Článek
Seznámili jsme se na konci „vejšky“, kdy jsme oba stepovali před kabinetem profesora a čekali, až dorazí. Protože se někde zdržel a čekání bylo už dlouhé, dali jsme se do řeči. Zjistili jsme, že máme spoustu společných zájmů a že byl až zázrak, že jsme se za celou dobu studia ještě nepotkali. Slovo dalo slovo a Honza mě pozval na rande.
Byl neskutečně milý, pozorný a chytrý. Úplně mi učaroval. Samozřejmě byl i pohledný, ale oceňovala jsem především jeho rozhled, znalosti a to, jak se uměl chovat. Nejen ke mně, ale celkově ke svému okolí. Chodili jsme na procházky do místního školního parku a povídali si úplně o všem možném. Zjistila jsem, že oba máme podobné představy o tom, kam bychom se v budoucnu chtěli ubírat, kde bychom chtěli žít i jaké máme plány s rodinou. Jasně, byli jsme na konci školy a rodinu jsme ještě neplánovali, ale oba jsme věděli, že jednou budeme chtít rodinu založit a mít děti. A než k tomu dojde, chtěli jsme se trochu realizovat, využít své nově nabyté znalosti v praxi a vybudovat si trochu kariéru.
Po úspěšném zakončení školy jsme se rozhodli, že na nějaký čas vycestujeme do zahraničí a budeme sbírat zkušenosti tam. Zároveň i procestujeme část světa, poznáme nové lidi, jinou kulturu, rozšíříme si obzory. Když nad tím teď tak zpětně přemýšlím, už tehdy mě překvapilo, že příliš neřešil, zda budeme mít během našich cest dostupnou sprchu nebo aspoň jakoukoliv „polní“ příležitost k vykonání běžné hygieny. Vždycky to ale zamluvil tím, že cestování s sebou nese i občasný nedostatek toho, co člověk považuje za samozřejmost.
Nejsem žádná princezna a i když mi to občas nebylo příjemné, byla jsem schopná to akceptovat a naučila jsem se počítat s tím, že bych si měla vždycky udržovat aspoň nějakou lahev plnou vody a využívat všech možností, když se poblíž vyskytla nějaká sprcha nebo obyčejný potůček.
Procestovali jsme velkou část světa a já byla ráda, že jsem mohla cestovat právě s ním. Byl schopný se všude nějak domluvit, zajistit všechno potřebné, snadno si získával místní lidi. Byl pohodový, ani občasné nepříjemnosti ho nedokázaly příliš vykolejit a vždy si nějak poradil. Současně byl i dost zručný a neměl problém ani opravit naše auto, když se rozbilo a nechtělo startovat. Věděla jsem, že se na něj můžu ve všech směrech spolehnout. I díky tomu jsem si naše cestování ohromně užívala.
Když jsme oba už měli pocit, že nastal čas se vrátit domů a zapustit kořeny, vyhlédli jsme si starší malý domeček nedaleko většího města. Ve městě jsme úplně bydlet nechtěli, potřebovali jsme aspoň kousek přírody, kam bychom mohli chodit na vycházky, užívat si výhled na lesy a mít zahradu, kde si jednou budou moci naše děti bezpečně hrát.
Oba jsme si našli slušnou práci a Honza se kromě toho i činil na domečku, který potřeboval řadu oprav a vylepšení. Byla jsem ráda, že je tak šikovný, protože díky tomu jsme ušetřili i spoustu peněz, které bychom jinak museli zaplatit, kdybychom renovaci svěřili firmě. Ze staršího polorozpadlého domečku postupně vznikal náš domov a hrad. Byla jsem na něj nesmírně pyšná.
Běžný a usedlý život byl pohodlný a já si zvykala na tu změnu. Že nemusím hlídat, abych měla neustále vše potřebné pro případ, že bychom se dostali do míst, kde nebude nic k dostání. Že s sebou nemusím mít lahev s vodou na mytí. Moci se kdykoliv osprchovat nebo napustit si voňavou vanu, to pro mě byl splněný sen.
Ovšem ne tak pro mého muže. Znovu a častěji jsem začala vnímat, že koupelna je pro něj téměř neviditelná místnost. Nemůžu říct, že bych si toho všimla, protože by byl nějak cítit. Paradoxně ani nebyl. Ale viděla jsem, že do sprchy téměř nechodí. Občas si umyl vlasy, aby se neřeklo, a nejspíš hlavně proto, že ho jinak svědila hlava, ale aby si vlezl do sprchy celý? To ne.
Pokud se během rekonstrukčních prací zmazal hodně, tak si do sprchy zalez. Ale pokud zmazaný nebyl, tak neviděl důvod. Ruce si umyl bez problému, ale to bylo všechno. Začínalo mi to vadit. Když jsem chtěla mít pěkný večer, uvařila jsem mu oblíbené jídlo, zapálila svíčky a pustila příjemnou hudbu. Doufala jsem, že aspoň to ho přiměje si skočit do sprchy, ale on tu spojitost nějak nevnímal. Někdy jsem ho chtěla do sprchy zatáhnout sama, že si dáme společnou, ale stejně se mi vykroutil.
Nechápala jsem, že i když týden nevleze do sprchy, že nesmrdí. Na druhou stranu, to byla jediná výhoda, nevím, co bych dělala, kdyby se nechtěl sprchovat a k tomu ještě smrděl. I tak mi to ale dost vadilo a když nezabíraly náznaky nebo snaha navodit takovou atmosféru, že by sám šel do sprchy, přidala jsem na slovech a několikrát mu řekla, že by bylo fajn, kdyby si dal sprchu a pěkně se navoněl. Snažila jsem se mu to sdělit taktně a tak, aby to bral spíše jako kompliment. Vysvětlila jsem mu, jak miluju, když je po sprše krásně voňavý a heboučký. Ale nechápal to. A nechtěl.
Jeden měsíc šel do sprchy snad jen dvakrát. Nemůžu si pomoci, ale začíná mi to silně vadit. Ale nevím, co s tím. Stále ho miluju, je pro mě perfektní, skvěle si rozumíme a vím, že se na něho můžu spolehnout. Kde jinde bych někoho takového našla? Když si občas povídám s kamarádkami, ony mi ho závidí a já je zase kolikrát lituju, že doma musí poslouchat toho svého. Jenže tenhle jeho přístup k hygieně mi vadí natolik, že to začíná vytvářet vysloveně překážku. Už jsem mu řekla i na rovinu, že mi to není příjemné a byla bych ráda, kdyby se sprchoval častěji, ale moc se o tom nechtěl bavit a nic se nezměnilo. Nevím, co víc bych mohla v tomhle směru udělat, ale zato vím, že pokud by to takhle mělo být i nadále, nedokážu to už překousnout. A bohužel, v poslední době přemýšlím i o tom, jestli s ním budu chtít mít i rodinu, když není schopen běžné hygieny.
Někdy si připadám jako hrozná nevděčnice, která si neváží takového chlapa. Chci opravdu tak moc? Nechci se s ním rozejít, ale pokud nezmění své hygienické návyky, nebude naše soužití už dále možné. Už ani nemám chuť se s ním intimně stýkat. Nepotřebuju, aby se drbal kartáčem co pět minut, ale nějaká běžná normální frekvence by bohatě stačila.
Čas ubíhá a já cítím, že mi zanedlouho budou tikat pověstné biologické hodiny. A nevím. Mám počkat a pokusit se změnit jeho návyky, což se nemusí podařit, nebo se s ním mám rozejít a zavčasu hledat jiného partnera? A chci hledat jiného, když Honza je jinak skvělý?
