Man o’ War – příběh koně, který se dotkl větru. Dostihová legenda, která porazila všechny.

Když se 29. března 1917 v Kentucky narodil vysokonohý hnědák s bílou hvězdou na čele, nikdo netušil, že svět dostihů už nikdy nebude stejný. Pocházel z chovu Auguste Belmonta Jr., muže, který tehdy odjížděl do války. Na počest své vojenské služby pojmenoval hříbě Man o’ War – „Muž války“. Jméno, které se časem proměnilo v symbol neporazitelnosti.

Mladý Man o’ War byl všechno, jen ne jednoduchý na péči. Zatímco jiná hříbata se nechala vodit, on kopal, rejdil, odmítal poslušnost. Chovatelé říkali, že má „v sobě oheň“, a trenér Louis Feustel měl co dělat, aby ten žár zkrotil, aniž by ho uhasil. V jeho očích to nebyl obyčejný kůň, ale stvoření s vlastním názorem. Když se mu něco nelíbilo, dal to jasně najevo. Ale když běžel… všechno to vzdorování se změnilo v dokonalou sílu.

Samuel D. Riddle, který ho koupil na aukci za pět tisíc dolarů, se zpočátku rozmýšlel, jestli udělal dobře. Man o’ War byl tvrdohlavý, výbušný, těžko zvladatelný. Jenže jakmile poprvé uviděl, s jakou lehkostí překonává ostatní koně na tréninkové dráze, pochopil, že má před sebou něco mimořádného. Toho léta roku 1919 přišel jeho dostihový debut – a s ním začala legenda.

V prvním závodě vyhrál o šest délek. V dalším o osm. Brzy se z jeho jména stala atrakce, o které psaly noviny. Všichni chtěli vidět „válečníka“, který běží, jako by se ho země ani nedotýkala. Z deseti startů ve dvou letech vyhrál devět. Jedinou porážku utrpěl na Saratoga Race Course – dráze, které žokejové přezdívali „hřbitov šampionů“. Tam prohrál o pouhou hlavu s koněm jménem Upset. Ironie osudu: právě z toho dostihu údajně vzniklo anglické slovo „upset“ ve smyslu nečekané prohry.

Byla to ale jediná skvrna na jeho jinak dokonalém štítě. Když se vrátil na trať, soupeře drtil s klidem dravce. Vítězil v dešti i prachu, s nákladem váhy, který by jiného koně zpomalil. Když dobíhal do cíle, zdálo se, že se ostatní koně jen snaží přežít.

V roce 1920, ve svých třech letech, už Man o’ War nebyl jen nadějí, ale hvězdou. Riddle ho záměrně neposlal do Kentucky Derby – prý byl závod příliš brzy a trať nevhodná. Ať už měl pravdu nebo ne, Man o’ War si to vynahradil jinde. Vyhrál Preakness Stakes, potom Belmont Stakes – a to způsobem, který tehdejší publikum ještě nezažilo. Vedl od prvních metrů, a když se ohlédl na cílové rovince, nikdo za ním nebyl. Vítězný náskok? Dvacet délek. Světový rekord padl.

„Vypadal, jako by se ani nedotýkal země,“ psal tehdy jeden reportér. A další dodával: „Kdyby měl křídla, neletěl by rychleji.“

V dalších závodech mu bookmakeři dávali kurz 1:100 – prostě nebyl důvod sázet proti němu. Nosil těžší zátěže než ostatní, ale místo aby zpomalil, jen zrychloval. V Dwyer Stakes porazil svého největšího rivala Johna P. Griera, a to přesto, že měl na sobě o 8 kilogramů víc. Téhož roku vytvořil pět nových rekordů a přepsal historii.

Na podzim 1920 se stal králem závodišť. Posledním soupeřem, který mu ještě mohl vzdorovat, byl Sir Barton, první vítěz americké Trojkoruny. 12. října se oba postavili na start v kanadském Kenilworth Parku, v takzvaném „match race“ – souboji dvou velikánů. Na tribunách stálo přes 25 000 lidí, dalších několik milionů poslouchalo přenos v rádiu. A když padla brána, Man o’ War vyrazil. Po několika stech metrech měl náskok pěti délek, v cíli sedm. Sir Barton běžel rychle, ale Man o’ War běžel jinak – jakoby mimo čas.

Byl to jeho poslední závod. Riddle prohlásil, že není důvod ho dál zatěžovat – „už dokázal všechno, co mohl“. Man o’ War odešel neporažený, s bilancí 20 výher z 21 startů, s rekordy, které přežily celé generace.

Po ukončení kariéry se Man o’ War přestěhoval na Riddlův Faraway Farm u Lexingtonu. Žil tam v prostorném výběhu, kam se sjížděli lidé z celé země. Děti mu nosily mrkev, fotografové se předháněli, kdo zachytí jeho majestát. Odhaduje se, že ho během let navštívilo přes půl milionu lidí – žádný jiný kůň se nikdy netěšil takové popularitě.

A nebyl jen okrasou. Stal se jedním z nejvlivnějších plemeníků 20. století. Z jeho potomků vzešel mimo jiné War Admiral, vítěz americké Trojkoruny z roku 1937, a také Battleship, který triumfoval v britském Grand National. Jeho krev se táhne rodokmeny až do dnešních šampionů. V jistém smyslu tedy Man o’ War nikdy nezmizel – běží dál, jen v jiných tělech.

Na podzim roku 1947 Man o’ War zestárl. Srst mu zešedla, kroky zpomalily, ale v očích měl pořád ten stejný plamen. 1. listopadu se zvedla bouře a kůň, který kdysi běžel rychleji než vítr, se zhroutil ve své stáji. Zemřel na srdeční selhání – klidně, bez bolesti. Bylo mu třicet let.

Jeho pohřeb přenášela rozhlasová stanice NBC do celé Ameriky. Měl vlastní rakev potaženou černým sametem, a když ho spouštěli do hrobu, zněla tichá melodie Taps, vojenského poctivého signálu. Jak symbolické pro koně, který nesl jméno „Muž války“. Dnes odpočívá v Kentucky Horse Parku pod sochou v životní velikosti.

Man o’ War nebyl dokonalý tvor z mramoru, ale z masa, potu a ohně. Byl neklidný, vzdorovitý, někdy téměř nebezpečný. A právě to z něj udělalo něco víc než jen šampiona – udělalo z něj osobnost.

V době, kdy Amerika hledala hrdiny po válce, byl on symbolem síly, elegance a odvahy. Dával lidem naději, že dokonalost může mít čtyři nohy a srdce, které bije jako buben.

V žebříčcích zůstává na prvním místě i po sto letech. Ale důležitější je to, že jeho jméno se stále šeptá mezi milovníky koní s úctou. Man o’ War neběžel jen proti ostatním. Běžel proti času – a ten souboj zatím neprohrál.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.tbheritage.com/Portraits/ManOWar.html

https://www.espn.com/sportscentury/features/00016132.html

https://www.canadianhorseracinghalloffame.com/2020/10/15/man-o-war/

https://equusmagazine.com/horse-world/man-o-war-facts

https://explorekyhistory.ky.gov/items/show/325

https://kyhorsepark.com/explore/man-o-war/

https://www.americasbestracing.net/the-sport/2016-man-o-war-the-measuring-stick-greatness

https://www.horses-online.cz/index.php?mmi=1&smi=299&bmi=M