Na plátně exceloval, v reálu se ho báli. S Klausem Kinskim se nedalo vydržet, dceru prý zneužíval

Život Klause Kinského je zavalený historkami, výbuchy, legendami, autobiografickými výmysly, svědectvími kolegů, obdivem filmových fanoušků i velmi vážnými obviněními, která po jeho smrti vyslovila jeho vlastní dcera. Když se řekne Kinski, mnohým se vybaví vystouplé lícní kosti, propadlý pohled, tvář člověka, který jako by už před začátkem scény věděl něco strašného. Jiní si vybaví křik na place, hysterii, urážky a pověst herce, který dokázal z natáčení udělat peklo.

Narodil se 18. října 1926 v Zoppotu, tehdy ve Svobodném městě Gdaňsk, dnes v polských Sopotech, jako Klaus Günter Karl Nakszynski. Zemřel 23. listopadu 1991 v Lagunitasu v Kalifornii. Jeho kariéra trvala přes čtyřicet let a zahrnovala divadlo, recitační večery, televizní role, evropské žánrové filmy, spaghetti westerny i pět slavných spoluprací s Wernerem Herzogem. Právě ty z něj udělaly světovou legendu: Aguirre, hněv Boží, Nosferatu – fantom noci, Woyzeck, Fitzcarraldo a Zelená kobra.

Jenže Kinski není jen příběh o mimořádném herci. Je to i příběh o člověku, který po sobě zanechal hluboké poškození, strach a nenávist. Dá se obdivovat jeho herecká síla a zároveň nepřehlížet, že podle svědectví blízkých byl v osobním životě tyran.

Kinski později ve své autobiografii líčil vlastní dětství s velkou dávkou bídy, násilí a sexuality. Jenže právě u jeho vlastních vzpomínek je potřeba je brát s rezervou. Werner Herzog později tvrdil, že Kinski si části svého života v autobiografii přibarvoval nebo rovnou vymýšlel. To je pro jeho příběh typické - i jeho vlastní minulost se měnila podle toho, jaký obraz o sobě chtěl právě vytvořit. Podle dostupných biografických údajů pocházel z rodiny německo-polského původu, jeho otec Bruno Nakszynski bývá uváděn jako lékárník a matka Susanne jako zdravotní sestra. Rodina se v době hospodářských potíží přestěhovala do Berlína.

Do dospívání mu zasáhla válka. Jako mladík byl odveden do německé armády a v závěru války padl do britského zajetí. Právě v zajateckém táboře se poprvé výrazněji dostal k hraní. Účastnil se představení pro ostatní zajatce, a i když to nebyla žádná velká scéna, bylo to místo, kde zřejmě poprvé ucítil, že publikum dokáže ovládnout. Po návratu do Německa začal hrát v divadle. Přijal jméno Klaus Kinski a postupně si budoval pověst člověka, který byl na jevišti mimořádně silný, ale v zákulisí nesnesitelný.

Je důležité říct, že Kinski nebyl typ uhlazeného herce, který by trpělivě stoupal od jedné poctivé role k druhé. Už od začátku v něm bylo něco rozbitého a útočného. Divadlo pro něj nebylo jen práce. Bylo to místo, kde mohl vypouštět tlak, který by v běžném životě pravděpodobně ničil všechno kolem sebe. V recitačních vystoupeních přednášel Villona, Rimbauda, Nový zákon nebo vlastní texty tak, že z literatury dělal téměř fyzický útok. Nešlo mu o krásnou dikci. Šlo mu o stav vytržení.

Kinského herectví se nedá popsat slovem „přirozené“. On nebyl civilní herec. Nepůsobil jako někdo, kdo chce zmizet v postavě nenápadně a nechat diváka zapomenout, že sleduje výkon. Naopak. Kinski byl vždycky vidět. Jeho tvář měla zvláštní ostrost. V klidu působila skoro sošně, ale jakmile se pohnula, jako by se v ní něco rozpadalo. Stačil pohled stranou, sevření rtů, náhlé zrychlení řeči a postava se změnila v člověka, který je těsně před výbuchem.

Právě proto byl často obsazován jako vrah, fanatik, šílenec, zrádce nebo člověk posedlý vlastní vizí. Evropský film 50. a 60. let mu nabídl mnoho takových rolí. Hrál v kriminálních filmech podle Edgara Wallace, v dobrodružných snímcích, válečných filmech, hororech i italských westernech. Ne vždy šlo o velké umění. Kinski byl mimořádně pracovitý a bral velké množství rolí, často v produkcích, které dnes zná jen úzký okruh fanoušků. Přesto i ve slabších filmech působil, jako by do nich přišel z úplně jiného světa.

To je na něm zvláštní. Mnozí herci potřebují dobrý scénář, aby vynikli. Kinski dokázal vyniknout i ve filmu, který kolem něj sotva držel pohromadě. Někdy to bylo ku prospěchu věci, jindy ne. Jeho energie mohla scénu zachránit, ale také ji mohla převálcovat. V lepších filmech se z ní stala síla. V horších jen atrakce.

Nejdůležitější kapitola Kinského kariéry začala se spoluprací s Wernerem Herzogem. Herzog sám nebyl režisér běžného typu. Zajímaly ho krajní situace, lidé na hranici možností, posedlost, příroda, která není pouhým prostředím, ale protivníkem. Kinski se k němu hodil dokonale. Byl člověkem, který vypadal, jako by žádnou hranici neuznával.

Společně natočili pět filmů. Jejich pracovní vztah byl legendárně výbušný a Herzog se k němu později vrátil v dokumentu Můj nejmilejší nepřítel z roku 1999. Film ukazuje nejen jejich konflikty, ale i zvláštní závislost. Herzog Kinského potřeboval, protože v něm našel herce schopného ztělesnit posedlost bez bezpečné vzdálenosti. Kinski zase u Herzoga dostal role, které jeho výbušnost proměnily v umění.

Jejich spolupráce ale nebyla příběhem o dvou těžkých géniech. Byla plná agrese, urážek a strachu. Na natáčení se o Kinském vyprávěly historky tak extrémní, že někdy působí až neuvěřitelně. Některé jsou doložené přímo Herzogovým vyprávěním, jiné kolují jako součást filmové legendy. U Kinského je proto nutné rozlišovat mezi ověřitelnými fakty a mýtem, který si kolem sebe sám pomáhal stavět.

Film Aguirre, hněv Boží z roku 1972 bývá často považován za Kinského vrchol. Hraje v něm Lopeho de Aguirreho, španělského dobyvatele, který se při výpravě do jihoamerické džungle propadá do stále větší posedlosti mocí a zlatem. Film není klasické historické drama. Je to spíš sen o rozkladu. Skupina Evropanů se plaví krajinou, které nerozumí, a jejich civilizační sebevědomí se postupně mění v delirium.

Kinského Aguirre je nezapomenutelný už tím, jak se pohybuje. Má zvláštní strnulý postoj, jakoby pokřivené tělo a pohled člověka, který se dívá přes ostatní, ne na ně. Nemusí pořád křičet. Stačí, že je přítomen. V jeho tváři je od začátku něco, co slibuje katastrofu. Není to vojevůdce, kterému by člověk uvěřil strategii. Je to fanatik, jehož vůle je tak silná, že nakonec zničí i svět kolem sebe.

Natáčení bylo mimořádně obtížné. Probíhalo v peruánské džungli, v náročných podmínkách, s malým rozpočtem a s neklidným Kinskim uprostřed štábu. Herzog později popisoval, že Kinski během natáčení vyhrožoval odchodem a že atmosféra byla vyhrocená. Právě tahle skutečnost ale paradoxně posílila výsledný film. Na plátně není pohodlí. Je tam únava, vlhko, strach, šílenství a pocit, že nikdo nemá situaci úplně pod kontrolou.

Když Kinski v roce 1979 hrál upíra ve filmu Nosferatu – fantom noci, ukázal jinou polohu. Maska vycházela z klasického němého hororu F. W. Murnaua, ale Herzogův film není jen poctou starému hororu. Je pomalejší, melancholičtější a smutnější. Kinskiho hrabě Dracula není pouze monstrum. Je to bytost odsouzená k věčnosti, která je spíš unavená než vítězná.

Tady Kinski neútočí tak otevřeně. Jeho hlas je tlumený, pohyby pomalé, oči zapadlé. Místo zuřivosti přichází prázdnota. A právě proto je role silná. Kinski dokázal zahrát šílenství, které vybuchuje, ale také šílenství, které už vyhořelo a zůstalo po něm jen ticho. V Nosferatuovi není fascinující jen jako strašidlo, ale jako osamělá bytost. Divák se ho bojí, ale zároveň v něm cítí cosi žalostného.

Tahle role je dobrým důkazem, že Kinski nebyl jen hysterický herec. Ano, jeho pověst stojí na výbušnosti, ale jeho nejlepší výkony nejsou jen křik. Jsou v nich pauzy, nehybnost, zvláštní smutek a schopnost nechat postavu působit nebezpečně i ve chvíli, kdy téměř nic nedělá.

Ve stejném roce jako Nosferatu natočil Herzog s Kinskim také Vojcka, film podle dramatu Georga Büchnera. Kinski zde hraje prostého vojáka, člověka drceného chudobou, posměchem, žárlivostí a společenským ponížením. Jestli je Aguirre mužem, kterého zničí přebytek vůle, Vojcek je člověk, kterého zničí bezmoc.

Kinskiho výkon je sevřenější než v Aguirrem. Vojcek nemá prostor být velký. Je malý, ušlápnutý, tlačený ke zdi. Kinski tu pracuje s nervozitou těla, s očima, které jako by pořád čekaly ránu. Postava se nerozpadá náhle. Rozpadá se postupně, neviditelně, až je pozdě. Film ukazuje, že Kinski uměl zahrát nejen posedlost mocí, ale i lidské ponížení.

Fitzcarraldo z roku 1982 je další vrchol Herzogovy a Kinskiho spolupráce. Příběh muže, který chce v amazonské džungli postavit operní dům a kvůli tomu dostat parník přes kopec, zní skoro jako metafora Herzogovy vlastní režijní posedlosti. Film je slavný tím, že loď skutečně nechal přesunout přes terén, bez obyčejného filmového triku. Kinski v něm hraje Briana Sweeneyho Fitzgeralda, muže posedlého operou a vlastním snem.

Tahle role je zajímavá tím, že Kinski není jen temný démon. Fitzcarraldo je blázen, ale také snílek. Je směšný, tvrdohlavý, někdy až dětinský. Má v sobě cosi naivního. Kinski mu dává horečnatou energii člověka, který se rozhodl, že realita se musí podřídit jeho představě. V tom je film nádherný i znepokojivý. Sen může být ušlechtilý, ale cesta k němu může být násilná.

I tady se natáčení stalo legendou. O Herzogově posedlosti, nebezpečných podmínkách a konfliktech s Kinskim vznikl samostatný dokumentární stín kolem filmu. Mezi režisérem a hercem byla znovu nesnesitelná blízkost. Jeden potřeboval nemožný obraz, druhý potřeboval prostor pro vlastní výbuch. Výsledkem je film, který v sobě nese krásu i šílenství samotného vzniku.

Posledním společným filmem Herzoga a Kinského byla Zelená kobra z roku 1987. Kinski v něm hraje brazilského banditu a obchodníka s otroky Francisca Manoela da Silvu, postavu inspirovanou románem Bruce Chatwina. Film už nemá tak jednoznačně legendární postavení jako Aguirre nebo Fitzcarraldo, ale je důležitý jako konec jedné tvůrčí dvojice.

Kinski je zde starší, unavenější a ještě nepříjemnější. Jeho postava je člověk bez domova a bez morálního středu, vydaný vlastní dravosti. Spolupráce s Herzogem se během natáčení definitivně vyčerpala. Po Zelené kobře už spolu nic nenatočili. Zůstala po nich série filmů, které patří k nejvýraznějším příkladům toho, jak nebezpečné může být spojení mimořádného talentu s osobnostní destrukcí.

Bylo by nefér zúžit Kinského jen na Herzoga. Hrál ve více než stovce filmů a jeho kariéra byla mnohem širší. Objevoval se ve spaghetti westernech, kde jeho nervní tvář dokonale seděla k rolím zrádných pistolníků a nebezpečných cizinců. Hrál v evropských kriminálkách, hororech i dobrodružných filmech. Byl typem herce, kterého si režiséři často najímali proto, že potřebovali okamžitě dodat scéně neklid.

Jednou z jeho výrazných rolí mimo Herzogův okruh byla například účast ve filmu Důležité je milovat Andrzeje Żuławského z roku 1975. Objevoval se také v mezinárodních produkcích, někdy ve filmech umělecky ambiciózních, jindy v čistě komerčních projektech. Přijal obrovské množství práce, což z jeho filmografie dělá zvláštní směs velkých výkonů, zapomenutelných titulů i bizarních kuriozit.

Na konci 80. let se pokusil vytvořit vlastní film Paganini, kde si zahrál slavného houslistu Niccolò Paganiniho a podílel se na režii. Projekt ale neměl takový ohlas, jaký si zřejmě představoval. Spíš působí jako poslední velké gesto člověka, který chtěl mít nad sebou absolutní kontrolu, ale zároveň už ztrácel kontakt s tím, co od něj publikum a film skutečně mohou přijmout.

Kinského pověst problémového člověka není jen legenda. Existují svědectví o jeho výbušnosti, agresivitě a těžké spolupráci. V roce 1950 byl krátce hospitalizován v berlínské psychiatrické nemocnici Karl-Bonhoeffer-Nervenklinik po incidentu, při němž měl napadnout ženu, která ho podporovala. Později se objevily informace o dobových lékařských záznamech, kde se mluvilo o vážných psychických problémech.

Jeho výbuchy na place byly často popisovány jako součást „génia“. Takové tvrzení umožňovalo zakrýt, že se kolem něj lidé báli, že kolegy ponižoval a že se jeho chování tolerovalo i tam, kde by u méně slavného člověka pravděpodobně znamenalo konec práce. Filmové prostředí má dlouhou historii omlouvání krutosti talentem. Kinski je jeden z nejviditelnějších příkladů.

Zároveň není nutné dělat z jeho psychických problémů vysvětlení všeho. Nemoc nebo porucha sama o sobě nevysvětluje morální jednání člověka. Kinski nebyl nebezpečný proto, že byl „šílený“. Nebezpečný byl tím, jak se choval k druhým a jak mu okolí často umožňovalo pokračovat.

Nejtěžší část Kinského životopisu se týká jeho rodiny. Byl otcem tří dětí - Poly Kinski, Nastassji Kinski a Nikolaie Kinského. Nastassja se sama stala známou herečkou. Po Kinského smrti ale jeho veřejný obraz zásadně změnila výpověď nejstarší dcery Poly.

Pola Kinski v roce 2013 vydala autobiografickou knihu Kindermund, v níž uvedla, že ji otec od dětství po mnoho let sexuálně zneužíval. Agentura Reuters tehdy informovala, že Pola Kinski obvinila svého otce ze znásilňování v dětství po dobu čtrnácti let. Také další zdroje popisují, že kniha přinesla její svědectví o dlouhodobém sexuálním zneužívání.

Protože Kinski zemřel už v roce 1991, nemohlo být toto obvinění soudně projednáno s jeho účastí. Zároveň ale nejde tato svědectví odsouvat stranou jen proto, že se objevila po jeho smrti. Patří k jeho odkazu stejně jako filmy. A pro část veřejnosti dnes zásadně mění způsob, jakým na Kinského pohlíží.

U podobných osobností vzniká otázka, zda je možné oddělit dílo od člověka. Jednoduchá odpověď neexistuje. U Kinského jsou jeho role natolik spojené s jeho osobností, že úplné oddělení skoro nejde. Jeho filmy využívají právě tu energii, která v životě mohla druhé ničit. Divák se tak ocitá v nepříjemné situaci - obdivuje něco, co možná vyrůstalo ze stejného zdroje jako krutost.

Kinského síla spočívala v tom, že na plátně nikdy nepůsobil bezpečně. I když hrál klidnou scénu, měl v sobě nebezpečí. Divák nevěděl, jestli postava za okamžik promluví, rozpláče se, zaútočí nebo se úplně zhroutí. Taková nepředvídatelnost je pro film mimořádně cenná, pokud ji režisér dokáže udržet. Herzog to dokázal nejlépe.

Jeho herectví nebylo založené na psychologickém vysvětlování. Neukazoval divákovi pečlivě, proč se postava chová tak, jak se chová. Spíš ji nechal vyvřít. V tom připomínal přírodní úkaz. Někdy byl přesný, jindy přehnaný. Někdy geniální, jindy nesnesitelný. Ale skoro nikdy nebyl lhostejný.

A právě to je důvod, proč se o něm pořád mluví. Mnoho herců je technicky lepších, kultivovanějších, příjemnějších a spolehlivějších. Kinski ale patří k těm, kteří se do diváka zapíší obrazem. Aguirre na voru mezi opicemi. Nosferatu s mrtvolně bílou tváří. Fitzcarraldo, který slyší operu v džungli. To nejsou jen role. To jsou filmové přízraky.

Klaus Kinski zemřel v pětašedesáti letech na infarkt ve svém domě v Kalifornii. Zanechal po sobě obrovskou filmografii, několik vrcholných výkonů evropského filmu a zároveň osobní příběh, který nelze obhájit romantickou představou „problematického génia“.

Jeho případ je dodnes nepříjemný právě tím, že nutí držet pohromadě dvě věci, které bychom raději oddělili. Na jedné straně byl mimořádný herec. Ne uhlazený, ne univerzální, ne vždy dobrý, ale v nejlepších chvílích naprosto strhující. Na druhé straně byl člověk, kolem něhož zůstala stopa strachu, násilí a vážných obvinění.

Kinski nebyl jen šílený herec s démonickou tváří. Byl to muž, který dokázal na plátně ztělesnit posedlost tak přesvědčivě, protože sám žil jako člověk požíraný vlastními běsy. Jenže běsy nejsou omluva. Jsou jen část vysvětlení.

A tak po něm zůstává zvláštní dědictví - filmy, které se nedají snadno zapomenout, a život, který se nedá snadno odpustit.

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://www.idnes.cz/xman/profily/klaus-kinski.A130121_135952_xman-styl_fro

https://www.csfd.cz/tvurce/2197-klaus-kinski/biografie/

https://zivotopis.osobnosti.cz/klaus-kinski.php

https://www.britannica.com/biography/Klaus-Kinski

https://www.reuters.com/article/business/klaus-kinskis-daughter-pola-accuses-him-of-childhood-rape-idUSL5E9CA724