Mizející příroda: plíseň z Asie, smrkové monokultury, chemie. Čolci i mloci u nás postupně mizí

Čolci a mloci patří mezi ocasaté obojživelníky. Čolci u nás vždy patřili k hojnějším druhům, mlok oproti tomu býval vzácnější. Jejich počty však neustále klesají a pokud se něco nezmění, jednoho dne mohou z naší přírody zmizet zcela.

Čolek obecný (Lissotriton vulgaris)

Přestože u nás žije několik druhů čolků, ten obecný patří mezi nejběžnější. Jeho celkový areál výskytu zahrnuje většinu Evropy vyjma Pyrenejského poloostrova a severní části Skandinávie. Dále sahá částečně i do Asie.

Tento obojživelník je hnědého zabarvení se skvrnami, přičemž bříško má většinou světlejší, v oranžovějším odstínu až po smetanově bílou. V době rozmnožování mají samci zbarvení výraznější a po skoro celé délce těla znatelný hřeben. Velikost se pohybuje kolem 10 cm, přičemž samci bývají o něco větší než samice.

Většinu času žijí čolci na souši. Přes den bývají skrytí a vyrážejí na lov v podvečer a v noci. Vyhledávají různé drobné bezobratlé živočichy jako hmyz, pavouky, žížaly, ale i slimáky, drobné roztoče, klíšťata, korýše. Někdy dokonce konzumují i vajíčka jiných čolků nebo žab. Jsou poměrně přizpůsobiví, a tak obývají mnoho různých stanovišť. Nejvíce žijí podél smíšených lesů, na vlhkých loukách, na zahradách i v parcích. Jsou schopni tolerovat i přítomnost člověka. V období, kdy žijí na souši, je jejich kůže suchá a působí doslova sametově.

V období páření, tedy na jaře a létě, vyhledávají vodní plochy jako rybníky, jezírka a tůňky. Potřebují stojatou vodu, spíše mělčí oblasti, dobře prosluněné a ideálně bez ryb nebo jen s malým počtem. Na kvalitu vody nejsou citliví tolik jako mloci. V tu dobu mají kůži úplně hladkou. Samečci předvádějí ve vodě složité rituální tance a když se jim podaří spářit, samička pak klade na listy vodních rostlin velké množství vajíček, která však umisťuje jednotlivě a „balí“ je do listů rostlin. Spojení však není přímé - pokud samička projeví zájem, sameček vyloučí tzv. spermatofor, což je hmota obsahující spermie. Samičku potom naláká přes tuto hmotu a ona ji kloakou přijme. Z vajíček se po 10-20 dnech líhnou larvičky, které se vyvíjejí další tři měsíce ve vodním prostředí. Teprve pak metamorfují na mláďata, která jsou schopná suchozemského života. Zhruba ve dvou až třech letech jsou dospělí a celkově se mohou dožít až 14 let.

Zajímavostí je, že jsou schopni tzv. neotenie. To znamená, že dospělí jedinci zůstanou v juvenilní podobě, v případě čolků tedy zůstanou ve vodě a mají i nadále žábry. Stává se tak u menšího počtu jedinců a většinou v případě, že je ve vodě dostatek potravy, voda je chladnější a celkový počet čolků v oblasti je nižší.

V zimním období hibernují na souši v úkrytu, obvykle v nějaké noře nebo dutině v pařezu. V jednom úkrytu jich může být i několik.

Nebezpečím jsou pro čolky užovky, někteří ptáci nebo i některé žáby. Kromě těchto přirozených nepřátel je to však v největší míře úbytek vhodného prostředí, a to i přesto, že jsou poměrně přizpůsobiví. Problémem jsou příliš zarostlé mokřady, vysoké množství ryb v rybnících, vysychání krajiny, úbytek vodních ploch a příliš intenzivní péče o krajinu na úkor péče o vodní plochy. Většina rybníků je hustě zarybněna kvůli ziskovosti, přičemž velmi často se jedná o kapry. Když je jich mnoho, dokáží zlikvidovat i pobřežní rostlinstvo, ve kterém by se jinak mohli čolci schovat. Kvůli efektivitě také vlastníci rybníků často nenechávají příliš mnoho mělčin ve snaze maximalizovat prostor pro ryby. V tu chvíli se rybník stává pro čolky nevhodným. Druhým problémem, který se týká rybníků a nádrží je fakt, že jsou každoročně vypouštěny, bohužel většinou právě v jarním období, kdy dochází k rozmnožování, kladení vajíček a líhnutí larev.

U čolků obecných, kteří tráví většinu času na souši a často žijí na hranicích lesů, jsou problémem i smrkové monokultury, které jim nevyhovují, protože potřebují smíšené lesy. V rámci Evropy je sice Mezinárodní svaz ochrany přírody (IUCN) hodnotí jako LC - málo dotčené, ale v některých zemích, mezi které patří i Česká republika, je na národním červeném seznamu jako ohrožený.

Celkově u nás žije sedm druhů čolků. Kromě nejběžnějšího obecného, který se řadí mezi tzv. malé čolky, to jsou ve stejné skupině ještě čolek horský, čolek karpatský a čolek hranatý. Do skupiny tzv. velkých čolků patří čolek velký, čolek dunajský a čolek dravý. Velcí čolci upřednostňují vodní prostředí mnohem více ve srovnání s malými čolky. Mají radši hlubší vody, a i v období mimo páření se zdržují poblíž těchto vodních ploch.

Čolky obecné můžeme najít např. v oblasti Boršovských luk, u Heřmanického rybníka, u Chlumu poblíž Mladé Boleslavi, u Panské skály, v Libockých mokřadech, na Kozmických ptačích loukách nebo v přírodní rezervaci Pančava.

Mlok skvrnitý (Salamander salamander)

Mloci skvrnití jsou ve srovnání s čolky méně početní, a i areál jejich rozšíření je o něco menší. Obývají spíše střední až jižní část Evropy, žijí spíše ve středně vysokých oblastech, ale v teplých jižních státech se vyskytují i ve vyšších nadmořských výškách.

Tento obojživelník je černý s typickými žlutými skvrnami po celém těle. Dorůstá do velikosti 20-28 cm.

Podobně jako čolci tráví i mloci většinu času na souši. Preferují smíšené nebo listnaté lesy, kde se mohou skrývat v listí nebo v mechu, popř. pod spadanými větvemi a kmeny. Ideální jsou pro ně bukové lesy nebo doubravy. Pro své rozmnožování však zároveň potřebují vodní toky - potůčky nebo jezírka, která mají čistou vodu.

Aktivní jsou za soumraku a v noci, kdy se vydávají podobně jako čolci na lov potravy. Za deštivých dní se však mohou pohybovat lesem i během dne. Jejich potravou jsou také různí bezobratlí živočichové, hmyz, pavouci, stonožky, žížaly, slimáci a nepohrdnou ani mladými čolky nebo malými žábami.

Obě pohlaví si jsou natolik podobná, že se na první pohled nedají vždy jednoznačně určit, pokud člověk není odborníkem. V období páření pak samce prozradí zduřelá žláza, kterou vylučuje spermatofor. Na rozdíl od čolka se dvoření samce odehrává na souši, nikoliv ve vodě a neodehrává se jako u čolků na jaře, ale během pozdního léta a podzimu. Když samec objeví samičku, postaví se jí do cesty, aby mu neutekla. Tře o ni bradou, aby dal najevo svůj zájem, plazí se pod ni a vzájemně se chytí předními končetinami. Vyloučí spermatofor a pak vyklouzne tak, aby samice na spermatofor nasedla a „nasála“ ho do kloaky. Když je úspěšný, samička spermatofor nasaje a spermie oplodní vajíčka. Ta nikam neklade, ale vyvíjí se v jejím těle. V okamžiku líhnutí je uvolňuje do vodního prostředí. U některých poddruhů bylo dokonce pozorováno, že samice porodila až plně vytvořené metamorfy, což znamená, že larvy se ještě vyvíjely v ní.

Samice jsou dokonce schopné zadržovat spermie a využít je později pro další oplodnění, nicméně toto chování bylo pozorováno jen v zajetí, nikoliv ve volné přírodě, kde má samice zřejmě dost příležitosti se „čerstvě“ spářit a nemá důvod zadržovat staré spermie.

V přírodě se mloci dožívají až 20 let, v zajetí jsou schopni se dožít dokonce i 50. Jejich chov v zajetí však podléhá registraci a musí pro něj být udělena výjimka ze zákona o ochraně přírody.

Mloci jsou také zajímaví svojí schopností regenerace. Jejich končetiny jsou schopné po amputaci znovu zcela dorůst a být plně funkční. Geny, které umožňují produkovat určité regulační bílkoviny podílející se na tomto „zázraku“, má mlok narozdíl od žab aktivní v průběhu celého života. U žab, které jsou také schopny regenerovat, jsou tyto geny aktivní pouze v době, kdy je žába ve stadiu pulce. Poté se vypínají a žába již není takové regenerace schopná.

Efekt spočívá v tom, že buňky v okolí vzniklé rány tzv. dediferencují, to znamená, že se vrátí do původního (kmenového) stavu, kdy ještě nebyly specializované pro konkrétní účel. Ve chvíli, kdy jsou vlastně univerzální, se následně specializují na buňky podílející se na vytvoření nové tkáně - kostí, svalů atd. Tomuto procesu se říká epimorfóza a díky své výjimečnosti je ve středu pozornosti vědců a jejich bádání.

Mlok je schopný produkovat jedovatý sekret z konkrétních částí těla, který je pro jiné obratlovce včetně člověka toxický. Obsahují primárně dva hlavní alkaloidy, samandarin a samandaron. Jed je pro ostatní živočichy dost nebezpečný, může způsobit křeče a problémy s dechem. Zdravý člověk by potíže mít neměl, ty se vyskytují většinou u alergiků nebo v případě, že se jed dostane přímo na sliznice. Díky tomuto jedu však mlok téměř nemá přirozené nepřátele.

Minimum přirozených nepřátel ale vůbec neznamená, že by se mu žilo snadno. V roce 2023 ho IUCN přesunulo z kategorie LC - téměř nedotčený do kategorie VU - zranitelný, což je první stupeň ohrožení. V některých oblastech je však kriticky ohrožený nebo z nich dokonce zmizel. Za tímto rapidním úbytkem stojí v mnoha případech houbová nákaza chytridiomykóza způsobená houbou Batrachochytrium salamandrivorans, kterou trpí mloci, ale i Batrachochytrium dendrobatidis, která napadá obojživelníky obecně. Druhá jmenovaná byla objevena jako první a je považována za jednu z nejhorších nemocí, která obojživelníky doslova masově likviduje. Když si všichni mysleli, že je jediná, objevila se Batrachochytrium salamandrivorans, která napadla populace mloka skvrnitého v Belgii a Nizozemí. Obě nákazy podléhají hlášení. Přestože by se dalo usuzovat, že se jedná o přirozený jev, bohužel i na tomto má podíl člověk a jeho obchodování s obojživelníky, často dovezenými z Asie, odkud bylo toto onemocnění zavlečeno, a jejich vypouštění do volné přírody. Tito jedinci původně ze zajetí se tak mnohdy stávají opakovaným zdrojem nové nákazy. A to i proto, že pro asijské mloky není tato nákaza smrtelná, zatímco pro naše evropské je natolik nebezpečná, že může způsobit vyhynutí populací.

U nás v ČR je silně ohroženým druhem. Ohrožuje ho především ztráta životního prostředí. Fragmentace krajiny, dopravní infrastruktura, znečištěné vody, chemizace, smrkové monokultury místo listnatých lesů, nevhodné úpravy lesních potůčků a studánek, vysazování ryb do těchto toků (zejména pstruhů) a další faktory ohrožují tohoto obojživelníka natolik, že se z našich končin může vytratit úplně. Můžeme jen doufat, že se naší populaci vyhne houbové onemocnění, protože to by mohlo být pro mloka pomyslným posledním hřebíčkem do rakve. Pokud však nezměníme to, jak zacházíme s naší krajinou, budou jejich počty i nadále ubývat.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://en.wikipedia.org/wiki/Smooth_newt

https://cs.wikipedia.org/wiki/%C4%8Colek_obecn%C3%BD

https://temata.rozhlas.cz/cr-colkarska-velmoc-7856608

https://obojzivelnici.wbs.cz/colek-obecny.html

https://blizprirode.cz/cz/chranime-ohrozene-rostliny-zivocichy/ohrozeni-zivocichove/seznam_zivocichu/colek-obecny.html

https://portal.nature.cz/w/druh-108460#/

https://www.idnes.cz/usti/zpravy/colek-mlok-krusne-hory-navrh-postovni-znamka-teplicky-spolek.A211217_092118_usti-zpravy_grr

https://www.casopis.forumochranyprirody.cz/magazin/analyzy-komentare/preziji-obojzivelnici-soucasny-zpusob-nakladani-s-rybniky

https://cs.wikipedia.org/wiki/Mlok_skvrnit%C3%BD

https://en.wikipedia.org/wiki/Fire_salamander

https://sedmagenerace.cz/temna-budoucnost-mloka-skvrniteho/

https://www.casopis.ochranaprirody.cz/vyzkum-a-dokumentace/chytridiomykoza-hrozba-pro-nase-obojzivelniky/

https://portal.nature.cz/w/druh-18#/

https://vesmir.cz/cz/casopis/archiv-casopisu/2021/cislo-2/zvoni-mlokum-hrana.html

https://www.nase-voda.cz/colky-mloky-decimuje-plisen-sirici-se-ze-zajmovych-chovu/

https://www.lidovky.cz/orientace/veda/zeptali-jsme-se-vedcu-ktere-druhy-obojzivelniku-se-vyuzivaji-v-biomedicine.A181001_152114_ln_veda_ape