Marty Robbins: Od chudého dětství v Arizoně až mezi legendy country. Miloval hudbu i rychlá auta

Kdyby Marty Robbins nazpíval jen jedinou píseň, stejně by se na něj nezapomnělo. Tou písní je samozřejmě El Paso, příběh kovboje, který se v mexickém hostinci zamiluje do tanečnice Feliny, v žárlivosti zastřelí soupeře a nakonec se vrátí do města, přestože ví, že tam na něj čeká smrt. Robbins ji spíše vypráví, klidně, téměř samozřejmě, a nejspíš právě proto jí člověk uvěří. Před očima se objeví prašná ulice, koně, střelci na kopci i žena, kvůli níž se muž vrací do pasti.

Pro mnoho posluchačů se Marty Robbins stal hlasem starého amerického Západu. Ve skutečnosti byla jeho kariéra mnohem pestřejší. Uměl zpívat romantické balady, pop, rockabilly, gospel i písně ovlivněné mexickou nebo havajskou hudbou. A když zrovna nestál před mikrofonem, sedal do závodního automobilu a měřil se s profesionálními jezdci NASCAR. V jeho životě se zvláštním způsobem potkávala citlivost s neklidem. Dokázal zazpívat něžné vyznání své ženě a o pár dní později se řítit rychlostí přes dvě stě kilometrů za hodinu po oválu.

Narodil se 26. září 1925 v Glendale v Arizoně jako Martin David Robinson. Pocházel z početné rodiny a peněz doma nikdy nebylo dost. Jeho otec John pil a rodinné soužití bylo obtížné. Marty později o dětství nemluvil rád. Nebyl to svět, který by připomínal idylické americké příběhy o rodině, ranči a společných večerech na verandě. Byla to spíš každodenní snaha nějak vyjít.

Když bylo Martymu dvanáct let, rodiče se rozešli. Školu nedokončil a brzy si musel začít vydělávat. Vystřídal několik zaměstnání, od kopání příkopů přes rozvážení ledu až po práci v autodílně. Nějakou dobu také boxoval. Žádná z těchto činností mu ale nepřipadala jako něco, čemu by se chtěl věnovat celý život.

Velký vliv na něj měl dědeček z matčiny strany, Bob Heckle, kterému se říkalo Texas Bob. Byl to výborný vypravěč a malému Martymu líčil příběhy o kovbojích, rangerech, přestřelkách a pusté krajině amerického jihozápadu. Některé historky mohly vycházet ze skutečných událostí, jiné si možná Texas Bob přibarvil. Pro dítě to však nebylo důležité. Robbins si ty příběhy pamatoval ještě po mnoha letech a část z nich se později ozvala v jeho vlastních písních.

Arizona jeho dětství byla ještě krajinou, kde starý Západ nepůsobil tak vzdáleně. Za městem začínala poušť, na obzoru se zvedaly hory a vyprávění o pistolnících neznělo jako něco z dávné minulosti. Robbins později dokázal tuto atmosféru zachytit lépe než téměř kdokoliv jiný.

Během druhé světové války vstoupil do amerického námořnictva. Sloužil v Tichomoří a ocital se tisíce kilometrů od domova. Právě tam se začal učit hrát na kytaru. Hudba mu zpočátku sloužila hlavně jako způsob, jak zahnat nudu a napětí mezi jednotlivými službami. Brzy ale zkusil skládat i vlastní písně.

Pobyt v Tichomoří ho přivedl také k havajské hudbě. Její měkké melodie a táhlý zvuk si oblíbil natolik, že se k ní později vracel i jako známý zpěvák. Už tehdy se ukazovalo, že nebude člověkem, který by se spokojil s jedním hudebním stylem.

Po návratu do Spojených států v roce 1947 znovu pracoval, kde se dalo, ale po večerech začal vystupovat v barech a menších podnicích kolem Phoenixu. Na začátku býval velmi nervózní. Nerad mluvil k publiku a nejjistěji se cítil ve chvíli, kdy mohl prostě začít zpívat. Hlas však měl už od počátku neobvyklý. Byl čistý, příjemný a snadno rozpoznatelný. Robbins nepotřeboval křičet ani přehánět. Smutek dokázal vyjádřit tak, že jen trochu zadržel tón nebo některé slovo vyslovil pomaleji.

V roce 1948 se oženil s Marizonou Baldwinovou. Byla s ním v době, kdy ještě neměl jistou budoucnost a jeho hudební kariéra sestávala hlavně z večerních vystoupení a místního rozhlasu. Později spolu měli dvě děti, syna Ronnyho a dceru Janet. Manželství vydrželo až do Robbinsovy smrti.

Marty Robbins se postupně dostal do rozhlasu a později získal vlastní televizní pořad Western Caravan. V něm zpíval country písně a získával v Arizoně stále větší popularitu. Zlom nastal ve chvíli, kdy ho viděl známý zpěvák Little Jimmy Dickens. Robbins ho zaujal a Dickens mu pomohl navázat kontakt s vydavatelstvím Columbia Records.

Na počátku padesátých let tak začal nahrávat profesionálně. Z Martina Robinsona se mezitím stal Marty Robbins. Kratší jméno se lépe vešlo na plakát a také lépe znělo v rozhlase.

První skutečně velký úspěch přišel s písní I’ll Go On Alone. V roce 1953 byl přijat do Grand Ole Opry, nejslavnějšího country programu ve Spojených státech. Pro zpěváka, který ještě několik let předtím vystupoval v arizonských barech, to znamenalo vstup mezi hudební elitu.

V dalších letech následovaly hity Singing the Blues, The Story of My Life a A White Sport Coat (and a Pink Carnation). Robbins se díky nim dostal i k posluchačům, kteří běžnou country příliš nesledovali. Jeho nahrávky byly uhlazenější než tvorba některých drsnějších country zpěváků, ale nepůsobily prázdně. Měl dar podat i jednoduchou milostnou píseň tak, aby v ní zůstalo něco osobního.

Přezdívalo se mu „chlapec se slzou v hlase“. Robbins tuto nálepku příliš nemiloval, ale vystihovala to, co na něm publikum slyšelo. V jeho zpěvu byl smutek, který nepůsobil naučeně.

Nejslavnější píseň vznikala během cest mezi Nashvillem a Arizonou. Robbins s rodinou projížděl přes texaské El Paso a v hlavě si začal skládat příběh. Nejprve měl město a mexickou tanečnici jménem Felina. Potom přidal žárlivého kovboje, cizince v hostinci, vraždu a útěk.

Z výsledku se stala píseň, která se v mnohém vymykala tehdejším pravidlům. Trvala déle než běžné rozhlasové skladby a místo jednoduchého tématu vyprávěla celý děj. Měla začátek, napětí i tragický konec. Vydavatelství se obávalo, že ji rádia nebudou chtít vysílat v plné délce. Robbins ale věděl, že zkrácením by z příběhu zmizelo to podstatné.

Když El Paso v roce 1959 vyšlo na albu Gunfighter Ballads and Trail Songs, stalo se obrovským hitem. Dostalo se na první místo country žebříčku a uspělo i mezi popovými písněmi. Robbins za něj získal cenu Grammy.

U nás přezpíval píseň do češtiny Michal Tučný a stejně jako originál, i tahle verze se stala velmi oblíbenou, samozřejmě už jen v českém měřítku, ale to jí nic neubírá.

Na albu se nacházela také skladba Big Iron. Vypráví o obávaném mladém psanci Texas Redovi a arizonském rangerovi, který přijíždí do města, aby se s ním utkal. Robbins děj nijak nepřehání. Nechá rangera vejít do saloonu, stručně popíše jeho zbraň a pak pomalu dovede příběh k souboji. Díky této střídmosti působí píseň napínavě i po desítkách poslechů.

Big Iron se navíc o mnoho let později dočkala nového života. Objevila se v počítačové hře Fallout: New Vegas a k Robbinsovi přivedla generaci posluchačů, která se narodila dlouho po jeho smrti.

Úspěch westernového alba mohl určit směr celé jeho další kariéry. Robbins ale nechtěl stále opakovat totéž. Pokračoval v nahrávání milostných balad, popu, gospelu i skladeb s mexickým nádechem.

K jeho dalším známým písním patřily Devil Woman, Ruby Ann, Don’t Worry, I Walk Alone nebo My Woman, My Woman, My Wife. Poslední z nich napsal pro Marizonu. Nebyla to píseň o krásce z hostince nebo o tragické lásce z minulosti. Bylo to poděkování ženě, která s ním zůstala během let, kdy byl většinu času na cestách. Robbins za skladbu získal další cenu Grammy.

Zajímavý příběh se pojí také s písní Don’t Worry. Při nahrávání došlo k technické poruše a kytarový zvuk se nepříjemně zkreslil. Normálně by se podobná chyba odstranila a nahrávka by vznikla znovu. Robbinsovi se ale drsný, praskající zvuk zalíbil, a tak ho v písni ponechal. Z náhody se stal jeden z jejích nejvýraznějších prvků.

Marty Robbins byl v tomto ohledu zvědavý a odvážný. Nechtěl dělat nové verze toho, co už jednou uspělo. Měl dost silný hlas i osobnost na to, aby dokázal projít několika žánry, aniž by přestal znít jako Marty Robbins.

Robbins působil na veřejnosti jako veselý a společenský člověk. Na koncertech žertoval, mluvil s publikem a často vystupoval déle, než bylo naplánováno. Když cítil, že se večer povedl, nerad končil.

Jeho rodinný život však musel být kvůli dlouhým cestám složitý. Koncertoval, nahrával, vystupoval v televizi a později věnoval velkou část volného času závodním automobilům. Marizona tak často zůstávala doma s dětmi, zatímco její muž cestoval po Spojených státech.

Přesto spolu zůstali. Robbins si také pečlivě chránil soukromí a neměl potřebu vyprávět novinářům podrobnosti o rodinných vztazích. O tom, co pro něj jeho žena znamenala, toho nakonec řekl nejvíc právě v písni, kterou jí věnoval.

Nebylo to manželství slavného umělce, které by se odehrávalo před fotografy. Spíš dlouhý vztah, který musel snášet jeho práci, nepřítomnost i neustálou potřebu někam jet a něco dělat.

Závodění nebylo u Martyho Robbinse jen výstředností bohaté celebrity. Do vozů nejvyšší série NASCAR usedal pravidelně a soupeřil s jezdci, kteří se motoristickému sportu věnovali naplno.

První závod v nejvyšší sérii absolvoval v roce 1966. Celkem nastoupil do pětatřiceti podniků a několikrát skončil mezi prvními deseti. Jeho nejlepším výsledkem bylo páté místo. Na profesionálního zpěváka, který nemohl trénovat a závodit každý víkend, šlo o velmi slušný výkon.

Jeho automobil býval nalakován výraznou kombinací fialové a žluté, takže jej diváci poznali už z dálky. Robbins ale nechtěl být pouze atrakcí na startovním roštu. Závody bral vážně a snažil se jezdit rychle, zároveň si však uvědomoval, že jeho soupeři jsou na výsledcích existenčně závislí. On měl hudbu, oni se živili jízdou.

S jednou historkou z NASCAR je Marty Robbins spojován dodnes. Při závodě Winston 500 v Talladeze v roce 1972 nechal upravit karburátor tak, aby měl jeho motor větší výkon. Nebylo to proto, že by chtěl tajně vyhrát nebo podvést soupeře. Později přiznal, že si prostě chtěl alespoň jednou vyzkoušet, jaké je to závodit mezi nejlepšími. Když po závodě dostal nabídku převzít ocenění pro nejlepšího nováčka, odmítl ji. Místo toho sám upozornil technické komisaře na nepovolenou úpravu svého vozu. Následovala diskvalifikace i pokuta, ale Robbins později říkal, že nelitoval. Chtěl si prý jen jednou vychutnat pocit, jaké je předjíždět nejslavnější jezdce NASCAR.

Rychlost mu zřejmě poskytovala něco, co na pódiu nezažíval. Před publikem byl hvězdou, kolem níž se všechno točilo. V závodním voze byl jen jedním z mnoha jezdců. Tam nerozhodovala sláva ani prodané desky. Rozhodovalo, zda udrží automobil na trati.

V roce 1969 prodělal Marty Robbins první infarkt. Bylo mu teprve třiačtyřicet let. Lékaři mu doporučovali, aby zpomalil, omezil pracovní tempo a začal se šetřit. Poslechl je jen částečně.

Po zotavení se vrátil k nahrávání, koncertům i závodění. Nedokázal si představit, že by zbytek života strávil v klidu. Jeho srdce však bylo vážně poškozené a zdravotní problémy se vracely.

V říjnu 1982 byl Marty Robbins uveden do Country Music Hall of Fame. Byla to jedna z největších poct, jaké se country zpěvák mohl dočkat. O několik týdnů později, 7. listopadu, ještě nastoupil do svého posledního závodu v Atlantě.

Dne 2. prosince ho postihl další těžký infarkt. Lékaři provedli čtyřnásobný bypass, ale Robbinsův stav zůstal kritický. Zemřel 8. prosince 1982 v Nashvillu. Bylo mu sedmapadesát let.

Ještě krátce před smrtí pracoval, vystupoval a závodil. Jeho odchod proto nepůsobil jako konec dlouhého stáří, ale jako náhlé přerušení života člověka, který měl stále rozdělanou práci.

Marty Robbins po sobě zanechal stovky nahrávek. Některé jsou dnes připomínány jen znalci country, jiné přežily svou dobu bez větších problémů. El Paso stále působí jako dokonale vystavěný příběh. Big Iron si nachází nové posluchače. My Woman, My Woman, My Wife zůstává prostým a upřímným vyznáním dlouholeté partnerce.

Jeho westernový svět nebyl historicky přesným obrazem amerického pohraničí. Byl to svět vytvořený ze vzpomínek na dědečkova vyprávění, z arizonské krajiny, z filmů a z Robbinsovy vlastní fantazie. Měl svá jasná pravidla. Muž mohl udělat chybu, ale musel za ni zaplatit. Odvaha se ukázala ve chvíli, kdy nebylo kam ustoupit. A láska mohla člověka zachránit, stejně jako ho přivést do záhuby.

Marty Robbins dokázal tento svět vytvořit během několika minut a několika slok. Stačila kytara, jeho hlas a věta, kterou začal vyprávění. Pak už posluchači jen čekali, kdo vstoupí do města a kdo z něj nakonec odjede.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.countrymusichalloffame.org/hall-of-fame/marty-robbins

https://www.biography.com/musicians/marty-robbins

https://www.birthplaceofwesternswing.com/post/marty-robbins

https://racer.com/2026/05/01/el-paso-to-talladega-the-kaleidoscopic-life-of-marty-robbins

https://www.lastcar.info/brockbeard/2016/04/5772-marty-robbins-restrictor-plate.html