Masakr, zajetí a dva roky strachu. Jewittův život visel v otroctví u náčelníka Maquinny na vlásku.

John Rodgers Jewitt se narodil v roce 1783 v anglickém Bostonu v Lincolnshiru. Nepocházel z žádného významného rodu, prostě obyčejný kluk z rodiny, kde se od rána do večera tvrdě pracovalo. Otec byl kovář a John tak vyrůstal v prostředí, kde se kov neobdivoval, ale používal: hřebíky, panty, podkovy, nářadí. V dílně se člověk naučil dvě věci – že nic nevydrží věčně a že když něco praskne, musíte to umět spravit. Jenže tehdy ještě netušil, že tahle obyčejná dovednost mu jednou zachrání život v situaci, která se vymyká všemu, co si jako kluk dokázal představit.

Když dospěl, šel tam, kam šla spousta mladých kluků bez peněz a bez vyhlídek: na moře. Netoužil ani tak po dobrodružství, spíše věděl, že na lodích byl o řemeslo zájem. Plachetnice byly tehdejší „stroje“ – složité, křehké, pořád něco vrzalo, pořád se něco trhalo, pořád bylo potřeba opravovat. A zbraně? Ty byly kapitola sama pro sebe. Kdo uměl spravit zámek mušket, vyčistit pistoli, vykovat něco malého, ale přesného, ten měl na palubě hodnotu.

V roce 1802 nastoupil na americkou obchodní loď Boston. Plula na druhý konec světa – na severozápadní pobřeží Ameriky, do míst, kde se v té době točil jeden z nejvýnosnějších obchodů: kožešiny mořských vyder. V Evropě a v Číně měly obrovskou cenu, takže se vyplatilo riskovat cestu přes oceán, bouře i nemoci. Posádka Bostonu měla zkrátka vydělat. O ničem jiném se na podobných plavbách moc nepřemýšlelo.

Na jaře 1803 loď zakotvila v Nootka Sound na západním pobřeží ostrova Vancouver. Dnes je to Kanada. Tehdy to bylo místo, které Evropané znali jen částečně a hlavně díky obchodu. V oblasti žily skupiny, které se dnes označují jako Nuu-chah-nulth; v evropských textech té doby se často objevuje starší označení „Nootka“. V zátoce byla vesnice Yuquot a jedním z nejvlivnějších vůdců v okolí byl náčelník Maquinna.

Vztahy mezi obchodními loděmi a místními nebyly černobílé. Někdy šlo o výměnu zboží, jindy o tvrdé vyjednávání, někdy o podvody z jedné i druhé strany. Do toho vstupovala prestiž, čest, pomsta – věci, které mají v uzavřených komunitách často větší váhu než „racionální myšlení“. A pak se to stalo.

22. března 1803 byl Boston přepaden. Útok vedli Maquinnovi muži. Většina posádky byla zabita přímo na palubě. Nebyla to dlouhá a vyrovnaná bitva. Byla to rychlá likvidace. Z asi dvou desítek mužů přežili pouze dva: John Jewitt a plachtař John Thompson. Důvod byl prostý a v něčem až mrazivě praktický – byli užiteční. Jewitt jako kovář a zbrojíř, Thompson jako člověk, který uměl pracovat s plachtami a výstrojí.

Zajatci byli odvedeni do Yuquotu. Pro Jewitta to znamenalo okamžitý pád z „člověka s nějakým postavením na lodi“ na úroveň majetku. Ne hosta. Ne chráněnce. Majetku, který se dá směnit, prodat, potrestat, případně zabít. A zároveň majetku, do kterého se vyplatí investovat, pokud přináší užitek. Z pohledu Evropana to bylo otroctví. Z pohledu Maquinnových mužů byl prostě majetkem, věcí.

První měsíce byly hlavně o strachu. Ne o dramatických útěcích, ale o tom, že každá hádka okolo něj mohla skončit tím, že z něj někdo udělá vhodný terč. Musel se rychle naučit číst nálady, odhadovat, kdy mlčet, kdy sklopit oči, kdy působit nenápadně. Zároveň pracoval. Maquinna chtěl, aby zbraně z přepadené lodi fungovaly. A zbraně potřebují údržbu. Potřebují opravit zámek, dotěsnit, vyčistit, někdy vyrobit drobný kovový díl, když se ztratí nebo praskne. Jewitt dělal přesně tohle. A čím víc toho dokázal udělat, tím větší měl „cenu“.

Jewitt si v zajetí vedl deník. Člověk nemusí být psycholog, aby pochopil proč. Když přijdete o všechen známý řád, začnete si ho „tvořit“ aspoň na papíře. Zapisoval počasí, lovy, hostiny, konflikty, příjezdy a odjezdy kánoí, řeči o obchodu, a hlavně momenty, kdy se kolem něj začalo mluvit o tom, že by se zajatci mohli stát problémem. V těch pasážích je vidět, jak tenká byla nit jejich života. Jednou byl cenný, jindy obtížný. Jednou „nářadí“, jindy „přítěž“.

Pověst, že šlo o „kanibalistický kmen“, se v populárních převyprávěních drží dodnes. Jenže realita je složitější. Evropané v té době často používali slovo „kanibal“ jako univerzální nálepku na cokoliv, co působilo hrozivě a neznámě. Jewitt sám některé věci interpretuje prizmatem svého strachu a dobových představ. Jeho příběh je však především příběhem otroctví, moci a přežití. A taky střetu dvou světů, který nebyl jen „civilizace versus divoši“, ale spíš tvrdý střet dvou systémů, kde si každý chrání to svoje.

Postupem času získal Jewitt zvláštní – ale pořád nerovnou – pozici. Maquinna si uvědomoval, že ztratit kováře by byla hloupost. V některých chvílích ho chránil před impulzivní agresí ostatních. V jiných chvílích naopak Jewitta využíval jako nástroj. Jewitt byl třeba pověřen, aby náčelníka hlídal se zbraní, protože hrozil útok rivalů. Je to jedna z těch scén, které působí absurdně: muž, který přišel o posádku, stojí s mušketou a chrání člověka, který útok na loď vedl. Jenže aby přežil, musel se podle toho chovat.

Do jeho života v Yuquotu patřil paradoxně i sňatek s místní ženou. V evropských vyprávěních se to někdy podává jako „přijetí mezi domorodce“. Ve skutečnosti je lepší to chápat jako další vazbu, která ztěžuje útěk a posiluje kontrolu. Jewitt o emocích psal málo, spíš zaznamenával, co se děje. A možná je to výmluvné: ve chvíli, kdy člověk neví, jestli přežije, jde romantika stranou. Neřešíte lásku. Řešíte, jestli zítra nebudete už mrtvý.

Největší nadějí pro něj byly lodě. Každá plachetnice, která se objevila na obzoru, znamenala možnost záchrany – ale i riziko. Kdyby se někdo pokusil o násilné osvobození, mohli být Jewitt s Thompsonem zabiti dřív, než by kdokoliv stihl vystřelit. A Maquinna to věděl. Proto bylo vyjednávání kolem lodí vždycky plné napětí a nedůvěry.

V létě 1805 připlula do Nootka Sound americká loď Lydia pod velením kapitána Samuela Hilla. Pro Jewitta to byla chvíle, kdy se sázelo všechno. Maquinna chtěl obchodovat, ale zároveň se bál pasti. Jewitt měl napsat kapitánovi dopis – takový, který by uklidnil obě strany. V podobných situacích se člověk dostává do zvláštní polohy: pořád je zajatec, ale zároveň je jediný, kdo umí mluvit „jazykem“ obou světů tak, aby to neskončilo krví.

Vyjednávání nakonec skončilo tím, že se kapitánovi podařilo Maquinnu zajistit na palubě a vynutit propuštění zajatců. Nebyl to hrdinský útěk v noci pod rouškou tmy. Spíš tvrdý nátlak a dohoda, která měla zabránit dalšímu masakru. Jewitt a Thompson byli 19. července 1805 konečně svobodní.

Když se Jewitt vrátil do světa Evropanů a Američanů, nestal se z něj námořní kapitán ani slavný dobrodruh. Spíš člověk, který si najednou uvědomil, že jeho příběh má hodnotu – pro čtenáře, pro vydavatele, pro dobu, která milovala exotiku. Vydal deník a později vyšel rozšířený příběh jeho zajetí. Četl se dobře, protože byl drsný a protože potvrzoval mnoha lidem to, čemu chtěli věřit.

Jewitt se později znovu oženil – tentokrát v USA – a snažil se žít normálně. Měl rodinu, děti, běžné starosti. Jenže „normální“ život po něčem takovém není návrat do původního stavu. Některé věci už se nedají odžít zpátky. Zemřel v roce 1821, když mu bylo pouhých sedmatřicet let.

Jeho příběh je dodnes zajímavý. Je to pohled člověka, který se bál a který viděl svět z nejnižší možné pozice, z pozice zajatce. Není to příběh o přežití mezi kanibaly, jak se mnohde píše kvůli tomu, že to lépe zní a přitahuje to větší pozornost čtenářů, ale jako příběh o tom, jak rychle se může člověku zhroutit jistota, a jak tvrdě se pak bojuje o holé přežití - a co všechno je člověk ochoten podstoupit, aby přežil.

V deníku se opakuje i jedna další věc: pocit, že čas teče jinak. Dny byly plné práce, ale zároveň prázdné. Jewitt popisuje, jak se učil poznávat lidi podle hlasu a kroků, jak si všímal drobností, které by dřív přehlédl – kdo se na koho dívá, kdo komu uhýbá, kdo se vrátil z cest s novým zbožím a kdo je naštvaný, protože nedostal svůj podíl. Život v zajetí mu mnoho vzal, ale také ho naučil vnímal věci, kterých by si jinak nejspíš ani nevšimnul.

Jeho práce nebyla jen „opravovat zbraně“. Kovářina je často o improvizaci. Neměl dílnu, jakou znal z Anglie, neměl pořádné zásoby, neměl pohodlí. Využíval, co se dalo. Kov z přepadené lodi, kousky železa, které někdo přinesl, rozbité části, které se daly přetavit nebo přepracovat. Vyráběl drobnosti, které byly v obchodu žádané – někdy to byly hroty, někdy nože, někdy úplné maličkosti, ale přesně ty maličkosti rozhodují o tom, kdo má navrch.

A s tím přicházela i zvláštní forma „respektu“. Ne proto, že by ho lidé v Yuquotu najednou začali vnímat jako sobě rovného, ale protože viděli výsledek. Když se něco spravilo, když se zbraň zase rozběhla, když se dal kov znovu použít, byla to konkrétní věc. V komunitách, kde se hodnota měří prakticky, se takové věci počítají. Jenže respekt neznamenal bezpečí. Znamenal jen to, že jeho smrt by byla pro někoho ztráta.

Některé dny musely být přímo ponižující. Zajatce často využívali jako předmět demonstrace moci: „podívejte, koho mám“. Jewitt to cítil. A zároveň věděl, že nesmí reagovat tak, aby si to někdo vyložil jako vzdor. Vzdor byl luxus. A ten si nemohl dovolit.

Když pak konečně odplouval na Lydii, nebyl to návrat do ráje. Byl to návrat do světa, kde se od něj čekalo, že bude vyprávět. Lidé se ptali na nejhorší věci, protože to chtěli slyšet. A on jim je vyprávěl – někdy proto, že se chtěl podělit o svůj příběh, někdy proto, že to byl jediný způsob, jak si vydělat, někdy i proto, že se to od něj prostě čekalo. I to je součást jeho příběhu: přežil zajetí, ale pak se jeho život stal zbožím jiným způsobem – v podobě knih a vyprávění.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.biographi.ca/en/bio/jewitt_john_rodgers_6E.html

https://www.washington.edu/uwired/outreach/cspn/Website/Classroom%20Materials/Curriculum%20Packets/Indians%20%26%20Europeans/Documents/27.html

https://www.washington.edu/uwired/outreach/cspn/Website/Classroom%20Materials/Curriculum%20Packets/Indians%20%26%20Europeans/Documents/28.html

https://tile.loc.gov/storage-services/public/gdcmassbookdig/narrativeofadven01jewi/narrativeofadven01jewi.pdf