Článek
Když dnes někdo řekne „vlkodlak“, většina lidí si vybaví filmy, knihy nebo počítačové hry – něco, co existuje jen ve fantazii. Jenže v 16. století to pro spoustu lidí byla naprosto reálná hrozba. A právě tehdy se ve francouzském městečku Dole odehrál případ, který dodnes patří k nejtemnějším v dějinách – příběh Gillese Garniera, muže, kterého lidé označili za vlkodlaka a vraha dětí.
Samotář na okraji společnosti
Garnier nebyl typ člověka, který by snadno zapadl mezi sousedy. Žil v malé chatrči v lese, stranou od ostatních, se svou ženou. Nepatřil k bohatým ani vlivným lidem a zřejmě se mu ani moc nechtělo být součástí komunity. V té době to nebylo úplně neobvyklé – vždycky se našli lidé, kteří chtěli žít sami. Jenže společnost si jich všímala. Stačilo, aby se stalo něco neobvyklého, a už byli podezřelí. Vybočovat z průměru se zkrátka nevyplácelo.
Představte si, že žijete v malé vesnici, kde každý zná každého, a najednou někdo ze samotářů začne být spojován s neštěstím. Přidáte k tomu zkazky o vlkodlacích, čarodějnicích a ďábelských mastích – a strach se šíří rychle.
Garnierův život byl tvrdý. Neměl pole, řemeslo ani jiný stálý zdroj potravy. Žil v lese, kde se občas dostal k lovu nebo sběru, ale přesto mu často chybělo, co potřeboval k přežití. Historici se dnes domnívají, že tato izolace a nedostatek jídla mohly sehrát roli v jeho pozdějších činech.
Ztracené děti a panika ve vesnicích
Na podzim roku 1572 začaly z okolních vesnic mizet děti. Některé se našly mrtvé v lese, jejich těla byla poraněná, částečně ohlodaná. Vesničané byli vyděšení. Lidé se bavili šeptem: „To není práce vlka, to je něco jiného…“
Pověsti o vlkodlacích se šířily bleskově. Stačilo, že někdo zahlédl muže v lese, a okamžitě se mluvilo o proměněném člověku. Rodiče hlídali děti dnem i nocí a nikdo nevěděl, kdo je vrahem. Atmosféra strachu byla všudypřítomná – představte si, že byste se báli vyjít z domu s dětmi jen proto, že někdo tvrdí, že mezi stromy chodí šelma s lidskou tváří. Pro nás dneska možná úsměvné, ale tehdejší lidé tomu bezmezně věřili, protože neměli jiné uspokojující vysvětlení.
Lovec dětí a kanibal?
Podle soudních záznamů se Garnier přiznal, že některé děti zabil. Vylákal je do lesa nebo přepadl a uškrtil, a část jejich těla odnesl domů své ženě. Říká se, že chtěl, aby i ona měla z čeho jíst. Je to strašné, ale pokud se podíváme na jeho životní situaci, je možné, že zoufalství a hlad hrály roli, tak jako se to občas stávalo v novodobých dějinách v extrémních případech, třeba po letecké havárii v Andách.
Dnes si to umíme těžko představit, mj. i proto, že žijeme v relativním blahobytu. Psychologové a historici spekulují o psychické poruše, halucinacích či extrémním stresu. Každopádně jeho činy byly brutální a děsily lidi.
Přistižen při činu a obviněn
Zlom nastal, když se pokusil unést další dítě. Tentokrát ho spatřili lidé přímo při útoku a chytili ho. To byl okamžik, kdy se jeho život otočil. Ze samotáře se stal vrah, z vraha se stal „vlkodlak“ a legenda, která se bude vyprávět po další staletí.
Soud a „přiznání“
Garnier se u soudu přiznal nejen k vraždám, ale i k tomu, že mu v tom „pomáhal duch“, který mu dal zvláštní mast, aby se mohl proměnit ve vlka. Představte si tu dobu – soudce, vesničané, všechny ty příběhy o ďáblovi a nadpřirozenu – a pak přiznání, že muž opravdu věří, že se proměňuje ve zvíře.
Z dnešního pohledu to zní jako neuvěřitelná historka, ale tehdy to bylo smrtelně vážné. Přiznání pravděpodobně vzniklo pod nátlakem. Výslechy tehdy zahrnovaly mučení a obžalovaní byli nuceni říkat přesně to, co soudci chtěli slyšet – i vyfantazírované detaily.
Krutý konec na hranici
V lednu 1573 byl Garnier odsouzen k smrti upálením. V té době to byl běžný trest pro čarodějnice, vrahy i údajné vlkodlaky. Místní lidé v tom viděli spravedlivé zadostiučinění. Pro Garniera to byl konec plný bolesti.
Vlna vlkodlačích procesů
Garnier nebyl jediný. Francie 16. století byla plná případů, kdy lidé věřili v lykantropii. V Poligny byli v roce 1521 popravení dva muži, obvinění z toho, že se mění ve vlky a vraždí děti. Po Garnierově smrti se objevily další procesy. V Německu pak Peter Stumpp, popravený v roce 1589, dodal příběhu celoevropský rozměr.
Vzorec byl pořád stejný: děti mizely, těla byla poraněná, obviněný se přiznal k proměně ve vlka. Do toho přispěly pověsti, strach a někdy i mučení.
Dříve byly vlkodlaci považováni za skutečné bytosti ďábelského původu
Spojení s čarodějnickými procesy
Procesy s vlkodlaky a čarodějnicemi měly mnoho společného. Oba případy zahrnovaly údajný pakt s ďáblem a magické předměty. Čarodějnice prý létaly na košťatech, vlkodlaci se měnili z lidí ve zvířata. Rozdíl byl spíše v tom, koho obviňovali.
Čarodějnice byly často ženy – vdovy, léčitelky, bylinkářky. Vlkodlaci byli spíš muži, osamělí a podezřelí. Garnier se do tohoto obrazu hodil dokonale – samotář, který se stranil vesnice a nakonec opravdu vraždil.
Pravda byla méně fantastická, ale přesto drsná
Dnes víme, že Garnier nebyl vlkodlak. Byl vrah a pravděpodobně i psychicky nemocný. Přiznání o magické masti bylo zřejmě vynucené. Ale pro tehdejší společnost to byla skutečnost. Lidé viděli zlo jako dílo ďábla, ne jako lidskou krutost.
Jeho příběh ukazuje, jak snadno se tehdy realita prolínala s legendami. Případ Gillese Garniera připomíná, že strach a pověry mohly i z obyčejného člověka udělat monstrum – alespoň v očích společnosti.
Dnes se jeho příběh objevuje v knihách o démonologii, hororových studiích i pověstech. Připomíná dobu, kdy lidé hledali vysvětlení tam, kde žádné nebylo, a hranice mezi realitou a mýtem byla velmi tenká. „Vlkodlak z Dole“ není jen krvavý příběh o vrahovi dětí. Je to vyprávění o době, kdy lidé žili v neustálém strachu a hledali viníky v nadpřirozenu. A přesně proto zůstává jedním z nejtemnějších a nejzajímavějších příběhů francouzské historie.
Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:
https://faroutmagazine.co.uk/dark-tourism-the-werewolf-of-dole/
https://g.cz/gilles-garnier-uskrtil-a-snedl-ctyri-deti-francouzsky-soud-ho-odsoudil-jako-vlkodlaka/
https://en.wikipedia.org/wiki/Werewolf_witch_trials
https://en.wikipedia.org/wiki/Gilles_Garnier
