Amphicyoni byli úspěšné obří šelmy, které připomínaly křížence psa a medvěda, přesto zmizeli

Pod pojmem „medvědí pes“ někoho napadne možná nějaké psí plemeno. Třeba karelský medvědí pes. Jenže amphicyoni nejsou psím plemenem a nikdy psem nebo vlkem nebyli. Čeled Amphicyonidae v sobě však spojovala něco, co by nám dnes připomínalo něco mezi psem a medvědem. Nešlo ale ani o předky dnešních medvědů. Byla to samostatná, dávno vyhynulá větev šelem z okruhu psotvarých, která se vyvíjela vedle jiných skupin a po miliony let patřila k nejvýznamnějším dravcům své doby. Fosilie ukazují, že amphicyonidi byli rozšíření na severních kontinentech i v Africe a největšího rozmachu dosáhli v oligocénu a miocénu.

Na medvědích psech je zajímavé už to, jak snadno matou představivost. Když se řekne pravěký predátor, většina lidí si vybaví šavlozubé kočky, případně něco, co už vypadá jako vlk. Amphicyonidi ale představovali jiný typ velké šelmy. V některých obdobích středního kenozoika byli natolik úspěšní, že spolu s hemicyonními šelmami (hemicyoni byli předchůdci dnešních psů a medvědů) patřili k dominantním velkým masožravcům severní polokoule. A pak téměř zmizeli tak důkladně, že dnes o nich ví spíše jen paleontologové a lidé, kteří se o pravěká zvířata zajímají hlouběji.

Původ amphicyonidů se dlouho řešil a úplně jednoduché to není ani dnes. Jisté je to, že velmi rané formy známe už z pozdního eocénu a že rodina amphicyonidů má staré kořeny sahající zhruba k době před čtyřiceti miliony let. Starší literatura zdůrazňovala především Severní Ameriku a Evropu, kde je fosilní záznam nejbohatší, zatímco novější práce připomínají, že jejich úplně nejranější vývoj mohl být složitější a že důležitou roli mohla hrát i jižní část Severní Ameriky jako prostor pro velmi časnou fázi jejich evoluce. Jinými slovy, nevypadá to na jednoduchý příběh „vznikli tady a odtud odešli tam“, ale spíš na širší rané rozšíření a následné dvě velké radiace na obou stranách severní polokoule.

Ve starších přehledech se uvádí, že v Severní Americe amphicyonidi žili přibližně od pozdního eocénu do raného pozdního miocénu, tedy zhruba od 40 do 9 milionů let před současností. V Evropě vydrželi podobně dlouho a poslední evropské nálezy spadají zhruba k 9 milionům let. V Asii mizí dříve v některých oblastech, jinde zřejmě přetrvávají déle, a Afrika má kvůli chudšímu fosilnímu záznamu příběh trochu s mezerami. Přesto i tam existují pozdní nálezy, které ukazují, že se tato skupina držela dlouho a nevymřela všude naráz. Lepší je tedy mluvit o postupném ústupu než o jednom jediném okamžiku zániku.

To je ostatně pro pravěk typické. Velké skupiny zvířat málokdy „zmizí ze dne na den“. Spíš se jejich areál zmenšuje, ubývá druhů, některé populace přežívají déle v okrajových oblastech a teprve pak se řetěz přeruší úplně.

Čeleď amphicyonidů nebyla jednolitá, takže není možné je snadno popsat jednou větou. Některé rané druhy byly malé, lehké a spíš nenápadné. Jiné dorůstaly velikosti opravdu velkých dnešních šelem. Zdroje uvádějí rozpětí od zvířat pod pět kilogramů až po formy přesahující dvě stě kilogramů; některé odhady u největších zástupců jdou dokonce ještě výš.

Název „medvědí psi“ nevznikl proto, že by byli doslova půl na půl. Šlo spíš o to, že jejich těla v různém poměru spojovala znaky, které nám dnes připomínají obě skupiny. U části rodů nacházíme robustní kostru, těžkou přední část těla, silný krk a způsob došlapu, který nebyl tak elegantně „psovitý“ jako u dnešních vlků. Na druhé straně lebka, chrup a celkové zařazení jasně ukazují, že šlo o šelmy z okruhu psotvarých. Některé druhy byly stavěné téměř medvědovitě, jiné měly delší nohy a působily mnohem víc jako velké šelmy uzpůsobené k běhu. Paleontolog Robert Hunt dokonce výslovně píše, že v severoamerickém miocénu se objevují velcí amphicyonidi „vlkovitého“ i „medvědovitého“ typu.

U velkých šelem bývá nejvýmluvnější lebka, a u medvědích psů to platí dvojnásob. Měli mohutné čelisti, výrazné úpony svalů a zuby, které byly přizpůsobené zpracování masa, ale ne u všech druhů stejným způsobem. Právě tady se ukazuje jejich pestrost. Podle souhrnů evropských i severoamerických amphicyonidů se jejich potrava pohybovala od poměrně všežravého režimu až po výraznou hyperkarnivorii, tedy jídelníček silně založený na mase. U některých forem se předpokládá větší podíl mršin, u jiných aktivní lov větší kořisti.

Pravěký predátor není automaticky „superzabiják“, který loví všechno živé kolem sebe. Velká šelma musí dobře hospodařit s energií. Mrchožroutství není známka slabosti, ale často výhodná strategie. U amphicyonidů tedy dává smysl představa zvířat, která podle druhu a prostředí dokázala lovit, přepadávat, odhánět menší dravce od kořisti a zároveň využívat každou příležitost, kterou krajina nabízela. Fosilie nám neřeknou všechno, ale chrup a stavba lebky ukazují, že to nebyli potravní specialisté jednoho jediného typu.

Právě způsob pohybu vysvětluje, proč amphicyonidi vypadali tak odlišně od dnešních velkých psovitých šelem. U některých linií se vyvinuly delší končetiny a zjevná schopnost aktivního pronásledování kořisti, zejména v severoamerické skupině Daphoeninae, kterou Hunt popisuje jako „long-legged pursuit carnivorans“, tedy dlouhonohé pronásledující šelmy. U jiných, zvlášť velkých a robustních forem rodu Amphicyon, ale paleontologové zdůrazňují spíše mohutnost, sílu a menší vhodnost pro rychlý běh v úplně otevřené krajině. Některé druhy tedy nejspíš uměly kořist štvát, jiné spoléhaly víc na krátký rychlý útok, sílu a kontrolu prostoru.

Medvědí psi patří staršímu světu třetihor. Žili v době, kdy se svět výrazně měnil. Ranější formy obývaly krajinu, která byla v mnoha oblastech lesnatější a členitější. V miocénu se ale na mnoha místech rozšiřovaly otevřenější biotopy, mozaiky lesů, křovin a travnatějších ploch. To samo o sobě nemuselo být problém, pokud se šelma dokázala přizpůsobit. Jenže právě tady se ukazuje, že některé amphicyonidní linie byly stavěné na jiný typ pohybu a jiný styl získávání potravy než pozdější, rychlejší a specializovanější šelmy. Krajina se měnila, kořist se měnila s ní a velký predátor musel odpovědět buď evoluční změnou, nebo ústupem.

Amphicyonidi žili v krajině, která už nebyla „dinosauří“, ale zároveň ještě nevypadala jako dnešní svět. Potkávali se s ranými koňmi, nosorožci, velkými sudokopytníky, různými příbuznými velbloudů a oreodontů v Severní Americe a v Eurasii zase s pestrou směsí pravěkých přežvýkavců, prasatovitých forem, chobotnatců a dalších velkých býložravců. V některých miocenních ekosystémech stáli proti zvířatům, která byla dost velká na to, aby jejich lov nebyl bez rizika. Pro mladé nebo menší amphicyonidy navíc představovali nebezpečí i jiní predátoři.

A právě mezi dravci to muselo být tvrdé. Ve stejných obdobích žily další skupiny masožravců, které na ně tlačily z různých stran. Starší masožravci postupně ustupovali, ale objevovaly se kočky, raní zástupci modernějších psovitých šelem a později i další specializovaní konkurenti. Když Hunt shrnuje miocenní fauny severních kontinentů, je zjevné, že amphicyonidi nebyli osamělými vládci krajiny. Byli sice velcí a úspěšní, ale fungovali v síti konkurence, kde každý ekologický posun mohl rozhodnout o tom, kdo získá výhodu.

Fosilie kostí většinou neprozradí, jestli zvíře lovilo ve smečce, v páru, nebo samo. U amphicyonidů tedy nelze s jistotou tvrdit něco ve stylu „žili jako vlci“. Přesto existují náznaky, které dovolují opatrné závěry. Například fosilní nory v Nebrasce naznačují norování či doupěcí chování velkých amphicyonidů, což je důležitá stopa pro péči o mláďata a používání úkrytů. U mnoha druhů je také patrný výrazný pohlavní dimorfismus: samci byli podstatně větší než samice. Taková kombinace se u dnešních šelem často pojí s teritoriálním chováním, soutěží samců a spíše polygynním způsobem rozmnožování než s dokonale rovnocennými páry. Je to ale odhad na základě podobnosti, ne přímý důkaz. Kromě toho mohly menší formy mít jiný sociální život než druhy velké.

U rozmnožování platí to samé. Přímé důkazy jsou velmi vzácné, protože kostra sama o sobě neřekne, kolik mláďat samice rodila ani jak dlouho trvala péče. Přesto můžeme vycházet z toho, že šlo o šelmy z okruhu Caniformes a že některé nálezy ukazují na doupěcí chování. Z toho plyne docela rozumný závěr, že mláďata byla po narození nějakou dobu závislá na matce a že alespoň část péče probíhala v úkrytu nebo noře. U velkých, pomaleji dospívajících predátorů navíc dává evolučně smysl delší investice do menšího počtu potomků. To už je ale biologická úvaha založená na srovnání s dnešními velkými šelmami.

Výrazný pohlavní dimorfismus u více druhů ale naznačuje ještě jednu věc. Pokud byli samci zřetelně větší, robustnější a lépe vyzbrojení pro souboje, nejspíš mezi nimi probíhala konkurence o přístup k samicím. To by zapadalo do modelu, v němž se samci pohybují na větším prostoru, více riskují a samice investují víc do péče o mláďata.

Na amphicyonidech je pozoruhodné, jak dlouho vydrželi. Mluvíme o desítkách milionů let. To samo o sobě ukazuje, že nebyli žádnou slepou evoluční uličkou. Naopak. Byli úspěšní právě proto, že netvořili jediný typ šelmy. Jejich čeleď zahrnovala malé i obrovské formy, běhavější i těžkopádnější, všežravější i silně masožravé. Tahle pestrost jim umožnila obsazovat různé ekologické niky v různých časech a na různých kontinentech. Některé jejich ecomorfologie dnes zaplňují medvědi, jiné velcí psovití, další velké kočky. Ve své době ale tuhle práci dělali právě oni.

Jinými slovy, medvědí psi nebyli „nepovedení předchůdci“ moderních šelem. Byla to svébytná a dlouho úspěšná experimentální větev evoluce.

Po medvědích psech zůstaly kosti, čelisti, zuby, někdy stopy po pohybu a výjimečně i nepřímé důkazy chování. A hlavně zůstala představa světa, který nebyl jednodušší než ten dnešní, jen byl poskládaný z jiných hráčů. Amphicyonidi připomínají, že evoluce netvoří lineární řady „směřující k moderním zvířatům“, ale celé větve, z nichž mnohé byly dlouho úspěšné a přesto skončily. Dnešní medvědi, psi a velké kočky nejsou korunou nějakého předem nalinkovaného plánu. Jsou prostě těmi, kteří v určitém okamžiku zůstali. Amphicyonidi mezi nimi nejsou, ale po miliony let patřili k nejmocnějším šelmám planety.

A možná právě proto na ně paleontologové pořád narážejí se zvláštním respektem. Nejen kvůli velikosti. Spíš kvůli tomu, že představují dávno ztracenou verzi světa, v níž hlavní roli nehráli vlci ani medvědi, ale šelmy, které se dnešnímu člověku zdají povědomé a cizí zároveň.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.naturensmangfold.no/users/naturensmangfold_mystore_no/images/Hunt__Robert__Amphicyonidae__1998_.pdf

https://www.app.pan.pl/archive/published/app56/app20100005.pdf

https://digitalcommons.unl.edu/cgi/viewcontent.cgi?params=/context/geosciencefacpub/article/1553/&path_info=Hunt_BAMNH_2009_LONG_LEGGED_PURSUIT_CARNIVORANS.pdf

https://www.researchgate.net/publication/293537457_European_Miocene_amphicyonisae_-_taxonomy_systematics_and_ecology

https://sciencepress.mnhn.fr/sites/default/files/articles/pdf/g2020v42a15.pdf