Z popela, dřeva a snů: muž, který neuměl číst a psát, ale naučil to svůj národ. Sequoyah, Cherokee

Když si dnes představíme vznik písma, většinou nás napadne dlouhé zrání v neznámých školách dávnověku: záznamy na hliněných destičkách, královské edikty tesané do kamene, skriptař v klášteře, který trpělivě přepisuje znaky, jejichž původ se už ztratil v mlhách času. Příběh Cherokeeů je jiný. Vznik jejich písma se dá sledovat téměř na dohled: je to totiž stopa jediného člověka, tvrdohlavě vychozená ve světě, který ho považoval za podivína. Tím člověkem byl Sequoyah (často uváděný i jako George Guess či Gist), kovář a stříbrník z hornaté krajiny na jihovýchodě dnešních Spojených států, který kolem roku 1821 představil svému národu hotový systém znaků – slabikář, jenž během pár let proměnil kulturu a sebevědomí celého kmene.

O jeho původu víme málo a i to málo je v mnoha ohledech nejisté. Narodil se pravděpodobně kolem roku 1770 v jedné z cherokeeských vesnic ve východním Tennessee. Matka byla Cherokee, o otci kolují domněnky – snad běloch z Virginie. Je to detail, který leckteré životopisy zdůrazňují, ale ve skutečnosti nám toho o Sequoyahovi moc neřekne. Důležitější je, že vyrůstal mezi dvěma světy: v ústní kultuře Cherokee, kde se paměť dědí vyprávěním, písní a obřadem, a v blízkosti osadnické společnosti, která už dávno zapisovala, počítala, účtovala a posílala si psané rozkazy a účty.

Cherokee byli v té době zemědělci, obchodovali, mnozí přebírali evropské oděvy i nástroje, vedli dobytek. Už to dávno nebyl jen svět lesních lovců a ani předtím to nebyli Indiáni, jak si je mnoho z nás představuje - vysoké, opálené jezdce s čelenkou z per. Takoví byli Indiáni z Velkých plání, ale ne národy žijící severněji v lesích a horách. Zároveň ale – a to je podstatné – neměli žádné vlastní písmo. V tom nebyli sami, drtivá většina severoamerických kmenů žila bez něj; řeč byla věcí přítomného okamžiku, paměť byla svázaná s místem, rodinou, rituálem. A právě do takového prostředí se rodí nápad, který zní zpočátku skoro nepatřičně: proměnit jazyk ve viditelné tvary, které lze posílat na dálku a ukládat pro pozdější potřeby.

Sequoyah býval zručný kovář a zlatník. Je to dobrá průprava pro někoho, kdo chce usměrnit materiál – a je jedno, jestli kov, nebo myšlenku. Během války roku 1812, kdy se dobrovolně připojil k americké milici, ho zaujala jedna zcela praktická věc: důstojníci dělali rozhodnutí na podkladě papírů, jimž říkal „mluvící listy“. To spojení je krásně přesné; dodnes v něm slyšíme údiv někoho, kdo poprvé pochopil, že písmo není hra se symboly, ale technologie moci. Papír, který nese hlas toho, kdo už tu není, a ukládá ho tak, aby nezmizel.

Kdo to jednou uvidí, nemůže na to zapomenout. Sequoyah se vrátil domů a začal s něčím, co nejspíš zpočátku vypadalo jako podivný koníček: zkoušel, jak zachytit cherokeeštinu. Nejprve prý zvažoval znak pro každé slovo – to je logická a zároveň slepá ulička. Potom mu došlo, že jazyk se dá řezat i na menší kousky, ale ne na písmena jako v angličtině; cherokeeská slova drží pospolu přes slabiky. A tady se rodí jeho geniální, zároveň prosté řešení: slabikář o původních 86, nakonec 85 znacích, z nichž každý odpovídá jedné slabice. Kdo se naučí těch pár desítek tvarů, dokáže číst i psát. Žádná latinka, žádná čínština – svébytný systém, byť některé tvary připomínají evropská písmena jen tím, že se dobře ryjí a dají se slévat do kovu.

Je snadné říct „vymyslel písmo“. Ale co to znamenalo prakticky? V praxi to znamenalo roky samoty a zkoušení. Znaky se nejdřív rodí do popela, protože tam se dají rychle napsat a smazat; pak na kůži a kůru stromů, do kusů dřeva, na střepy. V jedné verzi jich je přespříliš a systém je nepoužitelný, v další se ukáže, že některé slabiky chybí. A tak se přepočítává, přerovnává, vrací. V té době na něj sousedé hledí s obavou i posměchem; povídá se, že manželka první soubor znaků spálila, protože měla strach, že jde o čarodějnictví. Zní to jako legenda, ale jak dobře známe lidskou povahu, není to nesmysl: tam, kde se rodí něco úplně nového, se zároveň probouzí instinkt obrany.

Ten okamžik se vypráví dodnes. Sequoyah pozval do své chatrče několik starších. Představil jim dceru Ayoku a řekl, že ji naučil číst – i když neumí anglicky. Pak napsal na papír slovo, které mu poradili. Ayoka ho bez váhání přečetla. Když to zopakovali obráceně, muži ztichli. Teprve tehdy pochopili, že jeho znaky nejsou kouzla, ale logika. Řád, který mluví.

Tady se často vyprávění zlomí do patosu: „gramotnost během jedné generace“. Jenže ten zvrat si zaslouží konkrétnost. V několika málo letech po roce 1821 začínají Cherokee systém přebírat s takovou rychlostí, že to ohromí i misionáře a úředníky. Kdo kdy učil cizí písmo, ví, jak nesnadné je přesvědčit dospělé, aby se učili tvary, v nichž zprvu nic nevidí. Zde to jde rychle, protože slabikář odpovídá struktuře jazyka: učíte se zvuky, které už umíte vyslovit, ne cizí abstrakci.

V 1828 vychází v hlavním městě Cherokee New Echota první číslo Cherokee Phoenix – novin, které tisknou dvojjazyčně: anglicky a v cherokeeštině. Redaktorem je Elias Boudinot, typy pro cherokeeské znaky jsou odlité, text se sází a tiskne; na tom všem spolupracují i lidé jako misionář Samuel Worcester, který technicky pomáhá s přenosem znaků do kovu a papíru. Tohle není symbolická epizoda, to je institucionální zlom: národ, který se ještě nedávno obešel bez písma, najednou tiskne noviny, má psané zákony, školní učebnice, dopisy kolující mezi vesnicemi, a především – vlastní archiv. Paměť se přestává opírat jen o vypravěče.

Když se o Sequoyahovi mluví jen jako o „vynálezci písma“, utíká nám to nejzajímavější: co s komunitou udělá nástroj, který zlevňuje komunikaci a zpřesňuje paměť. Najednou jde evidovat majetek, zapisovat smlouvy, posílat zprávy beze strachu, že budou převyprávěním zkomoleny. Zapisují se zákony a národní ústava; vyhlašují se pravidla, která platí stejně pro toho, kdo je čte v New Echota, jako pro někoho o sto mil dál. Písmo je zároveň most i plot: propojuje členy kmene na dálku, ale také vytyčuje hranici – tohle je naše řeč a naše grafie, ne anglická zkratka pro naši přítomnost.

Je spravedlivé dodat, že Cherokee by se modernizovali i bez Sequoyaha – ostatně, modernizovali se dávno před ním. Ale jen málokterý nástroj pomůže kultuře vydržet tlak okolí tolik jako písmo; když vás dějiny „vytrhnou“ ze země, kde jste doma, zachrání vás to, co si přenesete v hlavě a na papíře.

A tady se příběh střetne s politikou. V 30. letech 19. století vítězí v USA vize, podle níž mají „indiánské národy“ uvolnit prostor osadníkům a přesunout se na západ od Mississippi. Cherokee se brání právní cestou, dosahují dokonce příznivého rozsudku u Nejvyššího soudu (věc Worcester v. Georgia), ale politika je neúprosná. Roku 1838–1839 jsou Cherokee násilně vyhnáni na pochod dlouhý stovky kilometrů – Trail of Tears, Stezka slz. Čtyři tisíce lidí z přibližně šestnácti tisíc umírá na nemoci, hlad, vyčerpání. Zima je neúprosná, organizace mizerná, dohled tvrdý.

Je důležité si uvědomit, že Sequoyahova práce nezmizela ani tady. Jazyk a slabikář putoval s lidmi; vyhnání lidu zničí mnoho, ale nezničí zvyk psát a číst. V Oklahomě – tehdejším Indickém teritoriu – se znovu zakládají školy, objevují se dokumenty ve slabikáři, překládají se texty. Unie se může tvářit, že země je teď jiná; Cherokee odpovídají tiše: my jsme pořád my.

Na sklonku života se Sequoyah vydává směrem na jih do Mexika. Má zprávy – a není jich málo – že tam žijí skupiny Cherokeeů, kteří odešli už dřív, aby se vyhnuli tlaku americké vlády. Chce je najít, přesvědčit, aby se znovu spojili s kmenem v Indickém teritoriu, nebo alespoň udržovali kontakt. Cesta je dlouhá a nebezpečná, krajem, který nezná, s jazyky, jež neumí. Kolem roku 1843 mizí z našich pramenů; zřejmě umírá někde v severním Mexiku. Hrob nemáme. Je to smutný konec muže, jehož život byl v jistém smyslu neustálým hledáním – tvaru pro hlas nebo cesty pro rozptýlený národ.

Když se na Sequoyahův slabikář podíváte blíž, uvidíte elegantní minimalismus. Znaky z velké části působí „evropsky“, ale jen na oko – jejich hodnota je jiná. Jeden tvar, jedna slabika. To usnadňuje výuku: místo nekonečného seznamu nepravidelností se učí pevná mapa zvuků. Odborník může vést spor, zda jde o „pravou abecedu“ nebo o „slabikové písmo“, ale praktický důsledek je jasný: stačí desítky znaků k ovládnutí čtení. A protože jazyk Cherokee je bohatý na otevřené slabiky, tenhle systém mu sedí, jako by byl ušitý na míru – což také byl.

To, že se písmo uchytilo tak rychle, není tedy záhada ani zázrak; je to dobrá konstrukce a přímočaré učení. A je to také sociální energie – chuť lidí přijmout něco, co vyrobil jeden z nich, ne cizinec. V tom je síla „domácího vynálezu“. Když přinesete latinku, přinesete s ní i cizí zvyky; když vytvoříte vlastní tvary, půjčujete si technologii, ale držíte si vlastní identitu.

Zmínil jsem Cherokee Phoenix. Noviny nejsou jen „tisk na papíře“. Vytvářejí veřejnost – prostor, kde se mluví o tom, co je společné, a tvoří se horizont toho, co „by měli všichni vědět“. A tady mají Cherokee v rukou nástroj, který jim dává rovnocenný hlas ve světě, kde jinak mluvili hlavně běloši. Zprávy přicházejí z Washingtonu, ale zároveň se zapisují události z vesnic; v jedné rubrice se mluví o vyjednávání s vládou, v jiné o cenách kukuřice. Zní to pro nás jako samozřejmost, ale je to revoluce.

Vedle novin jsou důležité i školy. Když se děti učí číst v jazyce, kterým mluví doma, roste sebevědomí komunity. A když se vedle toho učí anglicky, stávají se dvojjazyčnými – ne z donucení, ale z výhody. Tady se někde lámou běžné klišé představy, že písmo „bere tradici“. V případě Cherokee spíš platí, že ji ukotvilo.

Kolem Sequoyaha vyrostly legendy. V jedné z nich je kulhavý, a proto se vydal „cestou myšlenky“; v jiné prý dokázal „zkrotit písmo, které mu šeptali duchové“. Jsou to obrazy, které vyprávění dělají barvitějším, ale není třeba je přeceňovat. To skutečně obdivuhodné je méně teatrální: roky tiché práce, odolnost vůči posměchu, schopnost řemeslníka proměnit amatérské bádání ve funkční nástroj. Když si uvědomíme, že neovládal anglickou abecedu (a pokud ano, tak jen velmi bídně), působí jeho konstrukce o to působivěji: nesváděla ho nápodoba, musel myslet od nuly.

Systém 85 znaků žije dál. Dnes existují fonty, klávesnice, mobilní aplikace, učebnice v cherokeeské slabice; znakům je vyhrazeno místo v Unicode, takže je lze psát a přenášet jako kterýkoli jiný moderní text. V cherokeeských komunitách najdete nápisy na školách, knihy pro děti, veřejné cedule; v některých rodinách dopisy, které kolují mezi generacemi a které by bez slabikáře nikdy nevznikly. To všechno je Sequoyahův nejtišší a nejpřesvědčivější pomník.

Často se připomíná i jméno sekvojovce obrovského – majestátního kalifornského stromu. O tom, zda byl rod Sequoia pojmenován přímo po Sequoyahovi, se vedou spory a je fér přiznat, že jistotu nemáme; i kdyby to ale nebyla pravda, symbolika je nepřehlédnutelná. Strom, který roste pomalu a do výšky, nese ve jménu zvuk muže, jenž dal svému národu růst dovnitř.

Mnoho původních jazyků světa se vytrácí. Někdy tiše, bez dramatu, jindy prudce, když moderní ekonomika převálcuje vše, co nevydělává. Není to jen estetická ztráta; s jazykem mizí svět, v němž se věci pojmenovávaly určitým způsobem, mizí nuance citů a dovedností, mizí paměť krajiny. Sequoyahův příběh proto není muzeální exponát. Je to návod, jak se dá – alespoň někdy – vzdorovat. Ne s puškou v ruce, ale s abecedou, která je opravdu vaše vlastní.

A ještě jeden důvod. Příběh o „geniálním vynálezci“ nás někdy svádí k zjednodušení, jako by kultura čekala na hrdinu. Sequoyahův úspěch ale stál na ochotě lidí učit se, na spolupráci těch, kdo odlévali typy a sázeli noviny, na zvědavosti dětí i dospělých ve vesnicích. Hodnota jeho práce je tedy dvojí: dal tvar hlasu a zároveň přiměl společenství, aby si ten tvar přisvojilo.

Možná se tomu říká hrdinství, možná jen vytrvalost. Rozhodně je v tom pokora řemeslníka: opakování, korekce, znovu a lépe. Když si dnes vezmete papír a napíšete pár znaků cherokeeského slabikáře, vzpomeňte na Sequoyaha a jeho snahu tyto znaky vymyslet a vdechnout jim život – dlouhá, tichá, trpělivá práce. A je docela v pořádku, že neznáme místo jeho hrobu. To důležité z celého příběhu totiž neleží v zemi. Žije to v písmu, které věnoval svému národu.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://education.nationalgeographic.org/resource/sequoyah-and-creation-cherokee-syllabary/

https://tnmuseum.org/junior-curators/posts/sequoyah-and-his-syllabary

https://georgiahistory.com/wp-content/uploads/2023/11/NIE-2017-web.pdf

https://www.pbs.org/wnet/americanmasters/blog/how-sequoyah-who-did-not-read-or-write-created-a-written-language-for-the-cherokee-nation-from-scratch/