelacanth
https://www.nhm.ac.uk/discover/coelacanths-the-fish-that-outdid-the-loch-ness-monster.html
https://www.cell.com/current-biology/fulltext/S0960-9822%2821%2900752-1
https://irispublishers.com/aomb/pdf/AOMB.MS.ID.000576.pdf
