Článek
Byl to obyčejný letní den, jakých už jich lidé na ruské Kamčatce zažili stovky. Vzduch byl vlhký, těžký, kolem se táhla krajina, která se člověkem nikdy nenechala zkrotit – husté lesy, mokřady, říční meandry a všude kolem ticho, které má v sobě cosi neklidného. Devatenáctiletá Olga Moskalyova a její nevlastní otec Igor Tsyganenkov se tehdy vydali na krátkou procházku. Chtěli se zastavit u řeky, možná si chytit pár ryb, možná se jen projít po cestě, kterou znali už od dětství.
Byli sami. Mobilní signál byl slabý, ale na Kamčatce se s tím musí počítat. Igor byl zkušený místní, Olga zase tichá, jemná dívka, která právě dokončila školu. Podle příbuzných byla veselá, přemýšlivá, měla ráda hudbu. Ten den ale její jméno vstoupilo do dějin z důvodů, které by si nikdo nepřál.
Nechtěné setkání
Podle svědectví, která se později objevila, seděli u vody, když se to stalo. Z trávy se ozval zvuk, který nejdřív ani nepoznali. Suché prasknutí, šustění. Pak se z rákosí vynořila mohutná hnědá medvědice. Nebyla sama. Za ní cupitala tři mláďata. To, že se člověk přiblíží k mláďatům medvěda, je jedna z nejnebezpečnějších situací, které mohou v přírodě nastat. Ale v tu chvíli už neměli šanci včas zmizet.
Medvědice se postavila, zvedla hlavu a zařvala. Igor se postavil před Olgu, snažil se ji bránit, ale všechno trvalo jen pár sekund. Medvědí síla je ohromná – Igor padl prakticky okamžitě. Dívka se rozběhla pryč. Proběhla kolem stromů, pak po bahnitém břehu, asi šedesát metrů, možná víc. Ale medvědice ji doběhla.
Následující okamžiky už známe jen z jejích telefonátů.
Ilustrační obrázek
„Mami, medvěd mě jí!“
Když se jí podařilo nahmatat telefon, volala matce. Byla v šoku, zraněná, dýchala přerývaně. „Mami, medvěd mě jí,“ křičela do telefonu. „Je to strašné… mami, pomoz!“ Její matka Tatiana si nejdřív myslela, že jde o nějaký omyl. Olga občas žertovala, měla zvláštní smysl pro humor. Ale pak uslyšela v telefonu něco, co se nedá zapomenout – řev zvířete, chraptění, bolestný výdech. A tehdy pochopila, že to není žádný žert.
Tatiana okamžitě volala policii a příbuzným. Mezitím se snažila s Olgou udržet kontakt. Dívka několikrát přestala mluvit, lapala po dechu. Pak se ozvala znovu: „Mami, oni jsou zpátky. Přivedla mláďata… Oni mě jedí.“ Hlas byl tichý, roztřesený, někdy jen šeptala. Matka slyšela šelest, zvířecí funění a slabé vzlyky. Najednou telefonát utichl, zase vypadl signál.
Tatiana zoufale zkoušela volat znovu a znovu. Nakonec se podařilo a Olga to zvedla, tentokrát však naposledy. „Už to nebolí,“ řekla. „Necítím nic. Odpusť mi všechno. Miluju tě.“ A pak se rozhostilo ticho.
Konec na břehu řeky
Na místo dorazil Igorův bratr, který vyrazil hned po telefonátu. Trvalo to dlouho, cesta vedla přes lesy, terén byl rozbahněný. Když dorazil, našel jen zbytky tábora a roztrhané oblečení. Igorovo tělo leželo nedaleko řeky. Po Olze našli stopy – krev v trávě a kusy látky. Z vyprávění místních lovců víme, že medvědice zůstala u těl až do chvíle, kdy ji později zastřelili. Mláďata se schovala v porostu.
Pro Tatianu byl pohled na těla nesnesitelný. Její dcera i muž byli pryč. Zůstal jen telefon se záznamem posledních volání. Policie potvrdila, že šlo o útok medvěda.
Život na hraně divočiny
Na Kamčatce nejsou setkání s medvědy ničím výjimečným. Žijí tam tisíce kusů, většinou se lidem vyhýbají. Ale když mají mláďata nebo narazí na potravu, kterou si chtějí bránit, mohou být extrémně nebezpeční. Zkušený člověk ví, že když medvědice stojí, dává varování. Že se nemá utíkat, že se má couvat. Ale v momentu, kdy se na vás rozběhne pětisetkilová šelma, žádná pravidla nepomáhají.
Olga ani Igor neměli tehdy žádnou šanci. Nešlo o neopatrnost, spíš o smůlu. Byli ve špatný čas na špatném místě.
Ilustrační obrázek
Zpráva, která obletěla svět
Když se o případu dozvěděla média, zpráva se rozšířila po celém světě. Zprvu zněla až neuvěřitelně – dívka, která telefonuje matce, zatímco ji žere medvěd. Ale vyšetřování potvrdilo, že se to opravdu stalo. V ruských novinách vyšla stručná zmínka, která se pak šířila po internetu, často přikrášlená nebo zkreslená.
Mnozí se pozastavovali nad tím, proč Olga vůbec volala. Proč neutíkala, nebránila se. Ale kdo by se dovedl bránit? V takové chvíli je lidské tělo paralyzované. V nejhlubším strachu saháme po tom jediném, co nás ještě spojuje se světem – po někom blízkém.
Matka Olgy po té události přestala pracovat. Podle známých se uzavřela do sebe. Její dceru pohřbili v Petropavlovsk-Kamčatskij. Tatiana se dlouho nechtěla s nikým bavit o tom, co slyšela v telefonu. Teprve později, když se o případu psalo, řekla jen krátce: „Byla statečná. Do poslední chvíle mluvila klidně. Já… jsem jí nemohla pomoci.“
Příběh Olgy Moskalyovové se stal varováním, ale i připomínkou, že hranice mezi civilizací a divočinou je někdy tenčí, než si chceme připustit. Na Kamčatce se po ní dál chodí rybařit, lidé tam žijí stejně jako dřív. Jen občas někdo, kdo ví, co se tam stalo, ukáže k místu u řeky a řekne: „Tady to bylo.“
Tatiana si dodnes schovává dceřin telefon. Prý ho nikdy nezapnula. Říká, že nechce slyšet poslední nahrávku. Že jí stačí vědět, že v poslední chvíli slyšela dceru, která ji milovala.
Medvědice, která ji napadla, zřejmě jen chránila své mláďata. Nešlo o zvíře, které by útočilo ze zášti nebo hladu. Jen o instinkt, který člověk neovlivní. To ale tragédii nijak nezmírňuje.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.mirror.co.uk/news/world-news/teen-daughters-haunting-final-words-33890184
https://www.huffpost.com/entry/olga-moskalyova_n_930464
https://www.the-express.com/news/world-news/151534/bear-attack-teen-last-words-russia
https://www.ladbible.com/community/olga-igor-bear-attack-russia-phone-call-652469-20250119
https://www.ndtv.com/world-news/girl-under-bear-attack-calls-mum-before-dying-464743
