Článek
Dennis Andrew Nilsen nebyl divoký rváč z podsvětí ani člověk, který by děsil okolí. Pracoval jako státní úředník, mluvil poměrně klidně, měl psa, sousedé ho znali jako trochu zvláštního, ale nijak nápadného muže. Mezi lety 1978 a 1983 zavraždil v severním Londýně nejméně dvanáct mladých mužů a chlapců. Sám se přiznal k patnácti vraždám. Nakonec byl odsouzen za šest vražd a dva pokusy o vraždu.
Na první pohled by se dalo říct, že šlo o další případ sériového vraha. Jenže u Nilsena je děsivé hlavně to, jak si své zločiny v hlavě vysvětloval. Nemluvil o nenávisti, pomstě ani o touze po penězích. Opakoval motiv samoty, strachu z opuštění a potřeby mít někoho u sebe. Jeho případ ukazuje, jak nebezpečná může být psychika člověka, který druhé přestane vnímat jako živé bytosti a začne je brát jako prostředek k utišení vlastní prázdnoty.
Dětství ve Skotsku
Nilsen se narodil 23. listopadu 1945 ve Fraserburghu ve Skotsku. Vyrůstal v prostředí, které nebylo jednoduché ani citově pevné. Otec od rodiny odešel a Dennis si velmi silné pouto vytvořil hlavně k dědečkovi. Právě jeho smrt se v mnoha životopisných popisech Nilsenova života objevuje jako důležitý moment. Ne proto, že by sama o sobě „vysvětlovala“ pozdější vraždy, ale proto, že smrt, tělo a ticho mrtvého člověka se v Nilsenově psychice podivně usadily.
Později se často psalo o tom, že ho jako dítě zasáhl pohled na dědečkovo tělo v rakvi. U sériových vrahů se po dopadení často zpětně hledají „klíče“ v dětství, jenže žádná jedna událost z člověka vraha neudělá. Důležité je spíš to, že Nilsen od mládí působil uzavřeně, osaměle a obtížně navazoval vztahy.
V dospívání si uvědomoval svou homosexualitu. V tehdejší Británii to nebylo jednoduché téma, zvlášť pro chlapce ze skotského prostředí krátce po válce. Nilsen o sobě a svých touhách neuměl otevřeně mluvit. Navenek fungoval, ale uvnitř se stále víc odděloval od lidí.
Armáda, služba a nenápadný život
Jako mladý vstoupil do armády, kde sloužil mimo jiné jako kuchař. Armáda mu dala řád, který mu v životě zřejmě vyhovoval. Nemusel příliš vysvětlovat, kdo je. Stačilo plnit povinnosti. Po odchodu z armády krátce pracoval u policie a později nastoupil jako úředník na pracovním úřadě.
Nilsen tak nebyl člověk z úplného okraje společnosti. Měl práci, bydlení, určitou inteligenci a schopnost působit normálně. Jenže soukromý život se mu rozpadal do samoty, alkoholu a krátkých známostí. V Londýně vyhledával mladé muže, často zranitelné, osamělé, bezdomovce nebo lidi, kteří neměli pevné rodinné zázemí.
Právě to později hrálo velkou roli. Některé oběti mizely, aniž by je někdo okamžitě hledal. Většinou žily na okraji společnosti a v takovém prostoru měl vrah mnohem víc času.
První vražda
První známou obětí byl patnáctiletý Stephen Holmes. Nilsen ho potkal na konci roku 1978, pozval ho k sobě domů a po noci strávené s alkoholem ho zabil. Podle vlastních pozdějších výpovědí v něm sehrál roli strach, že mladík odejde a on zůstane zase sám.
Tady se ukazuje základní vzorec jeho zločinů. Nilsen své oběti obvykle nalákal domů na alkohol, jídlo nebo možnost přespat. Potom je ve chvíli bezbrannosti uškrtil, někdy spojoval škrcení s utopením. Po vraždě si těla ponechával v bytě, myl je, oblékal a trávil s nimi čas. Až později je rozřezal a zbavoval se ostatků. V jednom bytě části těl pálil, v pozdějším bydlišti se je pokoušel splachovat do odpadu.
V jeho pokřiveném světě se mrtvé tělo stalo společníkem, který nemluví, neodporuje a především - neodejde.
Dům v Melrose Avenue
Největší část vražd spáchal v domě na Melrose Avenue v severním Londýně. Tam měl větší možnost ostatky skrývat a ničit. Sousedé si někdy stěžovali na zápach, ale nikdo dlouho netušil, co se v bytě skutečně děje.
Nilsen přitom dál chodil do práce. Tohle je jeden z nejmrazivějších rysů podobných případů. Zločin a běžný život se u něj neodehrávaly odděleně. Ráno mohl odejít jako úředník mezi lidi, večer se vrátit do bytu, kde ukrýval následky vražd. V jeho chování nebyl tak nápadný zlom, aby okolí okamžitě pochopilo, že je vedle nich něco nepředstavitelného.
Cranley Gardens a chyba, která ho prozradila
Později se Nilsen přestěhoval do Cranley Gardens v Muswell Hillu. Tím se změnily i jeho možnosti. Už neměl stejný prostor k likvidaci ostatků jako dřív. A právě tady začal dělat chyby, které ho nakonec prozradily.
V únoru 1983 se v domě začaly ucpávat odpady. Když instalatéři zkoumali potrubí, našli lidské ostatky. Policie následně dorazila k Nilsenovu bytu. Podle dostupných popisů reagoval překvapivě klidně. Přiznal, že v bytě jsou další části těl, a začal vyprávět.
To, co vyšetřovatelé odhalili, patřilo k nejhorším kriminálním případům poválečné Británie. Nilsen byl zatčen 9. února 1983.
Soud: šílenství, nebo odpovědnost?
Proces začal v říjnu 1983 u Old Bailey. Nilsen čelil obvinění ze šesti vražd a dvou pokusů o vraždu. Samotná otázka nestála na tom, zda zabíjel. To bylo jasné. Hlavní spor se vedl o jeho duševní stav a právní odpovědnost. Obhajoba se snažila prosadit sníženou příčetnost, zatímco obžaloba tvrdila, že Nilsen věděl, co dělá, a své činy dokázal promýšlet i zakrývat.
Soud nakonec přijal pohled obžaloby. Nilsen byl 4. listopadu 1983 odsouzen k doživotnímu vězení. Původně bylo doporučeno, aby si odpykal nejméně 25 let, později mu byl trest změněn tak, že neměl být nikdy propuštěn.
Jeho klid během vyšetřování i procesu působil na veřejnost skoro stejně děsivě jako samotné zločiny. Nebyl to obraz člověka, který by se zhroutil pod tíhou viny. Spíš jako by konečně získal publikum, kterému může odvyprávět svůj temný životní příběh.
Vězení a dlouhé doznívání případu
Za mřížemi strávil Nilsen zbytek života. Četl, psal, kreslil, překládal knihy do Braillova písma a vedl korespondenci. Jeho texty a výpovědi se později staly zdrojem zájmu novinářů, kriminalistů i lidí posedlých skutečným zločinem.
Nilsen zemřel 12. května 2018 ve věku 72 let. Podle dostupných zpráv zemřel po zdravotních komplikacích souvisejících s operací. Uvádí se plicní embolie a krvácení.
Případ Dennise Nilsena není jen příběhem vražd. Je to také příběh selhání pozornosti vůči lidem na okraji. Mnoho jeho obětí patřilo mezi mladé muže, které společnost snadno přehlédla. Někteří byli bez domova, jiní žili nejistě, další se pohybovali v prostředí, kde se o zmizeních nemluvilo s takovou naléhavostí.
Nilsen sám často mluvil o samotě. Jenže osamělost není omluva. Miliony lidí jsou osamělé a nikdy nikomu neublíží. U něj se samota spojila s kontrolou, alkoholem, sexuální patologií, neschopností vztahu a naprostým odlidštěním druhých. To je jádro celé hrůzy. Ne že chtěl blízkost. Ale že pro ni druhému člověku vzal život.
Dennis Nilsen tak zůstává jedním z nejznámějších britských sériových vrahů. Byl o něm natočen i film Paměti vraha: Případ Nilsen, kde na nahrávkách z vězení vypráví o svém životě.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://www.denik.cz/ze_sveta/seriovy-vrah-nekrofil-dennis-nilsen-skotsko-vrazdy-mladych-muzu.html
https://www.centrum.cz/clanek/samota-ktera-zabijela-dennis-nilsen-a-jeho-touha-po-spolecnosti-ktera-nikdy-neexistovala-115986
https://www.bbc.com/news/uk-england-london-50152862
https://www.biography.com/crime/dennis-nilsen
https://petertatchellfoundation.org/dennis-nilsen-1978-83-police-failings-led-to-15-youths-murdered/
