Lidožrouti z Tsava: strašili dělníky železnice a připisovaly se jim chybně stovky obětí.

Dokonce i dnes nás příběh lidožravých lvů z Tsava fascinuje. Není tak divu, že v tehdejší době kombinace nedostatku znalostí, pověrčivosti a především strachu vyvolala doslova paniku mezi dělníky, zatímco koloniální úředníci zůstávali dlouhou dobu chladní. Řeči o lidožravých lvech strašily dělníky natolik, že stavba železnice Keňa-Uganda byla vážně ohrožena.

Příběh se začal psát roku 1898

Afrika byla v tehdejší době z velké části v područí koloniálních velmocí. Místní lidé žili v tradičních společenstvích a živili se tradičními způsoby, ale rozvoj oblastí, který podporovali kolonialisté, jim poskytl další pracovní podmínky, i když často za velmi špatných podmínek.

Jednou z takových možností (i když náhledem dnešního člověka se jednalo spíše o nucené práce) byla i práce na stavbě důležité železnice, která měla propojit Keňu s Ugandou.

Samotná stavba byla velmi náročná, a to pro všechny, kdo se na ní podíleli. Drsné přírodní podmínky a nemoci, které kosily dělníky, představovaly ohromnou výzvu. Někteří lidé v důsledku těchto okolností zemřeli, někteří se rozhodli utéct. Běžné ztráty, jak by řekli tehdejší koloniální úředníci. To, co však přišlo v roce 1898 a trvalo dlouhých devět měsíců (ovšem se značnou pauzou, kdy se lvi pravděpodobně odebrali na čas do jiné oblasti), však nečekal nikdo.

Duch a Temnota

Přesně takto byli pojmenováni dva mohutní bezhříví lvi, kteří se v té době objevili u železnice. Dva samci, kteří si za svoji potravu vybrali lidské oběti. Po nocích terorizovali dělnické tábory a své oběti odtahovaly do temné noci. Obrovská panika zachvacovala jednotlivé tábory, jak počet jejich obětí narůstal. Úředníci zprvu zůstávali nepřekvapivě chladní, ale nakonec i oni byli donuceni situaci nějak řešit, aby práce na železnici mohly pokračovat.

Řešení se ujal podplukovník Patterson, který byl za stavbu odpovědný. Nechal postavit pasti a různé ohrady, do nichž by mohli být lvi polapeni. Jenže ti se dokázali všem těmto nástrahám vyhnout a dále úspěšně lovit nebohé dělníky.

Podplukovník tedy změnil strategii a začal využívat plošiny a vyvýšené návnady. I tak trvalo několik dní, než se podařilo zabít prvního lva. Při této akci málem přišel podplukovník o život. Nadšení z úspěchu však netrvalo dlouho, protože druhý lev se nadále pastem úspěšně vyhýbal. Trvalo to ještě další tři týdny, než byl i on zastřelen.

Mezi dělníky kolovaly zvěsti až o stovkách jejich obětí. Oficiální zdroje uváděly počty obětí řádově nižší, nejčastější odhady se pohybovaly něco málo přes sto lidských obětí. I tyto odhady však byly podle dnešních poznatků poněkud přehnané a reálné počty se pravděpodobně pohybovaly kolem 35 obětí (studie). Na dva lvy jde však pořád o vysoké číslo.

Člověk přeci není přirozenou potravou pro lvy

Nejen přírodovědci si lámali hlavu s tím, proč se oba lvi orientovali na člověka jako na svoji kořist, když to pro ně není přirozené. Vytvořili několik teorií, které by tuto změnu mohly vysvětlit, i když skutečnou příčinu asi už nikdy nezjistíme. Také se mohlo jednat o souhru několika důvodů, které z nich udělali lví zabijáky se strašidelnou pověstí.

Jednou z hlavních teorií byla teorie o nedostatku přirozené potravy. V oblastech řádila epidemie moru skotu, což decimovalo nejen stádečka chovaná lidmi, ale i divoký skot, který byl zdrojem potravy pro divoké šelmy. Lvi si tak museli najít náhradní zdroj a dělnické tábory byly jednou z možností. Nejdříve se mohli začít živit na mrtvolách dělníků, kteří zemřeli v důsledku nemoci a byli ledabyle pohřbeni v okolí táborů. Od nich pak mohli přejít na živé dělníky, kteří byli často nedostatečně ozbrojení, aby se mohli bránit těmto šelmám. Navíc útoky přicházely v noci, kdy dělníci tvrdě spali po náročné práci.

Druhou teorií je fakt, že lvi (popř. další zvířata), kteří jsou nuceni žít poblíž lidských sídel a přicházejí s lidmi do bližšího kontaktu, přestanou být vůči člověku tolik opatrní. A jak se snižuje jejich strach z člověka, riziko, že dojde k útoku, stoupá. Pak stačí jeden dva úspěšné útoky, pomocí kterých zjistí, že je to reálné a úspěch lovu je zaručen. Následně začnou svoje chování a útoky opakovat.

Další možnou teorií je skutečnost, že jejich zuby byly poškozené natolik, že jim to znemožňovalo lovit velkou kořist. Kvůli tomu se mohli přeorientovat na menší nebo lépe dostupnou a snadněji „sežratelnou“ kořist. Podle chlupů, které byly nalezeny v jejich tlamách, však mezi jejich oběti patřily i zebry, pakoně nebo oryxové. Lvi tak museli při lovu přecházet mezi přirozenou kořistí a člověkem. Přesto, i když lovili i jinou kořist, průkazně preferovali měkkou kořist nebo alespoň měkčí části přirozené kořisti (studie).

Není lev jako lev

Lvi z oblasti Tsavo se celkově poněkud odlišují od naší běžné představy lvů. Zatímco většina z nás si lva představí jako mohutnou šelmu s bohatou hřívou, kterou obklopuje harém samic, samčí lvi z oblasti Tsavo hřívu postrádají a jejich způsob života je mnohem více samotářský, což vede i k odlišným strategiím lovu.

Ztráta hřívy není narozdíl od jiných lvů způsobena stresem, nemocí nebo hladověním. U těchto lvů došlo k její absenci zřejmě vlivem prostředí a jejich způsobu života. Při lovu místo skupinové koordinace využívají spíše strategii tajného připlížení se, vyčkávání a náhlého útoku. Protože prostředí je křovinaté, bohatá hříva by jim při plížení a vyčkávání vadila a neustále by byla plná větviček, travin a bodláčí.

Život těchto šelem je zde spíše samotářský. To může být způsobeno i prokázanou vyšší hladinou testosteronu u těchto lvů, a tedy pravděpodobně i vyšší vzájemnou agresí. Lvi z Tsava tvořili dvojici, ale pomocí DNA výzkumu bylo potvrzeno, že se jednalo o bratry, které zřejmě pojilo velmi silné pouto. V tlamě měli srst toho druhého, takže o sebe museli i vzájemně pečovat.

Na druhou stranu, i lvi z oblasti Tsavo mají z člověka respekt a raději se lidským příbytkům vyhnou. Lidožravá dvojice tak byla i mezi místní lví populací výjimkou. Zajímavostí ovšem je, že i když oba lvi spolupracovali, znatelný rozdíl byl i mezi nimi. Pozdější výzkumy totiž prokázaly, že zatímco jeden měl na svědomí řadu lidských obětí, druhý se více živil běžnými býložravci. Lev, který se lidmi živil více, měl podle pozdějších výzkumů chrup v horším stavu, poškozenou lebku a špatně postavenou čelist. Tohle všechno, společně s nedostatkem běžné kořisti, tak mohlo být příčinou toho, že se přeorientoval z velké části na měkkou lidskou potravu.

Pro místní jsou dodnes děsivou legendou

Přestože jsme s pomocí vědeckých výzkumů z velké části vysvětlili jejich neobvyklé chování a taktéž došlo k ověření pravděpodobného počtu skutečných obětí, pro místní lidi zůstávají stále děsivou legendou opředenou mnoha mýty.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.forbes.com/sites/scotttravers/2025/01/12/meet-the-2-tsavo-lions-that-killed-over-30-people-in-a-year-hint-they-disrupted-a-railway-construction/

https://www.smithsonianmag.com/smart-news/two-lions-went-on-a-man-eating-spree-in-1898-now-dna-evidence-reveals-their-diets-180985269/

https://www.nature.com/articles/s41598-017-00948-5

https://www.pnas.org/doi/full/10.1073/pnas.0905309106

https://www.treehugger.com/the-strange-history-of-the-man-eating-lions-of-tsavo-4863685

https://www.livescience.com/animals/lions/new-dna-findings-shed-light-on-tsavos-infamous-man-eating-lions

https://wildlifecollege.org.za/the-man-eaters-of-tsavo/

https://tsavotrust.org/why-are-tsavos-male-lions-maneless/