Loď smrti jménem Batavia: trosečníci přežili moře, ale začali vraždit jeden druhého

Když na podzim roku 1628 vyplouvala z Nizozemska loď Batavia, nebyla to žádná bezvýznamná bárka. Patřila Nizozemské východoindické společnosti, tedy jedné z nejmocnějších obchodních organizací své doby. Pro Evropu 17. století znamenal obchod s Asií obrovské peníze. Koření, hedvábí, porcelán, drahé kovy, luxusní zboží – všechno, co se dokázalo dostat z východu do evropských přístavů, mělo cenu, kvůli které byli lidé ochotni riskovat život.

Batavia byla nová, silná a dobře vybavená loď. Měla doplout do stejnojmenné Batávie, dnešní Jakarty, centra nizozemské moci v oblasti Indonésie. Na palubě byli námořníci, vojáci, úředníci společnosti, obchodníci, ale také civilisté, ženy a děti. Celkem přes tři sta lidí. Loď nevezla jen lidi a běžné zásoby, ale také cenný náklad včetně stříbra a obchodního zboží. Podle dostupných údajů šlo o velkou loď o přibližně 600 tunách, která ztroskotala 4. června 1629 u Houtman Abrolhos při západním pobřeží Austrálie.

Na papíře to byla obchodní výprava. Ve skutečnosti se už během plavby rodilo napětí, které později sehrálo děsivou roli. Velení nebylo jednotné. Vrchní obchodník Francisco Pelsaert a kapitán Ariaen Jacobsz spolu měli špatné vztahy. Na palubě byl také Jeronimus Cornelisz, muž, který se později stal symbolem celé tragédie. Nebyl kapitánem ani vojákem. Byl to vzdělaný člověk, původně lékárník, ale také muž s problematickou minulostí a pověstí člověka, který se nepohyboval daleko od nebezpečných myšlenek a osobních ambicí.

O Corneliszovi se později psalo jako o ztělesnění zla, ale naše poznání vychází hlavně z dobových výpovědí, soudních zápisů a zpráv lidí, kteří měli vlastní zájmy a strach. Některé výpovědi byly navíc vynuceny v prostředí, které bychom dnes považovali za brutální. Přesto základní děj nepochybně zůstává - po ztroskotání Batavie se mezi přeživšími odehrál masakr, při němž bylo zavražděno více než sto lidí.

V noci na 4. června 1629 narazila Batavia na korálový útes. Stalo se to u souostroví Houtman Abrolhos, desítky kilometrů od pobřeží dnešní Západní Austrálie. Pro lidi na palubě to muselo být naprosto matoucí. Nebyli u známého přístavu, nebyli u civilizovaného pobřeží, neměli přesnou představu, kde se nacházejí. Oceán, tma, křik a loď, která se začínala lámat o korály.

Dnešní člověk si ztroskotání často představí jako rychlou katastrofu - loď narazí, lidé se utopí, příběh končí. U Batavie to ale bylo jiné. Samotný náraz byl jen začátek. Část lidí přišla o život hned, ale mnoho dalších se dostalo na malé ostrůvky v okolí vraku. Byly to nehostinné kusy země, nízké, kamenité, vyprahlé a skoro bez prostředků k přežití.

Přeživší stáli před zoufalým problémem. Měli málo pitné vody, málo jídla a nevěděli, jestli je někdo vůbec najde. Pelsaert pochopil, že čekání může znamenat smrt. Rozhodl se proto pro riskantní plavbu v malém člunu směrem k Batávii, aby přivedl pomoc. Se skupinou mužů se vydal na cestu dlouhou tisíce kilometrů. Z dnešního pohledu to zní téměř nemožně, ale Pelsaert se do Batávie skutečně dostal a později se vrátil se záchrannou lodí.

Jenže tím, že odjel, zůstali přeživší na ostrůvcích bez pevné autority. A právě tehdy začal růst Corneliszův vliv.

Jeronimus Cornelisz rychle pochopil, že situace mu dává šanci. Lidé byli vyčerpaní, vyděšení a závislí na těch, kdo ovládali zásoby, zbraně a informace. Cornelisz podle dochovaných zpráv postupně vytvořil skupinu věrných mužů a začal přeživší rozdělovat.

Na první pohled to mohlo vypadat jako organizace tábora. Jenže za tím byl chladný plán. Nebo alespoň snaha ovládnout situaci násilím. Muži, kteří by mu mohli odporovat, byli posíláni pryč. Zásoby se dostávaly pod kontrolu jeho skupiny. Lidé, kteří byli považováni za slabé, přebytečné nebo nebezpečné, začali mizet.

V tom je Batavia tak děsivá. Nešlo jen o paniku po katastrofě. Nešlo jen o hladové lidi, kteří se v krajní situaci poperou o vodu. Z dobových záznamů vystupuje obraz postupného, organizovaného násilí. Lidé byli zabíjeni ve spánku, odváženi na moře a topeni, vražděni po jednom i ve skupinách. Mezi oběťmi byly ženy, děti i kojenci. Muzeum Západní Austrálie popisuje události po ztroskotání jako násilné řádění, při němž bylo napadeno a zavražděno více než sto lidí.

Cornelisz přitom zřejmě nebyl muž, který by osobně stál u každé vraždy. Jeho děsivost spočívala spíš v něčem jiném. Dokázal přesvědčit jiné, aby vraždili za něj. Dokázal vytvořit prostředí, v němž se zabíjení stalo zkouškou loajality. Kdo se přidal, měl šanci přežít. Kdo váhal, mohl být další na řadě.

Tady už se tragédie Batavie blíží něčemu, co je člověku nepříjemné i po téměř čtyřech stoletích. Ukazuje, jak rychle se může společenství lidí rozpadnout, když zmizí zákon, bezpečí a jistota, že někdo přijde včas.

Přeživší na malých ostrovech neměli kam utéct. Moře bylo všude kolem. Kdo neměl člun, byl uvězněn. Kdo neměl vodu, byl odkázán na ty, kdo ji kontrolovali. Kdo měl zbraň, měl moc. A Corneliszova skupina si to uvědomovala.

Některé vraždy měly zřejmě praktický motiv - snížit počet hladových úst. Jiné už působí jako čistý teror. Z dobových výpovědí vyplývá, že oběti byly vybírány kvůli věku, pohlaví, odporu, ale někdy zřejmě i jen proto, že překážely. Ženy byly vystaveny sexuálnímu násilí. Některé byly ponechány naživu právě z tohoto důvodu.

Je snadné napsat, že z Cornelisze se stal tyran. Ve skutečnosti šlo o mnohem drsnější situaci. Pár desítek zoufalých lidí na ostrůvcích, vedro, sůl, žízeň, zápach smrti, strach usnout, strach promluvit, strach podívat se špatnému člověku do očí. A uprostřed toho muž, který začal rozhodovat, kdo má právo se ráno probudit.

Člověk si u podobných příběhů často říká, jak by se zachoval sám. Lidé tehdy byli vyčerpaní, nemocní, otřesení ztroskotáním a uvěznění na místě, kde se svět smrskl na několik kamenitých ostrůvků a pár sudů se zásobami.

Cornelisz se ale dopustil chyby. Skupinu vojáků vedenou Wiebbe Hayesem poslal na jiný ostrov. Pravděpodobně doufal, že tam bez vody zemřou a přestanou pro něj představovat hrozbu. Jenže Hayesovi muži měli štěstí. Našli pitnou vodu.

To změnilo všechno.

Z lidí určených k tichému zmizení se stala jediná skutečná protiváha Corneliszovy moci. Hayes a jeho skupina se dozvěděli, co se děje na ostatních ostrovech, a začali se připravovat. Neměli moderní zbraně ani pevnost. Měli kameny, improvizované prostředky a vůli nenechat se povraždit.

Cornelisz proti nim poslal ozbrojené muže. Jenže útoky selhaly. Hayesova skupina se bránila a postupně získávala převahu. Corneliszovi lidé se pokusili Hayesovu skupinu napadnout opakovaně, ale oba útoky byly odraženy.

V celém příběhu Batavie je to skoro jediná část, která připomíná naději. Ne velkolepou, filmovou naději, ale tvrdou, zoufalou a špinavou. Skupina lidí, kteří měli zemřít stranou od ostatních, se dokázala ubránit. A právě oni nakonec sehráli zásadní roli v tom, že Corneliszův režim nevydržel déle.

Cornelisz byl nakonec zajat. Ale i tehdy ještě nebylo jasné, jestli spravedlnost skutečně přijde. Všichni čekali na záchranu. A nikdo nevěděl, zda se Pelsaert vrátí.

Když se Francisco Pelsaert vrátil se záchrannou lodí, nenašel jen skupinu vyčerpaných trosečníků. Našel místo masakru.

Musel zjistit, že zatímco on riskoval život na cestě pro pomoc, na ostrovech se odehrálo něco, co přesahovalo běžnou představu námořní katastrofy. Lidé mu vypovídali o vraždách, znásilňování, násilí a zastrašování. Záchrana se změnila ve vyšetřování.

Soudy byly rychlé a tvrdé. Někteří viníci byli popraveni přímo v oblasti ztroskotání. Cornelisz byl mezi nimi. Dobové tresty byly brutální a odpovídaly sedmnáctému století: useknutí rukou, oběšení, lámání kolem. Dva muži byli vysazeni na australské pevnině. Jejich další osud není známý. Často se uvádí, že mohli patřit mezi první Evropany, kteří byli na australském kontinentu zanecháni natrvalo, ale co se s nimi stalo, se neví.

Pelsaertova role je složitější. Na jednu stranu přivedl pomoc a zastavil katastrofu. Na druhou stranu pozdější hodnocení naznačovala, že část odpovědnosti padala i na jeho vedení před ztroskotáním a po něm. V takové tragédii se vina nikdy nerozděluje čistě. Cornelisz byl hlavním symbolem hrůzy, ale Batavia byla také příběhem selhání velení, rozkladu disciplíny a společnosti, která na okraji světa ztratila pravidla.

Na námořních katastrofách většinou děsí moře. U Batavie je to jiné. Oceán byl jen první rána. Skutečná hrůza přišla až potom, když lidé přežili.

Je to příběh o tom, jak rychle se může člověk změnit z trosečníka v oběť jiného trosečníka. O tom, jak se strach dá proměnit v nástroj vlády. A také o tom, že vzdělání, společenské postavení ani zdánlivá civilizovanost nejsou zárukou lidskosti.

Cornelisz se často líčí jako psychopatický manipulátor. Možná jím byl. Ale současní badatelé zároveň upozorňují, že některé starší interpretace mohou být příliš jednoduché. V posledních letech se objevují i názory, že masakr nemusel být od začátku tak promyšleným plánem, jak se tradičně uvádělo, a že v něm hrály velkou roli chaos, hlad, strach a rozpad řádu. To Cornelisze ani jeho muže neomlouvá. Jen to připomíná, že dějiny často nebývají tak čisté, jak bychom si přáli.

Batavia je proto nepříjemná i jako zrcadlo. Ukazuje člověka bez pohodlí, bez policie, bez soudů a bez jistoty, že pravda zvítězí. Ukazuje malý svět, ve kterém se o životě rozhodovalo šeptem, nožem, rozkazem nebo pouhou náladou těch, kdo zrovna drželi moc.

Příběh Batavie nezůstal jen v archivech. Vrak i místa spojená s pobytem přeživších se staly významnými archeologickými lokalitami. Na ostrovech byly nalezeny pozůstatky lidí, předměty z vraku i stopy po táborech trosečníků. Batavia je dnes považována za jednu z nejznámějších australských námořních katastrof.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.theguardian.com/australia-news/2025/may/06/batavia-shipwreck-new-theory-what-happened

https://www.batavialand.nl/en/zien-en-doen/het-schip-batavia/de-reconstructie-van-de-batavia/

https://www.dcceew.gov.au/parks-heritage/heritage/places/national/batavia

https://www.ebsco.com/research-starters/history/batavia-1628-ship

https://www.nma.gov.au/defining-moments/resources/wreck-of-the-batavia

https://www.sea.museum/en/article/the-batavia-shipwreck-disaster