Mučili ji, přinutili přiznat a pak Annu popravili jako čarodějnici. Věděli, že není, ale měla zmizet

Anna Göldi se narodila jako obyčejná venkovská holka z východního Švýcarska, narozená v roce 1734 v Sennwaldu, v krajině polí, pastvin a malých obcí, kde se život hodnotí prací a pověstí. Nikoho by tehdy nenapadlo, jaký život a hlavně jaký konec ji čeká. Jenže ženy v tehdejší společnosti celkově neměly snadný život a společenské postavení záviselo na mnoha faktorech. Pokud nebyla bohatá, musela být alespoň ctnostná. Pokud svoji pověst ztratila, ztratila tím všechno. A se ztrátou „dobré“ pověsti ztrácela tehdy žena i jakousi pomyslnou společenskou ochranu.

Anna se živila jako služebná. To slovo dnes zní skoro romanticky, ale tehdy to znamenalo být v cizím domě „od rána do noci“, dělat těžkou práci, poslouchat rozkazy a být kdykoli nahraditelná. Sloužící dívky byly nejzranitelnější částí společnosti: bez vlastního domu, bez jakékoliv jistoty, bez hlasu. Když se s nimi někdo rozhodl zatočit, měly jen málo možností, jak se bránit. A když narazily na moc, která měla přátele v radě, u soudu nebo na faře, byly téměř bez šance.

Kantony tehdejšího Švýcarska byly navíc malé světy se svými elitami. V Glarusu, kde se odehrálo finále jejího života, znamenalo „patřit k váženým“ opravdu něco: kontakty, autoritu, síť lidí, kteří si kryjí záda. Anna do té sítě nepatřila. Ona byla ta, která vaří, pere, uklízí, stará se o děti – a když je problém, je první na ráně.

Tvrdit, že byla poslední čarodějnicí v Evropě je poněkud nepřesné. Ne proto, že by se lidé už nebáli magie a ďábla – báli se pořád. Zavádějící je to proto, že v době Anny Göldi už bylo v módě tvářit se osvíceně. Veřejně se mluvilo o rozumu, o pokroku, o „moderním“ právu. Čarodějnictví bylo oficiálně něco, co se hodí spíš do starých kronik. Jenže víra ve „škodlivé čáry“ nezmizela. Jen se stala něčím, co se přestalo říkat nahlas – ale v lidech a jejich jednání stále zůstávala do značné míry zakořeněná.

A přesně to se stalo i v jejím procesu. Úřady se vyhýbaly tomu, aby tomu říkaly čarodějnictví. Formálně ji soudily za „otrávení“ nebo „škodlivé jednání“. Ve skutečnosti se celý příběh opíral o nadpřirozené vysvětlení a o logiku starých čarodějnických procesů: podivná nemoc dítěte, „podezřelá“ služka, řeči o ďáblu, přiznání vynucené násilím.

Osudovým místem se pro Annu stal dům Johannese Jakoba Tschudiho v Glarusu. Tschudi byl lékař a zároveň soudce, tedy člověk s prestiží i mocí. Anna nastoupila do jeho domácnosti jako služebná – a od té chvíle se její život ocitl v prostoru, kde jedna strana může určovat pravidla a druhá se jim musí přizpůsobit, i kdyby byla nespravedlivá.

To, co následovalo, se v pramenech popisuje různě, ale některé momenty se opakují ve všech stejně: v domácnosti se objevily problémy spojené s Tschudiho dcerou (často se uvádí jméno Anna Maria) a rodina začala tvrdit, že dítě trpí něčím, co nemá běžné vysvětlení. V některých popisech se objevuje i motiv jehel – že dítě mělo v jídle, v mléce nebo dokonce v těle jehly, a že to nemohlo být „normální“. V podobných případech je vždycky těžké oddělit, co se skutečně dělo, co bylo hysterií, co autosugescí a co cílenou manipulací. Ale tehdejší společnost měla na takovou záhadu připravenou odpověď: někdo škodí. A když se v domě pohybuje služka, která je zároveň „cizí“ a podřízená, podezření snadno padne přímo na ni.

Do příběhu se velmi často vkládá ještě jedna linka – možnost sexuálního nátlaku nebo skandálu. Některé moderní interpretace uvádějí, že Anna měla podat stížnost na obtěžování či násilí ze strany zaměstnavatele nebo jeho okolí a že právě potom se proti ní rozjela mašinérie obvinění. Žádný důkaz o takovém chování však nemáme, žádný ověřený zdroj nám neposkytuje pádné argumenty, jestli to tak skutečně bylo. Na druhou stranu, takový „konflikt“ by nejspíš opravdu vytvořil situaci a prostředí, ve kterém by pro mocného muže bylo výhodné se takové služky následně zbavit, protože „ví“ příliš a je potřeba ji zdiskreditovat dřív, než by to teoreticky mohla udělat ona. Obvinit takovou služebnou z něčeho „ďábelského“ či „nepřirozeného“ je v komunitě, kde pověry stále přežívají, téměř dokonalý nápad.

Anna zpočátku údajně utekla nebo se vyhýbala zatčení. Úřady na ni vypsaly odměnu a její dopadení bylo veřejně oznámeno – i to ukazuje, že se z obyčejné služky náhle stal „nebezpečný člověk“, po kterém se pátrá jako po zločinci. Nakonec ji však chytili a začalo vyšetřování.

Vyšetřování začalo výslechem, ale co byl oficiálně výslech, to bylo neoficiálně brutální mučení s cílem získat vynucené přiznání, bez ohledu na to, jaká byla skutečnost. Anna byla vyslýchána pod nátlakem a mučením, dokud neřekla, co potřebovali slyšet. Podle shrnutí případu se přiznala k paktu s ďáblem, který se jí měl zjevovat jako černý pes – motiv, který je až příliš typický pro staré čarodějnické procesy, než aby působil jako spontánní pravda. Jakmile mučení skončilo, své přiznání odvolala. To je další klasický znak: člověk v bolestech „souhlasí“, aby to přestalo, a když se bolest vzdálí, vrátí se k realitě. Jenže v takových procesech už je pozdě. Přiznání jednou zaznělo – a systém je nastavený tak, že se přiznání považuje za skutečné a nepopiratelné.

Důležité je i to, jak byly formulované obžaloby. Oficiálně šlo o otravu. Jenže i zdroje, které ten případ popisují, připomínají, že se soud vyhýbal slovu čarodějnictví, i když fakticky na něm celý příběh stál. Mimochodem, je to až cynicky chytré: když řeknete „čarodějnictví“, přiznáváte, že se opíráte o pověru. Když řeknete „otrava“, zní to moderněji a právně čistěji. Jenže pak musíte mít důkazy o otravě. A ty v takových případech často nejsou – nebo jsou tak chatrné, že by ve férovém procesu neobstály.

Z dnešního pohledu je zarážející i to, že byla odsouzena k smrti, přestože samotné dítě nezemřelo. Některé popisy přímo upozorňují, že tehdejší právo běžně nedávalo trest smrti za „neletální otravu“, a tím víc to budí dojem, že trest byl spíš výsledkem hysterie a mocenského zájmu než spravedlivé právní úvahy.

Anna Göldi byla odsouzena a 13. června 1782 v Glarusu popravena – sťata mečem. Někdy se v populárních textech píše „na hranici“ nebo „upálená“, ale to není přesné. Právě ten meč je součást příběhu: i poprava měla působit „civilizovaněji“, jako by šlo o standardní trest za zločin, ne o čarodějnický proces. Osvícenství na povrchu, středověk uvnitř.

Jen těžko si dovedeme představit, co mohla cítit. Nejen fyzicky, přestože utrpení během mučení muselo být nezměrné, ale také psychicky. Žena, která se ničím neprovinila a která od rána do noci pracovala, aby se uživila, neměla v tehdejší společnosti žádnou váhu. Její slova nikdo nevyslyšel, její pláč vyzněl do ztracena. U nikoho neměla zastání. Zoufalství a beznaděj.

Společnost v Glarusu k tomu přistupovala jako k férovému procesu a nechtěla si připouštět, že je to až trapně průhledné. A přesto to ostuda byla. O případu se mluvilo i mimo Glarus a už tehdy vyvolával odpor. Je to jeden z těch momentů, kdy si společnost začne uvědomovat, že něco nehraje – že se sice hlásí k rozumu, ale pořád umí zabíjet podle pověr. Švýcarsko se k tomu ale dlouho stavělo vyhýbavě. Nejen proto, že přiznat „justiční vraždu“ je těžké, ale i proto, že by to znamenalo sáhnout do místní tradice a říct: „ti vážení páni tehdy udělali zločin“.

Trvalo to víc než dvě století. Teprve v roce 2008 kanton Glarus Annu Göldi oficiálně očistil – uznal, že šlo o justiční omyl, respektive o justiční vraždu. Nejděsivější na tom je, jak pozdní může spravedlnost být. Ne proto, že by byla k ničemu – symbolicky je důležitá, a pro historickou paměť taky. Ale proto, že ukazuje, jak dlouho může společnost držet v archivu něco, co nechce vidět. Jak dlouho může být „správnější“ nechat věc zahnívat, než přiznat chybu.

Dnes existuje i muzeum věnované jejímu případu a tématu bezpráví, které se kolem něj točí – a zdůrazňuje, že proces je paradoxně velmi dobře dokumentovaný, včetně mučicích protokolů. To je další ironie: čím horší je mašinérie, tím pečlivěji si někdy zapisuje vlastní kroky. Ne proto, aby jednou pomohla oběti, ale aby sama sobě dodala legitimitu. „Podívejte, máme protokoly, máme přiznání.“ Jenže když je přiznání vynucené mučením, je to jen důkaz o násilí státu, ne o vině člověka.

Když se dnes Anna Göldi připomíná jako „poslední čarodějnice“, je dobré to chápat spíš jako varování než jako historickou kuriozitu. V jejím příběhu totiž nejde jen o pověru. Jde o směs věcí, která se může zopakovat v různých formách i bez magie: strach z nevysvětlitelného, potřeba rychlého viníka, nerovnováha moci, veřejná hysterie a ochota systému použít násilí, aby si udržel autoritu.

A pak je tu ještě jeden motiv, který se nedá obejít: co přesně byla její „vina“ v očích okolí. Možná to nebylo jen to, že se dítěti přitížilo. Možná byla její vina už v tom, že byla žena bez ochrany, která se pohybovala v domě mocného muže. Že mohla něco vidět, slyšet, mohla odmítnout, mohla si stěžovat. V komunitách, kde vše záleží na pověsti, je to výbušné. A když už jednou někdo vysloví, že se kolem vás motá ďábel, je to skoro nevyvratitelné. Člověk může popírat, může se bránit, ale stigma se šíří rychleji než argumenty.

Na případu Anny Göldi je nakonec nejtragičtější to, že se v něm setkávají dvě epochy – a ta starší zvítězí. Na povrchu osvícenství: opatrné formulace, „otrava“ místo čar, poprava mečem, aby to vypadalo důstojně. Uvnitř středověk: démon, černý pes, jehly, mučení, přiznání vynucené bolestí. Když kanton Glarus v roce 2008 oznámil její rehabilitaci, popsal případ jako tragickou ukázku fanatismu, pověr a zneužití moci.

Nepopravili ji proto, že by dokázali její vinu. Popravili ji proto, že byla zranitelná – a někdo mocný potřeboval, aby zmizela.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.swissinfo.ch/eng/business/last-witch_-anna-goeldi-was-like-a-wild-horse-impossible-to-catch/43451512

https://www.swissinfo.ch/eng/culture/last-witch-given-eternal-light-memorial/38782780

https://www.swissinfo.ch/eng/culture/last-witch-in-europe-cleared/662078

https://www.smithsonianmag.com/smart-news/last-witch-executed-europe-gets-museum-180964633/

https://www.lebendige-traditionen.ch/tradition/en/home/traditions/anna-goeldi.html

https://grokipedia.com/page/Anna_G%C3%B6ldi