Little Miss Nobody - po 62 letech dostala zavražděná holčička z pouště své jméno zpět - Sharon.

Jsou případy, které se vryjí do historie kriminalistiky ne kvůli dramatickým zvratům, ale právě naopak kvůli nedostatku všeho. Tiché případy, které doprovází bezradnost kriminalistů. Jedním z nich je i příběh dívky, kterou veřejnost po celé generace znala jen jako „Little Miss Nobody“ – Malou slečnu Nikdo. Bezejmennou oběť násilného zločinu, nalezenou v arizonské pustině v létě roku 1960.

V době, kdy její tělo našli, netušili, kdo byla, odkud pocházela, ani proč její život skončil možná velmi daleko od domova. Trvalo více než šest dekád, než moderní věda dokázala prolomit ticho a říci: byla to Sharon Lee Gallegos, čtyřletá holčička z Nového Mexika, unesená pouhých deset dní předtím, než ji poušť vydala zpět.

Sharon se narodila v září 1955. V červenci 1960 trávila čas u své babičky v Alamogordu, malém městě na jihu Nového Mexika. Byla zvyklá si hrát venku, v uličce za domem – místo, které rodina považovala za bezpečné a důvěrně známé.

21. července odpoledne se ale stalo něco, co si tehdy nikdo nedokázal vysvětlit. Podle svědectví se u uličky objevila neznámá žena, která několik dní předtím v okolí působila podezřele – vyptávala se na děti a očividně někoho hledala. Tím „někým“ měla být nakonec Sharon.

Únos proběhl rychle. Dítě bylo vtaženo do auta a vozidlo okamžitě odjelo. Rodina a sousedé začali pátrat okamžitě, ale bez úspěchu. Policie rozjela rozsáhlou akci, avšak v roce 1960 neexistovalo nic jako Amber Alert (informační a komunikační systém hlášení únosu dítěte), celostátní databáze nebo sdílené systémy mezi státy. A přestože byl únos nahlášen rychle, stopa zmizela dřív, než se pátrání stihlo pořádně rozjet.

O deset dní později, 31. července 1960, odjel jeden učitel z místní školky do odlehlé oblasti poblíž městečka Congress v Arizoně sbírat kameny pro zahradu. V pouštním terénu si všiml čehosi, co se nepodobalo ničemu přírodního. Když se přiblížil, zjistil pravdu: v mělce vyhloubeném, napůl zasypaném místě leželo malé tělo.

Bylo značně rozložené. Zjevně nešlo o dítě, které by zemřelo před chvílí. Oblečení bylo neobvyklé – mužské sandály upravené na dětskou velikost, halenka, krátké kalhoty. Nic, co by okolní policisté dokázali hned někam zařadit.

A tak nejdřív stáli před otázkami, ke kterým neměli žádné odpovědi:

Ani při tehdy dostupném ohledání nebylo možné přesně určit příčinu smrti. Rozklad byl příliš pokročilý. Ztěžovalo to vše, od odhadu stáří až po identifikaci zranění. Tělo bylo nakonec označeno za oběť vraždy – ale bez dalších podrobností.

Protože nikdo nepřišel dítě identifikovat a místní komunita se s myšlenkou anonymního pohřbu nechtěla smířit, rozhodli se lidé spojit. Vybrali peníze, pořídili malou rakev, obstarali květiny a udělali vše, co šlo, aby dívka měla lidský a důstojný pohřeb.

Neměli však její jméno. A tak se v novinách začalo používat označení „Little Miss Nobody“ – výraz, který měl působit laskavě, protože měl dívce symbolicky dát místo v paměti komunity. Ale zároveň byl bolestivý: připomínal, že svět netuší, kým ta holčička byla.

Na jejím hrobě byl nakonec nápis:
„Little Miss Nobody – Blessed are the pure in heart.“
„Požehnaní jsou čistého srdce.“

Byl to pokus dát jí to, co jí bylo během posledních dnů života tak krutě odepřeno – něhu a přijetí.

Z dnešního pohledu se může zdát nepochopitelné, jak mohlo trvat 62 let zjistit totožnost nalezeného dítěte. Jenže existovalo několik konkrétních překážek:

1. Technologické limity doby

V roce 1960 nebylo možné pracovat s DNA – ta se začala kriminalisticky využívat až v polovině 80. let. O možnostech, které dnes považujeme za samozřejmé, se tehdy nikomu ani nesnilo.

2. Stav těla a oděvu

Děvče mělo na sobě oděv, který nekorespondoval s tím, co měla Sharon na sobě při únosu. Pachatel nebo pachatelé ji pravděpodobně převlékli, což odvedlo pozornost od případné shody.

3. Vzdálenost mezi místem zmizení a nálezem

Mezi Alamogordem (Nové Mexiko) a místem nalezení v Arizoně je několik stovek kilometrů. Vyšetřování nebylo mezi státy dobře propojené, a tak se spojení pohřešované Sharon a neznámé dívky jednoduše neprovedlo.

4. První zkoušky DNA po roce 2015 nebyly průkazné

Ostatky byly degradované, půdní bakterie DNA výrazně poškodily. Tehdejší technika nedokázala získat dostatečně kvalitní profil pro jednoznačnou shodu.

Z těchto důvodů se případ postupně přesouval do kategorie „cold case“ – neřešených a zdánlivě neřešitelných případů.

V roce 2015 se místní úřady rozhodly k zásadnímu kroku: exhumaci těla. Cílem bylo získat nové, moderní vzorky, které by mohly být porovnány s databázemi chybějících osob.

Výsledkem byla 3D rekonstrukce obličejové podoby a několik porovnání s tehdy zvažovanými případy zmizelých dětí. Jedním z nich byla i Sharon. Společné rysy existovaly, ale analýza DNA tehdy nebyla dost spolehlivá, aby to potvrdila.

Naděje se tak na několik dalších let znovu rozplynula.

Zlom nastal až ve chvíli, kdy se do případu zapojila laboratoř Othram, která se specializuje na extrakci DNA i z velmi poškozených vzorků. Othram v roce 2021–2022 dokázal získat kompletnější genetický profil a ten začal porovnávat s genealogickými databázemi.

Tento postup – tzv. forenzní genealogie – nepracuje jen s přímými genetickými shodami, ale i s příbuzenskými vztahy vzdálených příbuzných.

A pak se to konečně stalo:
DNA profil se propojil s příbuznými Sharon Lee Gallegos.

Sharonin „polobratr“ žijící v Německu poskytl další vzorek pro ověření. Výsledek byl jednoznačný: po všech těch letech byla identita malé dívky konečně potvrzena.

Sharonina rodina žila více než 60 let bez odpovědi. Mnozí z původních příbuzných už byli po smrti, jiní zestárli s otázkou, na kterou jim život nikdy neodpověděl.

Oznámení v roce 2022 přineslo směsici emocí:
– úlevu, že alespoň vědí, co se s ní stalo,
– smutek, protože konečná odpověď byla horší než naděje,
– a vděčnost vůči všem, kdo neztratili zájem o anonymní dívku v poušti.

Rodina také ocenila komunitu z Arizony, která dítě před tolika lety pohřbila, a požádala, aby památka Sharon zůstala ctěna tam, kde byla nalezena.

Identifikace oběti je zásadní krok, ale neřeší to nejpodstatnější: Kdo Sharon unesl a zavraždil?

Pachatelé nebyli nikdy dopadeni a 60 let je dlouhá doba. Je možné, že už nežijí. Ale vyšetřovatelé v Arizoně oznámili, že případ neuzavírají. Pracují s dochovanými svědectvími, zkoumají tehdejší popisy podezřelých osob a snaží se rekonstruovat možné trasy únosců.

Je šance, že se jednou podaří získat úplný obrázek – ale stejně tak může zůstat jméno vraha neznámé. To, že se podařilo vrátit jméno oběti, však samo o sobě znamená víc, než se může na první pohled zdát.

Když vyšetřovatelé v březnu 2022 oznámili, že „Little Miss Nobody“ byla Sharon Lee Gallegos, nešlo jen o technický fakt. Bylo to završení příběhu, který začal jedním nepochopitelným únosem v letním odpoledni a pokračoval 60 lety ticha, otázek a naděje.

Sharon už nebude anonymní holčičkou z pouště. Má zpět své jméno, svůj příběh, svou památku. A komunita, která ji kdysi pohřbila jako „Nikoho“, ji dnes může zcela správně nazvat jejím skutečným jménem.

Některé otázky však nezmizí, dokud nedostanou odpověď. I po letech není nic ztraceno.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.missingkids.org/blog/2022/little-miss-nobody-no-more

https://edition.cnn.com/2022/03/15/us/little-miss-nobody-identified-arizona

https://abcnews.go.com/US/missing-girl-miss-identified-60-years/story?id=83467710

https://news.sky.com/story/little-miss-nobody-case-murdered-girl-identified-62-years-after-burned-remains-found-in-arizona-desert-12567338

https://www.forensicscsi.com/cases/little-miss-nobody/

https://dnasolves.com/articles/yavapai-county-little-miss-sharon/