Jejich pláč skrápěl zemi. Vyšlo jich 16 000, třetina nedošla. Stezka slz je tragický příběh Cherokee

V létě roku 1838 se na rozcestích mezi hřebeny Apalačského pohoří a na farmách podél řeky Tennessee objevili vojáci v prachových pláštích. Přijeli na rozkaz generála Winfielda Scotta. Dveře se otevíraly, truhly zůstávaly stát u zdí, peřiny a hrnce zůstaly na lavicích. Lidé měli jen pár minut. „Vezměte si to nejnutnější,“ řekli vojáci. Dům, pole, sady i rodinné hroby zůstaly za nimi. Z oken se ještě kouřilo a dvůr byl plný slepic. Ten obraz se opakoval desítky a stovky krát. Tak to začalo pro tisíce Cherokeeů – a s nimi i pro kolektivní americkou paměť, která si to dlouho nechtěla připustit.

Cherokeeové žili v jihovýchodní části Spojených států dávno předtím, než se region jmenoval Georgia, Alabama nebo Severní Karolína. Na přelomu 18. a 19. století měli území rozkročené od hřebenů Smoky Mountains až po údolí řek. Nebyli to „divoši“, jak rádi psali tehdejší politici – měli psanou ústavu, soudy, školy, církve, řádné hospodářství. Po roce 1821 se mezi nimi rozšířilo písmo, které vymyslel Sequoyah, a vycházel list Cherokee Phoenix. Náčelník John Ross – muž mírné řeči a tvrdé hlavy – opakoval ve Washingtonu pořád totéž: jsme národ a chceme žít tam, kde jsme vždycky byli, ve vztahu smluv, ne z milosti.

V té době ale bavlna měnila svět. Na jihu rostly plantáže, rostla poptávka po půdě, po levné pracovní síle a po jednoduchých řešeních. V severní Georgii se roku 1828 objevilo zlato. Zlato je neúprosné: stačí pár zrnek v pánvi a celé údolí se přes noc zaplní cizinci. Stát Georgia spustil pozemkové loterie, rozparceloval území Cherokeeů, jako by to byl prázdný čtvercový papír, a přidělil ho bělošským osadníkům. Smlouvy? To se vyřeší později. Nebo se zapomenou.

V roce 1830 podepsal prezident Andrew Jackson Indian Removal Act. Na papíře to vypadalo uhlazeně: „výměna“ východních území za pozemky za Mississippi, dobrovolný přesun, federální dohled, peněžní náhrady. V praxi to byl nátlak. Dobrovolně odchází ten, kdo má volbu. Cherokeeové ji neměli. Když se obrátili na Nejvyšší soud, dopadli jednou odmítnutím (Cherokee Nation v. Georgia, 1831), podruhé vítězně (Worcester v. Georgia, 1832), ale vítězství bylo jen papírové. Soudce John Marshall řekl, že Georgia nemá právo diktovat Cherokeeům. Prezident na to prý odsekl: „Marshall vydal rozsudek, tak ať si ho vykoná.“ V demokratické republice občas vyhrává ten, kdo má armádu a voliče, ne ten, kdo má pravdu.

Uvnitř národa se rozjela debata, která by roztrhla i pevnější společenství. Část vůdců – Major Ridge, jeho syn John Ridge a vydavatel Elias Boudinot – přestala věřit, že se podaří zůstat. V prosinci 1835 podepsali v městě New Echota smlouvu: Cherokeeové předají veškerá východní území výměnou za pozemky v indiánském teritoriu (dnešní Oklahoma) a pět milionů dolarů. John Ross a většina národa však křičeli: „ne, tohle není naše vůle, nikoho jsme k tomu nepověřili.“ Ale Kongres smlouvu těsně ratifikoval. Washington měl papír, o který stál. Rozkol – „smluvní strana“ versus „národní strana“ – se později přelil do krveprolití.

Na jaře 1838 dostal generál Winfield Scott jasný úkol: soustředit zbývajících zhruba šestnáct tisíc Cherokeeů do táborů a přesunout je na západ. Proklamace, kterou vydal v květnu, zněla vznešeně a otcovsky; praxe byla strohá. Vojáci vstupovali do domů, do stodol, na dvory. Lidé dostali pár hodin, někdy jen minuty. Cennosti, knihy, nářadí, nábytek, pece, sady – všechno zůstalo. Ženy braly deky, muži zvedali děti. Starci, kteří odmítli, byli odtaženi. Kdo zkusil utéct, riskoval ránu pažbou. Někde se střílelo. V hostinci Ross’s Landing (dnešní Chattanooga) se psaly seznamy, v pevnosti Fort Cass u Charlestonu v Tennessee se tísnily stovky, později tisíce lidí. Další shromažďovací místa - Rattlesnake Springs, Fort Payne, Fort Butler, Camp Scott - byla na mapě jako jako body, na které se jen dívat fyzicky bolí.

V táborech se mísilo horko, prach, strach a nemoci. Úplavice, spalničky, tyfus. Misionář Daniel Butrick si psal do deníku, že slyší „pláč matek, které nemají čím nakrmit děti“. Úmrtí začala dřív, než se kdokoli pohnul o jedinou míli. A to se teprve měl dát do pohybu celý národ.

Původní plán počítal s lodní přepravou po řece Tennessee a dále přes Ohio a Mississippi. Některé „říční oddíly“ skutečně odpluly už v létě 1838 – a brzy narazily na choleru a špatné zásobování. John Ross přesvědčil armádu, aby mu dovolila organizovat hlavní přesun po souši ve vlastních oddílech, s jeho lidmi jako průvodci a zásobovači. Třináct pozemních kolon vycházelo postupně od srpna do listopadu. Směr: Tennessee – Kentucky – Illinois – Missouri – Arkansas – indiánské teritorium.

Cesta nebyla jedna čára, ale spleť tras. Některé oddíly šly po Unicoi Turnpike přes horské průsmyky, jiné braly staré vojenské cesty a přejezdy přes řeky. Kdo někdy stál v mrazivém větru na břehu široké řeky, ten ví, jak dlouhá je hodina při čekání. U Golcondy v Illinois, kde se přecházela Ohio na promrzlých pramicích, tomu místní začali říkat „krvavé přechody“. V prosinci 1838 a lednu 1839 zde stáli lidé v mokrých, ztuhlých šatech a čekali na loď, která nepřiplouvala. Některé děti prostě přestaly dýchat.

Denní režim byl úsporný: ráno shromáždit, zvednout vozy, kdo nemá vozy, jde pěšky; večer slabý oheň a noční stráže. Všude bláto, jíl, šotolina, déšť nebo prach, podle měsíce. Jídlo zásadně pozdě a málo: kukuřičný šrot, trocha mouky, někdy kus vepřového sádla. Nemocní se nevešli na vozy a zůstávali pozadu. Pohřby se dělaly krátké – modlitba, hrst země, větve přes mělký hrob. Čas tlačil.

Odhady mluví o třech až pěti tisících mrtvých z asi šestnácti tisíc přesídlovaných Cherokeeů. Rozptyl není projevem nejistoty historiků, ale realitou – mnoho úmrtí nebylo zapsáno, spousta hrobů byla bezejmenná a rozpadla se v dešti. První mrtví padali už v táborech (léto 1838), další v říčních oddílech (cholera), nejvíc v pozemních kolonách na konci roku 1838 a na jaře 1839 (zápaly plic, vyčerpání). Stačí pár týdnů bez pořádného jídla a bot a nejen ze starce se stane křehká postava na prahu smrti. A děti? Děti jsou v takových situacích první na ráně.

Když se člověk dívá na mapu, jsou to linie. Když se zeptá pozůstalých, je to šum hlasů: „Můj bratr se zastavil a už se nezvedl.“ – „Maminka mě zabalila do deky a řekla, ať se dívám dopředu.“ – „Voják nám dovolil postát déle, protože měl doma dceru; večer mu za to nadávali.“

Příběh se většinou popisuje jako úplný odchod. Ale v horách Severní Karolíny a podél Oconaluftee zůstala malá skupina, ze které se později stalo Východní společenství Cherokeeů (Eastern Band). Část z nich se ukryla na hřebenech hor, část zakoupila půdu přes bělošské prostředníky, část zůstala po krvavé epizodě kolem muže jménem Tsali: po ozbrojeném incidentu, při kterém zemřeli vojáci, se Tsali obětoval výměnou za to, že několik rodin smí zůstat. Zákon byl tvrdý, ale praxe někdy kroutí paragrafy. Díky tomu dnes na „Qualla Boundary“ stojí školy, domy a muzeum, které připomíná, že ne každý příběh končí na rovině Oklahomy.

Cherokeeové v tom nebyli sami. Už roku 1831 šli první Choctawové – v zimě, po cestě, kterou jeden z jejich náčelníků později pojmenoval „Stezka slz a smrti“. Creekové (Muskogeeové) byli sváženi v poutech poté, co jejich odpor zlomila kombinace dluhů, podvodů a zbraní. Chickasawové si vyjednali peněžní kompenzaci, ale jejich přesun stejně pohltily nemoci a chaos. A Seminolové? Ti se bránili v bažinách Floridy sedm let (Druhá seminolská válka, 1835–1842); část byla odvedena, část utekla do močálů a přežila v odloučení. Když se řekne „Trail of Tears“, člověk má pocit, že šlo o jednu cestu – ve skutečnosti to bylo mnoho cest, mnoho tragédií, mnoho táborů. Vysídlení Cherokeeů bylo nejlépe zdokumentované. Celkově se však vysídlení týkalo zhruba 60 tisíc lidí z výše jmenovaných pěti národů.

V indiánském teritoriu se Cherokeeové pokusili postavit stát znovu. Tahlequah se stal novým správním centrem, postavila se rada, soudy, školy. Obnovil se tisk, jazyk, hudba. John Ross – unavený, ale nepokořený – vedl kmen ještě řadu let. Ale rozkol z New Echoty se ozval: v červnu 1839 byli Major Ridge, John Ridge a Elias Boudinot zavražděni. Stará norma, která trestala zradu smrtí, se potkala s neúprosností času. Války Severu a Jihu (1861–1865) pak zničily i to, co se stihlo slepit: národ se rozdělil podle sympatií k Unie či Konfederaci, země znovu hořela a mapy se znovu přepisovaly.

A přesto – přežili. V průběhu druhé poloviny 19. století znovu rozjeli školství, vydávali zákony, spravovali majetek. Cherokee Nation se udržel jako politické těleso i přes pozdější tlak na „rozparcelování“ společného vlastnictví (Dawesův zákon na sklonku století). Jazyk, který byl v zimě 1838–1839 schovaný v kapsách a psaný na lístcích, se učí dodnes.

Kdo dnes jede přes Tennessee, Kentucky a Illinois, projíždí krajinou, která v sobě nese tichá připomenutí. U Rattlesnake Springs stojí pamětní desky. U Fort Payne v Alabamě je malé muzeum, pár vitrín a fotografie cest. Golconda na břehu řeky Ohio má ocelový most a pamětní kámen, u kterého si člověk umí představit prám, který se houpá na ledové vodě. V Oklahomě v Park Hill je hřbitov, kde leží John Ross. V Tahlequah stojí kaple a univerzita, kde se učí studenti, jejichž předci tuhle stezku v mnoha případech absolvovali.

V roce 1987 vyhlásil Kongres Národní historickou stezku Stezka slz. Je to přes tři a půl tisíce kilometrů značek, panelů, cest a muzeí napříč devíti státy. Nikdo už tudy nežene nikoho pod bajonetem, ale řada lidí tuhle cestu, aspoň zčásti, prochází. Možná proto, že některé věci lze pochopit jen tehdy, když se vydáme ve šlépějích těch, které se snažíme pochopit. Protože slova v těchto případech nestačí.

Americké učebnice se dlouho dívaly jinam. Slovo „přesídlení“ znělo suše a úředně. Teprve ve 20. století se začalo psát čím dál častěji o vyhnání a kulturní destrukci. Historici vytahovali deníky misionářů (Butrick, Worcester), záznamy vojáků, dopisy Johna Rosse z Washingtonu, loučení psaná křivými písmeny v cherokeejské slabičné abecedě. Z těch detailů vznikl obraz, který není potřeba nafukovat: stačí ho poskládat.

Taky se přestalo mlčet o tom, že sami Cherokeeové, a dalších pět „civilizovaných národů“, drželi ve 30. letech 19. století otroky. Do příběhu to patří – nejen jako připomínka rozporu, ale i jako vysvětlení, proč se část kmene později přidala v občanské válce na stranu Konfederace. Dějiny jsou zkrátka složitější než oblíbené morální rovnice a nikdy nic není černobílé.

„Stezka slz“ je dnes výraz, který se používá i mimo americké dějiny, kdykoli jde o nucený přesun a ztrátu domova. Pro Cherokee je to ale především konkrétní paměť: jména oddílů, jména dětí, jména kopců a brodů. V rodinách se přenášely drobné detaily: která deka byla poslední, jak voněla kukuřičná mouka, co řekl voják, který potichu pomohl, nebo kterého koníka museli nechat u cesty. Paměť se skládá ze zvuků a vůní, ne jen z rozsudků a zákonů.

Když se dnes ptáte starších v Oklahomě, co pro ně „Trail of Tears“ znamená, dostanete různé odpovědi. „Bolest, která nás držela pohromadě.“ – „Důvod, proč učím v cherokeejštině svoje vnoučata.“ – „Připomínku, že jsme pořád tady.“ To poslední je možná nejdůležitější: přežili. Za přežitím se skrývá i každodenní práce – školní sešity, volby v radě, kulturní festivaly, programy na revitalizaci jazyka.

Je snadné si říct, že tohle je „americká věc“. Ale ve skutečnosti je to příběh o tom, jak stát zachází s menšinou, když většina chce půdu, suroviny a klid. Je to varování před větami, které znějí uklidňujícím způsobem – „výměna území“, „dobrovolné přesídlení“, „náhrada“. A je to důkaz, že právní vítězství (Worcester v. Georgia) nic neznamená, když politická vůle míří jinam. Dějiny nás nebaví proto, že by se opakovaly do detailu; baví nás (a zneklidňují), protože se v nich pořád vracejí stejné mechanismy, stejné příběhy, jen jiné kulisy.

Jaro 1839. Poslední oddíly přicházejí do indiánského teritoria. Bláto, vítr, rozepře. Vedení se znovu ustavuje, zákony se přepisují, děti se zapisují do školy, na hřbitovech se srovnávají první kameny. Z New Echoty, dřív pulzujícího města ve východní Georgii, je ruina a pak jen historická značka. Východní společenství na Qualla Boundary buduje nové domy v horách, které jsou stejné a přece jiné. A mezi tím vším se šíří jednoduchá věta: Nikdy už neodejdeme.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://nationaltota.com/trail/#History

https://www.britannica.com/event/Trail-of-Tears

https://education.nationalgeographic.org/resource/indian-removal-act-and-trail-tears/

https://www.theindigenousfoundation.org/articles/a-brief-history-on-the-trail-of-tears

https://www.nps.gov/trte/learn/historyculture/what-happened-on-the-trail-of-tears.htm

https://www.grandronde.org/culture-history/trail-of-tears/

https://www.neh.gov/article/trails-tears-plural-what-we-dont-know-about-indian-removal