Článek
Lene Marie Fossen se narodila v létě u moře a možná i proto v jejích vzpomínkách zůstalo hodně světla. Jako dítě byla vnímavá, až přecitlivělá, ráda se dívala do oken a pozorovala, jak se v nich láme den. Rodiče později říkali, že si hodně věcí brala k srdci, a že v tom srdci se brzy usadil strach ze změny. Když přišlo dospívání a tělo se začalo hlásit o slovo, Lene ten proces odmítla. Jednoho dne jako by se rozhodla, že čas zastaví. Přestala jíst, ne z rozmaru, ale z hluboké potřeby udržet svět v podobě, jakou ještě snesla. Od té chvíle žila s nemocí, která se stala zároveň jejím tématem, zrcadlem i nepřítelem.
Cit pro světlo v temnotě
Nemoc ji nejprve ztišila. Člověk s anorexií se učí být neviditelný, mizí z fotografií rodinných oslav, z talířů, ze společných večeří, z místností, kde je příliš světla a příliš slov. Lene se však naopak k fotoaparátu obrátila. Zjistila, že když tiskne spoušť, svět na okamžik přestane valit svou tíživou lavinu a vše se zastaví - zamrzne. Bavilo ji, jak se dá světlo ohnout, jak prach ve vzduchu tvoří měkké mléčné vrstvy, jak se tvář promění podle toho, odkud přichází paprsek. Nebyla školená, fotografování nestudovala, ale vnímala prostor a ticho s přesností, která se ani naučit nedá. Zkoušela automatiky i staré manuální objektivy, nechávala clonu dýchat, měla ráda delší časy, protože jí dovolily nechat obraz lehce rozmazat, jako vzpomínku při usínání.
Když poprvé nasměrovala objektiv na sebe, nebyl v tom exhibicionismus, spíš bezradnost a potřeba porozumět. V zrcadle viděla tělo, které ji zrazovalo, jednoho dne chladné a poslušné, další den vzdorující. Čekala, co uvidí fotoaparát. Uviděl něco, co zrcadlo neumí: dobu mezi vteřinami, ten úzký koridor, kde duše přechází přes most a váhá, jestli se vrátit. První snímky byly tiché, téměř průsvitné, jako by se bála zaostřit. Postupně se osmělila. Na její fotografiích nebyl chaos nemocnice, žádné hadičky, žádné křiklavé znaky nemoci. Byla tam tkáň, hmota světla, křehká architektura klíčních kostí, ruce, které se dotýkají břicha spíš uklidňujícím gestem než obavou. A také prostor, ve kterém se dalo dýchat, i když se v něm často nedýchalo vůbec snadno.
Touha zůstat v dětství
Fascinovalo ji, že čas může být měkký. „Zastavit čas“ pro ni znamenalo vrátit si kousek moci. Jako dítě si přála zůstat v bezpečí, které chápala jako nehybnost; jako dospělá se učila, že bezpečí může mít podobu vědomého pohledu. Když ráno vstala, připravila scénu tak, aby světlo padalo přesně, rozvěsila látky, zarovnala okraje, vybrala tiché místo. Potom sama před sebe postavila stativ a chvíli jen stála. Někdy to nestačilo, ochabující svaly odmítaly, tělo si vynucovalo návrat do postele. Jindy se podařilo, že jedna, dvě, pět expozic odvyprávěly víc než jakékoliv vysvětlení. Lene začala chápat, že utrpení lze proměnit v jazyk, který neuráží a nevyčerpává, ale který stojí na hraně, kde už není co skrývat.
Když v Norsku vystavila první souvislou sérii autoportrétů, lidé se zastavovali v polovině kroku. Někteří odcházeli, jiní se vraceli a šeptali, že se stydí, ale nemohou se nedívat. Nebyla to žurnalistická fotografie, nebyl to dokument, který by chtěl cokoli dokazovat. Byly to obrazy bolesti, která není jednotvárná, ale mění se v otázku směřovanou k divákovi: co ve vás dělá strach, když vám tělo přestane patřit? Kritici psali o malířském světle, o práci se stínem, o tom, že v té křehkosti je zvláštní důstojnost. Lene se bránila tomu, aby ji někdo nazýval „fotografkou anorexie“. Chtěla být fotografkou života, i když ten život k ní nebyl laskavý.
Zachycovala křehkost života a bolest v duši
Její svět se ale neuzavíral jen do ateliéru. Vyjela na řecký ostrov Chios a fotila tváře lidí, které „vyvrhnul vítr z moře na břeh“ a kteří nevěděli, kam dál. Zjistila, že rozumí unaveným očím, že v jejich vráskách čte příběhy, co nepotřebují titulky. Měla s nimi trpělivost, která se naučí jen v dlouhých nemocničních nocích, kdy posloucháte vlastní dech a čekáte, až přejde bolest. I v tom byla její metoda něžná: nikomu nic nekradla, nesvítila do očí, dávala čas i ticho. A zase uplatnila svou jistotu v práci s jemností – často stačil jemný posun ramen, drobné otočení hlavy, a výraz se otevřel jako okno.
V té době kolem ní vznikal dokumentární film, který sledoval její každodennost, práci i pády. Kamera nehonila dramatické momenty, jen s ní pobývala. Lene mluvila málo, slova vyměňovala za pohledy a gesta. V jedné scéně se vrátila z ateliéru domů a opatrně si položila ruce na břicho, jako by se chtěla ujistit, že tam ještě je. V jiné scéně dlouho jen seděla u okna a počítala nádechy. Film nahou skutečnost neexponoval, spíš se ptal, co je to důstojnost, když člověk bojuje s něčím, co ho odmítá pustit.
Ilustrační obrázek
Mentální anorexie - když duše trpí a tělo odchází
Vysvětlit mentální anorexii několika větami je těžké, ale důležité. Není to „dieta, která se vymkla z rukou“, i když se tak někdy tváří. V jejím jádru leží strach, zkreslené vnímání vlastního těla a tvrdohlavá touha po kontrole. Člověk se postupně naučí potlačovat hlad, jako by to byl hluk, který ruší. Hlad však nezmizí, jen se přestrojí. Přijde jako pýcha z čísla na váze, jako tichá radost z něčeho, co lze měřit, jako pocit moci uprostřed chaosu. Tělo křičí, duše si zacpává uši, okolí si neví rady. Léčba vyžaduje víc než plány jídel a kalorií: vyžaduje trpělivý vztah, terapii, která učí znovu vnímat vnitřní signály, podporu, která není podmíněná výkonem.
Anorexie patří k nejnebezpečnějším psychickým poruchám, protože se děje navenek i uvnitř zároveň. Orgány se ztenčují, kosti se stávají křehkými, srdce bije pomaleji, krev se ochlazuje. Zároveň se však zužuje i životní prostor – školní lavice, kuchyňský stůl, zrcadlo, ruce na prsou. Někdo se z toho dokáže postupně vyvázat, jiný se vrací opakovaně, protože nemoc mu nabízí srozumitelný řád a „jistotu“. U Lene nebyla nemoc nikdy pouhým „námětem“. Byla to protivnice, které se nedalo poručit, a zároveň učitelka trpělivosti, soustředění a pokory. To, že dovedla proměnit zkušenost v obraz, neznamená, že ji oslavovala; znamená to, že ji odmítla skrývat.
Bolest v duši má mnoho podob
Když v Norsku vyšla její kniha fotografií, působila spíš jako tichý deník než jako triumf. Stránky šustily pomalu a každá chtěla být obrácena s respektem. Některé snímky byly sotva hmatné, jen stín v mléčné šedi, jinde se rýsovalo napětí šlach, jemná brázda na krku, nahrbení, které nevzniklo pózou, ale únavou. Kniha se rychle vyprodala a Lene zaskočil zájem lidí, kteří jí psali, že v těch obrazech našli vlastní bolest, i když nikdy nebojovali s jídlem. Přicházely maily od žen po porodu, od mužů po rozvodu, od lidí, kteří se roky bojí spát. Všichni psali totéž: že se konečně někdo díval, aniž by soudil.
Rok 2019 jí přinesl ještě křehčí zdraví. Z banální nehody, kdy ji v Řecku srazil dopravní prostředek, se stala vleklá komplikace. Nehoda nebyla vážná, ale její tělo se nemělo z čeho zotavovat, z čeho brát. Přesto se snažila vracet do ateliéru. Ten ateliér byl skromný, pár kusů látky, jednoduché židle, stará zeď se stopami prasklin. Ale tady měla vládu nad světlem. Když se světlo ráno opřelo do stěny, stála chvilku v jeho proudu a čekala, až se vzduch zklidní. Přiznala, že někdy fotila jen proto, aby nebyla sama. Fotografie pro ni byla rozmluva, ve které slova neubližují.
Kdybychom se ptali, zda by byla stejně uznávaná i bez této nemoci, je to otázka složitá. Talent měla větší než bolest, ale bolest jí dala témata a rytmus. Je to drsný obchod, který nemá smysl posuzovat. Důležité je, že to, co vytvořila, neslouží k senzaci. Není to výkladní skříň tragédie, ale mapa krajiny, kterou mnoho lidí zná a nerado o ní mluví. V tom tkví její etická síla: nenutí dívat se na ni, zve, abychom se dívali do sebe.
Cit pro maličkosti
Když Lene v říjnu zemřela, bylo jí třiatřicet. Na fotografiích z posledních měsíců působí jako někdo, kdo se smířil s tím, že nevyhraje, ale nevzdal se práva vyprávět. Přátelé vzpomínají na její jemný humor, na to, že i v nemocnici dokázala posunout lampu tak, aby světlo padalo lépe. Měla cit pro maličkosti: jak se pára z hrnku kávy míchá s ranní mlhou, jak prsty na ruce vytvářejí stín, který vypadá jako list. Tyto drobnosti ukazují, že její „zastavení času“ nebylo jen zoufalství, ale i láska k detailu, který by v běhu všedního dne utekl a zaniknul.
Po její smrti se výstavy nezastavily. Instituce i malé galerie hledaly způsob, jak její díla vystavit tak, aby se neztratila jemnost. Kurátoři ztlumili světla, zvětšili intervaly mezi fotografiemi, nechali návštěvníkům prostor. Ukázalo se, že její obrazy umějí dýchat i bez ní. Každý snímek se stal malým oltářem ticha, kde není třeba se modlit, ale je možné chvíli nebýt silný. A když člověk odcházel, nesl si domů zvláštní druh klidu, který se nedá zaměnit s útěchou. Spíš pochopení, že bolest je součást jazyka, kterým spolu mluvíme, když už slova nestačí.
Kdyby si Lene mohla zvolit epitaf, možná by byla proti. Možná by raději nechala mluvit světlo, které dopadá na stěnu, a prach, který v něm plave. Ale kdyby přece jen měla říct jednu větu, dovedu si představit, že by to byla prostá prosba:
„Dívejte se na lidi kolem sebe a nespěchejte.“
Její život byl důkazem, že spěch je první krok k tomu, abychom jeden druhého minuli. A že trpělivost je někdy to jediné, co máme.
Příběh Lene Marie Fossen není návodem, jak přetavit utrpení v umění. Je spíš svědectvím o tom, že i tehdy, když nás tělo svazuje, může vzniknout prostor pro volbu. Volbu nezakrývat, neuhýbat, nevyprávět o sobě jako o kuriozitě, ale jako o člověku se vším, co k lidství patří. V tom je její dědictví největší. Učí nás dívat se pozorněji, mluvit tišeji a mít pro sebe i pro druhé více místa. A připomíná, že čas se sice zastavit nedá, ale dá se na chvíli zpomalit, když se díváme opravdu pečlivě.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://openartmuseum.ch/wp-content/uploads/2023/01/oam_Pressetext_Lene-Marie-Fossen_KoerperBilder.pdf
https://eppendorfer.de/ich-bin-nicht-das-was-sie-sehen/
https://www.screendaily.com/reviews/the-self-portrait-thessaloniki-review/5150008.article?utm_source=chatgpt.com
https://psykologisk.no/2020/01/fotoutstilling-lene-marie-fossen-ville-stanse-tiden/
https://www.moderntimes.review/skinless-exposure/
https://www.kinobox.cz/clanky/filmy/18839-lene-marie-fossen-autoportret-film-kinoboxcz
