Mravenec medonoš - některé dělnice celý život jen visí a jejich tělo je jako koule plná cukru

Kdyby člověk nikdy neslyšel o mravencích medonoších a někdo mu je popsal jen slovy, možná by měl pocit, že jde o o vyprávění z říše pohádek nebo fantasy. Malý mravenec žijící v suchých oblastech Severní Ameriky si totiž neukládá potravu jen do podzemních komor, jako to dělají některé jiné druhy. On si z části vlastních dělnic vytvoří živé zásobárny. Tyto dělnice se nechají tak dlouho krmit sladkou tekutinou, až se jejich zadeček promění v obrovskou, napnutou, průsvitnou nádrž. Potom visí pod stropem podzemní komory jako jantarové kapky a čekají. Když přijde horší období a kolonie potřebuje potravu, ostatní mravenci si od nich tekutinu zase vyžádají.

Právě takto žijí mravenci rodu Myrmecocystus, mezi které patří i druh Myrmecocystus mimicus. Anglicky se jim říká honeypot ants, tedy doslova „medové hrnce“ nebo „medové nádoby“. Není to úplně přesné, protože tekutina v jejich těle není pravý včelí med. Přesto je sladká, výživná a pro kolonii nesmírně cenná. Tito mravenci si ji ukládají proto, aby přežili v prostředí, kde se hojnost a hlad střídají velmi rychle. Rod Myrmecocystus je severoamerický rod mravenců a patří k nejznámějším skupinám takzvaných mravenců medonošů.

Na první pohled přitom běžný dělník Myrmecocystus mimicus nemusí působit nijak fantasticky. Je to prostě mravenec, drobný, rychlý, dobře přizpůsobený životu na suché půdě. Teprve když se člověk podívá do nitra kolonie, pochopí, proč tento hmyz fascinuje biology už dlouhá desetiletí.

Mravenci medonošové nežijí v krajině, kde by bylo pořád dost potravy. Jejich domovem jsou často suché a polopouštní oblasti, kde rostliny kvetou jen v určitých obdobích, hmyz se objevuje nepravidelně a sladké šťávy mohou být dostupné jen krátkou dobu. V takovém prostředí nestačí potravu jen najít. Je potřeba ji také uchovat.

A právě tady se ukazuje zvláštní genialita mravenců medonošů. Některé druhy hmyzu ukládají zásoby do semen, jiní si schovávají mrtvý hmyz nebo pěstují houby. Myrmecocystus mimicus a jeho příbuzní si ale vybrali úplně jinou cestu. Potravu ukládají do těl vlastních dělnic.

Pro lidské oči to může působit krutě. Jenže u mravenců nefunguje společnost jako soubor samostatných individualit. Kolonie je spíš jeden živý celek složený z mnoha těl. Jedna dělnice může celý život shánět potravu, druhá hlídat vchod, další pečovat o larvy a jiná se promění v zásobník. Z pohledu kolonie má každá taková role smysl.

Důležité je také to, že „medové“ dělnice nejsou samostatný druh ani jakási královna. Jsou to dělnice, které se specializovaly na skladování tekuté potravy. Odborně se jim říká repletes, případně plerergates, český výraz pro tento typ dělnic bohužel nemáme. U rodu Myrmecocystus jsou právě tyto zásobní dělnice typickým znakem.

Proměna zásobní dělnice nezačíná nijak dramaticky. Některá dělnice je prostě opakovaně krmena ostatními členy kolonie. Přijímá sladké tekutiny, které pocházejí z nektaru, rostlinných šťáv nebo ze sladkých výměšků jiného hmyzu. Potrava se jí ukládá v roztažitelném voleti, tedy části trávicí soustavy sloužící k dočasnému uchování tekutin.

Jenže u mravenců medonošů tento proces dojde mnohem dál než u běžných mravenců. Zadeček dělnice se postupně nafukuje. Pevné články zůstávají, ale membrány mezi nimi se natahují, až celé tělo začne připomínat kulatou nádobku. Běžný mravenec se změní v podivnou průsvitnou bobuli zavěšenou pod stropem hnízda.

Když je taková dělnice plně naplněná, už se téměř nepohybuje. Nemůže běhat po zemi, sbírat potravu ani bránit vstup do hnízda. Její úkol je jiný. Visí v podzemní komoře, nechává se čistit, krmit a chránit. V době nedostatku pak ostatním poskytuje uloženou tekutinu.

Tento výměnný proces se nazývá trofalaxe. U mravenců je běžný - jeden jedinec předává tekutou potravu druhému z úst do úst. U mravenců medonošů je ale dovedený do extrému, protože zásobní dělnice mohou potravu uchovávat dlouhodobě a slouží jako živá spižírna celé kolonie.

Označení „mravenec medonoš“ je krásné, ale trochu zavádějící. Tito mravenci nevyrábějí med jako včely. Nesbírají pyl a neprocházejí složitým procesem výroby včelího medu. Tekutina v tělech zásobních dělnic je směs cukerných roztoků, které mravenci získávají v okolí.

Může pocházet z květního nektaru, z mízy poraněných rostlin nebo ze sladké medovice produkované stejnokřídlým hmyzem, například mšicemi a červci. Některé zdroje uvádějí, že Myrmecocystus mimicus sbírá květní nektar, vyhledává mrtvý hmyz a může využívat i sladké výměšky hmyzu, který mravenci navštěvují podobně jako jiné druhy „dojí“ mšice.

Pro člověka by taková tekutina mohla být zajímavá hlavně svou sladkostí. Pro mravence je ale mnohem důležitější její energetická hodnota. Cukry jsou rychlým palivem. Dělnice, které musí běhat po vyprahlém povrchu, stavět hnízdo, krmit larvy nebo bránit kolonii, potřebují energii. Když venku potrava zmizí, zásobní dělnice udrží kolonii při životě.

V tom je jejich role zásadní. Jsou praktickou odpovědí na velmi konkrétní problém - jak přežít v prostředí, kde se sladká potrava objevuje nárazově.

Hnízdo mravenců medonošů není jen díra v zemi. Je to systém chodeb a komor, kde každá část plní určitou funkci. V horních patrech se může odehrávat pohyb dělnic, přenos potravy a péče o potomstvo, zatímco hlouběji v zemi bývají stabilnější podmínky. V suchých oblastech je podzemí chladnější, vlhčí a bezpečnější než rozpálený povrch.

Komory se zásobními dělnicemi jsou mimořádně cenné. Nafouknuté repletes jsou totiž téměř bezbranné. Kdyby se zřítily na zem, mohly by se poškodit. Kdyby do hnízda pronikl predátor nebo cizí mravenci, představovaly by snadný a velmi výživný cíl. Proto je kolonie chrání.

Představa takové komory je zvláštní. V naprosté tmě pod zemí visí desítky těl. Některá jsou menší, jiná výrazně naplněná. Kolem nich se pohybují normální dělnice. Dotýkají se jich tykadly, kontrolují je, čistí a podle potřeby od nich přijímají potravu. Celé to připomíná skladiště, jen místo nádob jsou tam živá těla.

Člověku se může zdát, že zásobní dělnice „trpí“, že jsou „obětované“ nebo že je kolonie „využívá“. Jenže takové výrazy jsou z našeho lidského světa a na mravence se hodí jen částečně.

Mravenčí kolonie nefunguje podle představ jednotlivce. Dělnice u většiny mravenců nemají vlastní rozmnožovací budoucnost v tom smyslu, jak ji známe u samostatně žijících zvířat. Jejich evoluční úspěch je spojený s úspěchem celé kolonie, hlavně s královnou a s budoucími pohlavními jedinci. Proto se u sociálního hmyzu mohly vyvinout extrémní formy specializace.

U některých mravenců existují dělnice s obrovskými hlavami, které slouží jako vojáci. Jinde najdeme mravence, kteří vlastním tělem ucpávají vstupy do hnízda. Mravenci medonošové k tomu přidali další možnost - dělnice, které se stanou zásobárnou.

U mravenců medonošů rodu Myrmecocystus jsou známé také konflikty mezi koloniemi. Mravenci bojují o potravní zdroje, prostor a vliv v okolí hnízda. Ne vždy musí jít hned o bezhlavé zabíjení. U některých druhů byly popsány ritualizované střety, při kterých se dělnice předvádějí, zvedají těla, měří síly a dávají najevo početní převahu.

U Myrmecocystus mimicus se v odborné literatuře objevují souvislosti mezi úspěchem kolonie a počtem dělnic při teritoriálních konfliktech, včetně takzvaných turnajů a nájezdů na plod.

Kolonie s větším množstvím dělnic má lepší šanci ubránit své zdroje. A zásobní dělnice jsou zdrojem obrovské hodnoty. Kdyby cizí kolonie získala přístup k hnízdu, mohla by přijít k uložené energii, kterou jiní mravenci sbírali dlouhé týdny či měsíce.

Mravenec medonoš proto není jen pasivní obyvatel pouště. Je součástí tvrdého světa, kde se o potravu vede neustálý boj.

Každá kolonie začíná nenápadně. Oplodněná královna si po páření najde vhodné místo, kde se pokusí založit nové hnízdo. U mravenců je tato fáze mimořádně nebezpečná. Královna je sama, nemá dělnice, které by ji bránily, a musí zvládnout první období, než vychová první generaci potomstva.

U Myrmecocystus mimicus bylo zkoumáno i chování královen při zakládání kolonií. V některých populacích a situacích může být úspěch začínající kolonie ovlivněn tím, kolik má dělnic a jak dobře obstojí v konkurenci s okolními koloniemi.

Jakmile se kolonie rozroste, začne se její život měnit. Přibývá dělnic, rozšiřují se chodby, zlepšuje se obrana a časem se mohou objevit i první zásobní dělnice. Teprve stabilnější kolonie si může dovolit „investovat“ do živých zásobníků.

Je to logické. Malá začínající kolonie potřebuje každou dělnici k práci. Velká kolonie už může část dělnic vyčlenit na specializovanou roli, která se vyplatí hlavně dlouhodobě.

Na první pohled by se mohlo zdát, že ukládat potravu do těl dělnic je zbytečně složité. Proč si mravenci prostě neudělají sklad v komoře? Odpověď je v povaze potravy. Tekuté cukerné roztoky se špatně skladují jen tak v zemi. Mohly by vysychat, kvasit, plesnivět nebo lákat jiné organismy.

Živé tělo je naproti tomu aktivní nádoba. Udržuje tekutinu uvnitř, chrání ji před okolím a podle potřeby ji dokáže vydat. Zásobní dělnice nejsou mrtvé sklady. Jsou živé součásti kolonie a mohou reagovat na kontakt ostatních mravenců.

Fotografie mravenců medonošů bývají působivé. Zásobní dělnice na nich vypadají jako drobné zlaté hrozny zavěšené v podzemí. Jenže za tou krásou je i křehkost. Napnuté tělo je citlivé na poškození. Replete, která spadne ze stropu komory, může mít problém se znovu dostat na místo. U chovatelů těchto mravenců se proto často zmiňuje, že kolonie s repletes nesnášejí otřesy a hrubé zacházení.

V přírodě podobné riziko samozřejmě existuje také. Hnízdo musí být stabilní, chráněné a dobře udržované. Dělnice kolem zásobních jedinců proto neustále pracují. Kdyby se část hnízda propadla nebo do něj pronikl nepřítel, mohlo by to znamenat velkou ztrátu.

Zásobní dělnice jsou tedy zároveň bohatstvím i slabinou kolonie.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://ielc.libguides.com/sdzg/factsheets/honeypot-ant

https://www.antwiki.org/wiki/Myrmecocystus

https://www.ant-shack.com/blogs/ant-care-sheets-1/myrmecocystus-mimicus-the-false-honeypot-ant

https://blog.myrmecologicalnews.org/2023/05/31/shedding-light-on-the-evolutionary-origins-of-repletism-in-ants