Masakr v Johnsonu: mocní rančeři, malí farmáři a zloději dobytka se střetli ve válce o pastviny

Jestli má nějaký příběh z Divokého západu chuť prachu a železa a zároveň pach smrtelného strachu, je to válka rančerů v okrese Johnson. Na jaře roku 1892, kdy se na severu Wyomingu teprve rozpouštěly sněhy a traviny se začínaly zelenat, vyjel z Cheyenne zvláštní vlak. V jeho vagonech seděli dobře oblečení muži s klobouky staženými do čela, vedle nich bedny se střelivem, pár krabic s dynamitem a složené winchestrovky. Nechyběli ani nenápadní průvodci s texaským akcentem – ti už pár lidí za život zastřelili a byli najati, aby to případně udělali znovu. Nikdo nahlas nevyslovil, co je čeká, protože ve Wyomingu se to tehdy říkalo jenom šeptem: „Jedeme ‚uklidit‘ okres Johnson.“

Big Die-Up, první konflikty

Aby člověk té výpravě porozuměl, musí se vrátit o pár let zpátky, do časů, kdy ještě měly nekonečné pastviny pověst něčeho, co tu bude navěky. Zima 1886–1887, později přezdívaná „Velké vymrznutí“ nebo „Big Die-Up“, přinesla mrazy, které se držely týden za týdnem, a sníh, co se vršil v závějích tak vysokých, že se v nich trhaly dřevěné ploty. Na otevřených pastvinách hynuly tisíce kusů dobytka. Po jarech pak přicházela léta sucha, a tam, kde dřív bývala tráva po kolena, zůstaly šedohnědé plochy hlíny a seschlé křoví. Velké ranče, které si do té doby připadaly neporazitelné, krvácely penězi i prestiží. Přesto se držely při sobě – a držely v hrsti i politiku. Sdružení Wyoming Stock Growers Association, zkráceně WSGA, nebylo jen spolkem majitelů dobytka; byla to neformální vláda otevřené krajiny. Mělo své právníky, své detektivy, své soudce, své přátele v Cheyenne a často i v novinách. Jen tak si mohly udržet potřebnou moc.

Do stejné krajiny však proudili noví lidé. Malí hospodáři z východu, Skandinávci a Němci, kteří uvěřili, že podle Homestead Act jim stačí vybrat si dobrý kus půdy a vydržet na něm pár let, aby byl jejich. Tahali vodu z mělkých studní, stavěli nízké sruby a starali se o pár desítek krav. Značku si vypálili po svém, někdy neuměle, a s příchodem prvního výkupu se objevili u společného shánění stád na „roundupu“, aby si odvedli to, co označili. V teorii to bylo legální, v praxi to bylo pro velké ranče čím dál méně stravitelné. Změnit nebo převypálit značku ostatně nebylo nic složitého – a v chaosu otevřeného prostoru, kde se stáda volně mísila, bylo vždycky možné někoho obvinit z krádeže. Zprvu šlo o hádky u plotů a v saloonech, později o pohrůžky. A pak padly první výstřely.

Vražda, která zapadla do prachu zapomnění

V létě 1889 nechal rančer Bothwell spolu s dalšími komplici oběsit muže jménem James Averell a ženu jménem Ella Watsonová. Říkalo se o nich, že kradou dobytek, ale jejich známí mluvili jinak: Averell prý psal dopisy a články, ve kterých napadal praktiky velkých rančerů, a Ella – posměšně přezdívaná „Cattle Kate“ – byla především tvrdohlavá osadnice, která si dovolila koupit několik kusů a prosadit si vlastní značení. Je možné, že při shánění dobytka a jeho značkování si „přivlastnili“ i kusy, které nebyly jejich. Označili totiž 41 kusů, ale rok předtím jich zakoupili 28, a to ve špatném stavu - jen těžko by mohly mít tolik telat. Nikdy se však nevedl řádný proces a nikdo se z jejich smrti nezodpovídal. Zůstaly dvě mrtvoly v prachu a špatně maskovaná zpráva všem ostatním: známe vaše jména a víme, kde bydlíte.

Ještě téhož roku zastřelili na cestě domů místního malého rančera Johna A. Tisdalea. Zastřelen byl ze zálohy do zad, když jel i s vozem plným potravin a vánočních hraček pro své děti. Jeho vražda otřásla obcí v Johnson County, protože Tisdale patřil k oblíbeným a respektovaným mužům. Kdo zmáčkl spoušť, se neprokázalo, ale podezření znovu padlo na lidi blízké velkým rančům. Mezi malými hospodáři rostl vztek i soudržnost. Vznikaly sousedské hlídky a posily, lidé si začali psát seznamy těch, kteří jim vyhrožovali, a naopak – ti vlivnější na jihu státu si sestavovali seznamy údajných „zlodějů“. Na obou seznamech byla některá jména dvojnásob zvýrazněna.

Jedním z těch jmen byl Nate Champion. Nebyl to svatoušek, ale nebyl ani loupežník z legend. Malý, hbitý, schopný kovboj a rančer, který se nebál říct nahlas, že když velcí obviňují malé ze zločinů, je to často jen trik, jak je vyhnat z pastvin a převzít jejich vodní zdroje. Champion měl přátele v Buffalu a respekt u lidí, kterým nevadilo, že chodí v ošoupaném kabátě – v té době to znamenalo víc než drahá vesta z Cheyenne. Právě jeho se rozhodli zlikvidovat jako vzorový příklad.

V dubnu 1892 sjeli nájemní střelci z vlaku severně od Casperu a rozptýlili se krajinou. Někteří měli falešná jména, jiní byli známé tváře: najatí pistolníci z Texasu, několik „detektivů“ v placené službě WSGA, pár prominentních rančerů, kteří chtěli osobně dohlédnout na průběh. Vedl je muž se suchým, vojenským chováním a ostrýma očima, které si každého změřily nepříjemným pohledem; o něm se později psalo, že když mluvil o lidech, nikdy nepoužil slovo „člověk“, ale „kus“. V kapse měl složený seznam, na kterém stála jména ke zničení. Mezi nimi Nick Ray a především Nate Champion.

Obklíčeni ve srubu

Ještě za tmy 9. dubna obklíčili malý srub, kterému místní říkali KC Ranch, kousek od Powder River. Uvnitř byla hrstka mužů, kteří přespávali pod jednou střechou, protože aprílové počasí ve Wyomingu bývá nemilosrdné. První výstřely padly, když se rozednívalo. Nick Ray vylétl ze slamníku s puškou v ruce a dostal zásah do břicha; padl zpátky, lapal po dechu, krev mu lepila košili k tělu. Champion se ještě stihl přikrčit k oknu, odhadnout pozice venku a opatrně vysunout hlaveň. Výměna palby následně trvala dlouhé hodiny. Uvnitř malé místnosti to dunělo, jak kulky trhaly fošny a hřebíky odskakovaly od dřevěných trámů. Ostrý zápach střelného prachu se mísil se studeným kouřem z kamen a s pachem krve. Champion si vedl krátké, strohé zápisky. Několik řádků, které člověka zneklidní právě tím, jak jsou věcné: střílí na mě ze severu, Nick je na tom špatně, zkoušeli to obejít, držím se, třeba to vydržíme do tmy.

Než nastala tma, dorazili další muži. Někdo venku křikl, aby se vzdali. Odpovědí byla rána z pušky a pak další. Srub se rozechvěl, jak ho zasáhla první pochodeň, a zakrátko se v jednom rohu rozhořelo. Dřevo v suchém vzduchu chytá rychle, smůla prská, plamen běží po trhlinách jako po mapě. Champion vyběhl ven, protože v maličkém prostoru se už nedalo dýchat. Utíkal pár kroků, snažil se skočit za vyčnívající balvan – a v tu chvíli se ozvala salva. Mrtvý dopadl do prachu. Z posledních slov, která si zapsal, mrazí dodnes:

„Dům je celý v plamenech. Sbohem, chlapci, pokud se už nikdy neuvidíme.“

Když šla zpráva po drátech a koňských hřbetech do Buffala, město se nadechlo k něčemu, co se nedá nazvat jinak než vzpoura. Šerif William „Red“ Angus, muž, který se pohyboval krajinou pomalu a neochvějně, zmobilizoval sousedské hlídky a svolal posily z rančů a farem v širokém okolí. Nebylo třeba velkých slov: všichni věděli, co se stalo u KC Ranch. Když se rozjely první povozy a sedla padla na koňské hřbety, bylo jasné, že teď už nepůjde o jednotlivé přestřelky, ale o boj, který bude mít v dějinách vlastní kapitolu.

Válka začíná

Muži z WSGA, překvapení rychlostí reakce, se stáhli na TA Ranch, rozsáhlé hospodářství s dobrým přístupem k vodě a pár pevnými budovami, které se daly bránit. Uvnitř vybudovali provizorní opevnění. Od stržených plotů přitáhli klády, poskládali z nich nízké valy a proluky mezi stodolou, domem a ohradami vyplnili překážkami. Jmenovali stráže, připravili koně, nechali si přinést další munici. Jeden z nich se pokusil uklidnit ostatní větou, která možná zní rozumně někde v kanceláři v Cheyenne, ale na širých pláních je k ničemu: „Než se sem dostanou, budeme pryč.“ O pár hodin později však viděli prachovou clonu, jakou zvedne jen něco, co má hodně kopyt a hodně kol. Vzduch doslova vibroval.

Obléhatelé přijeli po skupinách a obsadili okolní vyvýšeniny, aby si drželi výhodu. Nebyli to žádní amatéři – průběžně je vedli muži, kteří znali terén, a někteří bojovali v občanské válce, jiní měli za sebou roky v sedle. Odhady počtu osadníků a jejich spojenců kolísají, ale i nejopatrnější mluví o stovkách, a místní kronikáři přirovnávali shromaždiště k improvizovanému pluku. Když začala střelba, nestříleli naslepo: šlo o opotřebovávací palbu, o znervózňování protivníka, o to, přinutit ho udělat chybu. Uvnitř TA Ranch se drželi, ale každá kulka, která tříštila prkna, připomínala, že měli přijet s jiným plánem a hlavně lépe pochopit, jak rychle se dokáže krajina se svými obyvateli spojit proti těm, kdo přijeli jenom vraždit.

Další den obléhání přinesl zvláštní vynález. Nebyla to žádná pekelná mašina, ale chytrý improvizovaný štít: na vůz přibili silné kulatiny a přidali další fošny tak, aby vznikl pohyblivý val, za nímž mohli střelci postupovat k budovám. Podvozku vrzaly osy, kola se bořila do jarní hlíny, muži za štítem funěli a opatrně vykukovali. Útočníci měli v úmyslu přitlačit tenhle dřevěný kryt až k ohradě, prorazit ji nebo zapálit, a pak přeskočit dovnitř. Kdo tehdy stál uvnitř TA Ranch, necítil jen strach, ale i stud, protože najednou bylo zřejmé, že tohle nebude rychlá akce, nýbrž pomalé ponížení.

Zásah armády, soudy pro smích

Ve Wyomingu se ale málokdy něco odbude bez zásahu někoho, kdo má větší pečeť na papíru a větší razítko. Zástupci WSGA stihli poslat guvernérovi telegramy, v nichž obléhání popsali jako povstání a bezvládí a guvernéra poprosili o federální pomoc. V noci běžela po drátech zpráva do Washingtonu a z Washingtonu přišel rozkaz, který nikomu nedával moc času: 6. jízdní pluk z Fort McKinney vyjede okamžitě. K poledni dalšího dne se na horizontu objevily tmavé body. Vzduchem se nesl rytmus kopyt a plechové záblesky od třmenů. Když se kavalerie přiblížila, nebylo třeba dlouhých vyjednávání. Důstojníci poslali k oběma stranám parlamentáře, a co následovalo, působí dodnes jako prudké šplouchnutí vody na rozžhavené kameny: obléhatelé sklopili zbraně a nájemní muži zevnitř ranče vyšli pod ochranou armády ven.

Šerif Angus se díval, jak mu před očima odjíždějí muži, na něž vydal zatykače. Místní křičeli, někteří slibovali, že si to zapamatují a že to jednou vrátí. Armáda ale ten den nediskutovala. Nařídila, odvezla, rozptýlila, uložila. V Cheyenne a posléze v Laramie se čekalo, že z toho bude velký soud, který přibije pár jmen ke zdi hanby. Vždyť šlo o napadení okresu, o vraždy, o organizované násilí. Představa, že se bude vyslýchat, zapisovat, předvolávat a nakonec vynášet rozsudky, vypadala na papíře správně. Jenže papír v takových případech velmi rychle vlhne.

Když se žalobci pustili do práce, narazili na první praktický problém: okres Johnson byl chudý a vyčerpaný, nedokázal financovat vleklý a složitý proces proti soupeři, který měl po ruce nejlepší právníky a uměl protahovat každou proceduru o týdny. Důkazy se ztrácely, svědci mizeli, protože někdo jim za to někdo nabídl dost, aby si rychle vzpomněli, že vlastně nic neviděli. Když se s velkou slávou rozběhla obžaloba, odklonila se do jiného okresu, kde byli porotci méně angažovaní a kde přátelé WSGA měli ostřejší lokty. A tak se stalo, co možná tušili už ti muži, kteří nastupovali v Cheyenne do vlaku: že se k soudu dostanou, ale nepůjdou do vězení. Ke konci roku 1893 byla většina obvinění stažena a ostatní se rozpadla na technických detailech. O život Nate Championa, Nicka Raye a všech dalších se v soudních spisech nevedly velké diskuse; byl to západní způsob zapomnění, mrknutí, které si řekne: jdeme dál.

Změna, kterou přinesla budoucnost

To „dál“ mělo podobu krajiny, která se měnila rychleji, než si kdo myslel a velcí rančeři, kteří se zprvu považovali za vítěze, najednou ztráceli vliv. Otevřený prostor, kde stáda bloudila podle vody a větru, začaly svazovat ploty z ostnatého drátu. Ostnatý drát byl v tom přerodu stejně zásadní jako železnice: levný, odolný a nemilosrdný vůči jakýmkoliv narušitelům. Voda se zapisovala do knih, přístup k ní se měřil a chránil. Malí hospodáři, kteří přežili tuhle válku nervů a kulek, si na svých akrech vydupali svoje místo. Velcí rančeři pochopili, že s někým se musí dohodnout a na někoho prostě už nezbyde. WSGA zůstala institucí, ale ztratila auru všemocnosti, a v novinách, které dřív braly její slova jako rozkaz, se o ní začalo psát střízlivěji.

V Buffalu a po celém Johnson County přesto zůstalo cosi, co se nedá snadno popsat. U stolů v zadních místnostech, za nimiž mužům stárly oči, v nichž se zračilo, co všechno prožili, a ženám se tvořily vrásky, se ještě roky vyprávělo o tom, jak se držel Nate Champion ve srubu a jaké to je, když vám armáda odveze ty, které chcete postavit před porotu. Děti vyrůstaly s příběhem, že spravedlnost je slovo, na které si musíte dávat pozor: aby bylo vůbec k něčemu, musí se o něj někdo prát, jinak zůstane jen slovem - hezkým, ale bezvýznamným. A zároveň se v téže krajině rodila nová, méně heroická, ale zdravější jistota, že právo není jen zbraň v rukou toho, kdo ji právě drží.

Nic není černobílé

Je lákavé vidět historii jednoduše černobíle: tady jsou dobří malí farmáři a tam špatní velcí rančeři. Skutečnost však byla o pár odstínů složitější. Na straně osadníků stáli poctiví lidé i tvrdí hoši, kteří neváhali přeznačovat značky a hráli hru, jakou hráli i jejich protivníci. Uvnitř WSGA se zase našli muži, kteří si upřímně mysleli, že hájí pořádek a majetek v zemi, jež se jim pod rukama rozpadala. Jenže rozdíl, který se nedá úplně vymluvit, je v prostředcích a v přesvědčení, že někoho lze pro jistotu zabít, „aby byl klid“. V okamžiku, kdy si bohatí najmou ozbrojené komando a vytvoří seznam lidí k odstranění, přestávají být spory o dobytek a vodu obyčejnou hranicí mezi sousedy a stávají se politickým násilím.

Zbývá ještě jeden stín, ten, v němž si západní příběhy rády pohrávají s osudem jednotlivců. Zatímco se z Nata Championa stal symbol, ostatní jména zůstala spíš v kronikách než v baladách. A přesto právě ta anonymita dokončuje obraz: válku v okrese Johnson neudělala dvě nebo tři slavná jména, ale stovky menších rozhodnutí, strachů a odvahy, mužů, kteří se rozhodli zvednout pušku a jít si stoupnout na hřbet travnatého kopce naproti ranči, o němž se ještě včera psalo s respektem. Mnozí z nich nebyli žádní pistolníci; byli to muži, kteří se uměli ohánět lopatou, uměli během odpoledne opravit ohradu a o víkendu pokácet pár stromů na zimu. Ten den si ale oblékli kabát s přetrženým švem a vyrazili tvořit dějiny – ne proto, že by chtěli, ale proto, že neudělat to by znamenalo žít s představou, že se příště zastaví pistolníci u jejich dveří.

A konečně – jako u všech silných příběhů – i tady se zrodily legendy. Filmy a romány si přetavili Johnson County War do svých potřeb: někde je z ní romantizovaná přestřelka mezi kovboji, jinde mrazivý obraz korupce a síly peněz. Pravda se schovává někde uprostřed, v obrazu muže, který si do kapsy vesty zastrčil tlustou tužku poté, co zapsal pár holých vět, protože nic jiného dělat nemohl. V obrazu šerifa, který přestal věřit, že mu zákon opravdu patří, a přesto se ho držel až do konce. V obrazu guvernéra, který se lekl chaosu a zavolal raději vojáky, protože na nic odvážnějšího neměl žaludek. A v obrazu kraje, který si přes všechnu tu divokou historii našel cestu k tomu, aby ve dvacátém století patřil k místům, kde se dá žít, pracovat a umírat beze strachu z nočních výprav.

O svobodu a spravedlnost je potřeba neustále bojovat, není to samozřejmost

Krajina u Powder River dnes vypadá klidně. Ploty drží, studny jsou hlubší a stáda se pasou bez toho, aby bylo třeba sčítat je pod širým nebem. Když se ale člověk zadívá na tiché kopečky v odpoledním světle a nechá si vyprávět od těch, kteří tam měli dědečky a pradědečky, dozví se, kde stál KC Ranch a kudy se sunul dobývací vynález, co vrzal tak, že se z toho dělala husí kůže. Dozví se, na kterém břehu potoka se noc před příjezdem kavalerie rozdělával oheň, a jak se ta noc zdála dlouhá jako zima sama. A najednou pochopí, že Divoký západ není nostalgie ani muzeum. Je to místo, které si bolestně a hlučně – a někdy nespravedlivě – vybojovalo pravidla, bez nichž se nedá žít. Válka v okrese Johnson je v celém tom příběhu spíš jizva než medaile. Ale právě jizvy dělají obličeje důvěryhodnými: říkají, že tohle už se stalo, tak ať se to příště nestane znova.

A až se někdo zeptá, proč se o tom pořád mluví, když to bylo tak dávno, je na to jednoduchá odpověď. Protože je snadné napsat seznam jmen, pověsit ho na hřebík a říkat tomu pořádek. Mnohem těžší je se s těmi jmény potkat u stolu, pochopit, že každý z nich má svou malou pravdu, a hledat způsob, jak vedle sebe vydržet. V Johnson County se to na pár dní v dubnu 1892 nepodařilo a země se vykoupala v ohni, křiku a krvi. Všechno potom – ploty, studny, soudní síně, večerní ticho nad pastvinami – je jakási dlouhá snaha vrátit se k obyčejnosti.

Příběh o válce rančerů proto není jen kronika přestřelek. Je to zrcadlo, ve kterém se dodnes zkoumají tváře těch, kdo mají moc, a těch, kteří se jí nehodlají vzdát bez boje. Je to příběh, který je stále aktuální, jen s jinými okolnostmi a jinými účastníky.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.wyohistory.org/encyclopedia/johnson-county-war-1892-invasion-northern-wyoming

https://www.americanheritage.com/johnson-country-war

https://visitbuffalowy.com/stories/cattle-wars/

https://www.wyominghistoryday.org/theme-topics/johnson-county-war

http://www.wyomingtalesandtrails.com/johnsonkc.html

https://cowboystatedaily.com/2024/09/01/johnson-county-war-remains-the-brutal-showdown-that-changed-wyoming-forever/