Muž, který se dobrovolně přihlásil do Osvětimi. Witold Pilecki přežil, ale popravili ho komunisti

Kdyby někdo napsal příběh Witolda Pileckého jako román, většina čtenářů by ho považovala za přehnaný. Takové věci se přece nestanou. Jenže staly. Tenhle klidný, přemýšlivý muž se sám přihlásil, že se nechá zatknout a odvézt do koncentračního tábora. Dobrovolně. V době, kdy lidé dělali všechno pro to, aby se do podobných míst nikdy nedostali. A on to udělal, protože chtěl zjistit pravdu.

Pilecki se narodil v roce 1901 v Oloněci, daleko na severu tehdejšího Ruského impéria. Jeho rodina tam žila v exilu – prarodiče byli mezi těmi, kdo se po neúspěšném polském povstání ocitli na carském černém seznamu. Doma se ale mluvilo polsky, četly se polské knihy a žilo se s vědomím, že Polsko jednou bude zase svobodné.

Po první světové válce se Witold vrátil do vlasti, která se po více než sto letech znovu objevila na mapě. Byl mladý, odhodlaný a měl jasné zásady. Bojoval v polsko-sovětské válce, později žil se ženou a dětmi na venkově, staral se o statek, maloval, chodil do kostela. Žil život obyčejného, poctivého člověka, který chtěl mír.

V září 1939 vpadla do Polska německá armáda a o pár dní později i sovětská. Země byla rozdělena napůl a polská armáda během několika týdnů padla. Mnoho vojáků odešlo do exilu, ale Pilecki zůstal. Byl přesvědčený, že boj pokračuje – jen jinak. Spolu s několika dalšími důstojníky založil tajnou organizaci Tajná polská armáda, která se brzy stala součástí širší odbojové sítě Armie Krajowe.

Na podzim 1940 přišel s návrhem, který se ostatním zdál šílený. Do Polska se dostávaly neurčité zprávy o novém koncentračním táboře nedaleko města Oświęcim. Mluvilo se o vězněných politicích, o Židech, o lidech, kteří prostě zmizeli a už je nikdo neviděl. Nikdo nevěděl přesně, co se tam děje. Pilecki tehdy řekl: „Potřebujeme muže, který tam půjde. Já půjdu.“

Během jedné z německých razií ve Varšavě se nechal zatknout. Vystupoval pod falešným jménem Tomasz Serafiński. Když ho nacisté nacpali do dobytčího vagónu a vlak se rozjel na jih, musel vědět, že možná jede na smrt. Ale přesně to chtěl.

Když dorazil do Auschwitzu, dostal vězeňské číslo 4859. Všechno ostatní – jméno, hodnost, minulost – zmizelo. Tábor tehdy ještě nebyl tím obrovským vyhlazovacím komplexem, jakým se stal později, ale i tak tam lidé umírali denně. Bití, hlad, otrocká práce, zima. Kdo nepadl, toho zastřelili.

Pilecki se nevzdal. Postupně si mezi spoluvězni získal respekt. V tichosti kolem sebe začal shromažďovat lidi, kteří ještě nerezignovali. Vznikla tajná organizace ZOW – Związek Organizacji Wojskowej. Cíl byl jasný: udržet vězňům naději, pomáhat slabším, ale hlavně zjistit, co se v táboře děje, a poslat ty informace ven.

Zní to neuvěřitelně, ale tahle síť opravdu fungovala. Pilecki a jeho lidé vedli tajné záznamy o počtech vězňů, o transportech, o popravách, o budování nových budov, které měly zjevně jiný účel než ubytování. Když v roce 1941 začaly první vraždy plynem, posílali o tom zprávy ven – nejdřív polskému odboji, později i do Londýna.

Byly to jedny z prvních důkazů o holokaustu. Pilecki v nich popisoval metody vraždění, likvidaci těl i to, jak se vězni mění v pouhé pracovní jednotky odsouzené k smrti hladem nebo vyčerpáním. Dnes víme, že tyto zprávy se opravdu dostaly k západním spojencům – jenže tehdy jim málokdo věřil.

V roce 1942 poslal ven návrh, aby se tábor bombardoval nebo aby se uskutečnila koordinovaná akce na jeho osvobození. Nic z toho se nestalo. Svět se na Osvětim díval s odstupem, jako by šlo o něco příliš strašného na to, aby to mohla být pravda.

Po třech letech v Osvětimi – třech letech hladu, nemocí a smrti kolem sebe – se Pilecki rozhodl, že musí odejít. Ne proto, aby se zachránil, ale aby mohl mluvit. 27. dubna 1943 s dvojicí spoluvězňů utekl. Pomohl jim moment nepozornosti, několik minut tmy a odvaha, kterou si lze jen těžko představit.

Putovali pěšky několik dní, skrývali se, hladověli. Když se dostali k odboji, byl Pilecki kost a kůže. Ale hned začal psát. Vznikla tzv. Pileckého zpráva – desítky stran popisů, dat, čísel, výpovědí. Žádná literatura, jen fakta, která měla přesvědčit svět, že to, co se děje v Osvětimi, není jen tábor, ale továrna na smrt.

Zpráva se nakonec dostala do Londýna. Četli ji britští důstojníci, diplomaté, analytici. Všichni byli otřeseni, ale reálnou akci to nepřineslo. Osvětim dál fungovala.

Po útěku se Pilecki zapojil znovu do domácího odboje. Když v roce 1944 vypuklo varšavské povstání, bojoval pod krycím jménem „Roman“. V ulicích Varšavy stál po boku mladých kluků, kteří měli sotva dvacet let. Po dvou měsících hrdinského, ale beznadějného boje bylo povstání rozdrceno.

Pilecki padl do zajetí, ale válku přežil. Mohl zůstat na Západě, jako mnoho jiných. Mohl mít klid, rodinu, nový život. Jenže on se vrátil. Chtěl, aby Polsko bylo svobodné i po válce. Jenže místo nacistů teď vládli komunisté – a ti brzy začali likvidovat všechny, kdo se kdy zapojili do Armie Krajowe.

V roce 1947 byl zatčen tajnou policií UB. Drželi ho měsíce, mučili, nutili k přiznání. Přesto nic neřekl. V květnu 1948 ho postavili před soud, obvinili ze špionáže pro Západ a odsoudili k smrti.

Když slyšel rozsudek, prý jen klidně odpověděl:

„Snažil jsem se žít tak, abych se mohl postavit před Boha bez hanby.“

25. května 1948 ho zastřelili ranou do týla ve varšavské věznici Mokotów. Tělo odvezli na neznámé místo. Rodina nikdy nezjistila, kde leží. Po jeho smrti se o něm nesmělo mluvit. Jeho žena Maria a děti byly pod dohledem, doma se báli i vyslovit jeho jméno.

Dlouhé desítky let byl Pilecki z polské historie vymazán. Komunisté z něj udělali zrádce, agenta, zaprodance. Jeho hrdinský čin s Osvětimí se nesměl připomínat. Až po pádu komunismu se konečně mohl vrátit tam, kam patří – mezi největší postavy polských dějin.

V 90. letech vyšly poprvé jeho zprávy a svět se nestačil divit. Kdo byl tenhle muž, o kterém do té doby skoro nikdo nevěděl? Jak mohl přežít Osvětim a pak být popraven vlastní vládou?

V roce 1995 mu byl udělen Řád Polonia Restituta, o jedenáct let později nejvyšší polské vyznamenání – Řád Bílého orla. Dnes se jeho jméno učí ve školách, vznikají filmy, dokumenty i výstavy. Jeho život se stal symbolem odvahy, která nezná kompromis.

Jedno svědectví říká, že po zatčení komunisty řekl:

„Osvětim? To byla hračka oproti tomu, co dělají tady.“

Ta věta mrazí. Člověk, který přežil nacistický koncentrák, považoval za horší zacházení od lidí, kteří se nazývali „osvoboditeli“. Je to drsná připomínka, že totalita má různé podoby, ale stejný cíl – zlomit člověka, který se odmítá podřídit.

Witold Pilecki nebyl hrdina, který by si připadal výjimečný. Nepotřeboval medaile ani uznání. Dělal to, co považoval za správné, i když ho to stálo život.

Jeho příběh ukazuje, že odvaha nevypadá vždycky jako velká gesta. Někdy se projevuje v rozhodnutí vydržet, pomáhat druhým a říct pravdu, i když člověk ví, že ho to zničí.

V Polsku o něm dnes mluví jako o „muži, který se nechal zavřít do Osvětimi“. Ale možná je přesnější říct, že to byl muž, který se nenechal zlomit nikým. Ani nacisty, ani komunisty, ani vlastním strachem.

Pileckiho jméno se dnes čte s úctou. A kdykoli se někdo ptá, jestli může jediný člověk něco změnit, stačí si na něj vzpomenout.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.irozhlas.cz/veda-technologie/historie/witold-pilecki-poprava-historie-polsky-odbojar-osvetim_2305251209_afo

https://www.securitymagazin.cz/historie/polsky-hrdina-witold-pilecki-nezlomen-nacisty-zavrazden-komunisty-1404065951.html

https://www.auschwitz.org/en/education/e-learning/podcast/story-of-witold-pilecki-co-founder-of-resistance-in-auschwitz/

https://www.vhu.cz/exhibit/pilecki-witold-raport-witolda/

https://plus.rozhlas.cz/politicke-vrazdy-ktere-zmenily-svet-witold-pilecki-ten-ktery-bojoval-proti-dvema-9111257

https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/svet/witold-pilecki-se-nechal-zavrit-do-osvetimi-aby-informoval-o-zverstvech-nacistu-nakonec-se-stal-obet-5886