Článek
Jak rozdílné mohou být životy, když srovnáme město a venkov, to si občas někdo neumí ani představit. V dnešní globální době máme často pocit, že jsme na tom všichni plus mínus podobně a nějaké větší rozdíly být nemohou, když člověk žije v civilizaci. Vždyť i domorodé kmeny v Africe nebo Jižní Americe mají často přístupy k moderním technologiím a vymoženostem. Tak jaképak rozdíly v rámci jedné země…
Letošní silvestr byl první, kdy k nám kamarádi dorazili do našeho nového domova. Máme domek, nebo spíš bývalou chalupu, na polosamotě, nedaleko vesnice, ale za ohybem zatáčky, trochu k lesu. Pro nás to byl splněný sen. Sice oba pocházíme z města, ale k venkovu máme vřelý vztah a městský život byl sice v mnoha ohledech velmi pohodlný, ale přesto naplno neoslovoval ani jednoho z nás. Oba máme radši klid, společnost spíše zvířat než lidí a práce, kterou život v domku na venkově obnáší, je sice mnohdy náročná, ale člověku to aspoň nedovolí zahálet a udržuje ho to v kondici.
Kluci žijí celý život v Praze v panelákových bytech. Rádi cestují a zažívají nové věci, takže se i těšili na poměrně razantní změnu prostředí. Na druhou stranu, svoje výlety a cesty za poznáním mají vždycky naplánované v maximálním možném komfortu a jak je známe už řadu let, víme, že to jsou docela fajnovky. Když tedy Adam řekne, že si chce vyzkoušet vykydat stáj, je nám jasné, že ve výsledku vezme do ruky vidle, nechá si od Honzy udělat fotku na sociální sítě, možná napíchne trochu slámy a slavnostně ji přehodí do kolečka. To bude ale jeho veškerý výkon. Takže když s velkou slávou dorazili a oznámili, že chtějí zažít náš běžný život se vším všudy, brali jsme to s velkou rezervou. To jsme ale ještě netušili, že zažijí víc než běžné povinnosti hospodáře.
Dorazili krátce před polednem, takže ranní rituály a povinnosti jsme měli už dávno za sebou. Což ničemu nevadilo, alespoň bylo víc času si sednout, popovídat, co se za tu dlouhou dobu, co jsme se neviděli, stalo, dát si dobrý oběd a zahrát si nějaké deskové hry. Už po obědě na nich ale bylo vidět, že se necítí úplně nejlépe. Venku začalo již zkraje odpoledne značně přituhovat a kluci, zvyklí chodit ven každou půlhodinku na cigaretku, najednou začali svoje „pauzičky“ oddalovat a nervózně se ošívat. Zanedlouho přiznali, že jim je chladno a mezi cigaretkami se nestihnou ani ohřát. No jo, bytové princezny zvyklé na stálou homogenní teplotu.
„Tak, chlapci, chtěli jste to mít autentické, takže pokud se chcete ohřát, musíte si teplo zařídit. U stodoly jsou nějaké špalky, je tam opřená i sekera. Pokud by špalky došly, o kus dál jsou metrovky, ale na ty budete potřebovat pilu. Nebojte, máme i motorovou, nemusíte řezat ruční.“ Tohle jsem si docela vychutnal, protože je jednoduché otočit knoflíkem a užívat si teplo. Ale muset nejdřív vykonat nějakou práci, než se budu moct ohřát, to je věc jiná. A u nás mají na výběr jen krbová kamna na dřevo nebo malý infrazářič v koupelně. Nějaké dřevo jsem sice měl nasekané do zásoby, ale nechal jsem je, ať si to užijí se vším všudy. My aspoň umyjeme a poklidíme nádobí a mezitím se mohou postarat o „teplo domova“.
Dřevo zahřeje několikrát. Musíte ho k sobě dopravit (někdy ještě pokácet strom), nařezat či naštípat, narovnat a ještě pak odnosit domů. Doma vás pak zahřeje naposledy. Ilustrační foto.
Vrátili se promrzlí asi za půl hodiny. Nejdřív to byla zábava a hecování, komu se podaří špalek přeseknout vejpůl jedním seknutím. Málo aktivity a hromada řečí kolem však vedla k tomu, že se prací moc nezahřáli a postupně jim bylo víc a víc chladněji. Když pak sekal špalek Mára a odlítla štěpina, která praštila do holeně Adama, který stál poblíž, přestalo je to bavit úplně. Ale aspoň už měli něco málo naštípáno a s hrdostí to přinesli do chalupy. Teplo bylo zajištěno.
Odpoledne pak proběhlo v příjemné atmosféře a všichni jsme si to užívali. Připravené občerstvení zapíjeli kluci notným množstvím pivečka a občas proložili panáčkem něčeho ostřejšího. Já se ženou jsme nepili, jednak alkohol moc nemusíme a za druhé jsme věděli, že bude potřeba být večer a zejména kolem půlnoci zcela při smyslech. I když jsme od vesnice odděleni kopečkem, ve vesnici jsou dva penziony, kam na Silvestra rádi přijíždějí lidé z města, aby oslavili nový rok na venkově, ideálně v závějích sněhu, které se však letos nekonaly. A od místních jsme byli varováni, že někdy chodí odpalovat pyrotechniku na pole za obcí, což je k nám pak docela blízko a zvuk se nese poměrně dobře.
Upřímně, se ženou přelom roku nijak zvlášť neřešíme, jsou to pro nás dny jako každé jiné, ale chápeme, že někdo to vnímá jako významný předěl. Ať tedy každý slaví po svém, ale pevně doufáme, že pyrotechniky bude čím dál méně a pokud by byla zakázána zcela, budeme jenom rádi. Neměli jsme s tím dobré zkušenosti ani ve městě, kde jsme měli jen psa a kočku, nemáme to rádi ani na venkově, kde těch zvířat bývá mnohem víc, nejen těch chovaných, ale i divokých. K čemu jsou dobré hlasité rány? Nám lidem to „jenom“ vadí, ale co ta nebohá zvířata, která mají mnohem lepší sluch?
Večer nastal čas dát všem dostatek sena na noc, vyměnit nádoby s vodou, neboť se na povrchu utvořila pevná ledová krusta a zkontrolovat, že všichni a vše jsou v pořádku. Kluci vyhřátí z chalupy vylezli ven poměrně nalehko a v prvních chvílích jim to ani nevadilo. Na varování, že než se obejdou všechny přístřešky a vše se doplní, tak uplyne dost času a bude jim pořádná zima, moc nedbali. Však jsou prý silní kluci z ocele a něco vydrží. Vzpomněl jsem si na brzké odpoledne, kdy „klepali kosu“ v chalupě za teploty, která byla jen mírně pod standardní pokojovou teplotou.
Mára měl obstarat psy a my ostatní jsme se vydali ke stádečku ovcí a ke koním. Samozřejmě, jak jsem očekával, zima se vkradla pod jejich strohé svršky a za chvilku cvakali zubama. Neponaučitelní. Mráz vytvořil v nádobách silný led, a to i přesto, že jsem led přes den pravidelně chodil rozbíjet. Bylo potřeba jej tedy z nádob úplně vyklepat a nádoby nově naplnit. Sporé světlo na čidlo, které osvětluje okolí přístřešku, jen částečně zlepšovalo viditelnost. Půda zmrzlá na kámen, navíc v místech nejčastějšího pohybu zvlněná kopyty koní. Mrazivý vítr a touha rychle vykonat nutnou práci a vrátit se do vyhřáté chalupy. To všechno asi vedlo k tomu, že si Honza nedával dostatečně pozor a chtěl mít všechno rychle hotové. Když nesl velký kýbl se zamrzlou vodou, aby jej vyklepal na určeném místě, nevšiml si zmrzlých hrbolků od kopyt a zakopl. Kýbl mu vypadl z ruky, dopadl na zem ještě dřív než Honza a prasknul. Společně s ním praskla i ledová krusta a vytvořila tříšť ledových kusů různé velikosti, které následně zalila trocha ledové vody, která byla původně uvězněná pod ledovou kůrkou. A do tohoto marastu spadl Honza. Slovník, který nelze v žádném případě publikovat, nás provázel celou cestu domů, stejně jako smích Adama, který si ze zmrzlého Honzy notně utahoval.
V chalupě nás přivítal Mára, který měl psy samozřejmě obstarané rychleji. I když přivítání asi není to správné slovo, protože seděl na židli jako opařený a když jsme vešli, zpražil nás pohledem.
„Co se stalo?“ zeptal jsem se nechápavě, zatímco jsem se rozhlédnul, ale nic mi nepřišlo podezřelé nebo divné.
„Můžete mi laskavě říct, co to máte vmotané do plotu?“ zeptal se Mára, evidentně stále ještě ne ve své kůži. Nejdřív jsem nechápal, co tím myslí, ale když přidal ještě vysvětlení, co se stalo, okamžitě nám to došlo. Mára obstaral psy a pak se rozhodl, že vyrazí za námi. Když však došel k brance, která otevírala průchod na cestu k pastvině, všimnul si, že je v plotu něco provlečeného. A protože musí všechno prozkoumat a přišlo mu to tam jako nějaký zavlečený kus odpadu, rozhodl se, že to z toho plotu vytáhne. Jenže to byla páska, jaká se používá třeba na ohradníky pro hospodářská zvířata. Pásku máme zapletenou v plotě ve třech řadách při zemi jako prevenci proti podhrabání nebo nadzvednutí spodní části plotu. Dřív se stávalo, že buď se chtěla nějaká drobná zvěř dostat pod plotem k nám, nebo naopak psi měli tendenci se podhrabat a utíkat do vesnice. Vzhledem k tomu, že dva z nich jsou vrahouni slepic, potřebovali jsme se pojistit, že nám pod plotem utíkat nebudou. Plot je standardní zahradní, zeleně poplastované pletivo. Ze všech možností, které jsme vyzkoušeli, se nám propletení ohradníkové pásky do plotu a její zapojení do ohradníkového zdroje, osvědčilo nejvíce. Plast zabrání tomu, aby elektřina šla i do plotu, páska se díky propletení neprověšuje a žádné zvíře se nepokouší plot nadzvednout nebo podhrabat, protože cítí elektrické pole.
Zašlá ohradníková páska v plotě vzbudila v Márovi pocit, že se jedná o zapletený odpad, který musí vytáhnout.
Zvířata elektrické pole cítí, ale Mára evidentně necítil nic, dokud pásku pěkně nevzal do ruky, nepotáhnul ji z plotu a ještě se druhou rukou opřel o kovovou branku. Během zlomku sekundy doputoval výboj elektřiny do místa, kde Mára držel pásku a „krásně“ jej probil. Rána je to samozřejmě nepříjemná, ale naštěstí nemáme úroveň výbojů nastavenou nějak vysoko, jde spíše o prevenci, každopádně leknutí to muselo být obrovské. Mára jej evidentně stále ještě rozdýchával, zatímco my ostatní jsme lehli smíchy. Dokonce i Honza, který byl rozmrzelý ze svého pádu do ledu, se s radostí pobavil na cizí účet.
Když se všichni dostatečně nasmáli a Mára se konečně oklepal z šoku způsobeného především leknutím, mohl večer pokračovat příjemně dál. Jak se však blížila půlnoc, bylo z blízké obce slyšet první rány. Kopec naštěstí něco utlumil a u nás v chalupě to bylo slyšet jen málo, ale když jsem vyšel ven, abych věděl, jak je to slyšet tam, některé rány zněly dost nepříjemně. No, jak varovali místní starousedlíci, někteří hosté si se zdejšími hospodářskými zvířaty hlavu nelámou a se psy už vůbec ne. A i když je pracovníci penzionů prosí o ohleduplnost, prosby nebývají vždy vyslyšeny.
Když rány začaly bouchat intenzivněji a hluk byl slyšet až do chalupy, bylo nám jasné, že odpalují na poli. Žena má na telefonu appku, pomocí které vidí kamerou umístěnou u přístřešku koní, stejně tak jako u malého ovčína. Všechno se zdálo v pořádku, ale na některých zvířatech byla znát vzrůstající nervozita. Appku radši nechala běžet, aby měla zvířata stále pod dozorem.
A pak to bouchlo. Sled několika ran, jako kdyby se střílelo z děla. I naši psi, celkem odolní proti kdejakému rámusu, se raději stáhli k domu. Dovnitř chodí přes zimu neradi, mají hustou srst a je jim tam během chvíle příliš vedro. S chutí si ale lehli v chladnější předsíni. A to už přiběhla žena, že malý poník, kterého má u nás ustájeného naše známá, musel protrhnout nebo podběhnout ohradníkové pásky, protože kamera ho zabrala v místech, kam se nemůže normálně dostat, jak tam běží. Bohužel to bylo daleko na to, aby kamera mohla zabrat nějaké detaily, ale na tom už nezáleželo. Museli jsme ven. Kluci nebyli nadšení, že byl konec zábavy, minimálně na nějakou dobu. Už měli slušně upito a byli v rozverné náladě. Chtěl jsem jít jenom s Adamem, ale Honza i Mára trvali na tom, že když už jdeme, půjdou také. Honzu jsem tedy poprosil, aby zašel k ovečkám, protože i na nich byl znát neklid, tak aby zkontroloval, že je tam vše v pořádku a pak ať se buď připojí k nám, nebo ať se vrátí do chalupy.
Naštěstí pro nás utekl jenom poník, ostatní koně, i když nervózní, zůstali ve výběhu. Ani ohradník poničen nebyl, takže se mu muselo podařit dostat se pod pásku, jinak jsme si to nedovedli vysvětlit. Ale byl tak vystrašený, že na zavolání vůbec nereagoval. Naštěstí i v té velké panice pořád pobíhal poblíž, asi se ani on nechtěl tolik vzdálit od stáda, ale neustálé opakované rány petard a rachejtlí ho nutily být v pohybu a snažit se jim uniknout. V těchto chvílích bych si přál, aby lidé odpalující pyrotechniku, zažívali stejné pocity, jaké zažívají zvířata. Aby pocítili ten strach, slyšeli ten hluk mnohonásobně zesílený a nevěděli, kam se mají schovat. Možná by pak konečně pochopili, že pro trochu pochybné zábavy jiní trpí.
Poník Merlin si zažil během silvestrovské noci svoje. Foto z následujícího dne, kdy už byl v klidu a hřál se v prvním lednovém sluníčku.
Když to zkrátím, poníka se nám podařilo odchytnout až po velmi dlouhé době, de facto až poté, co ustaly i poslední rány. Nadmíra pohybu a adrenalin nám naštěstí zajistily dostatek tepla, takže jsme ani nebyli příliš promrzlí, ale zato jsme byli slušně domlácení. Běh na dlouhé tratě v noci, s nedostatkem světla, zmrzlou a místy slušně klouzající půdou, kde každou chvíli zakopnete o nějaký hrbolek zmrzlý jak kámen, nebylo to, po čem jsme toužili. Ale poníka jsme nemohli ponechat osudu a spoléhat na to, že se bude stále držet poblíž. Nakonec jsme všechny koně nahnali do vedlejšího menšího výběhu, který má robustní dřevěnou ohradu. Poučení pro příště, že nemáme nic podcenit.
Do chalupy jsme doslova doklopýtali. Rozbití, vystresovaní, špinaví. Rychle jsme se ale dali do kupy, na zahřátí a jako odměnu za náš výkon jsme si chtěli přiťuknout panáčkem. V tu chvíli nám ale došlo, že někdo chybí. Honza, který měl zkontrolovat ovečky. Když jsem se zeptal ženy, kde je, že za námi nedorazil, byla překvapená také. Nevěděla, že jsem ho poslal k ovečkám a sama sledovala jenom dění u koní, kde si myslela, že jsme všichni. Proč by ale Honza zůstával u oveček, když se tam nic zásadního nedělo a měl nám jít pomoct, nebo se vrátit do chalupy? Nestalo se mu nakonec také něco? Na kameře u oveček nebyl nikde vidět.
Takže jsme se znovu oblékli a vyrazili k ovečkám. Jak jsme se blížili, volali jsme jeho jméno, ale bez odezvy. V jednu chvíli mě napadlo, jestli někde nezakopnul ve tmě, neupadl a neuhodil se do hlavy. Z té představy se mi úplně udělalo zle. Kde ho budeme ve tmě hledat, jenom s baterkama?
Dorazili jsme k ovčínu, ale Honza nebyl nikde vidět a na volání nereagoval. Kluci koukli dovnitř, ale tam bylo prázdno. Světlo z baterek pátralo po blízkém okolí, ale stíny nenasvědčovaly tomu, že by tam někde ležel. Obešel jsem ovčín ze strany a zamířil za něj, kde u zadní stěny měly ovečky ještě jednu hromadu sena a momentálně tam spokojeně ležely pod jednoduchou stříškou. Baterkou jsem je přejel, když v tom jsem si všiml barvy, která neměla se světlou vlnou ovcí nic společného. Honzova zelená bunda a v ní Honza. Prodral jsem se ovečkami k němu a jak jsem byl skoro již u něj, uslyšel jsem známé chrápání. Promluvil jsem na něj a lehce jím zatřásl. Zachrápal a zamžoural očima. Málem mě ranila mrtvice. Tak my se o něj bojíme a on si ustlal v seně mezi ovcema.
Napětí z nás opadlo a všichni jsme se vrátili do chalupy. Honza si vyslechnul náš příběh s Merlinem a my se pro změnu pobavili u toho, jak chtěl ovečky psychicky podpořit svojí přítomností, ustlal si v seně a když ho obklopily, tak jednoduše usnul, zmožen svojí nezvyklou aktivitou a také dozajista svojí hladinkou alkoholu v krvi.
Následující ráno bylo kruté pro všechny, pro kluky však abnormálně. Po akční noci se chtěli vyspat, ale my jsme se drželi jejich přání vyzkoušet si naše každodenní aktivity. Takže museli vylézt z postele a obstarat všechna zvířata. Snídaně s kávou byla slíbena až za odměnu po vykonané práci. A pokud jim přijde, že je v chalupě chladno, musejí si naštípat dřevo. Byli stateční, ale bylo na nich znát, že na tyhle aktivity nejsou vůbec zvyklí a že jim jejich komfort chybí. Na druhou stranu ale ocenili, že sami mohli vidět, co hlučné petardy mohou dělat se zvířaty. Sami se totiž dříve účastnili bujarých silvestrovských oslav a odpalovali rachejtle také. Sami zvířata nemají a nikdy je nenapadlo, jak velký vliv to na ně může mít. I když se o tom každoročně píše.
Vše dopadlo dobře, ale je mnoho případů, kdy je konec tragický. A to jen proto, že si někteří nemohou odpustit zbytečný hluk, kterým „vítají“ nový rok.
Jak slavíte Silvestr vy? Patříte k fandům zábavní pyrotechniky, nebo ji nemusíte? Máte zvířata, která se hluku bojí?
