Hlavní obsah
Cestování

Nagoro, japonská vesnice, kde většinu obyvatel tvoří panenky a strašáci v životní velikosti

Foto: freepik, AI

Někdo má panenky rád, jiný ne. Vesnička tvořená převážně panenkami v životní velikosti však přitahuje pozornost cestovatelů z celého světa. Je však i smutnou připomínkou toho, jak se mnohá místa vylidňují a velká města rostou.

Článek

Japonsko není jediné. Odlehlé vesničky a místa, která nedisponují potřebnou občanskou vybaveností a neodpovídají požadavkům dnešních lidí na životní komfort, se velmi rychle vylidňují a lidé se stěhují do větších měst. Tam najdou vše potřebné ke svému životu. V původních vesničkách většinou zůstávají jenom starousedlíci, kteří jsou zvyklý na tvrdý život a chtějí dožít tam, kde strávili většinu života. Jak však postupně odcházejí stářím, z životem kypících vesniček se stávají vesničky nebo městečka duchů. Na jednu stranu možná dobře, uvolněné místo postupně obsadí jiné živočišné druhy, které zde budou mít klid. Na druhou stranu je to však škoda. Je to ztráta kousku historie dané společnosti, navíc lidé v takových vesničkách žili většinou mnohem ohleduplnějším životem vůči svému prostředí, než žijí lidé ve velkých městech.

Japonská umělkyně, která jako malá vyrůstala v jedné takové vesničce, se rozhodla dát jí druhou šanci, než postupně úplně zanikne. I když ve vesničce Nagoro ve vnitrozemí ostrova Shikoku stále žije několik starousedlíků, její konec se blížil. Noví a mladí lidé se sem nijak nehrnou, protože zde nemají nic, co v dnešní době považují za samozřejmost. Japonka Tsukimi Ayano (*1949) tak chybějící obyvatele začala nahrazovat panenkami v životní velikosti (kakashi). Panenky připomínají původní obyvatele a jsou situované na různých místech a v různých pozicích, aby tak co nejvěrněji napodobovaly původní ráz vesničky a jejích obyvatel. Vesničce Nagoro se tak dnes přezdívá i Vesnička panenek/strašáků (Kakashi no Sato).

Návrat do rodiště

Sama Ayano prožila většinu svého dospělého života v Ósace a nijak se tam nevymyká řadě dalších lidí, kteří vyhledali větší města, kde prožijí svůj ekonomicky aktivní život. Po mnoha letech, když její tatínek velmi zestárnul a potřebuje pomoci, se vrátila zpět do své rodné vesničky.

Nevracela se s myšlenkou na vytvoření nových obyvatel, tento nápad se zrodil až později shodou náhod. Po návratu se rozhodla zkulturnit zarůstající zahrádku a políčko a využít je k pěstování květin a jedlých plodin. Semínka jí však neustále vybírali ptáci a tak Ayano vytvořila strašáka v podobě jejího tatínka, který měl ptáky varovat, že políčko je stále pod dohledem.

Její vlastní výtvor se jí zalíbil tak, že ve volných chvílích vytvořila i další panenky a strašáky v životní velikosti a umístila je poblíž silnice, kde je mohli spatřit projíždějící cestovatelé. Panenky působily tak přirozeně, že dokonce jeden z řidičů zastavil, aby se panenky zeptal na cestu. Ayako se tím cítila tak polichocena a zároveň ji potěšila skutečnost, že panenky působí natolik reálně, že se rozhodla ve své tvorbě pokračovat.

Postupně vytvořila přes 300 různých panenek, které mnohdy napodobovaly skutečné obyvatele, kteří ve vesničce žili a zemřeli, nebo odešli jinam. Každá panenka je umístěná v jiné lokalitě, při jiné aktivitě. Některé tak zahradničí, starají se o pole, jiné odpočívají u zdi domku, další rybaří a některé dokonce „navštěvují“ školu.

Výroba jedné panenky trvá Ayako zhruba tři dny. Hlava je vycpaná vatelínem, zatímco zbylé části jsou tvořené především novinami a dráty, aby držely správný tvar. Vytvořené „tělo“ ještě obalí nepromokavým materiálem a následně ošatí darovaným textilem. I přes ochranu nepromokavou vrstvou však panenky, vystavené venkovním podmínkám, vydrží obvykle tak dva až tři roky. Na některých je tak vidět plíseň, lišejníky a jiné zhoubné organismy, které panenky postupně ničí.

Pro Ayano jsou panenky víc než jen vlastní výtvor. Jsou to vzpomínky na dřívější obyvatele a společnost, byť němá, pro zbytek zdejších starousedlíků, kterých už je méně jak 30. Zároveň je to však tahák pro mnoho turistů, kteří jezdí vesnici navštívit, aby se podívali na neobvyklou „komunitu“. Velmi k tomu přispěl i počin německého filmaře Schumanna, který o vesničce natočil v roce 2014 dokument. Ani zájem turistů však vesničku nejspíš nespasí. Není tak veliký, aby se někomu vyplatilo zde začít žít a nabízet služby spojené s turismem. Turisté tak musí počítat s tím, že se zde nedočkají žádného extra komfortu a vše potřebné k výletu si musí vzít s sebou.

Až zemře poslední obyvatel, vesnička nejspíš upadne v zapomnění, protože i panenky se postupně rozpadnou. Tedy pokud se nenajde někdo, kdo by výrobní „štafetu“ po Ayano převzal a pokračoval v její tvorbě. Sama Ayano s radostí provází každého zájemce a ukazuje mu jednotlivé němé obyvatele a jejich historii. Na zastávce jsou k dispozici i informační letáčky, kde se zájemce dozví, jak takové panenky může vyrábět. Ayano pořádá pravidelně i workshopy, kde zájemce učí výrobě panenek. A jednou za rok, první říjnovou neděli, se ve vesničce koná i Festival strašáků, který je mezi turisty velmi oblíbený.

Pro někoho až morbidní výjevy „umělých“ obyvatel, k čemuž mohou přispívat i některé fotografie z místa. Ve skutečnosti jsou však postavičky oslavou života, pestrosti obyvatel a připomínkou toho, jak se zde dříve žilo. V neposlední řadě také zmírňují pocity osamělosti zbývajících živých obyvatel, mimo jiné i díky tomu, že přitahují zvídavé turisty.

Vesnic, které ztrácejí své obyvatele, je (nejen) v Japonsku čím dál víc. V některých zemích je to tak významný problém, že jej řeší i politici. Domy v takových lokalitách bývají nabízeny doslova „za hubičku“, někde dokonce i zdarma, aby byly dostatečně atraktivní a nalákaly své nové obyvatele. Jestli taková nabídka bude dostatečně atraktivní k odvrácení úplné vylidněnosti, těžko říct. K přilákání mladých lidí bude potřeba mnohem víc než jen samotný dům. Obchody, školy, možnost práce. Na druhou stranu, ve městech se stává bydlení natolik finančně náročné, že mnoha lidem brzy nezbyde nic jiného, než hledat své nové domovy mimo města.

Vesnička a její „obyvatelé“ je také k nalezení na Google Street View. Prohlédnout si ji tak může kdokoliv, i když nemá (na) cestu do Japonska. Obličeje umělých postaviček jsou však rozmazané, podobně jako u živých lidí.

Znáte i v naší zemi nějaké vesnice, které se kriticky vylidňují?

Článek byl sepsán na základě informací z následujících zdrojů:

https://spacesarchives.org/explore/search-the-online-collection/ayano-tsukimi/

https://www.novinky.cz/clanek/cestovani-jako-z-hororu-obyvatele-japonske-vesnice-nahradily-velke-panenky-222990

Webová stránka Offbeat Japan - Nagoro: The Village of Dolls

https://unusualplaces.org/nagoro-a-creepy-japanese-village-where-dolls-replace-the-departed/

https://www.abc.net.au/news/2023-11-19/homes-are-free-and-life-sized-dolls-are-neighbours-in-japan/103090184

https://edition.cnn.com/travel/article/nagoro-japan-scarecrow-village/index.html

https://www.kanpai-japan.com/shikoku/kakashi-no-sato

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít psát. Ty nejlepší články se mohou zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz