Zima, sníh a krev. Vojáci Unie vyhladili při krvavém masakru u Bear River tábor Šošonů

Zima roku 1863 byla v údolí Bear River krutá. Sníh ležel vysoko, řeka tekla pomalu, zčásti zmrzlá. V táborech z bizoních kůží se tísnily desítky šošonských rodin, které tu přezimovaly tak jako každý rok. Na ohništích doutnaly uhlíky, děti spaly pod kožešinami, muži opravovali zbraně a ženy vařily poslední zásoby kořenů a obilí. Ráno 29. ledna bylo ticho, jen občas zapraskal led nebo zakrákala vrána. Kdyby někdo tehdy tušil, co se chystá, možná by to ticho znělo jinak.

Bear River je dlouhá řeka klikatící se po hranici dnešního Utahu a Idaha – po staletí byla domovem severozápadní větve šošonského národa. Lidé tu znali každé údolí, každý pramen. Lovili losy a jelence, na jaře sbírali semena rostlin a cibulky rostliny Camassia quamash, které sušili na zimu. Žili v rytmu krajiny, který se neměnil po celé generace.

Jenže v polovině 19. století se ten rytmus rozpadl. Z jihu začali přicházet mormonští osadníci, kteří zakládali farmy a vesnice. Tam, kde dřív rostla divoká tráva, se objevila ornice a ploty. Potoky, z nichž Šošoni pili, se odváděly k zavlažování. Lovná zvěř mizela a spolu s ní i svoboda pohybu.

Zpočátku se obě strany tolerovaly. Mormoni nabízeli obchod, Šošoni výměnu masa a kožešin. Ale když začal být hlad, přibývalo střetů. Osadníci mluvili o krádežích a přepadeních, Šošoni o zoufalství. V novinách se tehdy psalo, že „Indiáni v Cache Valley jsou nepřátelští“. Ve skutečnosti byli jen hladoví.

V té době sloužil v Salt Lake City plukovník Patrick Edward Connor. Ir, který prošel mexickou válkou a teď velel tzv. kalifornským dobrovolníkům – jednotce Unie, jež měla chránit poštovní trasy během občanské války. Connor byl ctižádostivý. Cítil, že pokud chce kariérně vyniknout, musí se o něčem psát. A právě napětí v Cache Valley mu poskytlo příležitost.

Když na začátku ledna 1863 dorazily zprávy, že Šošoni údajně zabili několik bělochů, Connor se rozhodl zakročit. Nečekal na rozkazy z Washingtonu. Vzal dvě stovky mužů, čtyři desítky koní, pár vozů se zásobami a vyrazil do hor. Měl jediný cíl – potrestat „nepřátele“.

V hlášení později napsal, že jeho úkolem bylo „zničit kmen, který ohrožoval osadníky“. Mezi řádky to ale znamenalo něco jiného. Chtěl ukázat, že se umí prosadit silou. Že dokáže „vyčistit“ území, na které si bílí lidé dělali nárok.

Vojáci vyrazili 26. ledna. Mrzlo tak, že kovové části pušek přimrzaly k rukám. Cesta přes hory trvala tři dny, sníh dosahoval až po kolena. Koně padali, zásoby docházely. Connor nechal zraněné muže v táboře na cestě a pokračoval s těmi, kteří vydrželi.

V noci před útokem přespali asi tři kilometry od šošonského tábora. Ráno 29. ledna bylo mrazivé, mlha se držela v údolí. Vojáci se rozdělili do dvou kolon a začali sestupovat k řece. V táboře zatím nikdo nic netušil. Muži stáli u ohňů, ženy připravovaly jídlo.

První výstřely padly po osmé hodině. Šošoni se pokusili bránit. Náčelník Bear Hunter se svými bojovníky obsadil břeh potoka Beaver Creek, kde se dalo alespoň trochu krýt. Měli několik starých pušek a luky. Proti dvou stovkám vojáků s karabinami to ale byla marná snaha.

Connor zpočátku zaútočil čelně, přes otevřený prostor pokrytý sněhem. Prvních pár minut se zdálo, že Šošoni odolají. Vojáci padali, kulky hvízdaly, sníh se barvil krví. Pak ale Connor změnil taktiku – poslal jednotky na obě strany, aby tábor obklíčily.

Když se kruh uzavřel, bylo rozhodnuto. Palba z mušket přešla v chaos. Vojáci stříleli do stanů, házeli po nich pochodně. Hořící kůže praskaly a dým se mísil se sněhem. Ženy, které utíkaly s dětmi, padaly do řeky, kde je proud nebo kulky zahnaly ke dnu. Některé se schovaly pod těla mrtvých.

Connor prý zpočátku velel z vyvýšeného místa. Když bylo po všem, procházel táborem a viděl, co zbylo. Podle jeho hlášení bylo zabito 224 „nepřátelských Indiánů“. Jenže očití svědci mluvili o nejméně třech stovkách. Někteří vojáci se tím ani netajili – později vyprávěli, že zabíjeli i děti.

Když slunce vystoupilo nad hory, bylo po boji. Na zemi ležely desítky těl, ze stanů zbyly jen zčernalé kůly. Řeka byla červená. Vojáci rabovali, co našli – deky, kožešiny, obilí, koně. Potom Connor rozkázal všechno spálit.

Zhruba dvacet jeho mužů bylo mrtvých nebo těžce raněných, většina s omrzlinami. Nechal je naložit a odjel. Těla Šošonů zůstala v ledu. Trvalo týdny, než se tam někdo z přeživších vrátil, aby své mrtvé pohřbil.

Ti, kteří unikli, jen pár desítek lidí, se stáhli do hor. Někteří zemřeli hladem, jiní se později připojili k jiným skupinám. Z kdysi početného tábora zbyly jen příběhy, které se šířily mezi kmeny. Vyprávěly o zimě, o ohni a o mužích v modrých kabátech, kteří zabíjeli i kojence.

Connor se po návratu do Salt Lake City stal hrdinou. Noviny psaly o „velkém vítězství nad divokými Indiány“. Dostalo se mu pochvaly od generála Curtise i povýšení na brigádního generála. Nikdo z jeho mužů nebyl vyšetřován. Nikdo se neptal, proč zemřelo tolik žen a dětí.

V očích tehdejší společnosti to nebyl masakr, ale úspěšná vojenská akce. Slovo „masakr“ by přišlo až o mnoho desetiletí později, když se začaly objevovat vzpomínky potomků přeživších.

Ironií osudu je, že Connor se později stal úspěšným podnikatelem. Objevil zlatá ložiska v Montaně a Idahu, zbohatl a zemřel jako vážený muž.

Jedním z mála, kdo přežil, byl náčelník Sagwitch. Byl zraněn, ale podařilo se mu utéct a skrýt v řece, kde ležel pod těly mrtvých, dokud vojáci neodešli. Jeho manželka zemřela, dítě bylo zraněno. Sagwitch později vedl zbytek svého lidu k mormonům a přijal křest. Někteří jeho potomci se stali součástí církve, která kdysi žila jen pár kilometrů od místa masakru.

Pro Šošony znamenal Bear River konec starého světa. Přišli o většinu bojovníků, o zásoby i o víru, že krajina je jejich. Zima 1863 byla začátkem dlouhé éry závislosti a vyhnanství.

Po mnoho let se o masakru skoro nemluvilo. Když se v roce 1932 postavil u cesty kámen s pamětní tabulkou, psalo se na něm o „bitvě u Bear River“, nikoliv o vyvraždění. Místní to brali jako část historie, na kterou se radši nemyslí.

Teprve v druhé polovině 20. století se začali ozývat potomci obětí. Chtěli, aby se věci nazývaly pravým jménem. Historici jim dali za pravdu – podle všech známých faktů nešlo o bitvu, ale o systematické vyhlazení civilního tábora.

V roce 1990 bylo místo prohlášeno za národní památku USA. Na mapách nese jméno Bear River Massacre Site. Každý leden se tu koná tiché shromáždění. Lidé zapalují oheň, modlí se a vyprávějí, co zbylo z příběhů jejich předků.

Dnes stojí v čele kmene Northwestern Band of the Shoshone Nation muž jménem Darren Parry – potomek Sagwitche. Právě on prosadil projekt, který má v místě tragédie vzniknout: Boa Ogoi Cultural Center, kulturní a pamětní centrum. Má připomínat nejen smrt, ale i život – způsob, jakým Šošoni rozuměli zemi, rostlinám a vodě.

Parry o masakru mluví klidně, bez nenávisti. „Ti, kdo tady zemřeli,“ říká, „nepotřebují pomstu. Potřebují, aby si je někdo pamatoval.“

Krajina u Bear River je dnes tichá. Na jaře tu kvetou modré květy Camassia quamash, stejně jako kdysi. Když člověk stojí na břehu a poslouchá řeku, těžko si představí, že právě tady ležely stovky těl, pohřbených ve sněhu a blátě.

Masakr u Bear River patří k nejkrvavějším činům spáchaným americkou armádou na původních obyvatelích. Přesto zůstává mimo učebnice a mimo běžné povědomí. Možná proto, že se odehrál daleko od velkých měst. Možná proto, že se tehdy válčilo i na východě a lidé měli jiné starosti. A možná prostě proto, že se do příběhu o vzestupu Ameriky tenhle kus pravdy nehodil.

Ale právě v tom spočívá jeho význam. Bear River ukazuje, že dějiny nejsou černobílé. Že vedle příběhů o odvaze a pokroku existují i příběhy o strachu, pýše a zkáze. A že i po více než sto šedesáti letech má smysl o nich mluvit.

Nikdo přesně neví, kolik lidí ten den zemřelo. Odhady se liší – 250, 350, možná 400. Ale čísla v tomhle případě nejsou tak důležitá. Důležitější je, že šlo o lidské bytosti, o rodiny, které chtěly jen přežít zimu.

Masakr u Bear River je kapitolou, kterou nelze vymazat. Zapsal se do země, do řeky i do paměti těch, kdo tam dnes stojí a cítí, že půda pod nohama není jen hlína, ale i svědek tehdejších událostí.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://cupola.gettysburg.edu/cgi/viewcontent.cgi?article=1000&context=glihist

https://www.intermountainhistories.org/items/show/24

https://www.usu.edu/today/story/boa-ogoi-restoring-sacred-land-150-years-after-the-bear-river-massacre

https://historytogo.utah.gov/bear-river-massacre/

https://en.wikipedia.org/wiki/Bear_River_Massacre