Článek
Když se dnes mluví o temných kapitolách medicíny, většinou padnou jména jako Josef Mengele nebo Walter Freeman. Ale v amerických dějinách psychiatrie se objevují i další jména, např. Henry Andrew Cotton. Muž, který věřil, že psychické choroby mají jednoduchou příčinu ukrytou v těle, a že jedinou cestou ke „zdraví“ je skalpel. A přestože z dnešního pohledu působí jeho léčebné postupy jako čisté šílenství, ve své době byl Cotton považovaný za vizionáře. Věřili mu kolegové, pacienti i jejich rodiny. A dlouhé roky mu to procházelo.
Henry Andrews Cotton
Kdo vlastně byl Henry Cotton?
Henry A. Cotton se narodil roku 1876 v Pensylvánii a na přelomu století vstoupil do psychiatrie v době jejího prudkého rozvoje i hlubokého tápání. V roce 1907 se stal ředitelem Trenton State Hospital v New Jersey, velké psychiatrické léčebny, která tehdy fungovala jako polouzavřený svět. Cotton měl charisma, vzdělání a silnou podporu svého mentora, významného amerického psychiatra Adolfa Meyera. To všechno mu dodalo sebevědomí, že jeho pohled na duševní choroby je správný – a že jeho úkolem je prosadit ho za každou cenu.
Teorie, která tehdy zněla celkem logicky
Cotton byl přesvědčený, že většina psychických poruch vzniká z chronických infekčních ložisek v těle. Nebyl v tom sám – před érou antibiotik a moderní mikrobiologie byla myšlenka „skrytých infekcí“ velmi populární. Záněty zubů, mandlí nebo dutin byly tehdy spojovány s nejrůznějšími onemocněními, od artritidy po srdeční problémy.
Cotton tuhle teorii jen posunul do extrému. Tvrdil, že bakteriální infekce způsobují schizofrenii, maniodepresi, demenci a další poruchy, a že pokud lékař infekční orgán odstraní, pacient se zotaví i psychicky.
Teorie byla jednoduchá, průrazná a – v tehdejším duchu – vlastně docela moderní. A Cotton, nadšený vizionář, se pustil do jejího důsledného prosazování.
New Jersey state lunatic asylum, Trenton
Ve jménu uzdravení: zuby ven, orgány pryč
To, co Henry Cotton prováděl, se dnes čte opravdu těžko. Výchozí postup byl vždy stejný: když pacient nejevil pokroky, pátralo se po „infekčním ložisku“. Zpočátku Cotton sahal po zubech – nejdřív jen pár, pak raději všechny. Když to nepomohlo, pokračoval níž.
Dnes už víme, že v Trenton State Hospital se pod jeho vedením dělaly:
- kompletní extrakce chrupu,
- odstranění mandlí a čelistních dutin,
- chirurgické zásahy na žlučníku, slepém střevu, žaludku a střevech,
- u žen i hysterektomie a ovariální operace,
- u mužů odstranění varlat, pokud Cotton věřil, že je to zdroj infekce.
Operace se často prováděly bez jednoznačné diagnózy, bez reálných důkazů o infekci a často i bez informovaného souhlasu rodiny. Cotton byl přesvědčený, že jedná pro dobro pacientů, a jakákoli opozice byla podle něj jen nepochopením jeho pokrokové metody.
Podpis Henryho Cottona
Tragická realita: vysoká úmrtnost, zkreslené výsledky
Z dnešního pohledu je nejšílenější fakt, že Cotton tvrdil, že má úspěšnost léčby kolem 80 %. Jenže dokumenty, které se později otevřely, ukázaly něco úplně jiného. Po jeho zákrocích umírala třetina až téměř polovina pacientů – nejčastěji na sepsi nebo komplikace běžné po rozsáhlých operacích prováděných v době nedostatečné sterilizace.
Historici i lékařské analýzy potvrzují několik věcí:
- Cotton své statistiky zveličoval a upravoval,
- nepočítal pacienty, kteří utekli nebo zemřeli krátce po zákroku,
- a úspěch označil i tam, kde pacient jen dočasně zlepšil chování.
Přesto byl Cotton podstatnou část své kariéry oslavovaný jako člověk, který „prolomil tajemství duševní choroby“.
Proč mu to tak dlouho procházelo?
Na začátku 20. století byla psychiatrie v podstatě vědeckou divočinou. Bez účinných léků, s častým zoufalstvím rodin i lékařů. Cotton vystupoval sebejistě, měl silné autority za sebou a prezentoval jednoduché řešení složitého problému. A to lidé ve všech dobách milují.
Do karet mu hrálo i to, že:
- pracoval v izolované instituci, kde pacienti nemohli odporovat,
- kritici byli dlouho marginalizováni,
- a jeho operace byly drahé a působily sofistikovaně – což často posilovalo důvěru.
Zlom nastal až v 30. letech, kdy mladá lékařka Phyllis Greenacre provedla detailní revizi jeho výsledků. Nenašla žádný důkaz o tom, že by Cottonova metoda opravdu fungovala. Naopak odhalila obří počet úmrtí a nekonzistentní záznamy. Zpráva zůstala nějakou dobu interní, ale Cottonova reputace začala rychle klesat.
Ironií osudu je, že Henry Cotton zemřel v roce 1933 – dřív, než se aféra naplno otevřela veřejnosti.
Dědictví, které zneklidňuje medicínu dodnes
Cottonův příběh je připomínkou toho, že vědecké přesvědčení bez ověřování může být nebezpečné stejně jako nevědomost. Je to ukázkový případ lékaře, který si byl svou pravdou natolik jistý, že neviděl utrpení, které způsobuje. A také varování, že autorita a charisma mohou přebít kritické myšlení celých institucí.
V dnešní medicíně slouží Henry Cotton jako ilustrace několika důležitých principů:
- že data musí být ověřitelná,
- že léčba musí být bezpečná a etická,
- že pacient není objekt experimentu,
- a že i dobré úmysly jsou nebezpečné, pokud jim chybí pokora a kontrola.
Henry Cotton nebyl monstrum v klasickém smyslu. Podle historických pramenů opravdu věřil, že pomáhá. A možná právě to z jeho příběhu dělá tak zneklidňující epizodu. Ukazuje, jak se může z nadšení pro vědu stát katastrofa, když léčba předběhne důkazy – a když lékař přesvědčí sám sebe, že jeho teorie se nemůže mýlit.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.amusingplanet.com/2019/01/henry-cotton-psychiatrist-who-tried-to.html
https://allthatsinteresting.com/henry-cotton
https://www.reflex.cz/clanek/zajimavosti/100328/henry-cotton-sileny-psychiatr-ktery-lecil-sve-pacienty-trhanim-zubu.html
https://www.lifee.cz/historie-a-tajemno/sileny-lekar-henry-cotton-pacienty-lecil-trhanim-zubu-a-odrezavanim-zaludku_177439.html
