Článek
Vyrůstal jsem v rodině, kde partnerské vztahy a sex nebyly tabu. Ne, že by se o tom naši bavili každý den a že bychom to poslouchali už odmala, ale když už jsme byli dostatečně velcí, tak se nestyděli o vztazích mluvit i před námi, samozřejmě úměrně našemu věku. Otevřeně se mezi sebou bavili a když jsme vyrostli a sami začali navazovat partnerské vztahy, neměli problém se o tom bavit ani s námi. A my to brali jako něco přirozeného.
Naši spolu mají dobrý vztah, ale pokud bych ho měl srovnat se vztahy většinové populace, asi nebude patřit mezi ty průměrné a běžné. Naši zastávají názor, že ani jeden z nich nevlastní toho druhého a berou jako přirozené, že se může stát, že v sexu nebudou schopni nebo ochotni nabídnout tomu druhému to, co by třeba potřeboval nebo chtěl aspoň vyzkoušet. A že by byla škoda mu to odpírat. A tak jsou domluveni, že když některý z nich bude mít potřebu mimomanželského sexu, nebude to problém. Podmínka je dodržení takových pravidel, aby nebylo ohroženo zdraví. A pak ještě jedna podmínka - pokud se stane, že by se některý z nich vyloženě zamiloval, druhému to přizná. Pokud půjde jen o jednorázovou nebo občasnou záležitost, pak je na svobodném rozhodnutí, zda o tom pomlčí, nebo se o tom zmíní. Ale pokud by to mělo přejít ve vážný vztah, pak to druhému říct musí.
Možná si teď říkáte, že jeden z rodičů je prostě záletník, a tak si to pojistil takovouhle domluvou. Ale není to tak. Rodiče se domluvili společně a dobrovolně, oba na to měli už před lety stejný názor a ani jeden se kvůli tomu nemusel přizpůsobovat tomu druhému. Stejně tak jejich domluva neznamenala, že by měl některý z nich každou chvíli nějakou mimomanželskou aférku. Něco by se našlo, ale i dohromady za oba dva by se to dalo spočítat na prstech obou rukou, a to za dobrých zhruba 40 let, co jsou spolu. A zatímco řada jiných lidí, kteří preferují (i když někteří jen na oko) monogamní vztah, se rozchází či přímo rozvádí i několikrát za život, naši jsou spolu už těch víc jak 40 let a ani nepředpokládám, že by tomu někdy mělo být jinak. Oba věří, že spolu i zestárnou.
V takovém prostředí jsem tedy vyrůstal a nejspíš se to podepsalo i na mém přístupu, který mám v podstatě stejný. Netoužil jsem mít tucet milenek, potají se plížit domů, lhát své partnerce. Třeba by se mohlo i stát, že bych se s nikým nesešel, protože bych zkrátka tu potřebu neměl, nebo bych nenašel nikoho, s kým bych ji chtěl či mohl realizovat. Zároveň bych však respektoval a toleroval, pokud by podobnou potřebu měla partnerka a rozhodně bych jí to neměl za zlé nebo bych jí to nezakazoval.
S takovým nastavením jsem tedy vstupoval do světa partnerských vztahů. A na počátku jsem si, možná dost naivně, myslel, že podobně to bude mít více lidí. Po dosavadních zkušenostech však už chápu, že na podobný stav musí být člověk v určitém směru vyspělý a musí mít opravdu jasno. Pokud si podobný přístup člověk jenom nalhává, byť třeba v dobrém, že chce dopřát partnerovi více svobody, ale uvnitř sebe to tak necítí, pak se žene do neštěstí. Když bude mít partner nějakou aférku, dotyčný se tím pak bude užírat a buď to stejně začne partnerovi vyčítat, nebo naopak začne mít sám ze sebe pocit, že je nedostatečný a pro partnera nedostatečně atraktivní. Jenže to tak není. Tohle musí člověk cítit, nesmí lhát sobě ani partnerovi, jinak je to začátek konce.
Navázal jsem už několik vztahů, z nichž některé měly šanci přejít v partnerské soužití. U prvních vztahů jsem šel poměrně brzy s kůží na trh. Přišlo mi nefér sdělit svůj postoj potenciální přítelkyni až ve chvíli, kdy budeme oba zamilovaní až po uši. A tak v rámci prvotních oťukávání, když přišla řeč i na intimnější záležitosti, jsem nijak nemlžil a rozpovídal se o tom, jak partnerství vidím já. No, reakce byly asi takové, jaké se daly očekávat. I když já byl tehdy optimističtější a věřil jsem, že nejde o nic extrémního, co by někoho mohlo pobouřit nebo zaskočit natolik, že by to nebyl schopen pobrat.
Dámy však byly většinou v první chvíli naprosto opařené a obvykle nevěděly, co na to vůbec mají říct. Jedna mi dokonce v prvotním šoku šplouchla obsah své skleničky do obličeje, sebrala se a odešla. A ne, opravdu jsem jí to neřekl stylem, že chci mít milenku. To bych ještě pochopil.
Abych to zkrátil, žádný vztah se tehdy nepřeklopil do společného soužití. S některými holkami jsme dnes prostě přátelé, protože si rozumíme po jiných stránkách, ale ve vážném vztahu bychom měli v tomhle směru problém. Popravdě většina holek to s větším či menším odstupem času pobrala celkem dobře a stále se stýkáme, i když jen jako přátelé. Jen ta jedna, která mě zchladila obsahem své skleničky a pak dvě, které necítily po mém přiznání udržovat nadále nějaký vztah, to ukončily zcela. Což beru jako poměrně dobrý výsledek na to, že v první chvíli žádná z nich nebyla schopná akceptovat, jak to mám nastavené. A to bez ohledu na to, jestli budeme partnery, nebo ne. Už samotná taková myšlenka, že by to tak někdo mohl mít, byla pro ně až neuvěřitelná.
Změnil jsem taktiku a s přiznáním (přestože si myslím, že nejde o žádné přiznání, prostě to tak je a nestydím se za to) jsem začal trochu vyčkávat, až se s dotyčnou poznám trochu lépe. Když jsem měl pocit, že by to nepřijala, radši jsem vztah ukončil, abych ji zbytečně nezatěžoval něčím, co by pro ni nebylo asi pochopitelné. Nedejbože, kdyby na to chtěla přistoupit jen kvůli tomu, aby mi vyšla vstříc. To bych nechtěl.
Začal jsem si říkat, jaké měli naši štěstí, že se potkali a oba měli podobný názor na věc. Protože já měl pocit, že snad žádnou takovou nepotkám. Když jsme se na toto téma bavili s klukama v práci nebo po fotbale u piva, někteří z nich to odmítali také, ale našli se i tací, kteří by byli schopní si něco takového představit. I když někteří to brali více jednostranně a považovali to za možnost „povolené nevěry“, především ze své strany. Pokud by měla aférku jejich žena, měli by mnohem větší problém to zkousnout. Pro což zas nemám příliš pochopení já - podle mě by oba partneři měli mít stejné možnosti a za stejných podmínek.
Především jsem to ale nevnímal jako klasickou nevěru, kdy si člověk najde protějšek na podobný sex jako má doma s partnerem. Pro mě je to spíš možnost zkusit něco, co s partnerem zkusit nejde. Ať už proto, že partner třeba něco takového odmítá, nechce nebo nemůže. Nikdy bych partnerku nežádal o něco, do čeho by se jí nechtělo nebo bych věděl, že ji to nebaví. A je logické, že každý z nás něco nechce, nemá rád… Tak proč partnerovi nedopřát možnost to zažít, i když s někým jiným? Žijeme jen jednou. Ano, určitě bychom přežili i bez toho, že bychom si něco zkusili, ale proč se tomu bránit?
Nakonec jsem před necelým rokem potkal Jitku. Poznali jsme se v baru, kam jsem chodil po práci a kde se tehdy objevila poprvé. Byla sama a hodně zamlklá. Nějakou dobu jsem čekal, jestli se neobjeví někdo další, na koho by čekala, ale když si dávala druhou skleničku a stále nikdo nepřicházel, ani pohledem nikoho nehledala, zeptal jsem se, jestli si můžu přisednout a pomalu jsme se dali do řeči. Byla krátce po rozchodu s přítelem, s nímž byla více jak rok a myslela si, že našla toho pravého. Dalo by se říct, že možná i našla, ale po roce narazili na problém, který nemohli vyřešit jinak než rozchodem.
Sama Jitka možná udělala tu chybu, že si myslela, že našla toho pravého a to bude stačit. Když však byla jednou na pracovní cestě, poznala jednu holku a silně to mezi nimi zajiskřilo. Šlo sice jen o chvilkové jiskření během jednoho večera, ale svobodomyslná Jitka v tom neviděla nic špatného a s dotyčnou holčinou se vyspala. Doma to pak svému příteli při vhodné chvilce přiznala. Omluvila se, že k něčemu takovému došlo, aniž by si oni dva dopředu řekli, jak to vnímají, ale rovnou dodala, že ona sama je v tomhle směru dost svobodomyslná a pokud v tom nehrají role emoce, ale pouze fyzická potřeba, považuje to za něco, k čemu může dojít. Vysvětlila příteli, že to nemá nic společného s jejich vztahem a už vůbec ne s ním. Že je jako milenec naprosto skvělý a stejně tak to neznamená, že by hledala jiného partnera nebo partnerku. Rozhovor prý trval poměrně dlouho a na jeho konci měla pocit, že i když to přítele zaskočilo, dokázal to nějak pobrat a snad i pochopit. Druhý den ráno měl však sbalené svoje věci a Jitce předal klíče od jejího bytu, v němž spolu žili. Stejně, jako se předchozího večera snažila Jitka vysvětlit svůj postoj, jí to ráno zase vysvětlil svůj postoj přítel. Byl schopen pochopit, jak to myslela a neměl jí to za zlé. On sám by však nebyl schopen žít v trvalém vztahu, ve kterém by si nebyli naprosto věrni. Už jen ta myšlenka, že s někým mohla něco mít, by ho užírala. A než to nechat zajít tak daleko, bude lepší, když se rozejdou. Nechtěl po ní požadovat, aby se mu přizpůsobila. Věděl, že by ji tím omezoval a zároveň si nebyl jistý, jestli by i v případě, kdy by na to přistoupila, věřil, že skutečně s nikým nikde nic neměla.
V baru jsme se potkávali několik následujících týdnů. Pochopitelně jsme se nebavili jenom o sexu a vztazích, ale pro nás oba to byl do určité míry i uspokojující pocit, že na světě existují i další lidé, kteří to mají podobně. Několikrát jsme se zasmáli, že kdybychom měli aspoň podobné plány do budoucna a trochu mezi námi zafungovala i chemie, že bychom si v tomhle skvěle rozuměli. Ale bylo nám jasné, že život každého z nás zavane někam jinam, a tak nemá smysl tlačit se do vztahu. Určitě i na nás oba někde čeká někdo, s kým si porozumíme ve všech směrech.
Byly to tehdy krásné večery při sklenkách dobrého pití a zajímavých hovorů. Po několika týdnech jsme se však museli rozloučit, Jitka se stěhovala na Moravu, kde získala svoji vysněnou práci. Nezbylo mi nic jiného, než jí popřát hodně štěstí. Nějakou dobu jsme si pak ještě psali a občas zavolali, ale kontakt postupně vzájemně vyvanul.
A pak jsem narazil na Lucku. Skvělá holka ve všech směrech. Sedli jsme si od první vteřiny a netrvalo dlouho, sestěhovali jsme se dohromady. Věděl jsem, že bych jí měl říct o sobě všechno, včetně mého názoru na občasné „zálety“, a to ještě dřív, než jsme se sestěhovali. Ale byl jsem v tu chvíli trochu sobecký a myslel především na to, že bych ji nechtěl ztratit. Říkal jsem si, že tomu dopřeju ještě čas a pak zlehka začnu naznačovat a uvidím, jak na to bude reagovat.
Byli jsme tehdy na prodlouženém víkendu na horách, jen my dva, kolem závěje sněhu, v krbovkách plápolal oheň, příjemná a pohodová atmosféra. Společně jsme si povídali o všem možném, při tom trochu popíjeli… A jak už to tak bývá, došlo i na sex. V příjemném rozpoložení jsme pak leželi na posteli a začali si zase povídat. Lucka začala vyzvídat, co by se mi líbilo nebo co bych rád vyzkoušel. Řekl jsem jí o svých přáních a stejně tak jsem se i já ptal Lucky, co by zas ráda ona. Přitom jsme se vzájemně dotýkali a bylo to velmi příjemné. Asi jsem se nechal unést kouzlem okamžiku, ale postupně jsem začal i přiznávat, že kdyby někdy chtěla vyzkoušet něco, co bych jí nebyl schopen nabídnout, že nebudu mít problém, pokud si to vyzkouší s někým jiným. A že to vnímám jako něco normálního, co se může stát a co alespoň v mých očích rozhodně není důvodem pro ukončení vztahu. Rozebral jsem to trochu podrobněji, než to popisuji nyní, snažil jsem se to trochu zabalit, aby to nevyznělo nějak hrozně. Nejdřív se tomu smála, což mě povzbudilo v tom, že můžu pokračovat, ale spletl jsem se. I Lucka. Myslela si totiž, že jen vtipkuju.
Když jí došlo, že jsem to myslel vážně, zarazila se. Nevěřícně na mě koukala a asi nevěděla, co by na to měla říct. Kouzlo večera však bylo ta tam. Snažil jsem se pokračovat v komunikaci a zkoušel to vysvětlit lépe. Ale bylo vidět, že už neposlouchá a tak jsem ztichnul také. Myslel jsem si, že jen potřebuje čas, aby to strávila a pak se k tomu vrátíme a zkusíme si o tom popovídat znovu.
Od té chvíle se mnou však nepromluvila ani slovo. Druhý den jsme měli jet už domů, ale ani během balení věcí nebo cesty nic neřekla. Snažil jsem se udržet komunikaci a občas něco řekl, nebo se zeptal, ale bez sebemenší reakce.
Vydržela to 14 dní, aniž by se mnou prohodila jedno jediné slovo nebo aspoň pozdrav. A já myslel, že je to definitivní konec. Pak mě však jednoho dne ráno pozdravila. Sice trochu odtažitě, ale byl to průlom. Postupně se zase rozmluvila a nyní se bavíme stejně jako dřív. I po intimní stránce zase fungujeme. Ale když se chci vrátit k tomu tématu, abychom ho společně probrali a na něčem se shodli, vždycky uteče k jinému tématu. Vůbec se o tom nechce bavit. A já tak ani nevím, jaký k tomu zaujala postoj a co cítí. Chce mi to tolerovat, ale nechce o tom ani vědět? Nebo očekává, že když takto reagovala, že si to vezmu k srdci a nestane se, že bych někdy něco zkusil? Nebo ji to vnitřně užírá a jen to zatím nedává najevo, ale přijde to časem? Nechci, aby mezi námi něco takového zůstávalo nedořešené. Hodně jsem přemýšlel i o tom, že bych se zavázal k monogamii, ale tím sice vyjdu vstříc jí, nicméně popřu sebe. A já bych radši, kdybychom byli spokojení a srovnaní oba. Jenže když nevím, co si myslí a jak to nyní s odstupem vnímá, je to těžké…
Anketa
Autorský text.
