Mrazivá mytologie: pavoučí svůdník, gigantický kostlivec nebo požírač mrtvých

Mýtická stvoření provázejí lidstvo už odnepaměti. Některá jsou posly dobra, jiná jsou naopak posly nebo představiteli zla. Lidé si s jejich pomocí v průběhu věků vysvětlovali různé přírodní úkazy, ale i neznámá stvoření, se kterými se setkali, popř. anomálie. Lidská přirozenost zároveň velí k předávání informací o takových bytostech, neboť slouží jako varování před nebezpečím. Později se také zkazky o strašidelných stvořeních využívaly ke strašení malých dětí, aby se s jejich pomocí „vynutila“ poslušnost.

Některé mytologické bytosti jsou známé více, jiné méně. Velmi záleží na tom, z jakého období a společnosti pocházejí. Pro nás Evropany jsou nejznámější bytosti z antického Řecka, Říma, popř. Egypta, zatímco v Asii jsou pochopitelně známější mýtická stvoření z Japonska, Číny, Indie atd.

Japonský Jorōgumo

Tohle stvoření rozhodně není nic pro arachnofobiky. V japonské mytologii jde o pavouka, který má schopnost proměňovat se v krásnou ženu, aby dokázal svést svoje oběti.

Předobrazem tohoto stvoření je skutečný japonský pavouk, který se tam běžně vyskytuje. Jedná se o druh Trichonephila clavata. Podle příběhu jeden z těchto pavouků dosáhl neuvěřitelného věku 400 let a získal schopnost měnit tvar. Zároveň začal mít chuť na lidské maso. Aby dokázal přilákat člověka, zejména tedy muže, začal se proměňovat v krásnou ženu. V této podobě lákal muže do svých sítí utkaných z pevných vláken, takže když se do nich muž zapletl, nebyl schopný se z nich vymanit. Pavouk Yorogumo pak do něj postupně vpouštěl svůj jed a oslaboval ho, zatímco z něj užíral kusy masa. Nebohá oběť tak umírala pomalu, bolestivě a sevřená strachem.

Gashadokuro, obří kostlivec

Gashadokuro je další japonská mýtická bytost. Obří kostlivec, který se skládá z kostí mnoha a mnoha lidských kostlivců a jehož název zní v překladu „hladovějící kostlivec“. A proč hladovějící kostlivec? V dobách, kdy docházelo k velkému množství úmrtí, jako např. při válkách nebo hladomorech, nebylo příliš reálné poskytnout všem zemřelým řádný pohřební obřad. To vedlo podle mnohých k tomu, že duše těchto lidí nemohly najít po smrti klid. Zatímco jejich mrtvá těla chátrala, duše měly živým lidem za zlé, že jim neumožnili řádný odchod. Postupně se naplnily hněvem a záští vůči živým, což vedlo k tomu, že jejich kostry se začaly spojovat a vytvořily jednoho obřího kostlivce, který se lidem mstil tím, že je v noci napadal a konzumoval. Když se plížil za svojí obětí, mohlo být slyšet jenom tiché, hrůzu nahánějící cvakání zubů. Když svoji oběť chytil, sťal jí hlavu a vypil krev. Byl nezničitelný, protože se skládal z kostí již mrtvých lidí, ale údajně proti němu mohla zabrat šintoistická kouzla. Gashadokuro má ve svém zhoubném tažení pokračovat tak dlouho, dokud z něj nevyprchá veškerý hněv. Pak se jeho kosti zmuchlají a kostlivec se zhroutí.

Penanggalan, malajský upír

Tento upír je známý zejména z Malajsie, ale v různých obměnách i po celé Asii, kde má svá vlastní jména jako Kasu, Krasue, Kuyang nebo třeba Leyak. Představován je nejčastěji hlavou ženy, která nemá klasické tělo, ale z jejího krku se táhnou veškeré vnitřnosti.

Podle vyprávění jde o běžné smrtelné ženy, které se však věnují černé magii. Aby se mohly stát penanggalanem, musí meditovat během rituální koupele v octě a mít ponořené celé tělo kromě hlavy. Díky tomu je však možné poznat přítomnost penanggalana, protože se kolem něj šíří zápach octa. Ve dne se může penanggalan vrátit zpět do těla a být znovu ženou.

V modernějším pojetí existují různá vysvětlení, jak dochází ke vzniku penanggalana. Podle jednoho příběhu se mladá žena koupala ve vaně, ve které byl kdysi ocet. Během koupele meditovala a nevšimla si v první chvíli, že do místnosti vstoupil muž. Když ho zaslechla, trhla leknutím hlavou tak rychle, že se jí hlava odtrhla od těla a veškeré vnitřnosti se s ní vytáhly krčním otvorem. Rozzuřená tím, co muž způsobil, za ním její hlava i s orgány letěla, zatímco z ní kapal jed a její prázdné tělo zůstalo ve vaně.

Jiná verze zase praví, že šlo o mladou ženu, která toužila po věčné mladistvé kráse a uzavřela pakt s nadpřirozenou bytostí, že výměnou za věčnou krásu bude po dobu 40 dní vegetariánkou. Svůj slib však porušila a za trest byla proměněna v masožravého upíra penanggalana. Vyhledávala především těhotné ženy a nemluvňata a živila se jejich krví. Zároveň je tím nakazila smrtelnou nemocí. Když se nakrmila, vrátila se do svého sídla a své orgány namočila v octu, aby se zmenšily a vtáhly zpět do těla, čímž se zase proměnila v ženu. I během dne však byla cítit octem.

Mezopotámská matka všech démonů Lamashtu

Lamashtu se datuje do dob Mezopotámie. Zobrazována byla jako hybrid několika zvířat, nejčastěji s hlavou lvice či jiné kočkovité šelmy, oslíma ušima a zubama, chlupatým tělem, dlouhými prsty a ptačíma nohama s drápy. Mnohdy kojila prase a psa a držela u toho hady. Toto zobrazení je podobné zobrazení Lilith z židovské mytologie.

Jejím otcem byl bůh nebe Anu. Ona sama byla považována za božské stvoření, které však bylo zlomyslné a zlovolné. Pro své vlastní potěšení se dopouštěla (nejen) následujících zhoubných činností:

Proti působení Lamashtu existoval rituál a zaříkávání. Současně byla považována za matku dalších démonů a příšer, které pak vykonávaly její příkazy.

Ammit, požíračka mrtvých ve starém Egyptě

Ammit byla staroegyptskou bohyní, která měla svůj význam během pohřebních rituálů. Její tělo bylo tvořené částmi ze tří zvířat - krokodýlí hlavou, lvím tělem a zadní končetiny byly z hrocha. Představovala tak tři nejnebezpečnější masožravá zvířata, která Egypťani znali.

Její jméno znamená doslova požíračka nebo polykačka mrtvých. Přestože byla božského původu, nepatřila k uctívaným bohyním a často byla považována spíše za démona, a to kvůli své roli při posledním soudu. Když člověk zemřel, jeho duše odešla do podsvětí. Tam čekal bůh Thoth a vážil srdce mrtvého proti peří Ma´at, bohyně pravdy. Pokud byl jedinec čistý, váhy zůstaly vyrovnané. Pokud byl ale hříšný a nebyl by hoden věčné blaženosti, váhy by se naklonily. V takovém případě se srdce hříšníka hodilo požíračce Ammit, která sežráním zajistila, že duše přestala navždy existovat.

Řecký Týfón, muž a had v jednom těle

Horní polovina byla mužská, dolní polovina byla hadí. Takový byl obr Týfón, jehož matkou byla podle jedné verze Gaia a otcem Tartaros, podle jiné byla jeho matkou bohyně Héra. Jeho partnerkou byla Echidna, zčásti půvabná žena a zčásti také had.

Podle starověkého řeckého básníka Hésioda byl Týfón obrovský a odporný, neuvěřitelně silný a z jeho ramen vyrůstalo více jak sto hadích hlav, které vydávaly oheň a řev. Z jeho očí šlehal také oheň a kolem dolních končetin se mu obtáčely syčící zmije, jejichž jed chrlil kolem sebe. Byl okřídlený, ale přitom byl tak velký, že se hlavou otíral o hvězdy.

Jeho popisy se podle různých autorů trochu liší, ale všechny mají jedno společné - byla to obrovská strach a hrůzu nahánějící příšera, která nenáviděla bohy stejně tak jako lidi. Stal se také otcem dalších příšer jako byla Hydra, Chiméra nebo tříhlavý pes Cerberus.

Týfón se měl pokusit svrhnout Dia, vládce řeckých bohů, ale neúspěšně. Ten jej s pomocí svých blesků přemohl a svrhl do Tartaru. Jedna z legend praví, že je uvězněn pod Etnou a svoji nenávist pravidelně chrlí v podobě erupcí.

Můra, démon strašící spáče

Démonická bytost, která obchází spící lidi a sedává na jejich těle, zatímco jejich mysl zaplní strašlivými sny - nočními můrami. Někdy je přirovnávána k upírovi.

Obvykle jde o ženu, jejíž duše ve spánku opouští tělo. V obydlích dalších spících na sebe bere různou podobu, může se jednat o kus rostliny, stéblo trávy, ale mnohdy se objevuje v podobě bílého zvířete - třeba myši.

Zpočátku přináší spícímu člověku příjemné snění. Následně ho ale začne přeměňovat v tíživé sny a noční můry. Obvykle u toho sedí člověku na hrudníku a nedovoluje mu dostatečně dýchat. Mnohdy z něj vysává krev, a to skrze naběhlé prsní bradavky, které se mohou následně zanítit. Preferuje děti, které může doslova „vysát“.

Zbavit se jí lze několika způsoby. Je možné ji přibít na stěnu nebo přestřihnout, ale řešení může být i méně drastické - třeba jí slíbit dar, pro který si pak ráno jako živá osoba přijde. Ochraňují před ní různá kouzla, rituály, ale pomohlo i namazání hrudníku kolomazí.

Spící lidé její přítomnost často pociťovali jako těžkou váhu na hrudníku, měli pocit něčeho temného, proti čemu se nemohou vůbec bránit, nebyli schopní se ani pohnout. Při našich dnešních znalostech tak můžeme tuto mytologickou bytost považovat za snahu, jak vysvětlit poruchu zvanou spánková paralýza.

Vikingský draugr jako obživlá mrtvola

Draugarové žijí v hrobkách a obvykle jde o obživlé mrtvé, dnes bychom je pojmenovali možná jako zombie. Jejich zjev, ač připomínal člověka, byl strašlivý, kůže byla modrá až černá, stižená těžkou nekrózou, zatímco jejich těla vydávala odporný hnilobný pach. Měli ohromnou sílu a byli schopní se zvětšit. Mají magické schopnosti, měnit tvar těla, ovládat počasí nebo vidět do budoucnosti. Jejich jediným cílem bylo zabít jakoukoliv lidskou nebo zvířecí bytost, která však posléze obživla a sama se stala draugrem. Jediný způsob, jak tyto bytosti zabít, byla dekapitace (oddělení hlavy), spálení jejich těla a vhození popela do moře.

Draugrové nehlídali jenom svoje hrobky, ale po nocích hladoví chodili po okolí a vybíjeli zvířata, jejichž masem a krví se živili. Neklamnou známkou toho, že se zesnulý člověk stal draugrem, byla jeho poloha v hrobě. Pokud se stal draugrem, jeho mrtvé tělo bylo nalezeno ve vzpřímené poloze, obvykle sedící. Narušení této polohy tak mohlo v boji proti draugrovi pomoci.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.thecollector.com/terrifying-mythological-creatures/

https://en.wikipedia.org/wiki/Jor%C5%8Dgumo

https://en.wikipedia.org/wiki/Gashadokuro

https://en.wikipedia.org/wiki/Penanggalan

https://en.wikipedia.org/wiki/Lamashtu

https://en.wikipedia.org/wiki/Ammit

https://en.wikipedia.org/wiki/Typhon

https://cs.wikipedia.org/wiki/M%C5%AFra_(mytologie)

https://en.wikipedia.org/wiki/Draugr