Článek
Jsou slova, která znějí neutrálně a nevyvolají v nás žádnou významnou reakci. A pak jsou taková, která v sobě nesou kus strachu, i když už dávno víme, že k němu není důvod. Lepra je přesně ten případ. Stačí ho vyslovit a většina lidí si představí buď rozpadající se těla, nebo aspoň pocit. Pocit něčeho starého, nepříjemného, cosi, co by se mělo držet co nejdál od společnosti.
Možná je to tím, že lepra není jen diagnóza. Je to pojem, který si s sebou nese celá staletí lidských obav, omylů a krutosti. A právě proto dokáže i dnes, v době antibiotik a moderní medicíny, vyvolat neklid – zvlášť když se objeví zpráva, že se někde v Evropě objevil nový případ.
Jenže skutečná lepra má s těmi zažitými představami společného mnohem méně, než by se zdálo.
V mnoha společenostech je lepra důvodem k vyhnanství a izolaci
Nemoc, která se nechová tak, jak čekáme
Lepra, odborně Hansenova choroba, je způsobená bakterií Mycobacterium leprae. To samo o sobě nezní nijak výjimečně – bakterií je plný svět. Jenže tahle se chová jinak. Je pomalá. Neuvěřitelně pomalá.
Zatímco u většiny infekčních nemocí se příznaky objeví během dní nebo týdnů, u lepry se bavíme o letech. Klidně pěti, deseti, někdy i více. Člověk se může nakazit, aniž by o tom měl nejmenší tušení, a dlouhou dobu žít úplně běžný život.
Tohle tempo je důležité si uvědomit. Právě ono totiž stojí za většinou historických nedorozumění. Když nemoc nepřichází náhle, ale plíživě, lidé si ji spojují s morálkou, osudem nebo božím trestem. Ne s bakterií.
Jak lepra začíná – a proč si jí skoro nikdo nevšimne
Začátky lepry nejsou dramatické. Žádné prudké bolesti, žádné kolapsy. Spíš drobnosti, které by člověk normálně přešel bez povšimnutí.
Třeba malá skvrna na kůži. Světlejší než okolí. Nebolí. Nesvědí. Možná je trochu necitlivá, ale kdo si to hned spojí s nemocí? Nebo pocit, že konečky prstů reagují pomaleji na teplo. Že člověk hůř cítí chlad. Někdo má pocit brnění, jiný si všimne, že mu začíná řídnout obočí.
Nic z toho nekřičí „vážná choroba“. Spíš to připomíná únavu, stres, drobné kožní potíže. A právě tady lepra získává náskok.
Lepra se nejčastěji začne projevovat kožními změnami
Nervy místo masa: kde se bere skutečný problém
Jedna z nejrozšířenějších představ o lepře je, že „rozkládá tělo“. Ve skutečnosti bakterie nenapadá maso ani kosti. Útočí na periferní nervy. Tedy na nervy, které zajišťují citlivost a pohyb v končetinách, obličeji a dalších částech těla.
Když nerv přestane fungovat, zmizí cit. A s ním i bolest. Na první pohled to možná nezní hrozivě – koho by bolela ztráta bolesti? Jenže bolest má svůj smysl. Varuje. Chrání.
Člověk s poškozenými nervy se může opakovaně poranit, aniž by si toho vůbec všiml. Popálí se, řízne se, zatíží kloub. Rána se zanítí, špatně se hojí, otevře se. A znovu. A znovu.
Tak vznikají deformace, které si lidé po staletí vykládali jako „hnití těla“. Ve skutečnosti šlo často o řetězec zanedbaných poranění, ne o přímý účinek bakterie. Lepra se však může také rozvinout v destruktivnější formu, kdy dochází k deformacím tělesných částí, zejména končetin a obličeje. Tvoří se vředy, „nasedají“ často sekundární bakteriální infekce. Postižený člověk pak může působit jako někdo, kdo „hnije“ zaživa, neboť je kůže výrazně postižená, zatížená sekundárními infekcemi, které pronikají dál hlouběji do těla.
Jak se lepra skutečně šíří – a proč je strach přehnaný
Možná to zní zvláštně, ale lepra patří mezi nejméně nakažlivé infekční nemoci, které známe. Nepřenáší se dotykem. Nechytíte ji podáním ruky, objetím ani tím, že si sednete vedle nemocného v autobuse.
Přenos je pravděpodobně možný kapénkami z nosní sliznice, a to hlavně při dlouhodobém a úzkém kontaktu s neléčeným pacientem. Bavíme se o společném bydlení, letech soužití, ne o náhodném setkání.
Navíc drtivá většina lidí má přirozenou imunitu. I když se bakterie dostane do těla, imunitní systém ji zlikviduje dřív, než stihne cokoliv způsobit. To je jeden z důvodů, proč se lepra nikdy nešířila tak masově, jak se lidé obávali.
Přesto byla považována za horší než smrt
A tady se dostáváme k paradoxu. Nemoc, která se šíří obtížně a pomalu, vyvolala v minulosti extrémní reakce. Lidé s leprou byli vyháněni ze společnosti, zbaveni práv, někdy symbolicky prohlášeni za mrtvé.
Ve středověku se věřilo, že lepra je viditelným znamením hříchu. Nemocný nebyl jen pacient, ale i viník. Někdo, kdo si svůj osud „zasloužil“. Tohle přesvědčení bylo často silnější než jakýkoliv soucit.
Leprosária: místo, kde končil jeden život a začínal jiný
Leprosária měla původně chránit společnost. V praxi ale znamenala doživotní vyhnanství. Byla stavěna za městy, daleko od běžného života. Pro mnoho lidí to bylo poslední místo, kam kdy vkročili.
Některá byla krutá a přeplněná, jiná se postupně proměnila v malé uzavřené světy, kde lidé žili podle vlastních pravidel. Společným jmenovatelem byla izolace – fyzická i psychická.
Dnes víme, že taková izolace nebyla nutná. Tehdy ale lidé nevěděli, co lepra skutečně je.
Když se ukázalo, že za vším stojí bakterie
Objev bakteriálního původu lepry v 19. století byl zlomový. Poprvé bylo možné říct: není to trest, není to prokletí. Je to nemoc. A jako každá nemoc má svou příčinu.
Skutečná změna ale přišla až s léčbou. Ve 20. století se objevila antibiotika, která dokázala bakterii zastavit. Dnes se lepra léčí kombinací několika léků. Léčba trvá měsíce, někdy rok, ale funguje.
Jakmile pacient začne léčbu, přestává být infekční. Pokud se nemoc zachytí včas, lze zabránit většině následků, které si s leprou spojujeme.
V chudých oblastech je kvůli nedostatečné lékařské péči lepra stále postrachem
Proč lepra nezmizela, i když už ji umíme léčit?
Každý rok se ve světě objeví statisíce nových případů. Ne proto, že by medicína selhávala. Ale proto, že selhává společnost.
Lidé v chudých regionech nemají přístup ke zdravotní péči. Nebo se bojí přijít k lékaři, protože by je nemoc mohla připravit o práci, rodinu, postavení. Strach ze stigmatizace je někdy silnější než strach z nemoci samotné.
A co Evropa?
Případy lepry v Evropě jsou vzácné. Když se objeví, přitahují pozornost hlavně proto, že jsme na tuto nemoc přestali myslet. Neznamenají návrat středověku ani hrozbu epidemie. Spíš připomínku, že svět není rozdělený na „nemoci minulosti“ a „nemoci přítomnosti“.
Nejaktuálnějším výskytem lepry v Evropě je příběh dvou žen v Rumunsku, u nichž se potvrdila nákaza. Ženy pocházejí z Indonésie, kde se s velkou pravděpodobností někdy dříve nakazily.
Co nám lepra vlastně připomíná?
Lepra dnes není velkým medicínským problémem. Je ale silným symbolem. Připomíná, jak snadno dokáže strach převážit nad rozumem. Jak rychle může být nemocný člověk odsunut na okraj, když jeho nemoc budí nepohodlí.
A možná právě proto má smysl o lepře mluvit. V klidu, bez předsudků, argumentovat fakty, ne pocity. Nemocní nepředstavují smrtelnou hrozbu pro společnost, potřebují pomoc - psychickou podporu a správnou léčbu.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.idnes.cz/zpravy/zahranicni/rumunsko-lepra-pripad-po-40-letech.A251212_154411_zahranicni_bro
https://www.who.int/news-room/fact-sheets/detail/leprosy
https://www.cdc.gov/leprosy/about/index.html
https://www.webmd.com/skin-problems-and-treatments/leprosy-symptoms-treatments-history
https://www.leprosymission.org.uk/about/about-leprosy/
